sobota 24. května 2014

24. 5. 2014

Na blogu se po jeho několikaměsíční existenci dočtete opravdu o ledasčem a moje svědomí mi říká, že až ho budu po letech číst já, neměla by tu chybět ani zmínka o mojí maturitě. Zkoušce dospělosti, chcete-li. Pravda je ale taková, že mám mnohem větší chuť sedět, zarytě na toto téma mlčet a požírat u toho mou nejoblíbenější čokoládu, kterou schovávám v plechové krabici na horší časy...

Ještě před měsícem mi státní maturita připadala jako geniální nápad, protože mi umožňovala odmaturovat dvakrát ze stejného předmětu - angličtiny. Hned v pátek po první slohové práci mě ale celé nadšení přešlo. Společnost v kavárně, kterou mi dělala tak polovina školy, mě dohnala k myšlence, že jsem nedodržela téma, nenapsala dostatečný počet slov a nevím-co-ještě, přičemž jsem ztrácela pojem o tom, co jsem vlastně opravdu napsala a co ne. A tak to šlo den za dnem. Pondělí, úterý... Jediná jistota byly didaktické testy, jejichž výsledek jsem si pamatovala a měla tak přehled o tom, jak to asi může dopadnout.

Během příprav na ústní část zkoušky jsem se rozhodla odcestovat na hory. Nebojte se, nejsem natolik flegmatická, abych dokázala místo několikahodinového šprtání lozit po horách, můj batoh mě převažoval vahou notebooku a tří papíry napěchovaných šanonů. Ačkoliv můj studijní průkaz ukazuje asi 10 položek s popisem "Oral" (jsem tak dětinská, vždycky mě to rozesměje!) a samými jedničkami. S Koťátkem jsme strávily jeden skvělý týden, na který se nezapomene. ,,Víš co, když to neuděláme, tak jsme se měly alespoň dobře!" A tvrzení jsme dokazovaly s každým dalším skvělým jídlem, nebo polínkem přiloženým do ohně. Přibližně každou hodinu mě popadla schíza, že žádná z mých slohových prací nebude uznána a já budu před komisí sedět jako zařezaná i v září. V místě, kde těžko najdete i signál pro volání jsem zuřivě chytala internet, abych se po 10 minutách ujistila, zda už v poště nemám výsledky... A neměla.

Každou chvíli jsem musela potlačovat chuť napsat Kamarádovi - prohodit s ním pár slov, nebo snad pozlobit, ale snažila jsem se dodržet slib. ,,Uvidíme se, až bude po všem." Přiznávám, že to pro mě bylo těžké. Stejně jako když jsem procházela v neděli před maturitou kolem jeho práce a viděla ho přes okno výlohy, ale nervózní nohy mě zradily a já jsem bez zamávání pokračovala v cestě...

Den D přišel hned ve středu ráno. S posledním tahákem obsahujícím autory hispánské kinematografie jsem vyšla naposledy všechny ty schody. K mému překvapení před dveřmi čekala alespoň čtvrtina třídy, která už to měla za sebou a přišli mě podpořit. Architektka, která maturuje až příští rok, se mnou v obecenstvu odseděla každou ze čtyř zkoušek. K. čekala celé dopoledne za dveřmi a všichni byli neskutečně milí. Karma pravděpodobně opravdu existuje a po všech nemocích, S. a P. mi dala konečně to, co si zasloužím. Konkrétně comida hispana, shopping, George Orwella a health & diseases. Ráno jsem se probudila s tím, že i kdybych měla projít s čtyřkama, projdu. První vydařená zkouška mě ale nakopla k tomu, že pokud neodejdu se samými jedničkami, odejdu naštvaná.

Ze slohové práce jsem namísto obávané nedostatečné obstála jako jedna ze tří se 100% bodů. Něco mi říká, že za to může třeba právě tento blog, který jsem kvůli maturitnímu shonu tolik zanedbávala. U vyhlašování výsledků jsem byla jediná, komu nebyl stržen ani jeden bod. Procházející komise mi pak vřele tiskla ruku, angličtinářky hladily po pažích a poplácávaly po rameni. Bylo to osvobozující.

S Architektkou a K. jsme pak den zakončily pozdním oběděm v restauraci kousek od školy a já mezitím obvolávala rodinu, která postupně propukla ve vlnu hysterického pláče. A to je všechno. Stejně jako od osmnáctých narozenin, očekávala jsem nějaký životní zlom, že snad všechno bude jinak. Když jsem ve čtvrtek ráno procitla, zjistila jsem, že život běží dál. A co hůř - běží pořád stejně. To zjištění ve mně vyvolalo větší nervozitu, než zkouška minulého dne. Protože ta pravá zkouška teprve příjde. A budu to já, kdo o ní rozhodne. Nedostanu témata ani osnovy, kterými bych se měla řídit. Jsem zkoušená i hodnotící.

Užijte si krásný víkend.
Stále Vaše
L.M.

1 komentář:

  1. Neskutečné jak ten čas letí. Jsou tu už 4 roky co jsem maturovala. Zrovna dneska jsem seděla s mou babi a bratrancem u ní v kuchyni a rozebírali jsem maturitu, která bratrance za rok čeká. Náš ročník byl zrovna ten, který poprvé okusil státní maturity. Učitelé nás tehdy strašili, všichni mí spolužáci propukali v davové šílenství a paniku, že to nedají. Z neznámého důvodu měli všichni nejvíc nahnáno z češtiny.
    Řekla jsem si, že bych k maturitě měla přistupovat zodpovědně, a tak jsem si na začátku svatého týdne udělala rozpis opakování všech maturitních otázek. Záhy se však ze svatého týdne vyklubaly letní prázdniny na nečisto.Otázky do ekonomiky a účetnictví jsem si akorát jednou přečetla, němčinu jsem látala 3 dny před koncem svatého týdne a češtinu jsem odbyla s tím že jsem si den před tím, přečetla jakýsi čtenářský deník. No moc pozornosti jsem tomu nevěnovala. Navíc jsem při ústních maturitách provokovala zbytek spolužáků mým ledovým klidem. Bylo komické, jak si všichni na poslední chvilku opakovali látku a táhli s sebou do školy tuny poznámek...
    Neskutečné, jak ten čas letí...

    OdpovědětVymazat