středa 28. května 2014

27. 5. 2014

Pamatujete na dny, kdy jsem si stěžovala na nedostatek dobrodružství a pasivní život? Měly svoje kouzlo. Dnes se mi totiž dostalo dobrodružství hned tolik, že jsem se z ložnice přestěhovala s dvěma polštářky na záchod, abych to stihla až se mi znovu začne chtít zvracet - a že to nebude za dlouho.

Den nezačal vůbec tak marně - po čtení 100letého staříka do brzkých ranních hodin jsem se líně probouzela za společnosti Kamaráda, tedy alespoň jeho zpráv. Mezi zprávami se objevila i jedna od Černouška: ,,Good morning, would you like to come to my place for a lunch? I'm cooking.". Abych byla upřímná, pořád ve mně zůstával kus té nasranosti od minula, kdy jsem na něj čekala v nákupním centru 3 hodiny a on se neozval ani neukázal. Do toho všeho přišlo zjištění, že už je to zase měsíc, co mě matka příroda navštívila naposledy a já měla chuť se tou bolestí začít stavět na hlavu - ne snad že by to nějak pomohlo.

Počet plánů na dnešní den byl však nula, a tak jsem ve dvě hodiny sedla do tramvaje jedoucí jeho směrem. Úpěšně jsem minula zastávku před Zimovým bytem, kritický bod, aniž bych byla zpozorována a vystoupila na domluvené zastávce. Byla jsem tam a Černoušek tam nebyl. Zase. Místo toho přišly zprávy s dalšími instrukcemi a já přesedla do autobusu. ,,Honey I'm late because I'm cooking. Call me when you'll arrive at the bus stop.". Stála jsem tam pár minut a zírala na panelákovou zástavbu před sebou, místo toho mě překvapila pusa na tvář z opačné strany...

Odemknul dveře do malého bytu v přízemí. ,,My room-mate is in Australia for two months...". Soudě podle ohořelé kuchyňské linky od plynového sporáku na pravoboku a nápadně zatažených žaluzií a tří hořících svíček v ložnici nalevo jsem měla zařadit zpátečku dokud jsem mohla. Otoč se a jdi! Chytil mě za ruku, posadil na barovou stoličku v kuchyni a já jsem pozorovala, jak z hrnce dostává těstoviny rozvařené na kaši, na pánvi se mu připaluje smetana na vaření společně s dvěma kusy nivy a tepláky má nasazené tak nízko, že jsem počítala kdy mu vlastní vahou spadnou. Možná jsem trochu litovala, že jsem se před odchodem nenasnídala. To není jen tak, běž!

,,Do you want to eat now or after...". Na chvíli se překvapeně odmlčel, když mě viděl do ruky brát vidličku. K obědu tu budeš evidentně ty, seber se a běž! Pohlazení po celé délce páteře. Po třech soustech, kdy jsem zařezaně seděla a hypnotizovala sýrové hrudky, mi talíř sebral a odnesl ho do kuchyně. Ode dveří na mě přiletěly modré Orbitky. ,,Take one.". Popravdě přišly vhod, jídlo bylo tak strašně přesolené, že jsem potřebovala tu pachuť něčím srazit. Vypila jsem asi tři sklenice vody a přemýšlela jak se nepozorovaně dostanu k telefonu uvnitř svojí kanárkově žluté kabelky, abych mohla někoho informovat o míře průšvihu, do kterého se závratnou rychlostí řítím. Tam jsou dveře, dělej!

V tu chvíli mě pevně svíral za zadek a nesl do rozestlané postele. Snažila jsem se mu vysvětlit, že sex mít ani nechci, ani nemůžu a on mě mezitím líbal, kousal do krku a jazykem objížděl cestičky na pravém uchu - věci, co by mi za běžkých okolností činily potěšení, ale místo spokojeného vrnění jsem spíš prosebně kňourala, aby přestal. ,,Don't be scared. We're not gonna have sex. Not at this point. I just want to play a little.". Neměla jsem to pod kontrolou. Přibližně od toho okamžiku si všechno pamatuju už z jiného pohledu. Jako bych nebyla součástí svého těla, ale všechno pozorovala shora jako nezúčastněný divák. S oddychnutím si mě přirazil do klína a pokoušel se sundat mi těsné džíny, přičemž já jsem je se skleněnýma očima navlékala zase zpátky. ,,Come on baby, I just want to feel your soft skin! Take them off.". Když se mu to nepodařilo, rozhodl se, že se svlékne alespoň sám. Než jsem se ze všeho stačila vzpamatovat, tlačil mi hlavu mezi jeho nohy. Tím, že jsem sevřela rty, jsem nepomohla ani tak sobě jako spíš jemu...

Teprve v tu chvíli jsem popadla svoje espadrilles z chodby, nazula se přede dveřmi a odešla na zastávku, kde jsem nastoupila společně s pár lidmi do prvního přijíždějícího trolejbusu jedoucího neznámo kam. O pár zastávek dál jsem nastoupila do správné tramvaje, která mě vysadila v centru a prodírala jsem si cestu davem s jasným cílem dostat se k nejbližšímu záchodu, abych se mohla vyzvracet.

O tašku těžší kvůli mikině, kterou jsem si po cestě koupila, protože mnou začala otřásat zima, jsem nasedla do posledního autobusu jedoucího do bytu, na rtech jsem měla svůj klasický úsměv. Zůstává tam v každé situaci, i když mi do smíchu zrovna není. Někdy bych si za to nejradši vrazila pár facek, ale stejně by to nic nezměnilo. Přes uličku seděla čtveřice tak hlučná jako jeden plný fotbalový stadion. Nikoho jsem si nevšímala a nikdo si nevšímal mě, až na ně. ,,Podívej se na ni! Tu asi někdo musel dobře udělat, když se tak usmívá." aniž by věděli jak neskutečně daleko jsou od pravdy. Celý autobus koukal zarytě do země a nikdo se neozval na moji obranu. Zvedla jsem se, abych odešla k co nejvzdálenějším dveřím, ale oni taky. Pak jsem na lopatce ucítila cizí ruku - přejížděla mi po ramínku podprsenky. Neměla jsem sílu se otočit, ani dát ruku v pěst a uhodit. Křečovitě jsem zavřela víčka a zatla zuby a doufala, že se dveře brzo otevřou.

Dlužím Vám zmrzlinu.
L. M.

pondělí 26. května 2014

26. 5. 2014

Je pondělí a už celých pět dní se můžu těšit z čtyřměsíčních prázdnin. Upřímně, abych vám tuto bezvýznamnou informaci mohla oznámit, musela jsem prolistovat kalendář, kterým nikdo neotočil už někdy od března, protože právě na té stránce se nacházela oblíbená fotka mojí babičky. Pojem o čase jsem ztratila poměrně rychle a stejně tak i pevný denní režim. Jako člověk organizovaný, s Moleskinem obsahujícím hned 4 barvy textu pro odlišení různých událostí dne, se najednou ocitám v situaci, kdy je list úplně nepopsaný, tudíž si můžu dělat cokoliv mě napadne. Navíc, díky odpírání dopoledních školních svačin a dalších párů černých bot, dobrodružná zavařovací sklenice stojící na okenním parapetu mého pokoje, ne o moc většího než já samotná, je natolik plná, abych sbalila kufr a odškrtla další položky ze seznamu přání.

A víte, co právě dělám? Sedím v kancelářském křesle stojícím/jezdícím po velkoměstském bytě mojí babičky, který tento týden obývám sama, a píšu tenhle článek. S pauzami pro momentální zděšení z neznámých zvuků, věcí a lidí, které vidím, ale ve skutečnosti tu nejsou (Nejsou, že ne?)… V tu stejnou chvíli riskuji prozrazení svého alter-ega, protože zdejší počítač se ze všeho nejradši sám od sebe vypíná a v mé roztržitosti určitě zapomenu smazat dokument, který tento článek obsahuje. Pochopitelně tomu však spoustu událostí a souher náhod předcházelo…
Protože měsíc je dlouhá doba, a když jde o setkání s Kamarádem, zdá se ještě delší, slíbila jsem, že se v neděli znovu uvidíme. Počasím jsem se nechala trochu unést, a tak jsem se ve tři odpoledne probrala se zjištěním, že v neděli žádný vlak do velkoměsta prakticky nejede a já jsem sice o pár odstínů opálenější a v nohách mám několik uběhnutých kilometrů, ale zato by potřebovaly docela akutně oholit a můj pastelový kufr ještě stále stojí prázdný za černým křeslem v rohu pokoje, i když poslední autobus odjíždí za necelých třicet minut. Do zavazadla jsem panicky naházela několik šatů a pět párů bot, všechny černé a přeci jiné, a rozběhla se za drkotání koleček k zastávce. Přiběhla jsem brzo, jako vždycky.

Setkání to bylo tradiční, našich 15 minut, pár kopečků zmrzliny a rychlé rozloučení. Mohli byste namítnout, že to za tu dlouhou cestu nestálo, pravda je však taková, že jsem ráda za každou uloupenou chvilku. Nedělní rozloučení bylo obohaceno o krátké objímání, které, ačkoliv jsem si ho v mysli přemítala hned několikrát ještě předtím, než k němu opravdu došlo, jsem prakticky neprožila. Ze zvláštní rozpačitosti, která mě v tu chvilku pohlcovala… Stejně jako když mi někdo nový podává ruku, aby se představil, a já zapomenu jeho jméno už ve chvíli, kdy ho vyslovuje - poslouchám, vnímám, ale neslyším. Pak, celou cestu do prázdného bytu, jsem se snažila si ten okamžik vybavit. Zbyly mi útržky – jeho vůně, kterou si pamatuju už ode dne, kdy jsem s ním byla poslední den za školou, pevné břicho a chvíli, kdy mi, třeba jen omylem, zavadil o rozlítané vlasy.
Zasněně jsem s krabičkou obsahující večeři z oblíbeného bistra procházela k poslední zastávce, když jsem ve dveřích narazila na Černouška. Čekalo mě další objetí toho dne, tentokrát o moc hlučnější, dvě mlaskavé pusy na tvář a pozvání na zmrzlinu. O jednu se s vámi klidně vsadím, že nepřijde, zapomene, bude v práci, nebo bude zaneprázdněný.

Zabouchla jsem za sebou dveře bytu, navlékla se po čtvrté sprše onoho dne do pyžama a s doufáním, že obejmutí nebylo ze všech poslední, jsem usnula.
Dobrou noc i vám.
L. M.

sobota 24. května 2014

24. 5. 2014

Na blogu se po jeho několikaměsíční existenci dočtete opravdu o ledasčem a moje svědomí mi říká, že až ho budu po letech číst já, neměla by tu chybět ani zmínka o mojí maturitě. Zkoušce dospělosti, chcete-li. Pravda je ale taková, že mám mnohem větší chuť sedět, zarytě na toto téma mlčet a požírat u toho mou nejoblíbenější čokoládu, kterou schovávám v plechové krabici na horší časy...

Ještě před měsícem mi státní maturita připadala jako geniální nápad, protože mi umožňovala odmaturovat dvakrát ze stejného předmětu - angličtiny. Hned v pátek po první slohové práci mě ale celé nadšení přešlo. Společnost v kavárně, kterou mi dělala tak polovina školy, mě dohnala k myšlence, že jsem nedodržela téma, nenapsala dostatečný počet slov a nevím-co-ještě, přičemž jsem ztrácela pojem o tom, co jsem vlastně opravdu napsala a co ne. A tak to šlo den za dnem. Pondělí, úterý... Jediná jistota byly didaktické testy, jejichž výsledek jsem si pamatovala a měla tak přehled o tom, jak to asi může dopadnout.

Během příprav na ústní část zkoušky jsem se rozhodla odcestovat na hory. Nebojte se, nejsem natolik flegmatická, abych dokázala místo několikahodinového šprtání lozit po horách, můj batoh mě převažoval vahou notebooku a tří papíry napěchovaných šanonů. Ačkoliv můj studijní průkaz ukazuje asi 10 položek s popisem "Oral" (jsem tak dětinská, vždycky mě to rozesměje!) a samými jedničkami. S Koťátkem jsme strávily jeden skvělý týden, na který se nezapomene. ,,Víš co, když to neuděláme, tak jsme se měly alespoň dobře!" A tvrzení jsme dokazovaly s každým dalším skvělým jídlem, nebo polínkem přiloženým do ohně. Přibližně každou hodinu mě popadla schíza, že žádná z mých slohových prací nebude uznána a já budu před komisí sedět jako zařezaná i v září. V místě, kde těžko najdete i signál pro volání jsem zuřivě chytala internet, abych se po 10 minutách ujistila, zda už v poště nemám výsledky... A neměla.

Každou chvíli jsem musela potlačovat chuť napsat Kamarádovi - prohodit s ním pár slov, nebo snad pozlobit, ale snažila jsem se dodržet slib. ,,Uvidíme se, až bude po všem." Přiznávám, že to pro mě bylo těžké. Stejně jako když jsem procházela v neděli před maturitou kolem jeho práce a viděla ho přes okno výlohy, ale nervózní nohy mě zradily a já jsem bez zamávání pokračovala v cestě...

Den D přišel hned ve středu ráno. S posledním tahákem obsahujícím autory hispánské kinematografie jsem vyšla naposledy všechny ty schody. K mému překvapení před dveřmi čekala alespoň čtvrtina třídy, která už to měla za sebou a přišli mě podpořit. Architektka, která maturuje až příští rok, se mnou v obecenstvu odseděla každou ze čtyř zkoušek. K. čekala celé dopoledne za dveřmi a všichni byli neskutečně milí. Karma pravděpodobně opravdu existuje a po všech nemocích, S. a P. mi dala konečně to, co si zasloužím. Konkrétně comida hispana, shopping, George Orwella a health & diseases. Ráno jsem se probudila s tím, že i kdybych měla projít s čtyřkama, projdu. První vydařená zkouška mě ale nakopla k tomu, že pokud neodejdu se samými jedničkami, odejdu naštvaná.

Ze slohové práce jsem namísto obávané nedostatečné obstála jako jedna ze tří se 100% bodů. Něco mi říká, že za to může třeba právě tento blog, který jsem kvůli maturitnímu shonu tolik zanedbávala. U vyhlašování výsledků jsem byla jediná, komu nebyl stržen ani jeden bod. Procházející komise mi pak vřele tiskla ruku, angličtinářky hladily po pažích a poplácávaly po rameni. Bylo to osvobozující.

S Architektkou a K. jsme pak den zakončily pozdním oběděm v restauraci kousek od školy a já mezitím obvolávala rodinu, která postupně propukla ve vlnu hysterického pláče. A to je všechno. Stejně jako od osmnáctých narozenin, očekávala jsem nějaký životní zlom, že snad všechno bude jinak. Když jsem ve čtvrtek ráno procitla, zjistila jsem, že život běží dál. A co hůř - běží pořád stejně. To zjištění ve mně vyvolalo větší nervozitu, než zkouška minulého dne. Protože ta pravá zkouška teprve příjde. A budu to já, kdo o ní rozhodne. Nedostanu témata ani osnovy, kterými bych se měla řídit. Jsem zkoušená i hodnotící.

Užijte si krásný víkend.
Stále Vaše
L.M.

sobota 3. května 2014

3. 5. 2014

Dnes slavím další ze série nesmyslných, zvrácených výročí. Je to přesně rok, co jsem se s P. poprvé dělila o jednu postel a věci se zvrtly natolik, že z toho vznikla první z probdělých nocí. Čas se valí jako velká voda a všechno bere s sebou... Dobré nebo špatné. Změnila jsem se? Vůbec a přeci tolik.

Poslední den školy jsem strávila symbolicky za ní. Po první ranní hodině s nejoblíbenější profesorkou jsem běžela k nádraží, kde už na mě čekal u auta Kamarád a jeho pes. Ten den měl volno a já radost. Odjeli jsme kousek za město a pár hodin se procházeli po okolí. Místo oběda jsme si dali jedinou zmrzlinu, která se dala v tom psím počasí sehnat a zachvíli ji lízali pod altánem v parku, kde jsme se společně schovávali před deštěm. Kdykoliv se vidíme, dostávám pocit, že všechno je přesně tak, jak být má. S Leopardem jsem ho seznámila už před několika měsíci a fotek jsme si vyměnili tolik, že už není co skrývat - ať už jde o nahou kůži, nebo momentální myšlenky. Jeho jedinečným a přirozeným způsobem vě mně probouzí moje staré já, které mi tak moc chybí. Kolem poledne mě odvezl domů, abych nezmokla, naposledy jsem za uchem podrbala psa a rozloučili jsme se. Snad až nezvykle chladně. ,,Myslím, že spolu dnes nemluvíme naposledy. Napíšeme si, Mládě.". Bez výrazu ve tváři. Jen chvíli poté, co se za námi zabouchly dveře našich domovů, zaplavovali jsme se navzájem nahými fotkami.

V úterý jsme se měli vidět znovu, ale moje předmaturitní výčitky mě donutily dopolední schůzku ve Velkoměstě se smutkem odmítnout. ,,Možná tě ráno alespoň trochu pozlobím, zítra třeba naviděnou..." a v hlavě se mi začal rozkládat nápad, že mě možná následující ráno překvapí a objeví se tu. Jen tak, z čista jasna. Nakonec jsem překvapila více sama sebe - tři hodiny jsme strávili v posteli, každý své. Tak daleko, tak blízko. V poště mi přistálo video s titulkem "hrajsisemnou" a spojovaly nás fotky natolik detailní, že je mám i po smazání celé konverzace vyryté před očima a čas od času problesknou ve chvíli, kdy to nejmíň čekám. Je to tak krásně špatný... S přihlouplým úsměvem na rtech a třesoucí se ze všeho vzrušení a následného uvolnění jsem se zachumlala do deky a chvíli se ani nehýbala.

Jsou věci a události, které přicházejí v tu nejméně vhodnou dobu a přeci právě včas. V době, kdy mi dělá jedinou radost krabice musli bez rozinek a kopeček rybízové zmrzliny. V době, kdy je důležitější odmaturovat, což si Kamarád uvědomuje často líp než já samotná. Neuvidíme se dřív než za měsíc... Všednost následujících dní mi bude do té doby narušovat stres a milované Koťátko.

Nezapomeňte na mě, vrátím se.
Dříve či později.
L.M.