neděle 20. dubna 2014

20. 4. 2014

Je ráno a já koukám na nový nepopsaný list. Koukám na něj celou hodinu, než se rozhodnu psát. Jsem prázdná, nic mi nedělá radost. To, co mě z tohoto stavu mělo vytrhnout a dodat mi energii a kuráž do dalších dnů, ze mě ve skutečnosti vysálo i ten poslední zbytek.

Ráno jsem společně s rodinou nasedla do vlaku směřujícího do Města. Každý jsme tam jeli s jiným cílem - oni kvůli zápasu, který chtěli vidět, já za dobrodružstvím. Naše cesty se rozdělily už na nádraží... Rybka se omluvila už před několika dny, a tak jsme si s Vegetariánem zbyli sami pro sebe. Oba jsou kamarády P., s kterými jsem se během našeho krátkého vztahu nestihla setkat osobně.

Párkrát se odrazím, projíždím nádražním nadchodem a ocitám se v hlavní hale. Před zrcadlem jsem si naposledy přepudrovala obličej a šla si sednout před budovu. ,,Můžu až krátce po obědě.", a tak jsem čekala. Zbývá jen půl hodiny, za tu dobu budovu školy sama zaručeně nenajdu... Zapnula jsem tedy zpět mobilní data a projížděla novinky. Za pár minut přišla další zpráva, která znamenala jen další čekání. ,,Jdu na policii, ukradli mi telefon, nemám jak jinak ti dát vědět a potkat tě.". Mohlo to trvat hodiny, a tak jsem se vydala k autobusovým zastávkám s odhodláním najít školu sama. Odhodlání netrvalo dlouho, jelikož jsem brzy zjistila, že cestu znám jen do starého bytu mého bývalého přítele a nákupního centra. Baterie v telefonu se blížila k hraniční hodnotě před vypnutím a mapa, kterou jsem dostala v poště s pozvánkou od univerzity, byla bez názvů zastávek naprosto neužitečná.

Otráveně jsem dočetla Na západní frontě klid, knihu, která v mé osobní hitparádě maturitní četby zaujímá s přehledem poslední místo. Byly dvě hodiny odpoledne a čekání mi po telefonu zpříjemňoval Skater. Zjišťujeme, že se máme mnohem radši, když spolu nerandíme. Začala jsem být zoufalá a vytvářela záložní plán. Od B jsem se dostala až k F.

Vrátila jsem se zpátky do studené haly, dala si latté s přešlehaným bublinkovým mlékem a u poslední volné zásuvky nabíjela mobil. Bylo jasné, že Vegetariána dnes neuvidím. Vlaky jely už na všechny směry, do některých měst to stihly za dobu mého pobytu hned několikrát. Pro zaměstnance jsem se minutu od minuty stávala více podezřelá a já sama sobě konec konců taky... U černého piana vystřídal brnkající děti konečně někdo, kdo hrát umí a já poslouchám z čekárny.

,,Kdepak jsi teď?" zablikalo. Odpověď ,,Sedím už třetí hodinu na vlakovém nádraží a čekám, jestli mě vyzvedneš." jsem odmítala, ačkoliv byla 100% pravdivá. Oficiálně jsem tedy školu našla sama a v centru si dala docela fajn oběd. Nechtěla jsem působit tak zoufale, jak jsem si opravdu připadala. Napadlo mě navštívit milý pár, ale nebyli doma. Ve tři hodiny moje důstojnost klesla tak hluboko, že jsem odeslala jednu zprávu i P.: ,,Ahoj. Jsem ve Městě a nakonec mám chvíli čas, nechceš vzít Psa ven?". Muselo mu být jasné, že je nouzovým řešením, a tak si mě vychutnal do posledního sousta. ,,Ahoj. Promiň, ale řeším nějaké rodinné problémy v Polsku. Nemůžu." Skvělá inspirace na rána, kdy se mi nebude chtít sedět v semináři ekonomie. Škoda, že už mě před maturitou žádný nečeká.

Se zalitýma očima zvedám telefon a volám spolužačce. S pauzami na prudké nadechnutí jí líčím ve zkratce mou situaci a domlouváme si sraz před nádražím o 2 a půl hodiny později. Místo jarního longboardového ježdění kolem vody nasedám na nejdřívější rychlík, ve kterém smutně jím svoje od rána první jídlo. Se spolužačkou končíme v cukrárně u školy, kde hodinu pocucávám jeden hrnek čaje a trochu nepřítomně poslouchám, co říká. Není to podstatné, zachránila můj den. Nechtěla jsem snášet další samotu. Navštívila jsem dědu, vyzvedla klíčky a se psem za sebou úlevně zabouchla vchodové dveře. O tom, jak to bylo s telefonem doopravdy, se tu spolu můžeme jen hádat.

Město by mi mělo být zakázané a jeho obyvatelé obzvlášť. Na místo tří vykřičníků v oficiálním logu bych raději dosadila tři otazníky, které by jeho charakter vystihly mnohem lépe. Lidé tu žijí v úplně jiné realitě, naprosto odtržené od té mojí. Jsou hrdí, i když ve většině případů vůbec není na co. To odpoledne jsem se probudila ve světě, kde dodržet dané slovo je výdobytkem posledních zbylých dobráků. Ve světě, kde budu se svou nezměnitelnou povahou žít několik dalších let.

???
L.M.

3 komentáře:

  1. E.M. Remarque patří mezi moje největší oblíbence, z maturitní četby byl nejhorší Hemingway a Hrabal, to bylo fakt mučení to přečíst :D
    A jinak já bych se na nějaké čekání vykašlala a jela domů hned, čas je drahá záležitost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hrabala i Hemingwaye už mám dávno úspěšně za sebou, tohle je pro mě větší zlo... :)

      Vymazat
  2. Ojoj, smutnost... Kukni ke mně, máš tam vzkaz :-)

    OdpovědětVymazat