neděle 20. dubna 2014

20. 4. 2014

Je ráno a já koukám na nový nepopsaný list. Koukám na něj celou hodinu, než se rozhodnu psát. Jsem prázdná, nic mi nedělá radost. To, co mě z tohoto stavu mělo vytrhnout a dodat mi energii a kuráž do dalších dnů, ze mě ve skutečnosti vysálo i ten poslední zbytek.

Ráno jsem společně s rodinou nasedla do vlaku směřujícího do Města. Každý jsme tam jeli s jiným cílem - oni kvůli zápasu, který chtěli vidět, já za dobrodružstvím. Naše cesty se rozdělily už na nádraží... Rybka se omluvila už před několika dny, a tak jsme si s Vegetariánem zbyli sami pro sebe. Oba jsou kamarády P., s kterými jsem se během našeho krátkého vztahu nestihla setkat osobně.

Párkrát se odrazím, projíždím nádražním nadchodem a ocitám se v hlavní hale. Před zrcadlem jsem si naposledy přepudrovala obličej a šla si sednout před budovu. ,,Můžu až krátce po obědě.", a tak jsem čekala. Zbývá jen půl hodiny, za tu dobu budovu školy sama zaručeně nenajdu... Zapnula jsem tedy zpět mobilní data a projížděla novinky. Za pár minut přišla další zpráva, která znamenala jen další čekání. ,,Jdu na policii, ukradli mi telefon, nemám jak jinak ti dát vědět a potkat tě.". Mohlo to trvat hodiny, a tak jsem se vydala k autobusovým zastávkám s odhodláním najít školu sama. Odhodlání netrvalo dlouho, jelikož jsem brzy zjistila, že cestu znám jen do starého bytu mého bývalého přítele a nákupního centra. Baterie v telefonu se blížila k hraniční hodnotě před vypnutím a mapa, kterou jsem dostala v poště s pozvánkou od univerzity, byla bez názvů zastávek naprosto neužitečná.

Otráveně jsem dočetla Na západní frontě klid, knihu, která v mé osobní hitparádě maturitní četby zaujímá s přehledem poslední místo. Byly dvě hodiny odpoledne a čekání mi po telefonu zpříjemňoval Skater. Zjišťujeme, že se máme mnohem radši, když spolu nerandíme. Začala jsem být zoufalá a vytvářela záložní plán. Od B jsem se dostala až k F.

Vrátila jsem se zpátky do studené haly, dala si latté s přešlehaným bublinkovým mlékem a u poslední volné zásuvky nabíjela mobil. Bylo jasné, že Vegetariána dnes neuvidím. Vlaky jely už na všechny směry, do některých měst to stihly za dobu mého pobytu hned několikrát. Pro zaměstnance jsem se minutu od minuty stávala více podezřelá a já sama sobě konec konců taky... U černého piana vystřídal brnkající děti konečně někdo, kdo hrát umí a já poslouchám z čekárny.

,,Kdepak jsi teď?" zablikalo. Odpověď ,,Sedím už třetí hodinu na vlakovém nádraží a čekám, jestli mě vyzvedneš." jsem odmítala, ačkoliv byla 100% pravdivá. Oficiálně jsem tedy školu našla sama a v centru si dala docela fajn oběd. Nechtěla jsem působit tak zoufale, jak jsem si opravdu připadala. Napadlo mě navštívit milý pár, ale nebyli doma. Ve tři hodiny moje důstojnost klesla tak hluboko, že jsem odeslala jednu zprávu i P.: ,,Ahoj. Jsem ve Městě a nakonec mám chvíli čas, nechceš vzít Psa ven?". Muselo mu být jasné, že je nouzovým řešením, a tak si mě vychutnal do posledního sousta. ,,Ahoj. Promiň, ale řeším nějaké rodinné problémy v Polsku. Nemůžu." Skvělá inspirace na rána, kdy se mi nebude chtít sedět v semináři ekonomie. Škoda, že už mě před maturitou žádný nečeká.

Se zalitýma očima zvedám telefon a volám spolužačce. S pauzami na prudké nadechnutí jí líčím ve zkratce mou situaci a domlouváme si sraz před nádražím o 2 a půl hodiny později. Místo jarního longboardového ježdění kolem vody nasedám na nejdřívější rychlík, ve kterém smutně jím svoje od rána první jídlo. Se spolužačkou končíme v cukrárně u školy, kde hodinu pocucávám jeden hrnek čaje a trochu nepřítomně poslouchám, co říká. Není to podstatné, zachránila můj den. Nechtěla jsem snášet další samotu. Navštívila jsem dědu, vyzvedla klíčky a se psem za sebou úlevně zabouchla vchodové dveře. O tom, jak to bylo s telefonem doopravdy, se tu spolu můžeme jen hádat.

Město by mi mělo být zakázané a jeho obyvatelé obzvlášť. Na místo tří vykřičníků v oficiálním logu bych raději dosadila tři otazníky, které by jeho charakter vystihly mnohem lépe. Lidé tu žijí v úplně jiné realitě, naprosto odtržené od té mojí. Jsou hrdí, i když ve většině případů vůbec není na co. To odpoledne jsem se probudila ve světě, kde dodržet dané slovo je výdobytkem posledních zbylých dobráků. Ve světě, kde budu se svou nezměnitelnou povahou žít několik dalších let.

???
L.M.

sobota 19. dubna 2014

19. 4. 2014

Představte si, že se ocitnete v plném nákupním centru v době oběda. Jste tu sami, všechnu práci máte hotovou, schůzky vyřízené, v tašce notebook. Už jste si dali kávu, kterou jste pili rekordně dlouhých 50 minut - poslední hlt byl stejně studený jako voda, kterou jste si do tašky dali při svém odchodu z domu. Peníze, které jste za dopoledne vydělali, jste během hodiny zase utratili za miniaturní kabelku a nové červené prádlo, protože bylo tak levné a košíček o velikost větší, než nosíte obvykle. Vydatný oběd jste snědli už v 11, ale ta vysněná schůzka vás čeká až v jednu hodinu odpolední.

Co teď? Maturitních otázek ke zpracování zbývá nekonečně, a tak si najdete místo u zdi, co nejdál od toho největšího ruchu a začnete datlovat. Za dvě hodiny se vedle vás vystřídá tolik lidí, že byste na toho téma mohli napsat rovnou studii na vysokoškolské úrovni. Pokud tedy odoláte vystřelení pěsti zpoza notebooku směrem do něčího obličeje... Výběr terče se vám naskytne široký.

Tlustá, protivná slečna s nedostatkem sebereflexe a finančně zajištěným partnerem, která neví, jestli si koupit jeden kabát za 30 tisíc, nebo raději dva po deseti, a tak se na to ptá svých hubených kamarádek, které odpovídají jekavým smíchem v pravidelných intervalech, až jim od pusy odpadávají kusy smaženého masa z fastfoodu a omáčka, ve které byly namočeny, stříká až na můj notebook, za kterým se schovávám já a tlačím co nejvíce nezaujatý a neutrální výraz do svojí tváře.

Tu vystřídá podrážděná matka dvou dcer, které vadí jejich způsob mačkání kečupu z pytlíčku, rychlost jezení, taky porce a všechno ostatní... Pak příjde spoustu lidí, kteří si od vás jen vezmou židli a budou raději obědvat na klíně, než aby si sedli za vámi. Přehlídku ukončila drobná, éterická a neuvěřitelně krásná zrzka v okrovém kostýmku s její kolegyní z práce mající vztah s bezdětným, 45letým přítelem, který celý svůj život žije s maminkou v jednom bytě.

Na někoho jsme ale zapomněli. Na osobu, která u onoho stolu sedí ze všech nejdéle. Zapomněli jsme na mě. Sedím dvě hodiny na místě a čekám na něco, co ani nemusí přijít. Na někoho, kdo nepříjde. Ranní čtyři polibky na tvář od Černouška mě o čekání přesvědčily, daly mi pocit, že je na co čekat. Pořád mám na rtech ten lehký úsměv, který mi v tváři zůstává nějak ze setrvačnosti. Chci se ho zbavit, ale nejde to. Když zklamaná odcházím na autobus, bez pozornosti mě Černoušek míjí ve skupině lidí, kteří vypadají ještě mladší než já samotná.

Dobrou noc, zase zítra.
L.M.

neděle 13. dubna 2014

12. 4. 2014

Když jsem před rokem, přibližně někdy v únoru, prohlížela profily na sociálních sítích patřící mým přátelům z maturitního ročníku, nevěřícně jsem kroutila hlavou... ,,Už je únor a oni se neučí na maturitu? Nevypracovávají otázky? Kde berou čas a duševní klid na to, aby odjeli na týden lyžovat do Alp?". A dnes musím přiznat, že to chápu do posledního zbla.

Školní týden byl plný nových poznání. Za zmínku stojí třeba fakt, že na božích mlýnech visí cedulka "Out of order" a karma nefunguje, nebo má její kruh sakra velký obvod. I přestože Maturantka nepromluvila v hodinách konverzace dohromady ani jednu větu za školní rok, adeptem na cvičné maturitní zkoušení jsem byla já. Její geniální taktikou vypůjčenou od papoušků však dokáže zmást kdejakého nováčka. Také je přebornicí v rozbíjení bonbónů na tabletu, ještě aby ne, když s pokyvováním hlavy a našpulenými rty poctivě trénuje celý den. V její nepřítomnosti čas utíká tak nějak rychleji...

Ve středu po škole jsem odjela do Velkoměsta, abych doplnila šatník o věci, o které jsem ho během měsíce připravila. Ačkoliv teď mám na jeho doplnění prostředky, postrádám v obchodech věci, do kterých bych je ráda investovala. Jen zřídka nakupuji impulzivně. Vím, co chci, a ze své představy neustupuji ani o píď. Z aktuálních trendů je mi docela na nic, a tak je mi sympatičtější otáčet stávající kusy ze skříně. Ve chvílích, jaké prožívá móda právě teď, je lepší pamatovat na nesmrtelnost stylu. Protože kdo má styl, nepotřebuje módu. Nezbývá než doufat, že tenhle Mekáč pro Moschino a obrácený postup oblékání jednou upadnou v zapomnění stejným způsobem jako sex až po svatbě.

Má vize o víkendu nad materiály do jazyka českého se nenaplnila ani z jednoho procenta. Páteční večer jsem proseděla před troubou s dortíky a hladová po dobrodružství opětovala Zimovy provokující zprávy. Jsem teď ta nejsnadnější oběť... Sex? Naposledy na začátku srpna. Černoušek a odvolané rande, nekončící stereotyp, sestupující sebevědomí, stres. Navíc, taková cesta do Berlína je něco, co si maturant v dubnu zkrátka nemůže dovolit. Naopak cesta do Zimova bytu by mě stála jen patnáctiminutový lístek na tramvaj a pár hodin času. Nesrovnávejme tu Berlín a nezávazný sex s cizincem ve studentském bytě, ale všichni víme, která varianta je v panující situaci ta výhodná a nejvíce stres uvolňující...

,,Jsem tu sám, přijeď se pomazlit kočičko. Dáme si společně snídani.". A pokud si nás dva představujete u jídelního stolu s křupavou houskou s máslem a hrnkem horkého kafe, jste stovky kilometrů vzdálení od toho, co tu pojem snídaně doopravdy znamená. Po téhle totiž nepřiberete ani dekagram, o dost pravděpodobněji hned vzápětí o několik příjdete...

Ode dne, kdy jeho zprávy znamenaly jen výplody velmi pestré fantazie, uplynulo hodně času. Ráda bych si myslela, že za jeho náhlou touhu po realizaci všeho, s čím se mi stačil během dlouhých nocí svěřit, může moje magická svůdnost, ale stůjme raději nohama na zemi. Je jaro, všichni se milují, a tak hledáme alespoň iluzi toho, co si užívají láskou slepí ostatní. Nezastírám, že na mě nemá podobný efekt. Smutné a pozoruhodné zároveň je, že jediné, co mě drželo od toho hodit náhradní kalhotky do kabelky a nazout lodičky, bylo moje sebevědomí flirtující s číslem 0. Strach z ponížení, když uvidí moje nahé tělo a budu mu připadat odpudivá. Strach, že se prakticky neznáme a mohl by mi ublížit, jsem necítila vůbec. Žádný pud sebezáchovy. Snad pozůstatky z mého vídeňského dobrodružství.

Za pár hodin jsem se přistihla v koupelně, jak si holím klín důkladněji než obvykle. Šaty i nové prádlo už ležely na posteli a já jsem si v županu před zrcadlem zuřivě trhala obočí a odlakovávala nehty. S pomocí zpráv jsme si jasně stanovili podmínky a nepřekročitelné hranice. Věděl o mé alergii na latex, averzi vůči sprostému oslovování i touze po zkoušení něčeho nového. Díky fotkám jsem viděla jeho vzrušení a ani já nezůstávala zrovna pozadu. Zbývala hodina do odjezdu večerního vlaku do Velkoměsta, když...

,,Dohajzlu... Uuugh. Co to má znamenat?!". Spolubydlící se rozhodl spolubydlet už od dnešního večera. Třeba to byla ruka osudu, která mi dnes zase jednou zachránila zadek, možná i doslovně, nebo jsem právě vinou nějakého studenta přišla o několik hodin vášně se Zimou, na kterém příroda rozhodně nešetřila - přirození podobné tomu jeho byste těžko hledali i v tom nejpřikreslenějším pornu...

Spěte sladce.
L.M.

úterý 8. dubna 2014

8. 4. 2014

Do písemné maturity mi zbývá už jen jediný měsíc a já jsem se za posledních 14 dní nikam nepohla. Má nově nabytá životní strategie přestává být realizovatelná, v každém dni postrádám alespoň pár hodin k dobru. Zkrátka mi hoří za patami a na štěstí nezbývá prostor.

Jediné rozptýlení v těchto dnech mi přináší Kamarád a jeho večerní zprávy, které mi po dni stráveném nad maturitními otázkami vykouzlí úsměv na tváři, a myšlenka, že až bude po všem, budu si užívat ty nejdelší prázdniny ve svém životě. Abych se o nic neochudila, píšu si všechny svoje nápady a momentální chutě na seznam. Mou seznamovou úchylku jste již jistě stačili odhalit...

- jet do Města na muzikál
- navštívit Berlín a vybrat si ubytování na AirBnb
- jet do Bratislavy
- koupit si laky na nehty od Gabrielly Salvete
- uklidit pokoj
- přečíst si Macochu od Petry Hůlové
- nabatikovat si tílko
- přečíst si něco od Ch. Bukowskiho
- koupit si bílé Conversky a udělat jim vlastní design
- vyrobit si krásnou květinovou čelenku, jakou měla Betty při představování kampaně Dior x Colette
- udělat si s Láskomankou piknik v parku a předat jí vánoční dárek (Ano, opravdu.)
- pravidelně běhat
- obarvit si vlasy
- dokončit sérii grafik k Černobílé
- zbavit se zbytečností
- najít si podnájem v novém městě (vlastní pokoj a nepřesáhnout přitom 3000/měsíc)

Když jsem v původním seznamu psala bod s pořadovým číslem 28, udělala jsem to spíš z recese, bez tušení, že ho jednoho dne opravdu odškrtnu jako splněný. Po dlouhém školním dni mi zase jednou zacinkala zpráva doručená přes Viber, což v mém žaludku vyvolává asi takový pocit, jako byste jím zakroutili stejně jako s hadrem na podlahu ve snaze ho vyždímat. Ten zvuk si budu na doživotí spojovat s jedinou osobou - je to jako Pavlovův reflex. ,,Zlobíš se?". Od chvíle, co P. zprávu odeslal, uběhla už hodina a jedinou odpovědí mu může být moje "Přečteno".

Zajímá mě, jakou odpověď očekává, stejně jako to, co mi chce říct. Ale protože jsem byla svědkem jeho cholerických závěrů v minulosti hned několikrát, odmítám věřit tomu, že dnes večer by tomu bylo jinak. Chtěl-li se omluvit, jeho otázka byla zbytečná a udělá to, dřív nebo později. A pokud to udělá, ať vytlačí zbytek kuráže někde z paty a učiní tak tváří v tvář a fér. Od doby, co jsme měli čest naposledy, jsem mnohem silnější a jistá, že to ustojím, ať už s párem kecek, nebo na nebesky vysokém podpatku. Možná odejdu s rozmazanou řasenkou a trochu zaslepená, ale hrdá.

Nesnažte se spasit svět, nefunguje to. Lidé se příliš nemění, i když se všeobecně rád tvrdí opak. You make your own luck...

Dobrou noc.
L.M.