neděle 30. března 2014

30. 3. 2014

Už několik dnů tu máme oficiální jaro a má pleť, smysly a diář zřejmě nejsou jediní, co to pociťují. Ptáci zpívají, stromy kvetou, páry se líbají jako o život a v někom květinový pyl v kombinaci se slunečním zářením probouzí nečekané pohnutky. Jen tak si dokážu vysvětlit všechno, co se za posledních několik hodin stačilo udát.

Během horečky pátečního večera jsem seděla na zemi před troubou, šílela nad tím, že dort pro babičku bude neuvěřitelné fiasko a nejméně měsíc do kuchyně znovu nevkročím. Zase jednou v životě přišla chvíle, kdy jsem litovala toho, že jsem nebyla dostatečně odvážná, abych si udělala řidičák. Protože kdybych ho měla, stačila bych se nenápadně otočit v supermarketu pro polotovar, zbavit se nenápadně a rychle mého obávaného výtvoru ve veřejném odpadkovém koši na návsi a následující poledne předstírala, že je naprosto všechno v pořádku a podle plánu. Místo toho jsem čekala až dům usne a potají, před propuknutím v pláč, s rolí kuchyňských utěrek v ruce jsem vysávala z korpusu tuk, který odmítal mizet.

Vyřízená jsem padla do postele s plánem usnout ještě v pracovním vytahaném tričku, když mi na břiše zavrněl telefon s novou zprávou. Nechte se podat, neuhodli byste. Byl to S. Co je ještě více překvapující, byl to S. s omluvou. Nečekejte happy end, padání do náručí a vášnivý polibek na konec. Tahle představa se mi neusadila v hlavě ani na minutu. Víc na místě bylo přemýšlení o tom, co ode mě potřebuje. Tentokrát se to pokusil udělat o trochu víc nenápadně a s kamarádíčkováním začal pro jistotu už v březnu, aby to v létě, kdy se mu bude hodit nocleh na horách zdarma a příležitostný sex jako bonus, vypadalo, že jediné, po čem touží, je obnovit náš nevztah a vídat mě do konce věků... Se zakroucením hlavy jsem vypnula telefon a šla spát.

Ještě před sobotním narozeninovým obědem ve Velkoměstě jsem vyskočila z auta a šla vyzvednout zásilku s kosmetikou do obchodního centra. Jsem tak trochu přírodní úkaz - rychleji chodím než běžím. Mojí rychlochůze si všimla i ochranka u vchodu, a tak jsem měla celou polovinu cesty doprovod. Protože jestli si mě můžete nějak představit, vypadám jako 90% terorista a v černé kožené kabelce nosím zpravidla pudr, rtěnku, telefon, klíče a střelnou zbraň... Muže jsem setřásla až ve chvíli, kdy jsem se s vyděšeným a zároveň pobaveným výrazem otočila jeho směrem.

Můj strach z kuchařského selhání se jako zázrakem nepotvrdil, a tak jsem sklidila hned několik pochval. Ve Velkoměstě jsem se rozhodla zůstat přes noc - výstava mého nejoblíbenějšího megalomana a podivína se chýlila ke konci a další z úsměvných schůzek je něco, čemu nedokážu (a hlavně ani nechci) říct ne.

Po hodině narozeninových nákupů jsem se s babičkou rozloučila a odcházela k autobusové zastávce. Minula jsem ještě poslední z mých oblíbených obchodů, ale pokračovala dál v cestě. ,,Dobrý den." ozvalo se mi hlasitě za zády. ,,Dobrý den!" znovu. S očekáváním jsem se otočila a uvědomila si, že pozdrav pravděpodobně patřil mně. Zabodla jsem svůj ukazováček někde do hrudníku, rozhlédla se kolem a moje rty neslyšně opsaly pohyby říkající ,,Já?". Přičemž Černoch, od kterého pozdrav přišel, začal horoucně přikyvovat hlavou. Pracuje v onom obchodě jako ostraha. ,,Nechceš se jít kouknout?". A já jsem chtěla - polichocená a zaskočená. Když jsem byla na odchodu, zastavil mě ještě jednou, tentokrát se však s češtinou nezdržoval, pro případ, že bych mu nedala dost času na to, aby mi mohl říct, co chtěl. Do telefonu mi naťukal jeho kontakt, potřásl mi rukou a věnoval vřelý úsměv. Je na nich něco kouzelného, ten kontrast mezi čokoládovou kůží a zářivě bílými zuby je zkrátka odzbrojující.

Při čekání na autobus do jiného obchodní centra jsem se smíchem psala Láskomance zprávu o tom, co se právě stalo. ,,Potkala jsi S.?" hádala. ,,Ne, proboha. Něco lepšího!". ,,Takže jsi potkala P.?" hádala znovu. Zase špatně. ,,Mládě Leopardí, jestli něco lepšího znamená, že jsi potkala Zimu a on tě zatáhl na první záchod...". Tentokrát jsem se musela zasmát nahlas, v tu chvíli bez ponětí, že za pár okamžiků nebude zas tak daleko od pravdy.

Čekala jsem na smluveném místě, kde jsem se po čtrnácti dnech znovu viděla s Kamarádem, tentokrát u mé oblíbené zmrzliny. Mezitím, co jsem lízala svou malinovou a jeho s příchutí lesních plodů, mi na klíně vytrvale vibroval telefon s nově přicházející smrští zpráv, ale ignorovala jsem to. Měli jsme na sebe ještě menší chvíli než posledně, ale i ta chvilka na mě měla stejné účinky, jako setkání předchozí.

Zprávy jsem si přečetla až v autobusu, kam mě Kamarád doprovodil. Byl to Zima. Zima a jeho vize teplého večera, nás dvou u vína a mého pozadí v sexy prádle, po kterém tolik chce přejíždět jeho rukou, když budeme sami a ovínění v parku kousek od jeho bytu...

Události posledních dní mi zkrátka kouzlí hned několik druhů úsměvu na rtech - od zlomyslného, přes přitrouble spokojený, až po ten upřímně pobavený.

Usmívejte se.
L.M.

2 komentáře:

  1. Tyjo, o tebe je teda zájem, holka! :)
    A já si připadám teď strašně staře- na ulici mě balí 35letí tatínkové s děckem v kočárku, 50letí advokáti a když se jdu jen tak podívat do oddělení s dětským oblečením, tak mě oslovují "mladá paní, sháníte něco pro dceru nebo pro syna?" Jo a můj tatínek už plánuje, jak pro vnoučata postaví na zahradě prolézačky.... Achjo, od letoška neslavím narozeniny!!!! :D

    OdpovědětVymazat
  2. Líbí se mi jak si zatočila s S.!
    Jinak je vidět, že na kluky jde jaro a ty jsi jejich cíl ... užívej si to ;)

    OdpovědětVymazat