středa 12. března 2014

12. 3. 2014

Přála bych si patřit mezi lidi, kteří když jsou ve stresu, tak nedokážou jíst a důsledkem toho hubnou po kilech. Já nevím kde mi hlava stojí, a tak ji chodím pravidelně hledat do lednice, nebo proutěného koše se sladkostmi, který se nachází hned vedle. Nejdřív vybílím lednici, pak sním mámu, tátu, sestru a když mi ani to nebude dost, vrhnu se na vás, své čtenáře.

Jako puntičkář se ještě stále snažím dělat všechno na 100 procent, ale je to příliš unavující. Moc toho nenaspím, a tak funguji na solární pohon. Vychutnávám si svůj kopeček zmrzliny po cestě domů, můžu střídat svou rozmanitou sbírku slunečních brýlí a házet vlasy, které v jarním sluníčku dostávají úplně jinou barvu. Pes je v tomhle počasí na roztrhání, protože nikdo se nechce procházet sám...

V hodině společenských věd jsem byla zaskočena nemilým úkolem - napsat úvahu. Ačkoliv je tento blog vlastně jedna nekonečná úvaha, kterou píšu s chutí, nebo výčitkami svědomí, s těmi školními to není stejné. Musím se podepsat. A v tom všechno pramení. Držím si od ostatních několik let takový odstup, jak uznávám za vhodné, a pak příjde někdo a s pohrůžkou nesplnění úkolu mě donutí odkrýt karty během několika minut. Velmi lpím na svojí dobré pověsti, třeba až příliš. Trpím hloupou snahou zavděčit se všem a s mnohými navázat alespoň povrchní přátelství. Nepovažuji to za projev přetvářky, spíš naivity, protože já opravdu věřím, že mě začnou mít rádi, třeba jen pro nějakou hloupou drobnost, ale upřímně. Někdy bych si přála být vůči tomu alespoň trochu lhostejná. Kdyby tomu tak bylo, pravděpodobně teď nepřemýšlíte nad tím, kdo vám vlastně po večerech píše a místo toho bychom spolu příležitostně chodili na dobrou kávu a výstavy. Věřím, že může nastat situace, po které vaše pověst bude to jediné, co vám zbyde.

 P. se odhodlal a začal znovu veřejně odebírat moje příspěvky. Moje přirozená zvědavost mě dovedla k informaci, že teď tráví pracovně několik dní v měsíci čas ve Velkoměstě, kde jsme se už několikrát museli jen těsně minout. V sobotu večer, když jsme se vraceli se Spolužákem z kina, jsme dost pravděpodobně seděli i ve stejném vlaku. Pořád čekám, kdy se ze tmy za scénou mého života vynoří Woody Allen a zamává rukama na znamení, že už má záběrů dost na to, aby do sebe zapadly a vytvořily z té spleti absurdních náhod zápletku se smysluplným rozuzlením a poučením na konci.

Nemůžu se zbavit pocitu, že P. čeká na nějaký signál z mojí strany, který mu dodá kuráž k samotnému setkání se mnou. O pár dní později se přistihnu, jak zírám na naši společnou fotku z léta, jednu z mála, on mě drží silně kolem pasu, já mám hlavu opřenou o jeho rameno a spokojeně se smějeme do objektivu. Vydržím u ní sedět bez pohnutí a výrazu hodinu. Ačkoliv jsem mu neodpustila ani zlomek toho, čeho se dopustil, v hlavě se mi začala utvářet představa, kde ho silně mačkám v objetí, opírám si svoje čelo o jeho hrudník a vdechuju jeho specifickou vůni, která mi uvízla v paměti po dlouhé měsíce a on mě mezitím hladí po mých rozpuštěných vlasech.

Přemýšleli jste někdy nad tím, že to nemusí být vždy člověk, do koho se zamilujete, ale láska samotná? Vysvětlilo by to tolik podivných věcí...

Dobrou noc, zase příště.
L.M.

1 komentář:

  1. Poslední věta je k zamyšlení. Milovat toho člověka nebo spíš pocit, který v nás vyvolává?
    K tomu pocitu něco dělat pro druhé, aby nás měli rádi... jak specifické, jak výstižné. Taky to znám a není tomu tak. Nenabádám tímto k obratu o 180 stupňů s tím, že nebudeš dělat pro nikoho vůbec nic, jen, chce to šetřit. Šetřit se svými city, šetřit se snahou někomu pomoct nebo pro někoho něco udělat, šetřit s láskou.
    (Leda bys něco pro někoho dělala ráda, s nadšením a kvůli té činnosti samé).
    Držím palce, ať najdeš svou rovnováhu.
    A jdu vyplenit ledničku.
    :-)

    OdpovědětVymazat