neděle 30. března 2014

30. 3. 2014

Už několik dnů tu máme oficiální jaro a má pleť, smysly a diář zřejmě nejsou jediní, co to pociťují. Ptáci zpívají, stromy kvetou, páry se líbají jako o život a v někom květinový pyl v kombinaci se slunečním zářením probouzí nečekané pohnutky. Jen tak si dokážu vysvětlit všechno, co se za posledních několik hodin stačilo udát.

Během horečky pátečního večera jsem seděla na zemi před troubou, šílela nad tím, že dort pro babičku bude neuvěřitelné fiasko a nejméně měsíc do kuchyně znovu nevkročím. Zase jednou v životě přišla chvíle, kdy jsem litovala toho, že jsem nebyla dostatečně odvážná, abych si udělala řidičák. Protože kdybych ho měla, stačila bych se nenápadně otočit v supermarketu pro polotovar, zbavit se nenápadně a rychle mého obávaného výtvoru ve veřejném odpadkovém koši na návsi a následující poledne předstírala, že je naprosto všechno v pořádku a podle plánu. Místo toho jsem čekala až dům usne a potají, před propuknutím v pláč, s rolí kuchyňských utěrek v ruce jsem vysávala z korpusu tuk, který odmítal mizet.

Vyřízená jsem padla do postele s plánem usnout ještě v pracovním vytahaném tričku, když mi na břiše zavrněl telefon s novou zprávou. Nechte se podat, neuhodli byste. Byl to S. Co je ještě více překvapující, byl to S. s omluvou. Nečekejte happy end, padání do náručí a vášnivý polibek na konec. Tahle představa se mi neusadila v hlavě ani na minutu. Víc na místě bylo přemýšlení o tom, co ode mě potřebuje. Tentokrát se to pokusil udělat o trochu víc nenápadně a s kamarádíčkováním začal pro jistotu už v březnu, aby to v létě, kdy se mu bude hodit nocleh na horách zdarma a příležitostný sex jako bonus, vypadalo, že jediné, po čem touží, je obnovit náš nevztah a vídat mě do konce věků... Se zakroucením hlavy jsem vypnula telefon a šla spát.

Ještě před sobotním narozeninovým obědem ve Velkoměstě jsem vyskočila z auta a šla vyzvednout zásilku s kosmetikou do obchodního centra. Jsem tak trochu přírodní úkaz - rychleji chodím než běžím. Mojí rychlochůze si všimla i ochranka u vchodu, a tak jsem měla celou polovinu cesty doprovod. Protože jestli si mě můžete nějak představit, vypadám jako 90% terorista a v černé kožené kabelce nosím zpravidla pudr, rtěnku, telefon, klíče a střelnou zbraň... Muže jsem setřásla až ve chvíli, kdy jsem se s vyděšeným a zároveň pobaveným výrazem otočila jeho směrem.

Můj strach z kuchařského selhání se jako zázrakem nepotvrdil, a tak jsem sklidila hned několik pochval. Ve Velkoměstě jsem se rozhodla zůstat přes noc - výstava mého nejoblíbenějšího megalomana a podivína se chýlila ke konci a další z úsměvných schůzek je něco, čemu nedokážu (a hlavně ani nechci) říct ne.

Po hodině narozeninových nákupů jsem se s babičkou rozloučila a odcházela k autobusové zastávce. Minula jsem ještě poslední z mých oblíbených obchodů, ale pokračovala dál v cestě. ,,Dobrý den." ozvalo se mi hlasitě za zády. ,,Dobrý den!" znovu. S očekáváním jsem se otočila a uvědomila si, že pozdrav pravděpodobně patřil mně. Zabodla jsem svůj ukazováček někde do hrudníku, rozhlédla se kolem a moje rty neslyšně opsaly pohyby říkající ,,Já?". Přičemž Černoch, od kterého pozdrav přišel, začal horoucně přikyvovat hlavou. Pracuje v onom obchodě jako ostraha. ,,Nechceš se jít kouknout?". A já jsem chtěla - polichocená a zaskočená. Když jsem byla na odchodu, zastavil mě ještě jednou, tentokrát se však s češtinou nezdržoval, pro případ, že bych mu nedala dost času na to, aby mi mohl říct, co chtěl. Do telefonu mi naťukal jeho kontakt, potřásl mi rukou a věnoval vřelý úsměv. Je na nich něco kouzelného, ten kontrast mezi čokoládovou kůží a zářivě bílými zuby je zkrátka odzbrojující.

Při čekání na autobus do jiného obchodní centra jsem se smíchem psala Láskomance zprávu o tom, co se právě stalo. ,,Potkala jsi S.?" hádala. ,,Ne, proboha. Něco lepšího!". ,,Takže jsi potkala P.?" hádala znovu. Zase špatně. ,,Mládě Leopardí, jestli něco lepšího znamená, že jsi potkala Zimu a on tě zatáhl na první záchod...". Tentokrát jsem se musela zasmát nahlas, v tu chvíli bez ponětí, že za pár okamžiků nebude zas tak daleko od pravdy.

Čekala jsem na smluveném místě, kde jsem se po čtrnácti dnech znovu viděla s Kamarádem, tentokrát u mé oblíbené zmrzliny. Mezitím, co jsem lízala svou malinovou a jeho s příchutí lesních plodů, mi na klíně vytrvale vibroval telefon s nově přicházející smrští zpráv, ale ignorovala jsem to. Měli jsme na sebe ještě menší chvíli než posledně, ale i ta chvilka na mě měla stejné účinky, jako setkání předchozí.

Zprávy jsem si přečetla až v autobusu, kam mě Kamarád doprovodil. Byl to Zima. Zima a jeho vize teplého večera, nás dvou u vína a mého pozadí v sexy prádle, po kterém tolik chce přejíždět jeho rukou, když budeme sami a ovínění v parku kousek od jeho bytu...

Události posledních dní mi zkrátka kouzlí hned několik druhů úsměvu na rtech - od zlomyslného, přes přitrouble spokojený, až po ten upřímně pobavený.

Usmívejte se.
L.M.

pátek 28. března 2014

28. 3. 2014

S ohledem na rozloučení v předchozím článku stačilo mezi "dnes" a "zítra" uběhnout už několik dní. Ráda bych vám vyprávěla své příběhy denně, ale předmaturitní shon mi to v poslední době příliš nedovoluje. Jdeme do finále...

I přes maturitu a všechnu práci, která mě zavaluje, zvládám zachovávat chladnou hlavu a většinou i úsměv na rtech. Jak? Zvolila jsem systém odměn... Ve školním týdnu se snažím všechno dokončit, aby víkend zůstal volný pro všechny aktivity a v neposlední řadě společnost, která mi dělá radost. Spontánní odjezd na hory, vlající hříva za rychlé jízdy k jezeru, usměvavé schůzky nebo kino s Koťátkem. Po dni ve škole, kde mě vyčerpává myšlení, ráda zapojuju do práce svoje ruce, a tak vyrábím, žehlím, vařím a cvičím. Ačkoliv to nepatří mezi všeobecně oblíbené druhy zábavy, mně dělají radost. Vidět výsledek okamžitě je zvláštně uklidňující... I když, jak jsem se dnes večer přesvědčila, není tomu tak vždycky.

Stejně jako tenhle víkend, ani ten minulý jsem netrávila doma. V pátek večer jsem s Koťátkem vyrazila do kina v Maloměstě. Jako obvykle nám v sále dělalo společnost jen několik párů a přátelská prodavačka lístků, která se tak srandovně a nahlas směje... Rozhodly jsme se z toho udělat tradici - jednou za měsíc, jen my dvě, kino/divadlo a večerní sladkost na zakončení příjemného dne. Ačkoliv závěrečný bod nám překazila ignorující obsluha v kavárně kousek od školy, která si nás nevšimla ani při odchodu po půl hodině čekání, nehledě na to, že kromě nás a jednoho páru středního věku uvnitř nikdo nebyl... Vydaly jsme se tedy přes město do supermarketu pro něco k pití a mlsání. ,,Počkej, v té ulici je nějakej divnej chlap, obejdem to.", a tak jsme na popud Koťátka odbočily vpravo, minuly zchátralé vlakové nádraží, neonové srdce a dvě herny, protože se tahle cesta z nepochopitelných důvodů v tu chvíli zdála prostě jako ta lepší. Po cestě domů jsem potkala tlustou černou kočku od sousedů, která mi stála s jejíma svítícíma očima přímo v cestě a já se neodvažovala zmenšit vzdálenost mezi námi pod 3 metry. Na kočkách je něco podezřelého, poslední roky mi nahánějí hrůzu.

Protože víkendové počasí vypadalo slibně, hned ráno v devět jsem měla odjíždět na chatu se svou babičkou, což v čisté praxi znamená stát v osm ráno před domem se sbaleným kufrem, protože přesně v tolik hodin přijede a bude očekávat, že už jsem nachystaná k odjezdu. Nebylo tomu jinak ani minulou sobotu, tentokrát jsem za to však byla vděčná, protože jsem mohla o celou hodinu déle chytat bronz na horském slunci. Jen v kalhotkách a bez výčitek, protože nejbližší sousedi jsou od domu vzdálení tak 200 metrů a třikrát za den kolem domu projede vlak... Navíc docela pochybuji o tom, že za deset let dovolenkování na tomto místě někdo zaregistroval mou existenci.

K mému překvapení jsem dokázala dofouknout po zimě kolo a přesvědčit babičku k tomu, aby na něj sedla a společně jsme se jely projet k jezeru. Moje nejoblíbenější místo. Longboard jsem položila na trávník kousek od pláže, sedla si na desku a užívala chvíli. I přes ten hloupý aktuální longboardový boom, kdy se prkno nosí místo kabelky a boty od Vans obouvá každý konverskář a slečinka, která skate neviděla ani z dálky, jsem si užívala pozornosti místních. Možná mi to naopak hrálo do karet, protože fakt, že nějaká holka opravdu jezdí, byl překvapující.

Večer jsem místo televize sledovala hořící polínka v krbu, ráno zase srnky pasoucí se u nedalekého lesa z pohodlí oranžového křesílka na terase s horkým brusinkovým čajem v ruce. Připadala jsem si po všech stránkách naplněná. Nechtělo se mi domů, ani trochu. Jednou bych si tu přála bydlet, nic by mi tu nescházelo. Snad jen práce a škola, kterých je v tomto regionu zatraceně málo...

Hezký víkend.
L.M.

neděle 23. března 2014

23. 3. 2014

Trvalo to zatraceně dlouho, ale konečně dostávám pocit, že začínám nacházet rovnováhu. Učím se vyhýbat stresu, čelit nevyhnutelnému a být šťastná. Výrazně jsem změnila svůj denní režim, ale na rozdíl od všech ostatních prudkých změn věřím, že tahle vydrží a nepustí, protože jsem se dlouho necítila tak dobře. Nepotřebovala jsem k tomu nic jiného, než kus popostrčit a najít kus klidu v ujištění, že si vedu docela dobře.

Z velké části v tom bude mít prsty můj kamarád, který se mě vytrvale snažil z mého myšlení probrat. Třeba vážně bylo na čase vzít si k srdci slova Neila Younga, kterého tak trochu přebil Kurt Cobain... Čas přestat zbytečně přemýšlet a zaobývat se tím, jak věci skončí ještě před tím, než vůbec stačí začít. Čas užívat si moment. Přestat čekat na příležitosti, ale začít je sama vytvářet.

Po necelém roce, co se známe, jsme se poprvé viděli. To dopoledne jsem doprovázela mámu během nákupů ve Velkoměstě. Dělá to vždycky, když se s tátou pohádá, nebo urazí. Můj obličej vypadal bídně a já jsem Láskomance psala zprávy jako každé ráno. ,,Doufám, že se dneska nepotkáme, vypadám hrozně.". Brzo mi ale blikala v telefonu další zpráva a na tváři vyrazil přihlouplý nervózní úsměv: ,,Tak mi přijď alespoň zamávat, když nemáš čas.". Vážně čekal s pohledem u vchodu a úsměvem mi připomínal mě samotnou. ,,To bylo úplně jako ve filmu." přišlo, když už jsem seděla v autě na cestě domů. Jakkoliv se mohlo zdát podivné, že jsme se prakticky viděli několikrát nazí ještě předtím, než jsme se stihli setkat tváří v tvář, nepřipadala jsem si hloupě. Úsměv mi po tom setkání vydržel ještě několik dalších dní.

Za nějaký čas jsme se viděli znovu. Tentokrát jsem přišla v pouzdrových šatech a černých lodičkách, které jsem měla nachystané na výstavu, kam jsem měla namířeno původně, než jsem změnila plán. Strávili jsme spolu nějaký čas u mého oblíbeného jídla, na které jsem byla pozvaná, a bylo mi dobře. Nedržel si žádný zbytečný odstup a zároveň neupozorňoval na to, co čas od času provádíme po večerech nebo ráno, když zrovna nemusím do školy a on do práce...


Tak zase zítra, čtenáři.
L.M.

úterý 18. března 2014

18. 3. 2014

Je úterý večer a já mám konečně pocit, jako bych ze svých zad shodila obrovský balvan. To bychom ale předbíhali. Abych ho mohla shodit, musel mi ho tam ještě předtím někdo naložit...

Přísahala jsem si, že na národní srovnávací zkoušky se připravím. Nenechám nic v náhodě. Přečtu si učebnici společenských věd, aby mě nic nepřekvapilo. Dvakrát. Udělám to dvakrát! Po jednom přečtení přeci nebudu o moc chytřejší. Obecné studijní předpoklady sice pro přijetí na výšku nepotřebuju, ale minimálně tři z minulých let si cvičně udělám, aby mě nic nepřekvapilo. Nejsem přeci úplně hloupá, musím se umístit v horní polovině.

Můj stres celý týden mírnil fakt, že v tom nebudu sama. Pojede K., která má již jeden termín za sebou, a s ní i naše dvě kamarádky. Pořád je tu pravděpodobnost, že budeme spolu ve třídě, ne? A pokud ne, můžeme se potkat během pauzy, sníst oběd a probrat všechny dojmy. Když mi ale noc před odjezdem do Velkoměsta napsala číslo učebny v řádech stovek a ta má byla označena písmeny, věděla jsem, že něco je špatně. Testy dělám na úplně jiné škole, než kamarádky.

A protože náhoda je blbec a osud tomu chtěl...
- školu jsem nikdy neviděla ani z dálky, přestože ve Velkoměstě trávím tolik času
- moje škola se nachází skoro přes ulici od Zimova bytu
- můj orientační smysl se velmi intimně dotýká čísla 0
- pravděpodobnost, že ve snaze najít cestu zabloudím před jeho dveře je minimálně 90%
- městská hromadná doprava byla s platností ke dni zkoušky zrušena kvůli opravám silnice a náhradní doprava bude k dispozici až den následující

Můžete, vlastně naprosto oprávněně, namítnout, že to vůbec nevadí... Jdeš tam sama za sebe, Mládě, kamarádky ti nepomůžou. Jistě, těžko vám budou telepaticky nebo jinak posílat správné odpovědi, ale pocit, že v tom nejste sami je minimálně uklidňující. Táta zastavil u budovy gymnázia, kde vystoupila K. a holky, já jsem pokračovala dál v cestě. Na kávu, kterou mi nabízel, jsem neměla ani pomyšlení. I přes poměrně teplé počasí jsem se třepala a nevypadalo to, že bych měla někdy přestat. Školu jsme našli poměrně rychle, a tak jsem sebrala kabelku z kufru a měla nakročeno stejným směrem, jako pomalu proudící dav. Auto zablikalo na znamení, že je zamčené a táta se vydával mým směrem. ,,Tati, tím, že mě ve dvaceti půjdeš doprovodit před školu mi zrovna moc nepomůžeš.". On se zatvářil jako štěně, když odcházíte do práce, a několikrát mě ujistil, že pro jistotu ještě zůstane v autě.

Celé Scio testy se ukázaly tak trochu jako fraška. Na jedné straně přísná pravidla, která jsou nutná dodržovat, na straně druhé (mojí levé, konkrétně) někdo se zapnutým telefonem a prošlou občankou. Hned za mnou kluk, který si poslech, který byl povolen přehrát jen jednou, pouštěl celých 60 minut ve smyčce... Pak tam sedím já - nervózní z toho, že když jen kýchnu, vyletím ze zkoušky za vyrušování, řešící zda je strategičtější otázku vynechat, nebo riskovat tipováním odečtení třetiny bodu.

Po první pauze jsem se potkala se spolužákem, od kterého jsem za celých osm let našeho společného studia neslyšela víc než ,,jo" a ,,ne". O to víc mě překvapilo, když se mnou nadšeně začínal konverzaci a dokázal ji udržet ve stejném tempu po celou volnou hodinu. Jsou situace, kdy jakákoliv známá tvář ztělesňuje značnou úlevu a tahle byla rozhodně jednou z nich.

Když jsem odcházela v pět hodin odpoledne směrem k parkovišti, kde už na mě čekala kamarádka, kterou jsem rok neviděla, skoro jsem se vznášela. Ačkoliv ve Velkoměstě celý život bydlí a já občasně přebývám, nedokázaly jsme si vyhradit společnou chvíli na to, abychom si s humorem a ironií sobě vlastní sdělily nad kávou všechny naše křivdy, zážitky a intimnosti a nakonec se shodly, že jsme vlastně zlaté a naši bývalí/současní/budoucí si nás jen nedokážou dostatečně cenit...

Dobrou noc, zase příště.
L.M.

středa 12. března 2014

12. 3. 2014

Přála bych si patřit mezi lidi, kteří když jsou ve stresu, tak nedokážou jíst a důsledkem toho hubnou po kilech. Já nevím kde mi hlava stojí, a tak ji chodím pravidelně hledat do lednice, nebo proutěného koše se sladkostmi, který se nachází hned vedle. Nejdřív vybílím lednici, pak sním mámu, tátu, sestru a když mi ani to nebude dost, vrhnu se na vás, své čtenáře.

Jako puntičkář se ještě stále snažím dělat všechno na 100 procent, ale je to příliš unavující. Moc toho nenaspím, a tak funguji na solární pohon. Vychutnávám si svůj kopeček zmrzliny po cestě domů, můžu střídat svou rozmanitou sbírku slunečních brýlí a házet vlasy, které v jarním sluníčku dostávají úplně jinou barvu. Pes je v tomhle počasí na roztrhání, protože nikdo se nechce procházet sám...

V hodině společenských věd jsem byla zaskočena nemilým úkolem - napsat úvahu. Ačkoliv je tento blog vlastně jedna nekonečná úvaha, kterou píšu s chutí, nebo výčitkami svědomí, s těmi školními to není stejné. Musím se podepsat. A v tom všechno pramení. Držím si od ostatních několik let takový odstup, jak uznávám za vhodné, a pak příjde někdo a s pohrůžkou nesplnění úkolu mě donutí odkrýt karty během několika minut. Velmi lpím na svojí dobré pověsti, třeba až příliš. Trpím hloupou snahou zavděčit se všem a s mnohými navázat alespoň povrchní přátelství. Nepovažuji to za projev přetvářky, spíš naivity, protože já opravdu věřím, že mě začnou mít rádi, třeba jen pro nějakou hloupou drobnost, ale upřímně. Někdy bych si přála být vůči tomu alespoň trochu lhostejná. Kdyby tomu tak bylo, pravděpodobně teď nepřemýšlíte nad tím, kdo vám vlastně po večerech píše a místo toho bychom spolu příležitostně chodili na dobrou kávu a výstavy. Věřím, že může nastat situace, po které vaše pověst bude to jediné, co vám zbyde.

 P. se odhodlal a začal znovu veřejně odebírat moje příspěvky. Moje přirozená zvědavost mě dovedla k informaci, že teď tráví pracovně několik dní v měsíci čas ve Velkoměstě, kde jsme se už několikrát museli jen těsně minout. V sobotu večer, když jsme se vraceli se Spolužákem z kina, jsme dost pravděpodobně seděli i ve stejném vlaku. Pořád čekám, kdy se ze tmy za scénou mého života vynoří Woody Allen a zamává rukama na znamení, že už má záběrů dost na to, aby do sebe zapadly a vytvořily z té spleti absurdních náhod zápletku se smysluplným rozuzlením a poučením na konci.

Nemůžu se zbavit pocitu, že P. čeká na nějaký signál z mojí strany, který mu dodá kuráž k samotnému setkání se mnou. O pár dní později se přistihnu, jak zírám na naši společnou fotku z léta, jednu z mála, on mě drží silně kolem pasu, já mám hlavu opřenou o jeho rameno a spokojeně se smějeme do objektivu. Vydržím u ní sedět bez pohnutí a výrazu hodinu. Ačkoliv jsem mu neodpustila ani zlomek toho, čeho se dopustil, v hlavě se mi začala utvářet představa, kde ho silně mačkám v objetí, opírám si svoje čelo o jeho hrudník a vdechuju jeho specifickou vůni, která mi uvízla v paměti po dlouhé měsíce a on mě mezitím hladí po mých rozpuštěných vlasech.

Přemýšleli jste někdy nad tím, že to nemusí být vždy člověk, do koho se zamilujete, ale láska samotná? Vysvětlilo by to tolik podivných věcí...

Dobrou noc, zase příště.
L.M.

středa 5. března 2014

5. 3. 2014

Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik věcí ve svém životě děláte jenom proto, abyste o nich mohli říct ostatním a nelhat při tom? Aby někdo uznale pokýval hlavou nad vaší krásou, inteligencí, odvahou, zcestovalostí? Abyste po měsíci požírání cizích životů na sociální síti přispěli svou trochou do mlýna a nenuceně všem cpali do chřtánu, že se máte výborně a nic vám přeci nechybí?

Hlasitě vykřikujeme, jak odmítáme být stádem ovcí, oháníme se originalitou a nekonvenčností, přitom se za tím vším skrývá jen touha do jednoho z těchto stád zapadnout. Ne do toho velkého, raději menšího - nemá do něj přístup jen tak někdo, členství si musíme něčím zasloužit, a tak nám dává pocit exkluzivity. I černá ovce je stále jeho členem.

Jako skvělý příklad pro tuto vzorovou situaci by mohl posloužit někdo, koho znám tak dobře a zároveň ani trochu - P. Studuje už druhou soukromou vysokou školu, za kterou jeho rodina hází oknem peníze a kterou jistě nedokončí, stejně jako tu předešlou. Na svůj přístup je mimořádně hrdý, kálení na všechny povinnosti mu dává pocit, že jde proti systému, autoritám a spasí tím svět. ,,Jednou té škole platím a ne málo, tak proč by mi tu zkoušku nedali?". Právě on byl člověk, který jméno zvířete dávajícího vlnu skloňoval ze všech nejčastěji. Přitom se schovával za něco, čemu se dnes říká swag - styl, který ze všeho, co ve své vlastní podstatě stojí za nic, dokázal udělat ctnost.

,,Nezachovala ses vůbec jako moje přítelkyně. Vůbec jsi mě nepodpořila, ani ses mě nezastala! Nevím, co si mám o tom myslet.". Pakliže být dobrou partnerkou znamená nezúčastněně kývat hlavou jako ta podivná věc, kterou někteří lidé vozí za zadním sklem auta, nemožnost volby strany při případné rozepři a projevování názoru jenom v případě, že se slučuje s tím jeho, nechť zemřu sama v obležení svých desíti psů, které během svého života zachráním z útulků.

Ráda se nechávám vést, ale nenechám se vláčet.

Dobrou noc.
L.M.

úterý 4. března 2014

4. 3. 2014

Ve svém momentálním rozpoložení, které už nějakou dobu trvá, bych byla schopná nastartovat další blog na téma 1000 věcí, co mě serou. Poté, co jsem se ve škole neobjevila skoro čtrnáct dní, se moje tělo i mysl urputně brání přestupu do raketového maturitního tempa. Když jsem se z ní dnes po devíti hodinách vracela, padla jsem do postele obličejem napřed a zhluboka zakřičela do neustlaných peřin. Když už jsme u obličeje, konečně se mi zlepšil. Třeba za to může matka příroda, nebo bych to měla připsat na konto mycímu gelu pro intimní hygienu, který jsem si na obličej naplácala místo grepového peelingu, když jsem byla myšlenkami někde úplně jinde...

Pokud letos maturujete stejně jako já, určitě už jste museli řešit přihlášky na vysokou školu. Pokud jste je ještě neřešili, s  největší pravděpodobností máte už 5 dní zpoždění. Přihlášky jsem podala celkem tři, do dvou měst. Právě tohle bylo téma, které z našeho obývacího pokoje dělalo po dobu jednoho týdne saunu. A sauny já nerada - špatně se tam dýchá.

Celou výměnu názorů pravidelně vyvolávala moje máma. Začalo to jako vždy velice nenápadně, ale pokračování jsem nemohla zastavit. Jak je v naší rodině zvykem, všechno je celou dobu v pořádku, všichni jsou velmi přejícní a podporující, ale jakmile dojde na lámání chleba, vyrojí se tisíce připomínek, které ovšem přicházejí s dvouletým zpožděním. I v případě, že by byly užitečné, či ne úplně hloupé, nechávají je vyjít napovrch ve chvíli, kdy stejně nemohu nic změnit, i kdybych si to třeba sebevíc přála. Jediné, co tak tímto změní, je moje nálada a jistota v rozhodnutích, která už jsem udělala - sama za sebe. ,,Neboj se, když se nikam nedostaneš, nic se nestane. Budeme za tebou pořád stát, ať se děje cokoliv.". Věta, kterou to všechno začalo někdy na podzim loňského roku, ale postupem času se ukázala jako úplně prázdná.

Spolehlivě ji vystřídaly jiné fráze, které si mnohdy navzájem odporovaly...
,,Ty sis podala jen dvě přihlášky? To myslíš vážně?"
,,Proč si nepodáš přihlášku do Velkoměsta? Je to jenom půl hodiny cesty a máš tam tolik přátel!"
,,Jsi tak chytrá, mohla bys dělat úplně cokoliv, kdybys ze všeho nebyla tak blbě posraná!" Abyste měli představu o tom, co pojem cokoliv v očích mé mámy znamená, jsou to zaměření jako právník, ekonom nebo lékař.
,,Kdybys studovala ve Velkoměstě, mohla bys bydlet u babičky v bytě a kdybys něco nechala doma, hned bychom ti to mohli přivézt." A to je přesně to, čemu bych se chtěla vyvarovat. Navíc Velkoměsto obor, který mne zajímá, ke studiu nenabízí.
,,Proč chceš takhle přetrhávat kontakty s rodinou?"
,,Co budeš dělat, až se nikam nedostaneš?"

A ačkoliv jsem měla na všechny otázky důkladně promyšlenou odpověď a dostatečné argumenty, křičet je nahlas na svého oponenta nemělo význam, i když jsem to bezvýsledně zkoušela i následující dny. Nakonec jsem se jen přistihla ve vlastním pokoji s nohama na stole, jak z krabice tahám jeden kapesník za druhým.

První dvě přihlášky putovaly do města, na které už několik let koukám jen z okýnka auta, ale pohled je to natolik sympatický, že se mi myšlenka několikaletého života v něm zdála sympatická taky. Nikoho tu neznám, nic tu neznám a mohla bych začít úplně od začátku, s čistým štítem. Poslední, třetí, putovala do Města - domova P., místa mimořádně nostalgického, které mi přirostlo k srdci. Ještě před půl rokem bych tam přihlášku podávala jako první a z jiného důvodu, ještě před pár měsíci bych přísahala, že už se v něm nikdy neukážu... Protože se ale můj obor dá studovat jen na dvou veřejných školách, volba byla jasná.

A co kdyby? ,,Odjedu na rok pryč, budu pracovat v zahraničí, zlepším si jazyky, něco si vydělám a zkusím to znova.". Věta, která mojí mámě vzala vítr z plachet. Že mě v tom podporovat nebude, finančně ani jinak, neznamenalo v aktuální situaci žádnou změnu ani překvapení. Díky mému milovanému dědovi a životnímu vzoru, který nečekaně zemřel před osmi lety, ale budu mít dostatek prostředků k tomu, abych to zvládla sama. Jestli jsem se v životě něco naučila a něčeho dosáhla, mohl za to v nejvyšší míře právě on a jsem mu za to dlužná. Přála bych si, aby tu byl teď se mnou, protože vím, že by moje rozhodnutí podpořil a přesně by věděl, co dělat. Čas ale nevrátím, a tak nezbývá nic jiného, než bojovat.

Dobrou noc a úspěšný týden.
L.M.