pondělí 3. února 2014

3.2.2014

Poslední týden se nesl v rytmu přednášek, setkání po dlouhé době, zmrzlých prstů, popraskaných rtů a dohánění restů. Když jde o rozhodování, důležitá i povrchní, jsem na mrtvém bodě, z kterého se nedokážu pohnout. Neumím se rozhodovat, nedokážu hodnotit situace, nejde mi ani posoudit moje momentální nálada, která přetrvává už nějakou dobu. Mohli byste namítnout, že není nutno, aby bylo příliš veselo, hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo... Tahle nijakost, ve které se plácám, mě ale nikam neposouvá. Nálada je to mimořádně otravná a jediná věc, která ji může prolomit, je nečekané dobrodružství. Dobrodružství, které si nemůžu v tuto chvíli dovolit. Jak časově, tak finančně.

V pondělí jsem si za hustého sněžení skočila do centra maloměsta pro oběd do bistra, o jehož hygieně silně pochybuji, ale chuť jejich zapékané rýže ještě nikdo ničím nepřekonal (a já ještě nestihla prokouknout recept). S polystirenovou krabičkou jsem navštívila kamarádku Mámu, kterou jsem viděla naposledy před Vánoci. Upřímně se stydím za to, jak ji zanedbávám, ale nezvládám ji navštěvovat častěji. Nebo si to alespoň namlouvám. Teď už půlroční dítě bylo oblečené v leopardím oblečku a leželo na pohovce mezi námi, když jsme pily kávu z nového kávovaru. Začínám přicházet na to, že nezáleží, jak silné přátelství mezi vámi je, stejně se neubráníte jistému odcizení. Nepředstavujte si Mámu jako domácí puťku, která řeší jen nové příchutě dětských přesnídávek a v kterém ze supermarketů se dají pleny koupit nejlevněji, byli byste daleko od pravdy, ale i pár dní mimo utvořený kolektiv vás dokáže připravit o nespočet podnětů ke konverzaci.

Pomalu si začínáme uvědomovat, že to za chvíli čeká nás všechny. Koťátko už nosí v peněžence moje dvě fotky, aby na mě nikdy nezapomněla. V hodinách literatury vypisujeme seznam míst, kde všude jsme spolu byly a kam se naopak musíme společně podívat, než se nadobro rozejdeme. Přestala jsem utrácet za jídlo a oblečení a odkládám všechny svoje úspory do obří zavařovací sklenice s etiketou "Adventure" a kamínky polepeným víkem. Podle výše částky na začátku prázdnin podnikneme dlouhou čtrnáctidenní cestu. Sbalíme kufr, za batoh zahákneme longboardy a sedneme do vlaku. Na každé místo, co navštívíme, nalepíme samolepku vytvořenou podle našeho vlastního designu, která nám připomene dobré časy, až nás tam náhoda zase jednou zavede, ale tentokrát samotné, nebo v jiné společnosti. Architektku jsem neviděla už dva měsíce, co se neukázala ve škole. Věřím, že jí není dobře, ale myslím si, že to má silné kořeny v psychice. Snažím se to nevyslovovat nahlas a doufám, že se brzo objeví. V úterý ráno na mě čekal na lavici precizně zabalený dárek od K. - ,,Za to, že jsi byla taková statečná.". Objala jsem ji a dala pusu na tvář.

Díky mé nerozhodnosti jsem se taky objevila na školním plese, kam mě to zrovna netáhlo. Jistě, koupila jsem si ty skvělé nové šaty, ale jednou nohou už jsem byla na horách. S doplňky i spodním prádlem jsem to nechala na poslední chvíli, což by se mohlo zdát jako průšvih, ale nakonec to zapříčinilo jedno skvěle strávené dopoledne ve společnosti mé dobré kamarádky, která na tom byla stejně. Při první zastávce jsme si nechtěně zavzpomínaly na naše taneční v salonu majitelky školy. Se slovy ,,Já tam snad ani nejdu. Rychle se zeptáme a hned zase vypadneme, jenom ať už je to za náma." jsme vtrhly do dveří s trapnými špičatými návleky na botách, abychom nezašpinily koberce, a stejně rychle z nich zase vypadly, protože poslední kus lepící podprsenky se prodal den před naším příchodem. K mému údivu jsem ji našla ve vietnamském obchodě za pár korun a začala přemýšlet, jestli je větší faux pas něco-jako-prsa ležící na podlaze tanečního sálu, nebo jít na společenskou událost bez podprsenky v několikastupňovém mrazu.

Procházely jsme kolem nové kavárny, která se ráda pyšní tím, že vám v ní připraví jako jediní ve městě chutnou a kvalitní kávu. A protože z nebe začalo padat něco podivné konzistence, káva zněla jako skvělý nápad. Nepatřím mezi lidi, kteří obsluhu buzerují s tím, že piccolo neexistuje, nesnažím se ani o žádnou kávovou osvětu, ale vím, co mi chutná a dělá radost. Pokud něco nemám ráda, je to fakt, že si někdo hraje na něco, co není. Nesnáším to u lidí a vadí mi to i u kaváren a restaurací. Trvalo věčnost, než si nás vůbec někdo všiml a nakonec jsem místo svého caffé latte dostala latte macchiato, protože mi bylo hloupé vysvětlovat obsluze kavárny jaký je mezi nimi rozdíl. Zákuskem už jsem se nezatěžovala. Ačkoliv to nebylo v plánu, v kavárně jsme skončily v jedné hodině podruhé, ale tentokrát jsme vybraly tu správnou a nacpaly se dortem - v den, kdy ostatní ženy držely hladovku, aby ve večerních róbách neměly vyvalené břicho. Podle mě dobré jídlo k životu prostě patří a nikdo by si ho neměl nechat upřít. Je jenom na vás, jestli si z života uděláte čokoládový dort, nebo rýžový krekr bez chuti.

Když se blížilo posledních pár hodin do odchodu, pomalým pohybem ruky jsem se prstem přibližovala k té silikonové ohavnosti. Jakmile jsem se dotkla, myslela jsem, že budu zvracet. Takhle se cítí ženy s implantáty, když se jich dotknou? To bych na hrudníku měla radši runway. Se strachem, že mi za a) upadnou bradavky, nebo za b) budu mít každé prso jinak vysoko, jsem je nalepila. Světe div se, funguje to. Byla jsem seznámená s novými partnery svých kamarádek a většinu večera trávila focením. I když jsem pracovala pro internetovou odnož nejmenovaného módního magazínu a věřím, že mi nechybí přehled ani nadhled, nevyhnula jsem se módnímu přehmatu. Celý večer jsem se chodila kontrolovat k zrcadlům v předsálí a přemýšlela, jak se šatů hned následující den výhodně zbavím. V 22:10 mi v psaníčku zavrněla zpráva - byl to Zima. Čekala jsem a doufala, že naše konverzace už byly jednou pro vždy u konce, ale bohužel tomu tak nebylo. ,,Hned bych měl nápad, co s tvými dnešními šaty udělat.". Bála jsem se otočit a rozhlédnout kolem. Až po několika minutách strávených ve stavu strnulosti jsem si uvědomila, že ještě stále existuje šance, že není v sále, ale zahlédnul jejich detail, který unikl na některou ze sociálních sítí. ,,A nepřála by sis snad, abych tam byl?;)". Nepřála, před pár měsíci snad ještě ano, ale ne teď, ne ten večer. Odpovědí mi bylo jen ,,Fajn!".

Vykřičník nevěstí nic dobrého. V žaludku se mi začala rozprostírat nervozita a nejistota. Začala mě pomalu hlodat mysl. Vypočítávala jsem závěry, více i méně pravděpodobné a opravdu se bála. Variant bylo hned několik. Moje (polo)nahé fotky rozeslané na rozličné porno stránky, zkažená pověst důsledkem provázanosti zimní komunity, nebo fakt, že mě prostě jednou osobně vyhledá. To vše v závislosti na tom, jak moc impulzivně jedná, jaká je dávka jeho ješitnosti a jak moc jsem se mu zapsala v nemravných představách. Následující večer můj chytrý telefon ukazoval mezi námi vzdálenost jen několika kilometrů, které se postupně zmenšovaly až na pouhý jeden. Nervózně jsem popocházela po místnosti a říkala si, co teď asi příjde. Chci věřit, že to byla všechno jenom náhoda.

Hezký zbytek večera.
L.M.

2 komentáře:

  1. Bacha na Zimu!
    Jinak s tou nalepovací podprdou mám také zkušenosti... strašně jsem se toho bála :D Že se při tancování zpotím a ta hrozná umělá hmota gelovité konzistence se odlepí a bude faux pas :D Pořád jsem se dívala na hruď a odbíhala na záchod k zrcadlu... je to dobrý vynález, ale kvůli té nejistotě už asi další pokus nebude....

    OdpovědětVymazat
  2. Dvoutýdenní cesta zní skvěle. Občas si říkám, že bych někdy chtěla zažít něco takovýho, třeba jenom jít na blbej čundr, prostě dobrodrůžo. Hold neni s kym.

    OdpovědětVymazat