středa 26. února 2014

26.2.2014

Je středa, třetí den v týdnu a já jsem se ještě neukázala ve škole. Všechny nemoci si mě držely od těla docela dlouho, nepočítám-li tu ponorkovou. A abych to neměla tak snadné, v neděli přišla změna.

Když jsem ještě v pátek ráno zařezávala hrany do čerstvě urolbovaného sněhu, broukala si ve frontě na vlek písničky hrající z ipodu, po cestě nahoru si mačkala jednu půlku svého kulatého zadku a pozorovala dění na kopci, neunikla mi kanárková bunda. Už jsme měli čest, ten večer si pamatuju stejně jasně jako dnešní ráno. V černé tmě jsme tajně projížděli lesem k parku, já jsem nechtěla přiznat svou slabost, a tak jsem ho poprvé v životě odjela - překážku po překážce. Od té doby, co vyřknul větu ,,A ty jsi panna?" v momentě, kdy to nebylo vůbec na místě, jsem ho neviděla. Uplynuly tři roky a potkáváme se znovu, na tom stejném kopci. Z dálky se pozorujeme, víme o sobě, ale tentokrát se ani nepozdravíme...

Párkrát sjedu kopec a cítím, že mě pozoruje pár očí. I ty tentokrát zapadaly do známé tváře. Už nevím, jak se jmenoval. Možná Roman, třeba Radek, Robin... Ale naše společné ježdění skončilo ve chvíli, kdy jednoho dopoledne vyměnil počet desek na nohou, moc se mu to nedařilo, a tak se raději rozhodl ignorovat moje nadšené zdravení a předstírat, že on žádný Radek, Roman, Robin není, aby si neudělal ostudu. Pro případ, že by chtěl stejnou taktiku využít i po letech, jsem se jen usmála pod vousy a v telefonu kontrolovala zprávy z domova.

Víte, co dělá seznamování na svahu tak kouzelným? Všichni tam vypadají skvěle a stejně nevíme jak. Je to trochu jako karneval. Vlasy schová helma, půl obličeje zakryjí brýle a jediné, co zbyde, je úsměv. Představivost začne pracovat na plné obrátky a jako její výtvor vznikne předobraz vašeho protějšku. O tom, jak moc jste se sekli, se zpravidla dozvídáte až když vleky zastaví a rozjedou se rolby, až bude mít žízeň a budete ho pronásledovat do bufetu, nebo pozdě.

Kromě roztomilé fotky Mámina mimča mě v telefonu čekala i zpráva od Spolužáka. Doma jsem byla poměrně brzy, a tak jsem přijala jeho návrh a šla s ním na několik hodin venčit štěňata za město. Dlouho jsme se neviděli. Během konverzace, která nestála tak jako při některých našich minulých pokusech, jsme se shodli na tom, že bychom rádi viděli Vejšku. Dost možná by to mohla být jediná vejška, na kterou se dostanu... O den později jsme jeli vlakem do Velkoměsta a do kina se vydali spolu. Na oplátku za pozvání jsem koupila zmrzlinu, ve zbytku času před promítáním jsme se zastavili v našich oblíbených obchodech.

Nemůžu jednoznačně říct, jestli se mi film líbil, nebo ne. Jsem si jen jistá tím, že ho nechci vidět znovu. Když skončil, začala jsem přemítat, jestli se v něm vlastně vůbec něco stalo. Během těch několika minut jsem se spíše stala jeho součástí - jakobych byla jeden z herců, nebo herci byli součástí skupiny přátel, kam zapadám, nebo si to alespoň roky myslím. Sledovala jsem sled situací, které sama denně řeším já, nebo mí vlastní kamarádi. Nečekejte žádný zvrat, čekalo by vás zklamání. Ostatně, kdykoliv o filmu nedokážu jednoznačně říct, zda je dobrý nebo špatný, něco na něm je. I kdyby to měla být Planeta Praha hrající na konci, kterou už 90% návštěvníků neslyšelo kvůli tomu, že během ní běžely titulky a s nimi se vyřítili z kina...

Po cestě domů mi hlavou lítaly výčitky, proč jsem si zrovna dnes musela zapomenout doma žvýkačky a nadávky za to, že si koušu rty a následovně z nich strhávám kůžičku. Ne z rovna k zulíbání, nemám pravdu? Moje obavy se však znovu ukázaly jako nemístné. Vystupovali jsme z vlaku a na nic jsem nečekala, asi další tah vyšel na mě - pod záminkou, že potřebuji pomoct, abych při přecházení kolejí v botách na podpatku nezakopla, jsem ho pevně chytila za ruku. Cesta z maloměsta k nám domů zabrala ještě další hodinu, první autobus jel až v pět hodin ráno, a tak jsme se vydali svižným krokem neosvětlenou cestou veoducí kolem polí. Zastavili jsme se před domem, chvíli se na sebe dívali, a pak mi zamával, z dvoumetrové vzdálenosti. Možná je už pozdě na něco čekat. Třeba vyprchalo to kouzlo, které vnáší do lidí odvahu k činu. Nevím. Stejně jako se vším v poslední době, nechávám tomu volný průběh.

Dobrou noc.
L.M.

2 komentáře:

  1. Ale ono, zamilovat se do úsměvu, to nezní špatně :D Ale stejně to pak může být nemilé překvapení, když si onen protějšek sundá tu helmu. Proto se seznamuji jen s těma, co je pěkně vidím :D Horší je, že občas si je druhý den špatně pamatuju, díky omamným účinkům alkoholu, který mi je v mých matných vzpomínkách může dostatečně přikrášlit na to, aby to pak nebylo příjemné překvapení :D

    S tím spolužákem, moc volný průběh už je ale lhostejnost :) Pokud něco chceš, tak tomu volnému průběhu trochu pomoz ubírat se správným směrem :)

    OdpovědětVymazat
  2. Dát všemu volný průběh se v mém životě ukázalo v 99% jako to nejlepší řešení, protože jestli to tak má být, tak to tak dopadne :-)
    Jinak seznamování na svahu zní fajn, jak ho popisuješ... ;)

    OdpovědětVymazat