neděle 16. února 2014

16.2.2014

Je sobota ráno a já už sedím v autě - zaskládaná až po oči, sotva vidím z okýnka na cestu. Předtím, než jsem do něj nasedla, jsem se stačila i pohádat. Nejsem na to pyšná, ale situace si to přímo žádala.

Mezitím, co tenisový trénink mojí sestry rodiče stojí tisíce měsíčně, já na hory (a kamkoliv jinam) odjíždím z vlastní kapsy, navíc už rok v rozbitých brýlích po nepovedeně odjetém jibbu. Ty se taky staly předmětem celé malicherné hádky. ,,Mládě, máš rozbité brýle, copak to jako nevidíš? Jako bychom nebyli třikrát v obchodě a nemohla sis je koupit!“, můj otec nasadil svůj typický vyčítavý, rádoby ironický tón, který u mě funguje jako spouštěč k vaření krve. V tu chvíli je schopný popřít cokoliv, co řeknu. Fakt, že jsem ho o ně prosila už několikrát, ale on se radši díval jinam a předstíral, že mě neslyší, popřel taky. Na rozdíl od mé rozmazlené sestry se odmítám o cokoliv doprošovat a bez trochy studu vydírat tak dlouho, dokud nepovolí. Jedno ne mi stačí. Prostě ho polknu a smířím se s tím, že si věci budu muset zařídit jinak. A tak raději riskuju, že budu kvůli obří rýze mezi očima nadosmrti šilhat.

Po cestě jsme se zastavily v nákupním centru a já si odnesla další dva kusy do mé stále rozrůstající se sbírky spodního prádla. Je to silnější než já, nedokážu se krotit. Přála bych si velkou bílou komodu, kde bych ho všechno schraňovala. Společně s vysokou postelí a štendrem na všechny moje kabáty a saka to bude první kus nábytku, který si pořídím do svého budoucího bytu. Na popud mojí babičky jsem poprvé po mnoha letech obědvala ve fastfoodu. Jsem si jistá, že to minimálně v dalších pěti letech nezopakuju. S čerstvým džusem jsme pokračovaly v cestě. Psaní článku mě natolik zaměstnalo, že dvouhodinová cesta utekla jako ještě nikdy předtím. 

A tak jsem tu zas – moje druhé doma. Kdyby tu byla v okolí nějaká vysoká škola a pracovní příležitosti, pravděpodobně bych zvažovala, zda tu nezůstat už napořád. V obložení lesů a kopců, přehrad a jezer, stezky kolem řeky a srdečných lidí. Tentokrát tu se mnou nejsou moji přátele a musím říct, že mi chybí. Milý pár, nebo alespoň jeho polovička, si teď užívá sjezdovek v Itálii, kamarádky ze školy tráví čas se svými partnery a zbytek přátel zimním radovánkám zrovna nefandí. V neděli kolem poledne přijel zbytek rodiny, ale Teta bohužel v sestavě chybí. 

Ráno jsem se vydala vstříc netknutému manšetru, který však nevydržel kvůli okolní teplotě déle, než tři jízdy. Pokaždé, když vyjdu na svah, nemůžu se ubránit zvláštní nervozitě. Po cestě na kotvě očima skenuju ostatní lidi na sjezdovce a porovnávám svoji jízdu s tou jejich a patřičně mě znervózňuje, když oni používají tu stejnou taktiku na mně. 

Když jste na svahu sami, nebo jste zbyli jako lichý článek skupiny, z kotvy se může stát velmi rychle místo pro seznámení. Ať už chtěná, nebo nechtěná. Představte si to jako speed dating. Na to, abyste se o druhém něco dozvěděli, máte jen malý časový interval, jehož délka se odvozuje od délky svahu a otravnosti vašeho spolujezdce. Já jsem dnes měla tu čest s mužem, kterému bychom mohli, jen my, mezi sebou, říkat třeba brouk Pytlík. Všude byl a někde dvakrát. Zahákla jsem se o jednu půlku a čekala, až on udělá to samé. ,,V pohodě? Zvládneme to?“ zasmála jsem se. ,,Myslím, že při našich schopnostech s tím nebudeme mít žádný problém.“ odvětil s naprostou vážností. A pak mluvil, mluvil celou cestu a mně zůstala otevřená pusa od chvíle, kdy jsem se nadechla, abych vyjádřila svůj názor, ale to mi nedovolil. ,,Jde vidět, že se tu dnes změnily turnusy, jak to ti lidi ještě nemají zažitý. Já se vlastně úplně divím, že takoví lidi na hory ještě jezdí, když to stojí takový prachy, přitom lyžují takhle a ještě se tváří, že je to hrozně baví.“. Taky jsem se dozvěděla, kolik peněz stály jeho horší lyže, které si dnes bohužel na svah vzal místo těch lepších, které stály ještě víc peněz. Při vystupování vypadal nadmíru spokojený sám se sebou a zmizel rychleji, než jsem stačila pozdravit.

Ačkoliv je to hloupé, opravdu si přeju, abych tu nějakou náhodou potkala S. – celého rozjařeného, že mě vidí a s postranními úmysly, kterých bych mohla zneužít ve svůj prospěch. Zatím to byl paradoxně jenom on, kdo mě v tomhle sportu dokázal posunout dál a pomohl mi překonat svůj strach. ,,Podívej se, taková lama a odjela to, proč bys to neměla dokázat ty?“ hecoval mě, svým specifickým samolibým způsobem. Bez něj jsem ještě nesebrala odvahu se ve snowparku ukázat.

Přeji Vám úspěšný týden.
L.M.

1 komentář:

  1. Tvoje sestra se strašně podobá mojí sestře. Na co ukáže, to dostane, nebo si to uprosí. A to jí je už 19. Je sice fakt, že rodiče se snaží ty finance rozdělit stejně, ale sestra s naprosto čistým svědomím vyžebrává značně vysoké sumy navíc. Protože to tričko už měla 3x na sobě, tak potřebuje přece nové, a když už tam půjde, tak by se jí hodily nové jeany, svetry a boty.. klasika!
    A brouk Pytlík je teda pořádný blb! :D

    OdpovědětVymazat