sobota 15. února 2014

15.2.2014


Víte, co je na svátku svatého Valentýna úplně nejlepší? Obchody jsou v těch dnech plné všeho, co mi dělá největší radost. Květiny, čokoláda a nepřeberné množství spodního prádla. A právě to byl důvod, proč jsem se ve středu večer vydala do velkoměsta. To, plus fakt, že v rozkroku mých nejoblíbenějších černých džínů se začala utvářet díra jako do světa. Už zas.

A tak jsem porušila další ze svých zásad, z části vybrala svůj prázdninový fond a jela si udělat radost. S pocitem, že jsem tlustá a ne zrovna atraktivní, jsem si vzala svou obvyklou velikost a odešla do kabinky. Spadla mi brada a vydala jsem se pro o číslo menší.  ,,Mládě, ty máš nového milence!“  zhodnotila situaci babička. ,,Každou chvíli tě tu vidím s taškou nového prádla a výrazně jsi zhubla. A ten tvůj pevnej zadek!“ pomrkává významně. Po cestě z města si na mě vzpomněla a přivezla mi krabičku s vegetariánským sushi. O pár minut později v ulici parkovala kamarádka, abychom společně strávily hodinu ve vířivkách, saunách a bazénu. Možná za to mohly ty menší džíny, snad vědomí, že mě tu nikdo nezná, ale necítila jsem ani kapku studu za svoje tělo. Připadala jsem si atraktivní, což se nestává často. Stačilo se minutu nechat masírovat proudy vody a všechny moje starosti odplavaly. Uvolnění, které jsem tak dlouho potřebovala. 

Celou dobu nás pronásledovala skupina anglicky mluvících mužů. Pokud by se vůbec dalo říct, že existuje něco jako můj typ, on byl jeho ztělesněním. O hlavu vyšší, mužný, tmavovlasý, s precizně upravenými vousy. Najednou se ke mně začal přibližovat. Celou cestu se mi díval přímo do očí a na rtech mu hrál zvláštní úsměv. Trochu svůdný, trochu zkoumavý. Když nás od sebe dělilo sotva půl metru, otočil se k někomu, kdo seděl celou tu dobu jen kousek ode mě, aniž bych si ho všimla. Ukázal na hodiny za sklem, druhý kývnul a společně odešli. A s nimi i to, co viselo ve vzduchu.

Se zarudlýma očima a mou divokou hřívou, kterou ještě znásobil chlór společně s fénem, jsme se vracely k autu. Když jsme křižovaly ulicemi nočního velkoměsta, ze zvědavosti jsem zapla aplikaci, která byla klíčová pro seznámení se Zimou a pozorovala, kolik metrů nás od sebe dělí. Věděla jsem, že někde tam bydlí. Musela jsem projíždět kolem jeho bytu. Všiml si toho téměř okamžitě a všechna ta uraženost od plesového večera ho pustila. Najednou byl sdílnější než předtím, nechybělo málo a kromě ulice, kde se nachází jeho byt, by mi nadiktoval i číslo popisné a souřadnice. Tentokrát to zkoušel jinak, uchlácholit mě hlazením, jsem tak rád, že už jsi zdravá, tolik si tě vážím... ,,Víš, že tě mám svým způsobem moc rád?“. Způsoby jsou to však příliš zvláštní, jakkoliv jsem zvláštním způsobům otevřená. 

Další ráno jsem odjížděla přímo do školy. Kromě kabelky jsem si nesla papírovou tašku s prádlem, novými legínami a krabicí čokolády uvnitř. Jakmile přišla obědová pauza, vzala jsem ji ze skříňky a schody zvesela brala po dvou. Chtěla jsem její obsah ukázat K., mé kamarádce, měla jsem z toho radost. Takovou radost, že si toho museli všimnout i ostatní, včetně profesorky, která se slovy ,,Mládě, co si to neseš? Nějaké nové prádélko?“ vešla do třídy a zvědavě nakoukla dovnitř.  Zarputile jsem vrtěla hlavou ze strany na stranu, snad začala koktat a za každou cenu se pokoušela odvést pozornost k čokoládě tím, že jsem ji vášnivě začala rozdávat a nabízet všem kolem. V tu chvíli jsem si přála být neviditelná. Připadalo mi to jako věčnost. Mám pocit, že se jí teď nedokážu podívat do očí. A to mě čeká v jejích hodinách ještě jedna zásadní prezentace.

Užijte si večer, zítra jsem tu zas.
L.M.

Žádné komentáře:

Okomentovat