pátek 28. února 2014

28.2.2014

Pátek, poslední den tohoto měsíce a většina mých vrstevníků si už asi upravuje účes, outfit a vyráží do klubu, odkud se vrátí až zítra, jestli se vrátí. Pokud čtete tento článek už dnes a z místa, kterému říkáte domov, znamená to, že jsme na stejné lodi. Vítejte na palubě. Nikdo vám však při téhle plavbě nedokáže zaručit, že z ní její kapitán brzy nevyskočí. Proplouváme totiž bouří a přestává si vědět rady s řízením.

Nevídat se s vámi každou noc tak, jak jsme to měli ve zvyku na počátcích tohoto blogu s sebou přináší spoustu nevýhod. Je toho tolik, co bych vám chtěla říct, ale domů se vracím příliš otrávená a unavená na to, abych mohla použít třeba i kapku smyslu pro humor. Jakmile se to snažím shrnout v jednom článku, najednou zjišťuju, že by byl až přespříliš dlouhý, a tak vás nechávám v napětí do dalšího dne, abych vám mohla sdělit ten zbytek.

Po ponorkové nemoci přišla v neděli ta opravdová. Už když jsem se večer se Spolužákem vracela z kina, nebyla jsem ve své kůži, ale až o den později se ukázalo proč. Dopoledne jsem proležela s bolestí celého těla a místo oběda raději odešla do koupelny, protože jsem byla líná dát si sprchu po večerním příchodu. Párkrát se se mnou místnost zatočila, bolesti se ve mně začaly stupňovat a... po neznámě dlouhé době se probouzím na koberci v chodbě. Ještě pořád nedokážu otevřít oči a kolem sebe slyším jenom "Volej záchranku, dělej sakra!". Několikrát dokola. Jakkoliv je to hloupé, jediná věc, na kterou jsem v tu chvíli myslela byl fakt, že tam ležím nahá, mezitím co moje matka se mi snaží působit bolest štípáním do rukou a nohou a otec mi je drží nahoře, aby zůstaly ve vyšší poloze než je srdce. Protože jsem se nedokázala ani postavit na nohy, nebo zvednout ruce, do postele mě odnesli.

A v podobném, avšak méně dramatickém duchu se nesl zbytek týdne až do čtvrtečního rána, kdy jsem se odvážila odejít do školy. Té noci se mi zdál zvláštní sen. Děj se odehrával v horské vesnici, kde často trávím volné dny: Ve stylové chalupě, kde bydlí náš rodinný přítel, se objevila skupina gangsterů, onoho kamaráda surově zabili, vařili tam drogy a vyhrožovali všem ostatním, kteří bydlí okolo, včetně mé rodiny. Najednou odtud vyšel P., jako jeden z nich, hodí na mě jeden z jeho pohledů a společně se ocitáme v nějaké podkrovní místnosti a máme spolu divoký sex.

Sen tolik postavený na hlavu, až mám chuť otevřít stránky zaprášeného snáře, který je už léta schovaný pod konferenčním stolkem. Jako každé ráno jsem z nabíječky vytáhla telefon, pila čaj a předčítala všechny zprávy a upozornění, na která jsem během noci neměla náladu, nebo je nepostřehla. Třeba je to náhoda, možná telepatie, ale když jsem otevřela jednu z aplikací, objevila se s ní i notifikace od P. Nic závratného, líbí se mu jedna moje fotka, viďte? Ale pak mi to došlo a triumfálně jsem se zasmála. Hezky nahlas. V odběrech mé fotky nemá už od prosince, fotka je stará čtrnáct dnů a před ní je skoro deset nových, nikdy nepoužívám hashtag... Znamená to jedinou věc. Myslel na mě! Jeho fotky jsem nechala být, připadala jsem si jako vítěz a kráčela za sestrou do koupelny si čistit zuby, bez šance zbavit se svého škodolibého úsměvu. "Ta holka s ním určitě nevydržela." zašklebila jsem se pro sebe a ze zvědavosti jsem nakonec i já zadala jeho jméno do vyhledávání uživatelů. Všechny fotky s ní zmizely. Do posledního snímku. Nic, co by ji a její rodné město připomínalo.

Muselo se stát něco velkého a já umírám touhou po tom zjistit, co to bylo. Všechny fotky zobrazující chvíle se mnou nebo mě samotnou totiž zůstaly. To mě nutí k úvaze, že mě možná nikdy za svou přítelkyni ani nepovažoval, a tak k odstraňování důkazů neměl důvod. Hashtag #kamarádka nebo #návštěva asi mluvil sám za sebe víc, než jeho autor...

Dobrou noc a krásný víkend.
L.M.

středa 26. února 2014

26.2.2014

Je středa, třetí den v týdnu a já jsem se ještě neukázala ve škole. Všechny nemoci si mě držely od těla docela dlouho, nepočítám-li tu ponorkovou. A abych to neměla tak snadné, v neděli přišla změna.

Když jsem ještě v pátek ráno zařezávala hrany do čerstvě urolbovaného sněhu, broukala si ve frontě na vlek písničky hrající z ipodu, po cestě nahoru si mačkala jednu půlku svého kulatého zadku a pozorovala dění na kopci, neunikla mi kanárková bunda. Už jsme měli čest, ten večer si pamatuju stejně jasně jako dnešní ráno. V černé tmě jsme tajně projížděli lesem k parku, já jsem nechtěla přiznat svou slabost, a tak jsem ho poprvé v životě odjela - překážku po překážce. Od té doby, co vyřknul větu ,,A ty jsi panna?" v momentě, kdy to nebylo vůbec na místě, jsem ho neviděla. Uplynuly tři roky a potkáváme se znovu, na tom stejném kopci. Z dálky se pozorujeme, víme o sobě, ale tentokrát se ani nepozdravíme...

Párkrát sjedu kopec a cítím, že mě pozoruje pár očí. I ty tentokrát zapadaly do známé tváře. Už nevím, jak se jmenoval. Možná Roman, třeba Radek, Robin... Ale naše společné ježdění skončilo ve chvíli, kdy jednoho dopoledne vyměnil počet desek na nohou, moc se mu to nedařilo, a tak se raději rozhodl ignorovat moje nadšené zdravení a předstírat, že on žádný Radek, Roman, Robin není, aby si neudělal ostudu. Pro případ, že by chtěl stejnou taktiku využít i po letech, jsem se jen usmála pod vousy a v telefonu kontrolovala zprávy z domova.

Víte, co dělá seznamování na svahu tak kouzelným? Všichni tam vypadají skvěle a stejně nevíme jak. Je to trochu jako karneval. Vlasy schová helma, půl obličeje zakryjí brýle a jediné, co zbyde, je úsměv. Představivost začne pracovat na plné obrátky a jako její výtvor vznikne předobraz vašeho protějšku. O tom, jak moc jste se sekli, se zpravidla dozvídáte až když vleky zastaví a rozjedou se rolby, až bude mít žízeň a budete ho pronásledovat do bufetu, nebo pozdě.

Kromě roztomilé fotky Mámina mimča mě v telefonu čekala i zpráva od Spolužáka. Doma jsem byla poměrně brzy, a tak jsem přijala jeho návrh a šla s ním na několik hodin venčit štěňata za město. Dlouho jsme se neviděli. Během konverzace, která nestála tak jako při některých našich minulých pokusech, jsme se shodli na tom, že bychom rádi viděli Vejšku. Dost možná by to mohla být jediná vejška, na kterou se dostanu... O den později jsme jeli vlakem do Velkoměsta a do kina se vydali spolu. Na oplátku za pozvání jsem koupila zmrzlinu, ve zbytku času před promítáním jsme se zastavili v našich oblíbených obchodech.

Nemůžu jednoznačně říct, jestli se mi film líbil, nebo ne. Jsem si jen jistá tím, že ho nechci vidět znovu. Když skončil, začala jsem přemítat, jestli se v něm vlastně vůbec něco stalo. Během těch několika minut jsem se spíše stala jeho součástí - jakobych byla jeden z herců, nebo herci byli součástí skupiny přátel, kam zapadám, nebo si to alespoň roky myslím. Sledovala jsem sled situací, které sama denně řeším já, nebo mí vlastní kamarádi. Nečekejte žádný zvrat, čekalo by vás zklamání. Ostatně, kdykoliv o filmu nedokážu jednoznačně říct, zda je dobrý nebo špatný, něco na něm je. I kdyby to měla být Planeta Praha hrající na konci, kterou už 90% návštěvníků neslyšelo kvůli tomu, že během ní běžely titulky a s nimi se vyřítili z kina...

Po cestě domů mi hlavou lítaly výčitky, proč jsem si zrovna dnes musela zapomenout doma žvýkačky a nadávky za to, že si koušu rty a následovně z nich strhávám kůžičku. Ne z rovna k zulíbání, nemám pravdu? Moje obavy se však znovu ukázaly jako nemístné. Vystupovali jsme z vlaku a na nic jsem nečekala, asi další tah vyšel na mě - pod záminkou, že potřebuji pomoct, abych při přecházení kolejí v botách na podpatku nezakopla, jsem ho pevně chytila za ruku. Cesta z maloměsta k nám domů zabrala ještě další hodinu, první autobus jel až v pět hodin ráno, a tak jsme se vydali svižným krokem neosvětlenou cestou veoducí kolem polí. Zastavili jsme se před domem, chvíli se na sebe dívali, a pak mi zamával, z dvoumetrové vzdálenosti. Možná je už pozdě na něco čekat. Třeba vyprchalo to kouzlo, které vnáší do lidí odvahu k činu. Nevím. Stejně jako se vším v poslední době, nechávám tomu volný průběh.

Dobrou noc.
L.M.

neděle 16. února 2014

16.2.2014

Je sobota ráno a já už sedím v autě - zaskládaná až po oči, sotva vidím z okýnka na cestu. Předtím, než jsem do něj nasedla, jsem se stačila i pohádat. Nejsem na to pyšná, ale situace si to přímo žádala.

Mezitím, co tenisový trénink mojí sestry rodiče stojí tisíce měsíčně, já na hory (a kamkoliv jinam) odjíždím z vlastní kapsy, navíc už rok v rozbitých brýlích po nepovedeně odjetém jibbu. Ty se taky staly předmětem celé malicherné hádky. ,,Mládě, máš rozbité brýle, copak to jako nevidíš? Jako bychom nebyli třikrát v obchodě a nemohla sis je koupit!“, můj otec nasadil svůj typický vyčítavý, rádoby ironický tón, který u mě funguje jako spouštěč k vaření krve. V tu chvíli je schopný popřít cokoliv, co řeknu. Fakt, že jsem ho o ně prosila už několikrát, ale on se radši díval jinam a předstíral, že mě neslyší, popřel taky. Na rozdíl od mé rozmazlené sestry se odmítám o cokoliv doprošovat a bez trochy studu vydírat tak dlouho, dokud nepovolí. Jedno ne mi stačí. Prostě ho polknu a smířím se s tím, že si věci budu muset zařídit jinak. A tak raději riskuju, že budu kvůli obří rýze mezi očima nadosmrti šilhat.

Po cestě jsme se zastavily v nákupním centru a já si odnesla další dva kusy do mé stále rozrůstající se sbírky spodního prádla. Je to silnější než já, nedokážu se krotit. Přála bych si velkou bílou komodu, kde bych ho všechno schraňovala. Společně s vysokou postelí a štendrem na všechny moje kabáty a saka to bude první kus nábytku, který si pořídím do svého budoucího bytu. Na popud mojí babičky jsem poprvé po mnoha letech obědvala ve fastfoodu. Jsem si jistá, že to minimálně v dalších pěti letech nezopakuju. S čerstvým džusem jsme pokračovaly v cestě. Psaní článku mě natolik zaměstnalo, že dvouhodinová cesta utekla jako ještě nikdy předtím. 

A tak jsem tu zas – moje druhé doma. Kdyby tu byla v okolí nějaká vysoká škola a pracovní příležitosti, pravděpodobně bych zvažovala, zda tu nezůstat už napořád. V obložení lesů a kopců, přehrad a jezer, stezky kolem řeky a srdečných lidí. Tentokrát tu se mnou nejsou moji přátele a musím říct, že mi chybí. Milý pár, nebo alespoň jeho polovička, si teď užívá sjezdovek v Itálii, kamarádky ze školy tráví čas se svými partnery a zbytek přátel zimním radovánkám zrovna nefandí. V neděli kolem poledne přijel zbytek rodiny, ale Teta bohužel v sestavě chybí. 

Ráno jsem se vydala vstříc netknutému manšetru, který však nevydržel kvůli okolní teplotě déle, než tři jízdy. Pokaždé, když vyjdu na svah, nemůžu se ubránit zvláštní nervozitě. Po cestě na kotvě očima skenuju ostatní lidi na sjezdovce a porovnávám svoji jízdu s tou jejich a patřičně mě znervózňuje, když oni používají tu stejnou taktiku na mně. 

Když jste na svahu sami, nebo jste zbyli jako lichý článek skupiny, z kotvy se může stát velmi rychle místo pro seznámení. Ať už chtěná, nebo nechtěná. Představte si to jako speed dating. Na to, abyste se o druhém něco dozvěděli, máte jen malý časový interval, jehož délka se odvozuje od délky svahu a otravnosti vašeho spolujezdce. Já jsem dnes měla tu čest s mužem, kterému bychom mohli, jen my, mezi sebou, říkat třeba brouk Pytlík. Všude byl a někde dvakrát. Zahákla jsem se o jednu půlku a čekala, až on udělá to samé. ,,V pohodě? Zvládneme to?“ zasmála jsem se. ,,Myslím, že při našich schopnostech s tím nebudeme mít žádný problém.“ odvětil s naprostou vážností. A pak mluvil, mluvil celou cestu a mně zůstala otevřená pusa od chvíle, kdy jsem se nadechla, abych vyjádřila svůj názor, ale to mi nedovolil. ,,Jde vidět, že se tu dnes změnily turnusy, jak to ti lidi ještě nemají zažitý. Já se vlastně úplně divím, že takoví lidi na hory ještě jezdí, když to stojí takový prachy, přitom lyžují takhle a ještě se tváří, že je to hrozně baví.“. Taky jsem se dozvěděla, kolik peněz stály jeho horší lyže, které si dnes bohužel na svah vzal místo těch lepších, které stály ještě víc peněz. Při vystupování vypadal nadmíru spokojený sám se sebou a zmizel rychleji, než jsem stačila pozdravit.

Ačkoliv je to hloupé, opravdu si přeju, abych tu nějakou náhodou potkala S. – celého rozjařeného, že mě vidí a s postranními úmysly, kterých bych mohla zneužít ve svůj prospěch. Zatím to byl paradoxně jenom on, kdo mě v tomhle sportu dokázal posunout dál a pomohl mi překonat svůj strach. ,,Podívej se, taková lama a odjela to, proč bys to neměla dokázat ty?“ hecoval mě, svým specifickým samolibým způsobem. Bez něj jsem ještě nesebrala odvahu se ve snowparku ukázat.

Přeji Vám úspěšný týden.
L.M.

sobota 15. února 2014

15.2.2014


Víte, co je na svátku svatého Valentýna úplně nejlepší? Obchody jsou v těch dnech plné všeho, co mi dělá největší radost. Květiny, čokoláda a nepřeberné množství spodního prádla. A právě to byl důvod, proč jsem se ve středu večer vydala do velkoměsta. To, plus fakt, že v rozkroku mých nejoblíbenějších černých džínů se začala utvářet díra jako do světa. Už zas.

A tak jsem porušila další ze svých zásad, z části vybrala svůj prázdninový fond a jela si udělat radost. S pocitem, že jsem tlustá a ne zrovna atraktivní, jsem si vzala svou obvyklou velikost a odešla do kabinky. Spadla mi brada a vydala jsem se pro o číslo menší.  ,,Mládě, ty máš nového milence!“  zhodnotila situaci babička. ,,Každou chvíli tě tu vidím s taškou nového prádla a výrazně jsi zhubla. A ten tvůj pevnej zadek!“ pomrkává významně. Po cestě z města si na mě vzpomněla a přivezla mi krabičku s vegetariánským sushi. O pár minut později v ulici parkovala kamarádka, abychom společně strávily hodinu ve vířivkách, saunách a bazénu. Možná za to mohly ty menší džíny, snad vědomí, že mě tu nikdo nezná, ale necítila jsem ani kapku studu za svoje tělo. Připadala jsem si atraktivní, což se nestává často. Stačilo se minutu nechat masírovat proudy vody a všechny moje starosti odplavaly. Uvolnění, které jsem tak dlouho potřebovala. 

Celou dobu nás pronásledovala skupina anglicky mluvících mužů. Pokud by se vůbec dalo říct, že existuje něco jako můj typ, on byl jeho ztělesněním. O hlavu vyšší, mužný, tmavovlasý, s precizně upravenými vousy. Najednou se ke mně začal přibližovat. Celou cestu se mi díval přímo do očí a na rtech mu hrál zvláštní úsměv. Trochu svůdný, trochu zkoumavý. Když nás od sebe dělilo sotva půl metru, otočil se k někomu, kdo seděl celou tu dobu jen kousek ode mě, aniž bych si ho všimla. Ukázal na hodiny za sklem, druhý kývnul a společně odešli. A s nimi i to, co viselo ve vzduchu.

Se zarudlýma očima a mou divokou hřívou, kterou ještě znásobil chlór společně s fénem, jsme se vracely k autu. Když jsme křižovaly ulicemi nočního velkoměsta, ze zvědavosti jsem zapla aplikaci, která byla klíčová pro seznámení se Zimou a pozorovala, kolik metrů nás od sebe dělí. Věděla jsem, že někde tam bydlí. Musela jsem projíždět kolem jeho bytu. Všiml si toho téměř okamžitě a všechna ta uraženost od plesového večera ho pustila. Najednou byl sdílnější než předtím, nechybělo málo a kromě ulice, kde se nachází jeho byt, by mi nadiktoval i číslo popisné a souřadnice. Tentokrát to zkoušel jinak, uchlácholit mě hlazením, jsem tak rád, že už jsi zdravá, tolik si tě vážím... ,,Víš, že tě mám svým způsobem moc rád?“. Způsoby jsou to však příliš zvláštní, jakkoliv jsem zvláštním způsobům otevřená. 

Další ráno jsem odjížděla přímo do školy. Kromě kabelky jsem si nesla papírovou tašku s prádlem, novými legínami a krabicí čokolády uvnitř. Jakmile přišla obědová pauza, vzala jsem ji ze skříňky a schody zvesela brala po dvou. Chtěla jsem její obsah ukázat K., mé kamarádce, měla jsem z toho radost. Takovou radost, že si toho museli všimnout i ostatní, včetně profesorky, která se slovy ,,Mládě, co si to neseš? Nějaké nové prádélko?“ vešla do třídy a zvědavě nakoukla dovnitř.  Zarputile jsem vrtěla hlavou ze strany na stranu, snad začala koktat a za každou cenu se pokoušela odvést pozornost k čokoládě tím, že jsem ji vášnivě začala rozdávat a nabízet všem kolem. V tu chvíli jsem si přála být neviditelná. Připadalo mi to jako věčnost. Mám pocit, že se jí teď nedokážu podívat do očí. A to mě čeká v jejích hodinách ještě jedna zásadní prezentace.

Užijte si večer, zítra jsem tu zas.
L.M.

pátek 14. února 2014

14.2.2014

Po dlouhé době jsem se přemohla a ve svém volném čase vylezla z ulity květovaných peřin - a to rovnou do společnosti, rovnou dvakrát. Upřímně jsem posledních 14 dnů napjatě čekala, kdy mi přeskočí, do hlavy se mi nahrne krev a nakonec exploduje a celá se teatrálně rozprskne do prostoru, podobně jako ve filmech od Tarantina. K mému překvapení k tomu ještě nedošlo, a tak jsem tu po týdnu s novým článkem.

Přišla jsem ze školy, vyždímaná jako hadr, a přemýšlela nad vhodným argumentem pro odvolání své účasti. Ačkoliv jsem se zapřísáhla, že do oné kavárny už nikdy nevkročím, ten večer jsem se tam ocitla znovu. V kožené sedačce, kterou postupně obsazovali moji přátelé a přátelé mých přátel, přímo vedle stage. S kamarádem, který už společně s jeho kapelou ladil zvuk, si ukazujeme dlaně a vyměňujeme úsměvy na znamení pozdravu. Ještě nedávno jsme se takhle zdravili každé ráno na školní chodbě. Působí na mě zvláštním kouzlem, které vyvolává pohodu, nejupřímnější úsměv, štěstí a v neposlední řadě mé opravdové já. Kouzlem, kterým ještě žádný z mých bývalých partnerů, schůzek a flirtů nedisponoval. Ten večer jsem se konečně uvolnila, zpívala oblíbené písničky, smála se a tleskala do rytmu i mimo něj... Všimla jsem si, že mě u toho celou dobu s úsměvem pozoruje kluk od protější stěny, nikdy předtím jsem ho neviděla, ale zdál se sympaticky, a tak jsem mu ho oplácela, když se naše pohledy zrovna náhodou potkaly. Společně s kamarádkou jsme odešly na poslední domů jedoucí autobus. ,,Dobrou noc, holky. Díky, že jste přišly!" volá na nás celá kapela.

,,Myslíš, že Máma už je v pohodě? Tak dlouho jsem u ní nebyla." nadhodí, když sedíme a čekáme, než se autobus rozjede. Když jsem u ní byla naposledy, zdála se taková být, najednou tolik dospělá. ,,Bojím se, že lidi se nemění, Mládě. Co když nám to už jenom neříká?" a mně naskakuje husí kůže. Nechtěla jsem si tuto variantu vůbec připouštět, ačkoliv byla tou první, která mě napadla už ve chvíli, kdy nám oznámila, že je těhotná. Prožili jsme společně dobré i špatné časy a měla jsem možnost vidět, jak se mění její povaha. Z dřív prořízlé pusy, která si nenechala nic líbit, se postupně stávala zlomená osobnost. Každý měsíc se stávala novým člověkem. I přes fakt, že blog píšu anonymně a postavy znáte jen pod smyšlenými jmény, nedovolím si vám příběh vyprávět celý, včetně všech mdloby vyvolávajících detailů. Mám pocit, že jí to dlužím. ,,Chceš říct, že hodláš jít v jedenáct večer prázdnou ulicí sama domů se sluchátky v uších? Četla jsem blog jedné holky, kterou někdo znásilnil, protože ho kvůli sluchátkům neslyšela přicházet!" a já je zase rychle schovávám do kabelky.

Nenechte se zaplavit srdíčky, naučte se v tom plavat.
Dobrou noc.
L.M.

sobota 8. února 2014

7.2.2014

Pátek se pomalu láme v sobotu a já ležím v posteli ve svých krajkových kraťáscích, v klíně mám položený notebook, který zahřívá líp než s šortkami nekorespondující chlupaté ponožky, co mám na chodidlech, a píšu nový článek. S lehkými výčitkami svědomí, přiznávám. Tentokrát však nepochází jenom z faktu, že vás v poslední době tolik zanedbávám.

Z incidentu se Zimou jsem se oklepala asi příliš rychle. Slibovala jsem si, že už to nikdy neudělám, ve spodním prádle mě někdo spatří nejdřív po měsíci vztahu a nahou až po svatbě... Hádáte správně, nevydrželo mi to dlouho. Nevím, proč to dělám. Snad mi moje nesebevědomé já podsouvá myšlenku, že to je pravděpodobně jediné dobrodružství a vzrušení, které mě za dlouhou dobu potká. To jediné, co si zasloužím, protože nejsem dost krásná, chytrá, inteligentní... Nejsem dost cokoliv. Stačila jen hodina přemlouvání k tomu, abych ochotně zmáčkla odeslat a ve zprávě obsáhla přílohu v podobě svojí polonahé fotky. Abych to uvedla na pravou míru, tentokrát nesměřovaly k Zimovi, ale někomu úplně jinému. ,,Nemáš kvůli tomu černé svědomí? Ani šedé?" vybavila jsem si jeho dlouholetou přítelkyni. Ať už mělo barvu jakoukoliv, pokračovali jsme dál. Směle dál. Lampu na nočním stolku jsem zhasínala až někdy ve dvě hodiny, když už nebylo příliš co sundávat, nebo odkrývat. Následující ráno jsem si nepřipadala tolik hloupě, jako v předchozím případě - byla jsem příjemce i odesílatel, byli jsme si kvit.

Současně mi poštou přišla obálka s výbornou čokoládou a milým vzkazem od Pisálka. Ze skateboardové Mekky mi zas každý večer přichází zprávy a fotky od kluka, se kterým jsem byla na elegantní večeři v období loňských Vánoc. Zprávy o tom, kolik úžasných romantických míst město nabízí, jak moc by se mi tam líbilo a pozvání na další společný večer.

Oslovují mě Mláďátko. Moje nejcitlivější slabina.
Dobrou noc.
L.M.

pondělí 3. února 2014

3.2.2014

Poslední týden se nesl v rytmu přednášek, setkání po dlouhé době, zmrzlých prstů, popraskaných rtů a dohánění restů. Když jde o rozhodování, důležitá i povrchní, jsem na mrtvém bodě, z kterého se nedokážu pohnout. Neumím se rozhodovat, nedokážu hodnotit situace, nejde mi ani posoudit moje momentální nálada, která přetrvává už nějakou dobu. Mohli byste namítnout, že není nutno, aby bylo příliš veselo, hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo... Tahle nijakost, ve které se plácám, mě ale nikam neposouvá. Nálada je to mimořádně otravná a jediná věc, která ji může prolomit, je nečekané dobrodružství. Dobrodružství, které si nemůžu v tuto chvíli dovolit. Jak časově, tak finančně.

V pondělí jsem si za hustého sněžení skočila do centra maloměsta pro oběd do bistra, o jehož hygieně silně pochybuji, ale chuť jejich zapékané rýže ještě nikdo ničím nepřekonal (a já ještě nestihla prokouknout recept). S polystirenovou krabičkou jsem navštívila kamarádku Mámu, kterou jsem viděla naposledy před Vánoci. Upřímně se stydím za to, jak ji zanedbávám, ale nezvládám ji navštěvovat častěji. Nebo si to alespoň namlouvám. Teď už půlroční dítě bylo oblečené v leopardím oblečku a leželo na pohovce mezi námi, když jsme pily kávu z nového kávovaru. Začínám přicházet na to, že nezáleží, jak silné přátelství mezi vámi je, stejně se neubráníte jistému odcizení. Nepředstavujte si Mámu jako domácí puťku, která řeší jen nové příchutě dětských přesnídávek a v kterém ze supermarketů se dají pleny koupit nejlevněji, byli byste daleko od pravdy, ale i pár dní mimo utvořený kolektiv vás dokáže připravit o nespočet podnětů ke konverzaci.

Pomalu si začínáme uvědomovat, že to za chvíli čeká nás všechny. Koťátko už nosí v peněžence moje dvě fotky, aby na mě nikdy nezapomněla. V hodinách literatury vypisujeme seznam míst, kde všude jsme spolu byly a kam se naopak musíme společně podívat, než se nadobro rozejdeme. Přestala jsem utrácet za jídlo a oblečení a odkládám všechny svoje úspory do obří zavařovací sklenice s etiketou "Adventure" a kamínky polepeným víkem. Podle výše částky na začátku prázdnin podnikneme dlouhou čtrnáctidenní cestu. Sbalíme kufr, za batoh zahákneme longboardy a sedneme do vlaku. Na každé místo, co navštívíme, nalepíme samolepku vytvořenou podle našeho vlastního designu, která nám připomene dobré časy, až nás tam náhoda zase jednou zavede, ale tentokrát samotné, nebo v jiné společnosti. Architektku jsem neviděla už dva měsíce, co se neukázala ve škole. Věřím, že jí není dobře, ale myslím si, že to má silné kořeny v psychice. Snažím se to nevyslovovat nahlas a doufám, že se brzo objeví. V úterý ráno na mě čekal na lavici precizně zabalený dárek od K. - ,,Za to, že jsi byla taková statečná.". Objala jsem ji a dala pusu na tvář.

Díky mé nerozhodnosti jsem se taky objevila na školním plese, kam mě to zrovna netáhlo. Jistě, koupila jsem si ty skvělé nové šaty, ale jednou nohou už jsem byla na horách. S doplňky i spodním prádlem jsem to nechala na poslední chvíli, což by se mohlo zdát jako průšvih, ale nakonec to zapříčinilo jedno skvěle strávené dopoledne ve společnosti mé dobré kamarádky, která na tom byla stejně. Při první zastávce jsme si nechtěně zavzpomínaly na naše taneční v salonu majitelky školy. Se slovy ,,Já tam snad ani nejdu. Rychle se zeptáme a hned zase vypadneme, jenom ať už je to za náma." jsme vtrhly do dveří s trapnými špičatými návleky na botách, abychom nezašpinily koberce, a stejně rychle z nich zase vypadly, protože poslední kus lepící podprsenky se prodal den před naším příchodem. K mému údivu jsem ji našla ve vietnamském obchodě za pár korun a začala přemýšlet, jestli je větší faux pas něco-jako-prsa ležící na podlaze tanečního sálu, nebo jít na společenskou událost bez podprsenky v několikastupňovém mrazu.

Procházely jsme kolem nové kavárny, která se ráda pyšní tím, že vám v ní připraví jako jediní ve městě chutnou a kvalitní kávu. A protože z nebe začalo padat něco podivné konzistence, káva zněla jako skvělý nápad. Nepatřím mezi lidi, kteří obsluhu buzerují s tím, že piccolo neexistuje, nesnažím se ani o žádnou kávovou osvětu, ale vím, co mi chutná a dělá radost. Pokud něco nemám ráda, je to fakt, že si někdo hraje na něco, co není. Nesnáším to u lidí a vadí mi to i u kaváren a restaurací. Trvalo věčnost, než si nás vůbec někdo všiml a nakonec jsem místo svého caffé latte dostala latte macchiato, protože mi bylo hloupé vysvětlovat obsluze kavárny jaký je mezi nimi rozdíl. Zákuskem už jsem se nezatěžovala. Ačkoliv to nebylo v plánu, v kavárně jsme skončily v jedné hodině podruhé, ale tentokrát jsme vybraly tu správnou a nacpaly se dortem - v den, kdy ostatní ženy držely hladovku, aby ve večerních róbách neměly vyvalené břicho. Podle mě dobré jídlo k životu prostě patří a nikdo by si ho neměl nechat upřít. Je jenom na vás, jestli si z života uděláte čokoládový dort, nebo rýžový krekr bez chuti.

Když se blížilo posledních pár hodin do odchodu, pomalým pohybem ruky jsem se prstem přibližovala k té silikonové ohavnosti. Jakmile jsem se dotkla, myslela jsem, že budu zvracet. Takhle se cítí ženy s implantáty, když se jich dotknou? To bych na hrudníku měla radši runway. Se strachem, že mi za a) upadnou bradavky, nebo za b) budu mít každé prso jinak vysoko, jsem je nalepila. Světe div se, funguje to. Byla jsem seznámená s novými partnery svých kamarádek a většinu večera trávila focením. I když jsem pracovala pro internetovou odnož nejmenovaného módního magazínu a věřím, že mi nechybí přehled ani nadhled, nevyhnula jsem se módnímu přehmatu. Celý večer jsem se chodila kontrolovat k zrcadlům v předsálí a přemýšlela, jak se šatů hned následující den výhodně zbavím. V 22:10 mi v psaníčku zavrněla zpráva - byl to Zima. Čekala jsem a doufala, že naše konverzace už byly jednou pro vždy u konce, ale bohužel tomu tak nebylo. ,,Hned bych měl nápad, co s tvými dnešními šaty udělat.". Bála jsem se otočit a rozhlédnout kolem. Až po několika minutách strávených ve stavu strnulosti jsem si uvědomila, že ještě stále existuje šance, že není v sále, ale zahlédnul jejich detail, který unikl na některou ze sociálních sítí. ,,A nepřála by sis snad, abych tam byl?;)". Nepřála, před pár měsíci snad ještě ano, ale ne teď, ne ten večer. Odpovědí mi bylo jen ,,Fajn!".

Vykřičník nevěstí nic dobrého. V žaludku se mi začala rozprostírat nervozita a nejistota. Začala mě pomalu hlodat mysl. Vypočítávala jsem závěry, více i méně pravděpodobné a opravdu se bála. Variant bylo hned několik. Moje (polo)nahé fotky rozeslané na rozličné porno stránky, zkažená pověst důsledkem provázanosti zimní komunity, nebo fakt, že mě prostě jednou osobně vyhledá. To vše v závislosti na tom, jak moc impulzivně jedná, jaká je dávka jeho ješitnosti a jak moc jsem se mu zapsala v nemravných představách. Následující večer můj chytrý telefon ukazoval mezi námi vzdálenost jen několika kilometrů, které se postupně zmenšovaly až na pouhý jeden. Nervózně jsem popocházela po místnosti a říkala si, co teď asi příjde. Chci věřit, že to byla všechno jenom náhoda.

Hezký zbytek večera.
L.M.