pondělí 6. ledna 2014

6.1.2014

Víte, co je smutné? Když se v mém životě zrovna neděje žádná katastrofa a drama, dostávám pocit, že nemám o čem psát. Jistě, každý den přináší něco nového, ale nemám potřebu vám to jít sdělit. Za pár hodin všechny ty maličkosti zapomenu, v šest hodin mi zazvoní budík a spousta věcí se automaticky opakuje v neatraktivním stereotypu.

Počet stránek v diáři zbývajících do začátku maturit je překvapivě malý a já ještě pořád nejsem v takovém stresu, jak jsem očekávala. Svůj závazek, že odešlu přihlášky na vysoké školy během Vánoc, jsem nesplnila. Nevím kam. Svůj největší sen jsem pohřbila už před třemi lety, když jsem se s vydřenou dvojkou z matiky vzdala zaměření na architekturu a design. Dostala jsem se do situace, kdy je mi už nějak jedno, na které z univerzit zkončím. Vlastním dočiněním jsem se odsoudila k nekreativní práci, která mi, pokud budu mít štěstí a nějakou najdu, snad zafinancuje alespoň několik položek ze seznamu životních přání. Není cesty zpět.

O víkendu jsem se znovu viděla s bývalým spolužákem ze základní školy. Sedávali jsme za sebou v lavici pět let a s nikým jsem si neužila tolik srandy, jako s ním. Brečeli jsme smíchy a cokoliv se vymklo kontrole, odnesl to za mě. Doby, kdy byl menší než já, jsou už pár let pryč, ale když se začneme společně smát, cítím se úplně stejně jako když nám bylo deset. Za ty roky nabral kromě výšky ještě víc charisma a stylu. V sobotu jsem přiběhla na místo srazu v tom nejhorším páru bot, který má sbírka čítá. Pokud podle bot poznáte člověka, byla jsem to odpoledne v geniálním přestrojení. Naproti mi běžely dvě hravá štěňata, která jsme spolu šli venčit. Od poslední schůzky to nikam nepokročilo a ani nevím, jestli by z jeho pohledu mělo. Tentokrát jsme si byli mnohem blíž, chvíli jsem strávila u něj doma a nakonec mě doprovodil. Nedokážu poznat, jestli to něco znamená, nebo si dávám věci do nesmyslných souvislostí. Jak se vůbec lidé normálně seznamují? Nevím, nezažila jsem to. Vychovaly mě dva vztahy založené na sexu.

Dnes jsem zjistila, že se mi podařilo vám jednu důležitou zprávu celý měsíc zamlčet. Když jsem velkoměstskou nemocnici navštívila naposled, vycházela jsem z ordinace s novým listem papíru do svého obsáhlého portfolia. Růžovým neonovým fixem byl přeškrtán nadpis "ambulantně" a kdybych to přehlídla, hned vedle se rozprostíral po celé délce odstavce stejně barevný vykřičník. Říjnové peklo nebylo poslední, kterým jsem si prošla. Přečetla jsem ho hned dvakrát po sobě. Věta ,,Doufáme, že jsme tímto poučením vyvrátili všechny vaše obavy ze zákroku." zněla jako sarkasmus největšího kalibru. Věřit by jí mohl snad jen někdo, kdo neví, co ho opravdu čeká. Měsíc se pokouším sebrat odvahu a telefon, abych zavolala do nemocnice a vyjednala si narkózu. Nedokážete si představit, čím teď procházím. Na jednu stranu si připadám šťastná a naplněná, protože si konečně po částech začínám dopřávat věci, které mi dlouhé měsíce chyběly, pak ale během sekundy propadám v hysterický pláč, nemůžu popadnout dech a silně se držím za vlasy v divné snaze si je vytrhat z hlavy. Přestávám, až když mi úplně  dojde energie. ,,Je mi líto slečno, ale na ambulantním provedení trváme."

Dobrou noc.
L.M.

3 komentáře:

  1. Proč se vzdávat snu, vždy je nějaká naděje :) A pokud nevíš, já ti doporučuju, hodit si přihlášku na žurnu, nebo kamboliv na pisálkovství, protože tvoje články mě opravdu dostávají. Čte se to úplně samo, prostě skvěle používáš slova, obraty, věty, myšlenky.

    Co se chlapce týče, prostě vyčkávej :) Ale jestli máš pocit náznaku, tak mu věř! :))

    K poslednímu odstavci bohužel nemám slov...

    OdpovědětVymazat
  2. Nenech si kvůli jedné dvojce z matiky zkazit sen :) jestli tě láká design a architektura, tak do toho jdi, za pokus nic nedáš a když to nevyjde, tak si nebudeš aspoň celý život vyčítat, že jsi to nezkusila. A studovat školu, která tě nebude bavit, je velká chyba! :) Btw. tipovala jsem tě na žurnalistiku, píšeš fakt skvěle!
    A jinak... taky už nevím, jak se "normální" lidé seznamují, když tak přemýšlím, tak to asi ani neumím :D Ale jako nezaujatá třetí osoba si myslím, že se kamarádovi líbíš.. třeba z toho něco bude! :)

    OdpovědětVymazat
  3. Pořád máš čas na prihlasky, a nevěš hlavu, verim, ze to chce jen zkousnout ten strach a beznadej, kam si prihlasky podat, poradne se porozhlednout, a verim, ze se objevi skola, kam bys chtela, pokud muzu doporucit, radsi vice, nez mene prihlasek, ja si tehdy dala tri a ted lituji, ze jsem nevyuzila tu neomezenou moznost a nepodala si jich vice... urcite vyberes.:) a pak se dostanes. verim tomu. nevzdavej nic, dokud mas cas:)))))))
    myslim, ze jsem zazila nedavno neco podobneho jako ty, setkala jsem se s kamaradem, se kterym jsem se nevidela strasne dlouho, ale u nas mi to prislo naopak nez u vas, spis mi prislo ,ze to probehlo cele v nervoznim duchu, nemeli jsme si poradne co rict, kdyz uz jsme se o necem bavili, same nedulezite, prapodivne veci, zkratka, si myslim, ze jsme kazdy nekde jinde, a to, ze jsme se pred par lety meli i radi, mozna z toho melo byt i neco vic, ale pak nebylo, asi nas to taky nejak poznamenalo. kdo vi. ale u vas je to jine, a je fajn opet navazat stare kontakty:) seznamovani je podle me tezke, mnohem tezsi osobneji, i kdyz o dnes jde i virtualne, nic nema na to osobni seznamovani, ktere ma svoje kouzlo :)

    OdpovědětVymazat