pondělí 27. ledna 2014

27.1.2014

Už se blíží konec ledna a já ještě pořád, minimálně jednou denně, přepisuju číslo tři na čtyřku. Tento rok oslavím své dvacáté narozeniny a už tento pátek přijde první výročí od noci s S. Neočekává se od dvacetiletých lidí alespoň špetka samostatnosti a dospělého myšlení? Připadá mi, že jsem se alespoň částečně zasekla myšlením a jednáním někde v době, kdy jsem přestala růst. Antoine de Saint-Exupéry by mě za to možná pochválil, ale do jaké míry je to praktické pro život? V tomhle zjištění pravděpodobně pramení i moje upuštění od komunikace s rodiči a snaha obejít se bez nich a jejich peněz. Nejsou v tom ani tak moje výtky proti jejich charakteru a uznávaným hodnotám, jako spíš můj vlastní zásek.

Nebudu vás ale dlouho napínat, vím, že očekáváte jinou zprávu. Věci se nakonec vyvinuly úplně odlišně, než jsem s napětím měsíce očekávala. V autě jsem seděla jako zařezaná, máma byla přede mnou na sedadle spolujezdce a brečela. Já jsem necítila vůbec nic, celé tělo se jenom třáslo. Během čekání na ultrazvuk jsem dočetla Farmu zvířat a mezi mnou a mámou bylo místo pro další dva lidi. Netrvalo dlouho a mířila jsem k urologii. Stála jsem několik minut ve frontě a pouštěla před sebe pacienty, kteří přišli až po mně. ,,Vždyť jste tu byla už přede mnou slečno, pojďte.". Moje oddalovací taktika byla prohlédnuta starším pánem. Přikývla jsem a beze slov se postavila před něj. ,,A všechno bude zase jednou dobrý, nebojte se. Jednou se z toho musíme dostat.". V tom se to zlomilo a já jsem dostala potřebu ze sebe všechno filtrovat. Začala jsem nenápadně brečet, místnost se se mnou točila a když jsem uslyšela svoje jméno z dveří operačního sálu, nebylo to o nic lepší.

Velkoměstské zacházení se od toho maloměstského lišilo diagonálně. V Maloměstě jsem poníženě stála nahá nad listem papíru, který jsem bezmyšlenkovitě podepsala, abych měla tu nepříjemnou situaci za sebou, na celý zákrok jsem musela koukat z chátrajícího lehátka, vše proběhlo bez taktu, lidského zacházení, zato s bolestí, která stokrát předčila tu, kvůli které jsem do ordinace přišla. Vzhledem k tomu, že čtvrteční zákrok měl být ještě rozsáhlejší, očekávala jsem bolest ještě horší. V kabince, kam se mnou šla před zákrokem sestra, jsem se sesunula na židli a ruce se mi klepaly tolik, že jsem se nedokázala trefit k zipu vlastních kalhot. Snažila se mě uklidnit a navázat konverzaci, ale nemohla jsem mluvit. Ze slov se začaly vytrácet slabiky, jak se mi svíralo hrdlo. I přesto, jaký zákrok mě čekal, nikdo mě neviděl nahou, nebo jsem to nedokázala postřehnout. Sestra pustila rádio a když se se mnou začalo třepat i křeslo, držela mě za ruku a mile se u toho usmívala. Ještě dnes večer bych vám dokázala nadiktovat telefonní číslo ze samolepky umístěné na světle, co viselo nade mnou. Všechny moje nejčernější obavy byly vyvráceny po první minutě. Po chvíli bylo všechno za mnou, nikdo se na mě nemračil za to, že mám problém, byla jsem schopná z ordinace odejít po svých a v porovnání s říjnovým zacházením za doprovodu zlomkové bolesti.

Zamkla jsem se na záchodě, opřela si čelo o ledové kachličky a brečela. Vypadalo to jako nejrozumnější věc, kterou jsem mohla v ten okamžik udělat. Rozrazily se dveře a někdo začal za mýma zaslzenýma očima divoce máchat rukama na znamení, že se omlouvá a mně to bylo úplně jedno. Všechen psychický nátlak, který na mě byl vyvíjen od října, najednou opadl. S desíti kilogramy váhy zmizelo dalších pět kilo starostí. Stačilo jen počkat dvacet minut na vyhodnocení, které rozhodne všechno. Negativní výsledek ještě nikdy v životě nebyl tolik pozitivní.

Pamatujete den, kdy jsem říkala, že nemůžete rozeznat dobré od špatného, dokud nenastane jistý bod a vy získáte možnost podívat se na věci zpětně a teprve potom je objektivně zhodnotit? Pro tuhle situaci to platilo dvojnásob. Doktora z Maloměsta by mohli zavřít do klece a vystavit v zoo mezi lvy, tygry a ostatní nebezpečná zvířata. Jen daleko od leoparda.

Dobrý konec? Konec dobrý, všechno dobré?
Dobrou noc.
L.M.

6 komentářů:

  1. Dobře, že to dopadlo dobře. Drž se!

    OdpovědětVymazat
  2. Já mám obecně z doktorů hrozný strach:( ale snad se budou poměry v nemocnicích jen zlepšovat.. jsem moc ráda, že s tebou tentokrát zacházeli lépe a přeji pevné nervy♥

    www.Lorietta.cz

    OdpovědětVymazat
  3. Mám radost, že to takhle dopadlo, drž se dál a buď silná! :)
    Bohužel není doktor jako doktor a nemocnice jako nemocnice... naštěstí u mě převládají ty positivní zkušenosti.

    OdpovědětVymazat
  4. S napětím jsem četla až do konce.
    V první řadě bych ti ráda pochválila to přirovnání hned v úvodu, kde jsi mluvila o Exupérym. Jsi velmi kreativní a používáš skvělé obraty. Je vidět, že jsi sečtělá.
    Jaká je Farma zvířat? Četla jsem 1984 a přemýšlela, že si přečtu i tu, stojí to za to?
    Nemoci jsou zrádné, nemocnice ještě víc. Je super, žes narazila na tak milou sestřičku. Já takové štěstí většinou bohužel nemám a když jsem přišla do ordinace se zraněným kolenem, s bolestí jsem se došourala na lehátko, posadila se, doktor mi pokynul, abych si odložila. S velkými bolestmi jsem si tedy sundávala kalhoty a opodál na mě se značným opovržením zíraly dvě mladé sestry, jedna si dokonce pilovala nehty. Nebyly tam náhodou od toho, aby mi třeba pomohly? Ale Pardubická nemocnice hold nebere na pacienty ohled. Druhý silný zážitek mám z ubytování na infekčním, kde jsem se první večer svíjela na lůžku s horečkách a bolestech a když jsem zazvonila na sestru, přišla až za patnáct minut, chvíli mě prohlížela a poté mi začala nadávat, jak si vůbec dovoluji na ní zvonit, že jsou tu lidé, kteří opravdu potřebují pomoct a kvůli takovým jako jsem já se jim jí nedostane a ať přestanu simulovat a spím. Od té doby jsem se bála tlačítko zmáčknout a raději jsem tiše trpěla.

    OdpovědětVymazat
  5. Ve dvaceti dospělost, samostatnost? Je mi skoro 21 a připadám si pořád jako malé dítě. Dosti závislé na finanční i psychické podpoře rodičů. A ačkoliv bych s tím ráda zamávala, mám na výběr nezávislost a konec studia, nebo dostudovat, ale ještě pár let závislosti. A já opravdu chci dostudovat. Hold, na samostatnost pak budu mít dalších 50 let :D

    U těch doktorů, je to rozdíl všude. A nejen maloměšťák velkoměšťák. Mamka v Brně, kvůli doktorově přístupu z malého případu, se kterým tam byla málem nedojela už zpátky domů. Díky bohu se ukázal jiný doktor, který vše napravil.

    Jsem ráda, že po říjnové zkušenosti je tu zkušenost lednová, která ji přebíjí v tom lepším slova smyslu! Drž se!

    OdpovědětVymazat
  6. Na jakou si šla operaci?
    Na dvacet mi přijdeš velice dospělá (hlavně že mě je 20 :P)
    Měj se fajn !

    OdpovědětVymazat