středa 22. ledna 2014

22.1.2014

Je to tu. Od dne D mě dělí jediná noc. A ačkoliv jsem si myslela, že ji celou ve strachu probdím, začínají se mi klížit víčka. Netvrdím ale, že to se mnou neotřásá. Kdeco je kvůli zítřejšímu programu jinak a stačilo se toho spoustu zvrhnout.

Se svými rodiči jsem od víkendu ještě nepromluvila. Čtyři dny v kuse, což u mě není zrovna obvyklé. Pokud mi je ve vaší společnosti dobře, neuvidíte mou pusu zavřenou. Denně mi od nich přichází čtyři smsky, od každého dvě, ale na žádnou z nich neodpovídám. Rozhodla jsem se, že do velkoměsta se vydám už dnes večer, přespím v bytě a do nemocnice se dopravím sama Sama v jejím bludišti najdu onu novou ordinaci, sama v ní budu čekat, až na mě přijde řada, sama si vytrpím zákrok a sama se taky dostanu domů. Moji rodiče pro mě neznamenají žádnou oporu, jsou, obzvlášť v této situaci, jenom zdrojem dalšího stresu, který nemám za potřebí. Při dvou předchozích návštěvách velkoměstské nemocnice, kam mě vezl můj otec po cestě do práce, jsem si vyslechla řev za to, že jsem si sedla na zadní sedadlo, namísto toho předního, zamčela jsem dveře jenom na jeden západ, místo tří, nebo za to, že se před odjezdem sprchuju. V hloupé snaze o dokazování si vlastní autority hledá ty nejhloupější argumenty pro zvýšení hlasu a výčitky. Rodina nechápe, že když oni neustále chodí pro pomoc ke mně, já o ni nemusím stát a nestojím. Jsem příliš hrdá na to, abych před někým ukazovala svoji slabost a oni nedostatečně zkušení na to, aby mojí situaci porozuměli a neprohlásili takovou pitomost, jako moje máma dnes po cestě z autobusové zastávky, kterou jsme měly společnou. Vzala si dovolenou a zítra jede se mnou. Ujistila jsem se, že ve čtečce i telefonu je baterie plně nabitá a já nebudu muset navazovat kontakt.

V hlavě mám teď jako v úlu, což se v období uzavírání klasifikace zrovna nehodí. Ačkoliv se to bojím napsat černé na bílém, v případě, že by se mi to chtělo vymstít u maturity, maturitní ročník mi připadá zatím nejsnadnější ze všech. Schytala jsem jen tři dvojky a o jedné jsem přesvědčená, že neprávem. Ani si nevzpomínám, kdy moje vysvědčení vypadalo naposledy podobně. V úterý přišel nejsilnější ze všech zkratů. V druhém cizím jazyce, ze kterého dokonce maturuju, jsme psali test na tu nejsnadnější látku, kterou si můžete představit. Dostala jsem za 5. Čistá koule. Jedna jediná odpověď správná. Nemyslete si, že jsem hloupá. Látku plynně používám v konverzaci už několik let, věnovala jsem jí den předtím celou hodinu, pro jistotu, ale dopadla takto. Bylo to neuvěřitelně ponižující. Nedokázala jsem v tu chvíli myslet na zadání, co mám před sebou, jenom na to, co mě čeká zítra. Na to, abych to mohla použít jako argument, je celá záležitost příliš intimní, a tak jsem to obratem zase polkla.

O tenhle maturitní předmět na naší škole zrovna velký zájem není, a tak se stalo, že jsem jedna ze dvou maturantek. Občas si ale připadám, že maturuju za obě. Protože mám ve zvyku psát a kreslit všude jinde, než u stolu, stalo se, že jsem v úterý večer usnula s hlavou položenou na domácím úkolu z jazyka. Když jsme ráno s K. přicházely do semináře, otočila se k nám Maturantka. ,,Mládě, nemáš do jazyka hotovej ten úkol? Mně se už včera nechtělo." řekla celá rozjásaná, jakoby to byla ta nejmenší z maličkostí. Spadla mi brada a nenapadaly slova. ,,Dělala jsem se s tím dvě hodiny, dokud jsem neusla!". Využila mého údivu a papír mi sebrala z ruky. O obědové pauze ho stačila hrdinsky rozpůjčovat svým jménem zbytku třídy. Když se třída při finální kontrole dohadovala nad řešením nejsložitější věty, ozvala se Maturantka s řešením. Správným, pochopitelně. Herecký výkon to byl úctihodný, měla jsem chuť začít tleskat. Místo toho jsem však začala tisknout stehno K., plácla se do čela a tiše, ale přesto dost nahlas opakovala. ,,Drž mě. To snad není pravda. Drž mě.".

Jsem dobrák a kliďas, ale pokud mě někdy budete chtít vyloženě nasrat, inspirujte se u Maturantky - vydávejte můj nápad za vlastní. Pokud to chcete dovést do úplného konce, skliďte za něj úspěch.

Dnešním dnem jsem pokreslila předposlední stránku v Moleskinu s věnováním od Láskomanky na své titulní straně. Měla bych jí ho poslat zpět s věnováním na stránce poslední?

Myslete na mě, budu to potřebovat.
L.M.

1 komentář:

  1. Mrzí mě, že to s rodičema máš tak těžký :( Ale jsi silná osobnost a zvládneš to sama! :)
    Jinak s tím úkolem mi to strašně připomnělo sebe samu na gymplu. Nechávala jsem své úkoly lidem opisovat, kolovalo to po celé třídě. A běda, když jsem byla jednou tvrdá a řekla NE! To jsem hned byla ta špatná, zlá a sobecká... Ještě že na VŠ to chodí jinak! :)
    Doufám, že zákrok dopadl dobře a ty budeš fit. Brzy se ozvi! :)

    OdpovědětVymazat