neděle 19. ledna 2014

19.1.2014

Když se nad existencí tohoto blogu zamyslím, vlastně vás docela zneužívám a vy si to ode mě necháváte dobrovolně líbit. Denně asi stovka z vás. Ačkoliv bych si přála vás obohacovat úsměvnými historkami, většinou vám po večerech vysávám úsměv ze rtů.

Rudou barvu na mých rtech už nevyzařuje sytá rtěnka s poetickým názvem Polibek života, ale krev tekoucí z otrhané a okousané kůžičky. Jediný dotek bolí. Na obličeji mám teď několik velkých strupů na rankách, které se ani nestíhají hojit, protože ve stresu nedokážu ovlánout nenechavé ruce a jeden za druhým strhávám a následně škrábu do ještě větší hloubky. Ten největší je jako mince.

Přesně čtyřikrát se vyspím a odejdu do velkoměstské nemocnice. Moje máma si kvůli tomu chce vzít dovolenou, ale čím víc se tomu ránu blížím, tak zjišťuju, že vlastně vůbec nechci, aby byla u toho. Nechci ani, aby seděla za dveřmi ordinace a neustále se snažila se mnou navázat konverzaci, stejně jako celé dnešní odpoledne. Já jsem jen seděla nad jednou nedokončenou kresbou v kapesním moleskinu a neotevírala pusu. Čekala jsem, jestli ji napadne odejít a doufala, že to bude brzy. Kdyby se v tom tmavém rohu místnosti pod stolem neshromažďovali všichni domácí pavouci, naházela bych tam polštáře a postavila barikády, stejně jako když jsem byla dítě. Vylezla bych až ve chvíli, kdy by mi můj zrádný močový měchýř měl prasknout.

Přála bych si, aby tu pro mě v tuhle chvíli někdo byl. Blízko, abych ho mohla tisknout tak silně, jak to jenom dokážu. Denně a už napořád, abych se už nikdy nemusela potýkat s dalším odchodem a vyrovnáváním s minulostí. Ale vždyť už ani nevím, jestli bych si vůbec někoho dokázala připustit k tělu.

Přála bych si, aby se už o všem rozhodlo. Stav nejistoty a nevědomosti mě začíná ničit. Ať už čtvrteční zákrok vyřeší můj problém na vždycky, nebo zjistí zádrhel a odhalí, že mi zbývá pár let života. Dostanu se na univerzitu, nebo budu v Tescu poslouchat pípání pokladen. Chci si jen být něčím jistá, ať už bude pravda jakákoliv.

Hezký zbytek večera.
L.M.

2 komentáře:

  1. Není horší pocit, než pocit nejistoty... :/ Vždy, u všeho - jak u největší malichernosti, tak u otázek rozměrů životních kvalit.

    OdpovědětVymazat
  2. Mláďátko, držím palce, určitě to dopadne dobře! :)
    Myslím, že tvoje mamka to prožívá ještě víc než ty a chce ti být oporou. Snaží se a to se cení :)
    Pocit nejistoty také nemám ráda, zažívala jsem ho teď vždycky po zkouškách při čekání na výsledek a je to šílené.
    Hodně síly, drž se! ;)

    OdpovědětVymazat