pondělí 27. ledna 2014

27.1.2014

Už se blíží konec ledna a já ještě pořád, minimálně jednou denně, přepisuju číslo tři na čtyřku. Tento rok oslavím své dvacáté narozeniny a už tento pátek přijde první výročí od noci s S. Neočekává se od dvacetiletých lidí alespoň špetka samostatnosti a dospělého myšlení? Připadá mi, že jsem se alespoň částečně zasekla myšlením a jednáním někde v době, kdy jsem přestala růst. Antoine de Saint-Exupéry by mě za to možná pochválil, ale do jaké míry je to praktické pro život? V tomhle zjištění pravděpodobně pramení i moje upuštění od komunikace s rodiči a snaha obejít se bez nich a jejich peněz. Nejsou v tom ani tak moje výtky proti jejich charakteru a uznávaným hodnotám, jako spíš můj vlastní zásek.

Nebudu vás ale dlouho napínat, vím, že očekáváte jinou zprávu. Věci se nakonec vyvinuly úplně odlišně, než jsem s napětím měsíce očekávala. V autě jsem seděla jako zařezaná, máma byla přede mnou na sedadle spolujezdce a brečela. Já jsem necítila vůbec nic, celé tělo se jenom třáslo. Během čekání na ultrazvuk jsem dočetla Farmu zvířat a mezi mnou a mámou bylo místo pro další dva lidi. Netrvalo dlouho a mířila jsem k urologii. Stála jsem několik minut ve frontě a pouštěla před sebe pacienty, kteří přišli až po mně. ,,Vždyť jste tu byla už přede mnou slečno, pojďte.". Moje oddalovací taktika byla prohlédnuta starším pánem. Přikývla jsem a beze slov se postavila před něj. ,,A všechno bude zase jednou dobrý, nebojte se. Jednou se z toho musíme dostat.". V tom se to zlomilo a já jsem dostala potřebu ze sebe všechno filtrovat. Začala jsem nenápadně brečet, místnost se se mnou točila a když jsem uslyšela svoje jméno z dveří operačního sálu, nebylo to o nic lepší.

Velkoměstské zacházení se od toho maloměstského lišilo diagonálně. V Maloměstě jsem poníženě stála nahá nad listem papíru, který jsem bezmyšlenkovitě podepsala, abych měla tu nepříjemnou situaci za sebou, na celý zákrok jsem musela koukat z chátrajícího lehátka, vše proběhlo bez taktu, lidského zacházení, zato s bolestí, která stokrát předčila tu, kvůli které jsem do ordinace přišla. Vzhledem k tomu, že čtvrteční zákrok měl být ještě rozsáhlejší, očekávala jsem bolest ještě horší. V kabince, kam se mnou šla před zákrokem sestra, jsem se sesunula na židli a ruce se mi klepaly tolik, že jsem se nedokázala trefit k zipu vlastních kalhot. Snažila se mě uklidnit a navázat konverzaci, ale nemohla jsem mluvit. Ze slov se začaly vytrácet slabiky, jak se mi svíralo hrdlo. I přesto, jaký zákrok mě čekal, nikdo mě neviděl nahou, nebo jsem to nedokázala postřehnout. Sestra pustila rádio a když se se mnou začalo třepat i křeslo, držela mě za ruku a mile se u toho usmívala. Ještě dnes večer bych vám dokázala nadiktovat telefonní číslo ze samolepky umístěné na světle, co viselo nade mnou. Všechny moje nejčernější obavy byly vyvráceny po první minutě. Po chvíli bylo všechno za mnou, nikdo se na mě nemračil za to, že mám problém, byla jsem schopná z ordinace odejít po svých a v porovnání s říjnovým zacházením za doprovodu zlomkové bolesti.

Zamkla jsem se na záchodě, opřela si čelo o ledové kachličky a brečela. Vypadalo to jako nejrozumnější věc, kterou jsem mohla v ten okamžik udělat. Rozrazily se dveře a někdo začal za mýma zaslzenýma očima divoce máchat rukama na znamení, že se omlouvá a mně to bylo úplně jedno. Všechen psychický nátlak, který na mě byl vyvíjen od října, najednou opadl. S desíti kilogramy váhy zmizelo dalších pět kilo starostí. Stačilo jen počkat dvacet minut na vyhodnocení, které rozhodne všechno. Negativní výsledek ještě nikdy v životě nebyl tolik pozitivní.

Pamatujete den, kdy jsem říkala, že nemůžete rozeznat dobré od špatného, dokud nenastane jistý bod a vy získáte možnost podívat se na věci zpětně a teprve potom je objektivně zhodnotit? Pro tuhle situaci to platilo dvojnásob. Doktora z Maloměsta by mohli zavřít do klece a vystavit v zoo mezi lvy, tygry a ostatní nebezpečná zvířata. Jen daleko od leoparda.

Dobrý konec? Konec dobrý, všechno dobré?
Dobrou noc.
L.M.

středa 22. ledna 2014

22.1.2014

Je to tu. Od dne D mě dělí jediná noc. A ačkoliv jsem si myslela, že ji celou ve strachu probdím, začínají se mi klížit víčka. Netvrdím ale, že to se mnou neotřásá. Kdeco je kvůli zítřejšímu programu jinak a stačilo se toho spoustu zvrhnout.

Se svými rodiči jsem od víkendu ještě nepromluvila. Čtyři dny v kuse, což u mě není zrovna obvyklé. Pokud mi je ve vaší společnosti dobře, neuvidíte mou pusu zavřenou. Denně mi od nich přichází čtyři smsky, od každého dvě, ale na žádnou z nich neodpovídám. Rozhodla jsem se, že do velkoměsta se vydám už dnes večer, přespím v bytě a do nemocnice se dopravím sama Sama v jejím bludišti najdu onu novou ordinaci, sama v ní budu čekat, až na mě přijde řada, sama si vytrpím zákrok a sama se taky dostanu domů. Moji rodiče pro mě neznamenají žádnou oporu, jsou, obzvlášť v této situaci, jenom zdrojem dalšího stresu, který nemám za potřebí. Při dvou předchozích návštěvách velkoměstské nemocnice, kam mě vezl můj otec po cestě do práce, jsem si vyslechla řev za to, že jsem si sedla na zadní sedadlo, namísto toho předního, zamčela jsem dveře jenom na jeden západ, místo tří, nebo za to, že se před odjezdem sprchuju. V hloupé snaze o dokazování si vlastní autority hledá ty nejhloupější argumenty pro zvýšení hlasu a výčitky. Rodina nechápe, že když oni neustále chodí pro pomoc ke mně, já o ni nemusím stát a nestojím. Jsem příliš hrdá na to, abych před někým ukazovala svoji slabost a oni nedostatečně zkušení na to, aby mojí situaci porozuměli a neprohlásili takovou pitomost, jako moje máma dnes po cestě z autobusové zastávky, kterou jsme měly společnou. Vzala si dovolenou a zítra jede se mnou. Ujistila jsem se, že ve čtečce i telefonu je baterie plně nabitá a já nebudu muset navazovat kontakt.

V hlavě mám teď jako v úlu, což se v období uzavírání klasifikace zrovna nehodí. Ačkoliv se to bojím napsat černé na bílém, v případě, že by se mi to chtělo vymstít u maturity, maturitní ročník mi připadá zatím nejsnadnější ze všech. Schytala jsem jen tři dvojky a o jedné jsem přesvědčená, že neprávem. Ani si nevzpomínám, kdy moje vysvědčení vypadalo naposledy podobně. V úterý přišel nejsilnější ze všech zkratů. V druhém cizím jazyce, ze kterého dokonce maturuju, jsme psali test na tu nejsnadnější látku, kterou si můžete představit. Dostala jsem za 5. Čistá koule. Jedna jediná odpověď správná. Nemyslete si, že jsem hloupá. Látku plynně používám v konverzaci už několik let, věnovala jsem jí den předtím celou hodinu, pro jistotu, ale dopadla takto. Bylo to neuvěřitelně ponižující. Nedokázala jsem v tu chvíli myslet na zadání, co mám před sebou, jenom na to, co mě čeká zítra. Na to, abych to mohla použít jako argument, je celá záležitost příliš intimní, a tak jsem to obratem zase polkla.

O tenhle maturitní předmět na naší škole zrovna velký zájem není, a tak se stalo, že jsem jedna ze dvou maturantek. Občas si ale připadám, že maturuju za obě. Protože mám ve zvyku psát a kreslit všude jinde, než u stolu, stalo se, že jsem v úterý večer usnula s hlavou položenou na domácím úkolu z jazyka. Když jsme ráno s K. přicházely do semináře, otočila se k nám Maturantka. ,,Mládě, nemáš do jazyka hotovej ten úkol? Mně se už včera nechtělo." řekla celá rozjásaná, jakoby to byla ta nejmenší z maličkostí. Spadla mi brada a nenapadaly slova. ,,Dělala jsem se s tím dvě hodiny, dokud jsem neusla!". Využila mého údivu a papír mi sebrala z ruky. O obědové pauze ho stačila hrdinsky rozpůjčovat svým jménem zbytku třídy. Když se třída při finální kontrole dohadovala nad řešením nejsložitější věty, ozvala se Maturantka s řešením. Správným, pochopitelně. Herecký výkon to byl úctihodný, měla jsem chuť začít tleskat. Místo toho jsem však začala tisknout stehno K., plácla se do čela a tiše, ale přesto dost nahlas opakovala. ,,Drž mě. To snad není pravda. Drž mě.".

Jsem dobrák a kliďas, ale pokud mě někdy budete chtít vyloženě nasrat, inspirujte se u Maturantky - vydávejte můj nápad za vlastní. Pokud to chcete dovést do úplného konce, skliďte za něj úspěch.

Dnešním dnem jsem pokreslila předposlední stránku v Moleskinu s věnováním od Láskomanky na své titulní straně. Měla bych jí ho poslat zpět s věnováním na stránce poslední?

Myslete na mě, budu to potřebovat.
L.M.

neděle 19. ledna 2014

19.1.2014

Když se nad existencí tohoto blogu zamyslím, vlastně vás docela zneužívám a vy si to ode mě necháváte dobrovolně líbit. Denně asi stovka z vás. Ačkoliv bych si přála vás obohacovat úsměvnými historkami, většinou vám po večerech vysávám úsměv ze rtů.

Rudou barvu na mých rtech už nevyzařuje sytá rtěnka s poetickým názvem Polibek života, ale krev tekoucí z otrhané a okousané kůžičky. Jediný dotek bolí. Na obličeji mám teď několik velkých strupů na rankách, které se ani nestíhají hojit, protože ve stresu nedokážu ovlánout nenechavé ruce a jeden za druhým strhávám a následně škrábu do ještě větší hloubky. Ten největší je jako mince.

Přesně čtyřikrát se vyspím a odejdu do velkoměstské nemocnice. Moje máma si kvůli tomu chce vzít dovolenou, ale čím víc se tomu ránu blížím, tak zjišťuju, že vlastně vůbec nechci, aby byla u toho. Nechci ani, aby seděla za dveřmi ordinace a neustále se snažila se mnou navázat konverzaci, stejně jako celé dnešní odpoledne. Já jsem jen seděla nad jednou nedokončenou kresbou v kapesním moleskinu a neotevírala pusu. Čekala jsem, jestli ji napadne odejít a doufala, že to bude brzy. Kdyby se v tom tmavém rohu místnosti pod stolem neshromažďovali všichni domácí pavouci, naházela bych tam polštáře a postavila barikády, stejně jako když jsem byla dítě. Vylezla bych až ve chvíli, kdy by mi můj zrádný močový měchýř měl prasknout.

Přála bych si, aby tu pro mě v tuhle chvíli někdo byl. Blízko, abych ho mohla tisknout tak silně, jak to jenom dokážu. Denně a už napořád, abych se už nikdy nemusela potýkat s dalším odchodem a vyrovnáváním s minulostí. Ale vždyť už ani nevím, jestli bych si vůbec někoho dokázala připustit k tělu.

Přála bych si, aby se už o všem rozhodlo. Stav nejistoty a nevědomosti mě začíná ničit. Ať už čtvrteční zákrok vyřeší můj problém na vždycky, nebo zjistí zádrhel a odhalí, že mi zbývá pár let života. Dostanu se na univerzitu, nebo budu v Tescu poslouchat pípání pokladen. Chci si jen být něčím jistá, ať už bude pravda jakákoliv.

Hezký zbytek večera.
L.M.

sobota 18. ledna 2014

18.1.2014

 Ještě před pár hodinami jsem měla na jazyku (nebo bych snad raději měla říct v konečcích prstů?) sáhodlouhou úvahu o tom, jak jsou věci horší než kdy předtím a nespravedlnosti světa, ale dnešní odpoledne mnohé dokázalo změnit. Třeba na tom stejném principu funguje celý život - zašedlá záplava, kterou někdy rozzáří pestrá výjimka a v nás zůstane na určitou dobu hřejivý pocit, který nás zaslepí vůči tomu špatnému. Otázkou zůstává, jestli je to dobře, nebo špatně.

Ve škole začíná jít do tuhého a objetí mé postele je ráno od rána hřejivější. V pondělí jsem se nedokázala přemoct a odevzdaně jsem zůstala v lůžku celé dopoledne. Poštou mi přišla elektronická čtečka, a tak jsem se rozhodla vypracovat krizový maturitní plán. Vybírala jsem čistě podle počtu stránek - nejkratší díla jsem umístila hned na začátek a seznam ukončila těmi, které se dočkaly filmového zpracování. Pro případ, že by mi už vážně hořelo za zadkem. Nemůžu se zbavit pocitu, že ať už čtu cokoliv, vždy se připodobňuji k jedné z postav. A možná právě to dělá ze čtení příjemnou aktivitu. Hledám skryté významy i tam kde nejsou a zamilovala jsem si Malého prince.

V pátek jsem se s úlevou zašila na několik hodin do kuchyně. Blíží se totiž čtyřicáté narozeniny mé oblíbené Tety, což je důvod k oslavě. A s důvodem k oslavě, přichází i důvod pro upečení slavnostního dortu. Dala jsem si záležet na každém detailu, a tak vznikla vynikající chuťová kombinace. Na krabici jsem s pomocí zlatého fixu napsala velké zdobné T. a v sobotu, den oslavy, ji nesla do kubánské restaurace.

Do odjezdu zbývalo posledních pár minut, v lodičkách jsem přešlapovala po chodbě a čekala, než se zbytek rodiny vybatolí. V tu chvíli se otevřely dveře od bočního vchodu. ,,Holky, pes se ještě nevrátil, jeďte samy." prohlásil táta. Čím je ten pes starší, tím tvrdohlavěji se chová. Když se mu zachce, protáhne si venčení o několik hodin a nás nechá čekat doma. Rodiče pak nasedají do auta a projíždí okolní silnice, jestli na jedné z nich neleží sražený. Naučila jsem se o něj nebát. A protože moje máma nikdy neřídí tam, kde to nezná a já jsem poseroutsky neodevzdala vyplněnou přihlášku k autoškole, co mi na stole leží už dva roky, východisko bylo jasné: ,,Nikam nejedeme.". V ten moment se ze zahrady ozvalo známé vytí, posléze nasraný řev mojí mámy ze sprchového koutu, kde se ze psa snažila dostat všechnu černou špínu, a během půl hodiny jsme mohli vyrazit do velkoměsta.

Přála bych vám někdy návštěvu té restaurace. Na zdech byly fixou zapsány vzpomínky všech návštěvníků, rytmická hudba mě nutila vrtět se na lavici a byla jsem ráda, že mám tak malého bratrance a tudíž i záminku k tomu, abych ve svých téměř dvaceti letech mohla trávit čas v dětském koutku a nevypadala u toho moc divně. ,,Mládě, ten číšník se po tobě celou dobu dívá, kdykoliv jde kolem. Ten nejmladší." ozvala se babička. Pravda byla taková, že jestli se díval mým směrem, tak jedině z toho důvodu, aby zjistil, zda se na stole neobjevila nějaká další prázdná sklenička. Seděla jsem v dokonalém zákrytu váz a květin. Z dětského koutku se po chvíli vrátil brantranec s vážným obličejem. ,,Mláďátko? Víš, co je tam napsaný? Prý mě prodají do cirkusu. Ale já nechci do cirkusu.". A do konce večera za jeho brány nevkročil. S narůstajícím počtem drinků se zvětšovala i zábava a sbírka nesmyslných, ale skvělých fotek v telefonu. Ze svého místa jsem se zvedla až někdy po deváté. Ten nejmladší z číšníků ke mně během okamžiku přišel, vzal kabát a pomohl mi se obléknout. Olíbala jsem celou rodinu a spokojená nasedla do auta.

Celý týden jsem se v křeči snažila snižovat bolest, která se znovu začala ozývat, ale marně. Pomohla mi až pohoda dnešního večera.

Dobrou noc, brzy na shledanou.
L.M.

neděle 12. ledna 2014

12.1.2014

Už ani nevím, kdy jsme se tu společně setkali naposledy. Nevím, jak jsem minulý týden zvládla. Když jsem si den za dnem lehala nad ránem do postele, nohy se mi ještě pohybovaly v zaběhnuté kosmické rychlosti. Odevzdej, napiš, vypracuj. Na poslední chvíli, ovšem.

V úterý mi přišel dopis od Pisálka, v pořadí třetí. V neděli jsem musela slíbit, že na něj odpovím jedině dopisem a nebudu s ním na ono téma vůbec mluvit. K jeho přečtení jsem se dostala až chvíli před spaním. V polovině druhé strany jsem se zastavila. Klepající ruka, srdce v krku a miliony motýlů v břiše mě k tomu přinutili. Moje fantazie začala pracovat a o pokračování se mi začala rýsovat představa. Trvalo mi několik minut, než jsem sebrala odvahu k dalšímu čtení. Vážně, přišel mi milostný dopis. Za celý život první a pravděpodobně taky poslední. Zažili jste něco tak romantického? Po všech případech, kdy první rande končilo probdělou nocí, to byla nečekaná změna. Radujete se v mé budoucí dobré bytí a věčnou lásku? Brzy. Nacpaný týdenní harmonogram a absence slov nakonec přispěly k tomu, že jsem dopis neodesla a slib porušila. Pokud mezi mnou a P. byla dálka, tak mezi mnou a Pisálkem je minimálně dvojnásobná. Nechtěla jsem udělat žádný závěr, nevěděla jsem co říct. Nevím to ani dnes.

Leopardí tajemství bylo vyzrazeno, celkem čtyřikrát. Otázkou zůstává, jestli je dobré být tím vyvoleným. Pisálek do toho okruhu patří. Tím, že vám svěřím celé své já, jste prokletí k doživotnímu přátelství. Lidé, kteří tajemství střeží se mnou, se vzájemně neznají. Všichni ode mě žijí daleko, ke každému z nich mám velmi blízko, ale když jsem je do leopardího světa zasvětila, nečekala jsem, že se stanou podstatnou součástí mého života. Nečekala jsem, že se na něm budou aktivně podílet. Budou jednou psát děj tohoto blogu.

V mém životě se začiná pohybovat čím dál větší počet kluků a mužů. S žádným z nich to nikam daleko nezašlo, ale pořád se to stačilo dostat na takovou hranici, kdy mívám výčitky svědomí a pocit, jako bych ty ostatní podváděla, když přijmu pozvání od jiného. Nevím, co právě hledám. Třeba pro mě Zima znamenal přesně to, co zrovna potřebuji - nic. Připadám si zmatená.

Dobrou noc.
L.M.

pondělí 6. ledna 2014

6.1.2014

Víte, co je smutné? Když se v mém životě zrovna neděje žádná katastrofa a drama, dostávám pocit, že nemám o čem psát. Jistě, každý den přináší něco nového, ale nemám potřebu vám to jít sdělit. Za pár hodin všechny ty maličkosti zapomenu, v šest hodin mi zazvoní budík a spousta věcí se automaticky opakuje v neatraktivním stereotypu.

Počet stránek v diáři zbývajících do začátku maturit je překvapivě malý a já ještě pořád nejsem v takovém stresu, jak jsem očekávala. Svůj závazek, že odešlu přihlášky na vysoké školy během Vánoc, jsem nesplnila. Nevím kam. Svůj největší sen jsem pohřbila už před třemi lety, když jsem se s vydřenou dvojkou z matiky vzdala zaměření na architekturu a design. Dostala jsem se do situace, kdy je mi už nějak jedno, na které z univerzit zkončím. Vlastním dočiněním jsem se odsoudila k nekreativní práci, která mi, pokud budu mít štěstí a nějakou najdu, snad zafinancuje alespoň několik položek ze seznamu životních přání. Není cesty zpět.

O víkendu jsem se znovu viděla s bývalým spolužákem ze základní školy. Sedávali jsme za sebou v lavici pět let a s nikým jsem si neužila tolik srandy, jako s ním. Brečeli jsme smíchy a cokoliv se vymklo kontrole, odnesl to za mě. Doby, kdy byl menší než já, jsou už pár let pryč, ale když se začneme společně smát, cítím se úplně stejně jako když nám bylo deset. Za ty roky nabral kromě výšky ještě víc charisma a stylu. V sobotu jsem přiběhla na místo srazu v tom nejhorším páru bot, který má sbírka čítá. Pokud podle bot poznáte člověka, byla jsem to odpoledne v geniálním přestrojení. Naproti mi běžely dvě hravá štěňata, která jsme spolu šli venčit. Od poslední schůzky to nikam nepokročilo a ani nevím, jestli by z jeho pohledu mělo. Tentokrát jsme si byli mnohem blíž, chvíli jsem strávila u něj doma a nakonec mě doprovodil. Nedokážu poznat, jestli to něco znamená, nebo si dávám věci do nesmyslných souvislostí. Jak se vůbec lidé normálně seznamují? Nevím, nezažila jsem to. Vychovaly mě dva vztahy založené na sexu.

Dnes jsem zjistila, že se mi podařilo vám jednu důležitou zprávu celý měsíc zamlčet. Když jsem velkoměstskou nemocnici navštívila naposled, vycházela jsem z ordinace s novým listem papíru do svého obsáhlého portfolia. Růžovým neonovým fixem byl přeškrtán nadpis "ambulantně" a kdybych to přehlídla, hned vedle se rozprostíral po celé délce odstavce stejně barevný vykřičník. Říjnové peklo nebylo poslední, kterým jsem si prošla. Přečetla jsem ho hned dvakrát po sobě. Věta ,,Doufáme, že jsme tímto poučením vyvrátili všechny vaše obavy ze zákroku." zněla jako sarkasmus největšího kalibru. Věřit by jí mohl snad jen někdo, kdo neví, co ho opravdu čeká. Měsíc se pokouším sebrat odvahu a telefon, abych zavolala do nemocnice a vyjednala si narkózu. Nedokážete si představit, čím teď procházím. Na jednu stranu si připadám šťastná a naplněná, protože si konečně po částech začínám dopřávat věci, které mi dlouhé měsíce chyběly, pak ale během sekundy propadám v hysterický pláč, nemůžu popadnout dech a silně se držím za vlasy v divné snaze si je vytrhat z hlavy. Přestávám, až když mi úplně  dojde energie. ,,Je mi líto slečno, ale na ambulantním provedení trváme."

Dobrou noc.
L.M.

sobota 4. ledna 2014

4.1.2014

Je leden, nový rok a už se jenom dvakrát vyspíte a máte tu pondělí. Všechny tolik oblíbené mezníky jsou tady a rovnou všechny současně. Docházejí vám výmluvy, viďte? Je na čase zvednout zadek a dodržet všechna svoje novoroční předsevzetí. Třeba vám v tom pomůže právě dnešní článek.

Ještě před tím, než mou hlavní náplní času byly pokusy o uzdravení a navrácení do původního stavu, byla jsem zvyklá cvičit každý den. Osmikilometrové noční běhy byly téměř na denním pořádku, obměnou (a odměnou) byly lekce aerobiku, kde jsem čas od času suplovala jejich instruktorku, a když bylo nejhůř a chyběla chuť, přišel tanec a populární cvičební programy, které vládnou blogovému světu. Po půl roce, kdy nepřipadalo v úvahu ani absolvování hodin tělocviku, se cítím o mnoho lépe, a tak můžu znovu začít. Problém je v tom, že úplně od nuly. Věřte, že na to, abyste se dostali ven z formy, vám bude stačit i pouhý týden bez pohybu. Buďme k sobě upřímní, tak jako to máme na tomhle blogu zvykem: Začátky stojí za hovno. Nedělejte si to tedy ještě těžší, začněte jen jednou a pokračujte už napořád.

Bod číslo jedna? Nečekejte na pondělí! Fakt, že jste čekali na nějakou hranici, od které se odpíchnout, by vás měl vést k zamyšlení, jestli to opravdu chcete. Zvedněte se ze židle a oběhněte blok, vesnici, město, vedlejší město...
Nehrajte si na hrdiny. Nenaložte si už na začátku a jděte do toho postupně. Když se na prvním kopci hned pozvracíte, chuť do dalšího běhu vám to zrovna nepřidá. Máte menstruaci? Osobně vám podepíšu omluvenku. Tvrzení z brožur pro teenagery, kde se dočtete, že sport během mentruace snižuje bolesti, musel napsat jedině muž.
Nečekejte zázraky. První týden doběhnete zničení, upocení a pravděpodobně to budete nenávidět. Se zatnutými zuby vydržte, než se to zlomí. Osmý den už se za běhu budete zvládat i usmívat.
Odměňte se. Ne, nemluvíme tu o čokoládě. Kupte si třeba nové tenisky - pestrobarevné a vůbec na nich nešetřete. Ať nakopou vašemu svědomí zadek, jestli je necháte jen tak ležet v botníku.
Dobře se oblečte. Zima není zrovna krutá, budou vám stačit legíny, funkční triko, mikina a nepromokavá bunda, klidně ta, kterou nosíte na jaře. V čemkoliv jiném se uvaříte. Ačkoliv teď budu znít jako vaše babička, tak narozdíl od ní mluvím z vlastních zkušeností - zakryjte si ledviny.
Teď však přichází ta nejdůležitější část - nalaďte se. Nevyplácí se vzít při východu bezmyšlenkovitě empétrojku a až za běhu objevovat její obsah, zcela zaručeně vás to jen rozhodí z tempa. Sestavte si playlist. Může trvat nějakou dobu, než ho sladíte s vlastním tempem. Přidejte něco, co vás motivuje, přináší vzpomínky, které vyvolávají vztek a nutí vás přidat. Je to jen na vás. Inspirujte se třeba u mě.

  1. Lady Gaga - Born this way
  2. The Naked And Famous - Punching in a dream
  3. U2 - Beautiful day
  4. Goldfish - Washing over me
  5. Kanye West - Stronger
  6. Junkie XL - Cities in dust
  7. Ceasars - Jerk it out
  8. C2C - The beat
  9. Yeah Yeah Yeahs - Zero
  10. Machines Are People Too - Down and out
Vyplatí se začít s něčím, co určí mírné až střední tempo a nedonutí vás běžet příliš rychle. Pokud znáte slova, můžete si je v duchu přeříkávat a nebudete tak myslet na to, kde vás píchá, tlačí a těžko popadáte dech. Na třetí a čtvrté místo zařazuji zvedače nálady. Rytmus jste nabrali už u předchozích dvou, popadli jste druhý dech, a tak stačí jen běžet dál. Vnímejte okolí a nechte si namluvit, že je krásný den a omývají vás sluneční paprsky, pokud tomu tak zrovna není. Skvěle to funguje, neschytáváte-li právě štědrou dávku deště. Teď přichází ta nejdůležitější položka vašeho hudebního seznamu - nakopávač. Je jedno jak na tom moje kondice je, ale krize prostě přijde. Vaším úkolem je vypozorovat kdy a být na ni připravení s tou správnou melodií. Protože tohle vás nedostane, udělá vás to jedině silnější a když se budete moc snažit, stanete se dnes večer Kanyeho Kate Moss... Když už jste motivovaní, na následujících dvou příčkách potřebujete silný rytmus, který z vás vymáčkne všechno. Cities in dust je jediná písnička, která v mém playlistu zůstává už roky. Podle vzdálenosti, kterou plánujete, můžete písniček v podobném rytmu přidat, nebo je nahradit těmi, které mám na posledních třech příčkách - zakončovací. Když už se dostanete do fáze, kdy běžíte ze setrvačnosti, nebo abyste se prostě jen dostali domů, pusťte si k tomu nějakou příjemnou melodii, která vás nebude nutit moc zrychlovat. Gratuluji, máte to za sebou.

Co je nejdůležitější, neberte to vážně. Třebaže si teď lehce protiřečím, dělejte to pro sebe. Mějte se rádi i s tlustými stehny, nedržte diety, jezte dlouhodobě zdravě, ale neváhejte si dát kousek dortu, až ho jednou potkáte ve vaší oblíbené kavárně, třeba by mohl být ode mě. Dejte si burger, až budete v létě s přáteli grilovat a za žádných okolností si nenechte vzít věci, které milujete. Jen tak budete šťastní. V opačném případě příjde Mládě a když to budete nejméně čekat, štípne vás do zadku.

Zítra jsem tu zas, s tradičním přívalem novinek z leopardího světa.
Dobrou noc.
L.M.

středa 1. ledna 2014

1.1.2014

That was the year that everything happened. I’m not saying if it was good or bad. I mean you can never really tell what’s good until later anyway. Until you look back and think about things, and you have time to grow in your mind. But sometimes you make a choice in that moment, and you know in your heart it’s going to change everything.
- Daydream Nation (2010)

Těžko bych hledala slova, která by můj uplynulý rok vystihla lépe, než tento úryvek z filmu, co jsem viděla docela nedávno. Rok s třináctkou na konci pro mě byl pravděpodobně doposud tím nejzásadnějším. Plnily se mi v něm sny, klacky padaly pod nohy, lidé přicházeli a mizeli. Špatná rozhodnutí mě nakonec dovedla na ta správná místa. Poznala jsem pravou hodnotu přátelství. Pořád jsem na cestě k nalezení sebe samotné, snažím se zjistit kdo jsem, když mě zrovna neovlivňuje prostředí a lidé, které denně vídám, když se nesnažím zapadnout do některého z lákavých předobrazů.

V lednu jsem odjela se školou do Alp, předvedla tam všem, co dokážu, rozšířila okruh kamarádů a navždy tak zlomila tu hloupou pověst, co mi zařídil můj nechtěný první polibek
V únoru jsem po roce znovu viděla S. Překonala jsem některé z mých strachů, dal mi pocit, že někam patřím, zažila jsem poprvé noc plnou vášně a dotyků v jeho promrzlé chatě a přišla s ním o panenství. Po třech týdnech sexu, skvělého jídla, sebevědomí a ježdění jsem dostala ocenění v soutěži, které ve mně vyvolalo silnou vlnu štěstí, která dlouho neopadávala. 
V březnu vyplavala pravda o S. na povrch a zrovna, když jsem brečela každou noc v peřinách, objevil se v mém životě P. Moje máma na tom byla zdravotně nejhůř za celou dobu a já jsem ji jezdila navštěvovat do velkoměstské nemocnice. S tátou jsem vůbec nedokázala vycházet, protože se za každou cenu chtěl míchat do dlouho zaběhnutého systému, který fungoval a snažil se zaujmout mámino místo, přičemž dost narušoval moje soukromí. Částečně to ve mně zůstalo do teď a nedokážu s ním příliš vycházet.
V dubnu se s každou zprávou od P. zmenšovaly rány z předchozího "vztahu" a dostával se mi rychle pod kůži.Velikonoce jsem strávila na horách ve vlnách čerstvého prachového sněhu.
Prvního května jsem sbalila tašku a druhý den odjela za P. do Města. I když jsem si při odjezdu slíbila, že nebudu opakovat stejnou chybu dvakrát, nešlo tomu zabránit. Hned druhou noc letělo spodní prádlo do různých koutů místnosti. Byla jsem představena lidem, o kterých bych nikdy neřekla, že je poznám. Ve vlaku na cestě domů mi tekly slzy v nejistotě, kam to mezi námi povede. Stačily tři dny pro to, aby se mi po něm zbytek dní stýskalo. Pro mé překvapení jsem se nestala holkou na noc, ale na několik nocí, odpolední a rán. 
Celý červen jsem se těšila, až se přiblížím jednomu z mých největších snů, ale jak už to bývá, jakmile se na něco moc těšíte, něco se posere. V slzách jsem ze zdravotních důvodů odvolala týdenní lekci surfingu a místo toho jela s P. a Psem na chatu v horách, kterou jsme měli celý slunečný týden sami pro sebe. Z celého půlročního vztahu to byla ta nejkrásnější část. Byl to přelom z kamarádů, kteří spolu spí, v pár, dokázali jsme spolu mluvit o všem naprosto otevřeně a neměli jsme před sebou žádná tajemství. Bolesti se začínaly ozývat, ale tak slabě, že jsem jim nevěnovala velkou pozornost. Navštívila jsem kamarádku M. v porodnici, protože narození její dcery se blížilo a zároveň se rozloučila s C., která na měsíc odjela za oceán. 
Červenec utekl jako velká voda - týden jsem zůstala ve Městě s P., byt jsme měli sami pro sebe, protože jeho rodina odjela k moři a patřičně jsme toho využívali. Představila jsem ho milému páru, který bydlí kousek od Města a bylo mi hezky. Začala mi chodit pozvání od Kolegy z práce, kde jsem po zbytek měsíce pracovala po boku líné arogantní krávy a dvou nových kamarádů. Vracela jsem se zničená, ředidlem zfetovaná a špinavá od vlasů až po spodní prádlo, ale zajistilo mi to dostatečný obnos pro další z mých cest a zimních kabátů.
V srpnu se všechno otočilo a začalo jít ke dnu. Tehdy jsem jela do Města naposledy, aniž bych to tušila. Sex byl jenom o překonání bolesti, hádali jsme se, několikrát na mě křičel na veřejnosti a já jsem věděla, že konec by byl na místě, nechtěla jsem se ale jako slaboch vzdát po první hádce. Poprvé mě od sebe odtáhl, když jsem k němu natahovala ruku a poprvé jsem cítila, že mi něco tají. V posledním týdnu prázdnin nepřijel za mnou a milým párem na hory tak, jako sliboval, aby se se mnou o dva týdny později, v září, rozešel. Přesto se mnou v průběhu měsíce flirtoval a posílal mi narážky na můj zadek tehdy ve sprše a prsa. Kamarádce M. se narodila krásná dcera.
Říjen byl ten nejtěžší měsíc, což dalo vzniku tohoto blogu. Byla jsem plná rozchodu a do toho se mi dostávalo té nejsilnější fyzické bolesti, kterou jsem kdy zažila. V nemocnici jsem byla častěji, než ve škole. V bolestech jsem upadala do bezvědomí po každém použití toalety, nevěděla jsem, co se mnou bude a jestli to vůbec někdy zkončí. Sestra, kromě toho, že nejedla, se taky řezala na zápěstí a já jsem byla na dně.
Listopad byl vyvrcholením všeho špatného v roce se smolnou třináctkou na konci. Třináctého dne tohoto měsíce zemřela moje babička, podle nových informací vinou lékaře. Je pozdě nad tím uvažovat, možná by za jiných okolností byla odkázaná na vozík a nebyla schopná bez cizí pomoci cokoliv dělat, což by nechtěla. P. se do mě nečekaně opřel, sprostě a neprávem mě obvinil a já jsem za ním konečně udělala tlustou čáru, i když asi jen tužkou, protože jsem se často přistihla, jak ji gumuju. Začala jsem se naplno věnovat tomu, co mě baví a upekla jsem občerstvení pro hosty stužkovacího večírku.
Prosinec jsem zasvětila návratu ke starému Mláděti, které jsem měla ráda. S pomocí malých kroků se dostávám stále blíž, snažila jsem se věnovat všem svým přátelům a rodině. Před Vánoci jsem dostala svou první zakázku a rýsuje se přede mnou šance péct pro novou kavárnu uvnitř historické budovy ve velkoměstě.

Takový byl rok 2013, vynechám-li všechny maličkosti, které ho dělají takový, jaký je. Do toho následujícího si nebudu dávat žádná zbytečná předsevzetí, snad jen jediný slib - Nikdy neustupuj od svých představ, nesnižuj svoje nároky. O tom, jestli ho tentokrát dodržím, se určitě dočtete v nových večerních článcích. Díky, že jste tu se mnou.

Doufám, že se tu společně potkáme i za rok při další rekapitulaci, třeba i v hojnějším počtu.
Šťastný rok 2014.
L.M.