sobota 27. prosince 2014

27. 12. 2014

Bojím se, že jsem poslední rok začala zaměňovat dvě zásadní věci. Zamilovat se do někoho a milovat pocit být někým milovaná. Je to snadné - začátek přijde stejně rychle, jako dokážete lusknout prsty. Teď. Jen málo lidí dostane šanci najít obojí současně a ještě méně z nich tu šanci dokáže využít. Za celou dobu mého milostného žití jsem nikdy neslyšela ani tu jednoduchou, v jiných očích možná klišoidní větu. Zda-li se to někdy přeci jen stalo, moje kolena se zrovna dotýkala plovoucí podlahy u okraje postele.

Nepatřím do té šťastné menšiny, která tak nekompromisně utiskuje a svírá levé plíce těch, co nejsou jejími členy. Ze zbytků sebevědomí užírali postupně všichni ti, co mě pro různé důvody opustili, nebo jsem je ze strachu být opuštěná opustila já. Dělali to tak dlouho, až zbyl poslední drobek, který v rozhodování o mně samotné zřídka hraje sotva křoví. Pocit, nebo taky klam, že jsem objektem něčí touhy, najednou pro svou vzácnost začal rozhodovat za mě, ale paradoxně nejsem schopná uvěřit tomu, že je náhlý zájem a všechno ostatní reálné. V závislosti na úhlu pohledu to pak s sebou přináší dobré i špatné. S obavou a nadějí, že zlomovým hrdinou tohoto příběhu by mohl být kdokoliv, nebráním se ani jednomu ze dvou pozvání a současně nad sebou pro neschopnost zvolit jediné začínám být znechucená. V dobrém úmyslu dát šanci oběma ve výsledku totiž netkví nic dobrého. Naučila jsem se sice, že spoustu věcí můžu mít hned, když pro ně budu pracovat dostatečně tvrdě, ale zanedlouho si musela přiznat, že na půdě vztahů tato zkušenost ztrácí svou platnost a ryzí hodnotu.

Co když jsem přešla do fáze, kdy budu někoho milovat jen za to, že miluje mě? Třeba jen za to, ale o nic míň upřímně. Přestanu čekat na toho, co si jednou přisedne, až budu zase výlohou kavárny pozorovat dění a procházející lidi v rušné ulici, nebo toho, co dokáže ten ruch na chvíli zastavit, usměje se a zamává mi zpět... Občas v životě přijde chvíle, kdy je moje chuť na změnu tak velká, že ji neukojí nový šampon vonící po fíkách a já přijímám pozvání od cizích mužů do cizích pokojů. Možná se strachem, naivním, ale přesto upřímným nadšením, nedůvěřivostí a nelogickým doufáním, že jsem opravdu tak nepřitažlivá, jak se vnímám, aby to zajistilo, že se žádný z příběhů nebude opakovat. Pravděpodobnost, že se budu jako vlastník plaveckého diplomu s delfínem topit, najednou není tak nízká, když do neznámé vody skáču s rozběhem a po hlavě. Znovu.

,,Does his love make your head spin?"
L. M.

čtvrtek 25. prosince 2014

25. 12. 2014

Přestože jsem do postele odešla s přivírajícími se víčky hned po mé tradiční pohádce o sedmé, ani tahle sváteční noc mi nedopřála klidné spaní. Nepomohl mi k němu ani kopeček hruškové zmrzliny s karamelem. Místo toho jsem vystřídala řádku poloh, poslouchala nový playlist v iPodu, začala psát tenhle článek a nechala všechen smutek, který mě v posledních dnech pohlcuje, vsát společně se slzami do čerstvě povlečeného polštáře. Vždyť se to vypere...

Vánoce jsou pro mě období, kdy se všechno podivnými silami otevírá - staré křivdy, vzpomínky a s nimi taky bolístky a rány, které vám kdy kdo zasadil a vy si mysleli, že už se zahojily, nebo jste vyvázli bez nich. Najednou se všechno hromadí v místnosti o velikosti panelákové koupelny a promítá se mi před spaním. Vidím doktora, díky jehož zhovadilosti jsem vinou vnitřního krvácení omdlévala v bolestech a ani víc než rok poté si nedokázala sex užít, Čtenáře se zástupem žen v závěsu, Mámu, jak ji uhodil její manžel, stejně jako cítím jeho ruku, jak přejíždí po mojí holé paži, Černouška, jak bere mou hlavu do dlaní a snaží se ji přes moje křečovitě zavřené oči nasměrovat tam, kde by si ji přál on, stejně jako Italovy prsty, jak přejíždí v tmavém koutě hradu po krajce na černých tangách proti mé vůli... Usínám prakticky až za svítání, díky myšlenkám unavenější, než kdybych podnikla ve stejném časovém intervalu vysokohorskou túru.

Příchod Štědrého dne si díky kolotoči, který mu předcházel, ani nestíhám uvědomit, stejně jako celé svátky. Pomáhám mámě s přípravou večeře, sedíc na podlaze mícháme to šílené množství bramborového salátu, když s vážností v hlase říká, že je úplně k ničemu, já se tomu hlasitě směju a pepřím, pepřím... Proboha pepřím! Při pohledu na rodinu sedící u stolu s dědou v čele poznávám, že nejsem sama, koho vánoční kouzlo obešlo dokola. Bez zvídavosti ostatních rozbaluji dárky, které jsem si sama vybrala a nemohla se dočkat, až budou opravdu moje a stejně tak nenápadně ze stolu uzobávám poslední kousky cukroví obsahující čokoládu, protože to ostatní pro mě není zajímavé. Pomalu cítím, jak mi na těle raší zelené ochlupení.

Není to ale tak dávno, co mi ve schránce ve spletitém období zkoušek, které jsem v předtermínu udělala, aniž by mě to učinilo třeba jen trochu šťastnou, přistál nový mail. Čtu si ho dvakrát, potřetí, před spaním znovu a jen těžko potlačuji chuť ho vytisknout a přiřadit mezi obálky s dopisy, které roky schovávám, abych jejich znění nikdy nezapomněla. Četla jsem krásná slova, adresovaná jen jednomu páru očí. Hezčí, než z kterékoliv knihy, jejíž stránky mi kdy prošly prsty. Toužila jsem se s vámi podělit o každou jednu větu, ale udělat to, nechala bych z nich uniknout všechno kouzlo.

Vzpomněla jsem si při té příležitosti na Her, ten film, z kterého jsem při sledování s Čtenářem měla jen útržky, a podívala se na něj znovu, tentokrát sama. Zprávy o hebkých vlasech, sladkých rtech a očích, ve kterých se otevírá nebe, přicházely čím dál častěji a já se po týdnech znovu přistihla u toho, jak na ně netrpělivě čekám a vyskakuju ze židle pokaždé, když uslyším ten zvuk. Za chvíli se mi dostává pod kůži a mně se pošetile stýská po někom, koho jsem nikdy neviděla.

,,Zdáš se mi opravdová. Pokud nejsi, řekni mi. Potichu, abych neslyšel."
L. M.

neděle 21. prosince 2014

21. 12. 2014

Byla jen otázka času, kdy přijde první selhání a v univerzitním portále se poprvé objeví "nesplněno". Nejhorší na tom celém je, že jsem nemohla udělat víc, abych tomu zabránila. Přehnala jsem to, nezvlála stres a ve finále zápočtu si nemohla vzpomenout ani na vlastní jméno. O týden později odcházím za doprovodu nových přátel na poslední pokus, tentokrát úspěšný, a tak se hned po horké sprše vydávám do města, abych zhmotnila dokončené zápočty na nový pár černých bot a balíček prskavek.

Ráno o den později sotva dopínám ten nejtěžší kufr a poprvé po několika měsících jedu domů na déle než tři noci. Nemohla jsem se dočkat, připadalo mi, jako kdyby od poslední návštěvy uplynul měsíc a ne pouhých pár dnů. Nikdy jsem o sobě nemluvila jako o rodinném typu, těšila jsem se na každou příležitost zmizet, vydat se sama do neznáma a jediný tvor, s kterým jsem si dokázala představit svůj budoucí život, měl čtyři nohy a hebkou srst, ale s dále plynoucím časem mi začalo doma chybět. Za každý den navíc, kdy jsem mohla zůstat a nečekaly mě žádné večírky, jsem byla nezvykle šťastná.

Čtrnáct dní u rodinného krbu se tedy mohlo zdát na samotném počátku jako osvobozující dovolená. Očekávání se převrátilo v realitu hned o den později, kdy přišel na řadu kolektivní úklid celého domu, přičemž se zapojil i můj lehce cholerický táta, který rozhodl, že ve svých dvaceti letech nejsem hodna držet v rukou tak mocnou zbraň, jako je Savo, a tak tři hodiny sedím na odtaženém křesle u sebe v pokoji, meškám bruslení s přáteli, co jsem o den dřív slíbila, tváře se mi nafukují, krev vaří a po další hodině bouchne, to když na řadu konečně přijde okno v mém pokoji a s posledním stisknutím spreje konstatuje, že došel (a já si celý proces skládání a vyskládávání zopakuju ještě zítra).

Toho dne bylo u nás nedýchatelno, ale na vině nebyly všechny ty čistící prostředky. Při pomyšlení na volný byt na Univerzitě a kufr, dočasně ukrytý pod postelí, mě začaly svrbět dlaně. Dárky jsem skládala na jednu hromadu společně s těmi, které vybrala moje sestra, zřejmě v nějakém vážném záchvatu hlouposti, přičemž v širém obchodním centru nebyl nikdo ovládajíc první pomoc, a brečela do špenátu před chvílí vyndaného z mikrovlnky. O chvíli později na sebe navlékám poslední černé džíny, kterým jsem ještě nestihla prošoupat díru mezi stehny, přes ramena házím oblíbené pánské sako, odmítám peníze od mámy a v dešti běžím na poslední autobus do města, kde mě čekají u drinku a večeře Dobrodružná s Čarokrásnou.

Brzy, čtenáři.
L. M.

středa 10. prosince 2014

10. 12. 2014

Úterý se konečně překlenulo ve středu a ze mě se uvolnil kus napětí, které jsem si nestihla před odjezdem na Univerzitu vybít na nevinném okolí. Jakmile jsem vystavená stresu, nepomůžou ani kouzelné růžové pilulky, které mi máma nenápadně vystřihuje do peněženky. Je to období, kdy je lepší zavřít mě do ZOO a pokud jste muž, vyhnout se raději návštěvě i za předpokladu dodržení bezpečné vzdálenosti.



Pro štěstí spolubydlících a moji smůlu jsem tento týden na koleji opravdu zůstala sama. Nebyl tu nikdo, kdo by mi za hysterické chování dal facku, nebo čokoládu. Zbylo mi jen pár rajčat v lednici… Samotná jsem míru stresu nedokázala ustát, a tak jsem skončila na několik hodin pod peřinou v horečkách a plýtvala čas, který jsem potřebovala využít efektivněji. V nočních hodinách se přemáhám, těžkopádně plodím poslední odstavec finální práce tohoto semestru a bez síly si ji po sobě naposled přečíst odesílám profesorovi. Zapíjím jednu růžovou pilulku sklenicí vody a jdu spát.

V úterý ráno se společně s Horalkou kloužeme na seminář, stěžujeme si na nemožný harmonogram místního kina, díky kterému jsme ještě pořád neviděly nového Woodyho, ačkoliv po tom už pěknou řádku týdnů toužíme, a za chvíli mizíme každá ve svém pokoji, protože o pár hodin později mě čeká další zápočet. Tentokrát to nebyl Čtenář, kdo mohl za probdělý víkend, ale moje svědomí, strach a ego. Nikdy jsem se nemusela učit, abych dosáhla vyhovujících výsledků, a na Univerzitě zjišťuji, že to najednou není dost. „Co se stane, když něco nedáš na první? Nic,“ opakuje mi máma. Aniž bych si brala její slova k srdci, v poledne mě opouští optimismus a ve strachu se pouštím do finálního drillu.

Rychle listuji obsáhlými materiály, které znám už dávno nazpaměť. S každým kolem vypiju hrnek čaje, co mi doma nechal Mikuláš a tátovi v práci nějaká ze spolupracujících firem. Ten koloběh stihnu za pár hodin celkem šestkrát, čímž si ve výsledku jedině uškodím. Sílící nervozita se míchala s přehnaným množstvím mého oblíbeného nápoje, stejně tak jako všechny informace, které jsem měla v hlavě do té doby uloženy a mně se chtělo akorát zvracet... 

Když je po všem, na poslední chvíli skáču do výtahu. Jakmile se dveře zavřou, zjistím, že mým spolucestujícím je po následujících pět pater profesor. Pro moje překvapení se mnou začal hovor: „Co na ten test říkáte, nebylo to nijak těžké, ne?“. Ve snaze neodpovídat stroze jsem mu chtěla vylíčit svou teorii, přičemž mi vyjadřovací schopnosti znemožnila únava natolik, že jsem ve výsledku řekla pravý opak. Místo toho, abych využila situace a na svou obranu vysvětlila, že by pro mě bylo výhodnější se dnes odpoledne před testem neučit a raději si věci nechat po dlouhém několikadenním studiu informace uležet, vypadlo ze mě s koktáním něco ve smyslu, že učit se bylo zbytečné a věnovala jsem tomu pouze těch posledních pár hodin předtím, než mi přistál testový formulář na stole. Dveře se znovu otevírají v přízemí, jako by cesta trvala několikanásobně déle, profesor mě ujišťuje, že s mými postřehy se do 60 procent jistě vejdu, i přesto, co jsem mu nedopatřením sdělila, si ponechává dobrou náladu, přeje mi hezký večer a já odcházím do mrazu za Horalkou, která už čeká před budovou, abychom svůj dnešní neúspěch mohly spláchnout horkou čokoládou z vánočními světýlky osázené budky na hlavním náměstí. 

Tak zase příště,
L. M.

neděle 7. prosince 2014

7. 12. 2014

Předtermíny zkoušek se na mě začínají valit ze všech stran a já přicházím o poslední zbytky optimismu a sil. Najednou se objevuje nětolik příležitostí, které bych chtěla popadnout za pačesy, ale díky školním povinnostem nemohu. Jako záchranný bod se jeví vánoční nálada, které se s radostí oddávám. Nekazí mi ji dokonce ani proudící davy, plné autobusy a nervózní, protivní muži nakupující dárky s jejich klidnými polovičkami, kterých mi je pokaždé líto. Pokud vám ještě několik dárků chybí, možná oceníte můj výběr, který by zaručeně uspěl u 1/1 Leopardů (a snad taky u vašich blízkých)...


Ačkoliv do obchodních center pravidelně odcházím s úmyslem pořídit si svetr nebo košili, kterých mám nedostatek, díky nepadnoucím střihům, které dělají špeky i tam, kde jsem je v životě neměla, končím s náručí nových knih. Jak už samotný výběr napovídá, v těch nejoblíbenějších toho mnoho k přečtení není. Když mám špatnou náladu, ráda listuji těmi od Taschen - jsou plné fotek, obrázků a zajímavých osobností. Já jsem si letos napsala o 100 Illustrators. Pokud jste ještě nevyrostli z období omalovánek a pastelky nosíte všude s sebou, určitě vám udělá radost Nina Chakrabarti a My Wonderful World of Fashion, nebo některá z jejích nových knih. Sama ji mám už několik let a nejraději se k ní vracím, když je mi na koleji smutno. Další z knih, co udělají radost nejednomu kreativci, jsou ty od Keri Smith. Wreck This Journal najdete hned v několika knihkupectvích, stejně jako jeho kapesní a českou verzi. Pokud se vám ale stejně jako mně příčí myšlenka, že ubližujete něčemu tak krásnému, jako je kniha, uvidíte pod stromečkem jistě raději její How to be an Explorer of the World. Jestliže je mezi vašimi blízkými i tvor, který upřednostňuje klasickou korespondenci, potěší ho box barevných pohlednic od Pantone, nebo jeho verze s designovými vzory. Sama po nich toužím celé dva roky, ale nepodařilo se mi je sehnat s přijatelným poštovným, třeba budete mít šťastnější ruku... Pokud přeci jen zatoužíte po příběhu, sáhněte pro Neměnnost leopardích skvrn od K. Jansma, zpříjemní vám několik večerů.


Jako spolehlivý zdroj drobností, které dělají velkou radost, jsem zvolila Lush. Pokud upřednostňujete sladké vůně, sáhněte po kousku mýdla Honey I Washed the Kids. Moje kůže je velmi citlivá a nemůžu ho používat denně, protože mě vysušuje, ale krásně provoní celou místnost, nebo váš šatník. Mask of Magnaminty potěší snad každého, ať obdarovaného pleť trápí jakkoliv, tato maska s ní udělá divy. Tak akorát před Vánoci přišel Lush i s šesti novými šampuky. Pro svoje strápené vlasy bych vybrala Jason And the Aragan Oil. Jeden je voňavější než druhý, tak nebudete mít problém s výběrem (nebo tomu bude přesně naopak...). Vaši polovičku potěšíte s tuhými masážními olejíčky, třeba právě Yes Yes Yes. Pokud k dárku nabídnete i svoje ruce, budete slavit zaručený úspěch.
Když jsme se dostali k věcem na parádu a vzájemné radosti, milá volba by bylo i nové prádlo. Sama už několik let kroužím kolem volánkových kalhotek v Topshopu, ale výběr je tak veliký, že ho nejsem schopná. Určitě by mi udělalo radost, kdyby se o výběr postaral někdo za mě. Pořízením jakéhokoliv jiného kusu šatníku riskujete. Pokud ale máte pro strach uděláno a obdarovaná má oko trénované na všechno, co se leskne a třpytí, psaníčko LYDC s hologramem ze Zootu je trefa do černého. Stylové, netradičně voňavé svíčky okouzlí každou romantičku - já bych volila růžovou s granátovým jablkem, nebo tu vonící po mandarinkách.


Velkým cestovatelům pod stromeček nadělte zlatou stírací mapu od Luckies - a když se mu nebude hodit do interiéru, vždycky ji může smotat do neméně pěkného tubusu a rozmotat po další cestě. O nic menší radost vytvoříte letenkou, či jízdenkou. Naplánujte nečekaný výlet do vysněného města a nezapomeňte přidat i jeden lístek pro sebe, přeci nepojede sám. Pro všechny milovníky papírnictví nezapomeňte přibalit i zápisníky a notýsky, na cestách do nich můžete zapisovat zážitky a v dlouhých hodinách malovat karikatury svých spolužáků... Ten s banánovými listy koupíte stejně jako veselé tužky v Topshopu, klasický kanárkový Leuchtturm v každém dobrém papírnictví, nebo právě teď za fajn cenu na Zootu. Instax mini přijde vhod všem, co zastávají názor, že fotky patří na papír. Dá se pořídit hned v několika barvách, dokonce těch pastelových, navíc za docela příjemnou cenu. Nákladným se pak stává jeho krmení, ale to za tu hromadu fotek a vzpomínek stojí, ne? Stylovým milovníkům ranního čaje na přednášce udělá radost Keepcup. Nebudu vás vodit za nos, několik měsíců mě doprovází do školy - ráno s ním probíhá tak, že se po cestě z bytu opařím, poliju a než si sednu na místo v posluchárně, je studený (a ať vás ani nenapadne dát ho do kabelky). Co se týče praktičnosti, dostává nula bodů. Za styl obdržel zbylých deset.

Čím obdarujete svoje blízké letos? Po čem naopak toužíte vy?
L. M.

pátek 5. prosince 2014

5. 12. 2014

Leopard se přeci jen dočkal - zem pokrývá sníh s mrazem, kouří se mi od pusy a dělá mi to radost. Zima je období, kdy se ve mně probouzí zvířecí stránka nejsilněji. Brodím se závějemi, práším za sebou vlny čerstvého sněhu, nesměle obývám snowparky, snažím se před jinými, mnohem dravějšími šelmami obhájit svoji abstinenci a zamilovávám se rychleji, než sjedu kopec... Abych vám ale nemazala med kolem úst, pondělní večerní seminář jsem strachy ze spojení podzimního obutí s kopcem, na kterém se nachází naše bydlení, vynechala.

O tom, kdo může za vymření jednorožců, teď máme jasno. Ale kdo se postaral o dinosaury?

Jak se první semestr chýlí ke konci a Vánoce ke svému začátku, začínám si na vysokoškolský život zvykat a měnit k němu přístup. Dokončená práce přináší úlevu se špetkou radosti a já už nepotřebuji léky na uklidnění, když jedu v neděli posledním nočním autobusem na Univerzitu. Možná za to můžou poslední úspěchy a plný počet bodů v dílčích testech, nebo nově nabytí kamarádi, které potkávám po cestě na kolej a donutí mě změnit směr. Snažím se nemyslet na to, že většina z nich po prvním semestru z vlastní vůle zmizí...

Většinu času teď trávím s Horalkou a slečnou Perníčkovou. Seděly jsme vedle sebe na nezvykle dlouhé večerní hodině, když jsme se dozvěděly, že v blízkém starém kině zrovna promítají krátké filmy, a tak jsme na poslední chvíli koupily lístek, barevný sladký popcorn, který jsem měla naposledy jako malá holka, a nepřestávaly se smát vinou zvrhlého německého humoru. Večer jsme ukončily, stejně jako každou středu, nad půlkou pizzy v nově otevřené restauraci.

Čím lepší vztahy mám s kolegy z oboru, tím větší dusno je u nás v pokoji. Dokud měla Spolubydlící přítele, do pokoje vcházela s narážkou, jak můžu pořád zůstávat uvnitř, nikam nechodit, nežít, když univerzitní město nabízí tolik možností. Stačilo, aby se s ním rozešla a karta se obrátila. Najednou přestala vycházet ona, moje žití jí začalo překážet, ačkoliv jsem ji svým příchodem nikdy neomezila, a i přes jejích 47 kilo se upnula k myšlence, že by měla zhubout (a já tím pádem se svými 53 kily taktéž). Umět být single třeba není ta nejužitečnější schopnost, ale značně ulehčí život jak vám, tak vašemu okolí. Vypadá to, že když putovala ze vztahu do vztahu, klíčová rozhodnutí za ni dělal ve většině případů partner a najednou nedokáže pojmout odpovědnost za vlastní volný čas, tak se hlasitě odvolává na workoholismus, který v sobě po nedávné přednášce objevila...

Odcházím tedy raději na nákup posledních vánočních dárků s Horalkou, milovnicí puntíků. Na úspěšný lov si připíjíme čerstvým ananasovo-hruškovým džusem a o pár hodin později čelím nakrčené puse Spolubydlící, která "letos žádné Vánoce slavit nehodlá", přestože už v září fungovala jako můj osobní vánoční skřítek - přesně ten, kterého vídáte v pruhovaných punčocháčích v amerických filmech. Mlčky tedy v posteli studuji francouzštinu, jediný předmět, kam chodím i přes jeho náročnost každý čtvrtek s láskou - možná pro ten krásný přízvuk profesorky, i když zrovna mluví česky, nebo její upřímný smysl pro humor a zájem.

S úlevou v poledne zvedám svůj pastelový kufr, sypu obsah odpadkového koše z pokoje do igelitové tašky, když tam vidím vybranou bonboniéru, z které jsem sama uzmula jen dvakrát, a nemůžu se ubránit ironickému úsměvu, jakmile si vzpomenu na výraz Spolubydlící pokaždé, když se jí nezdála moje životospráva (a mně to bylo jedno).

Užijte si páteční večer.
L. M.

středa 26. listopadu 2014

26. 11. 2014


S končícím semestrem začal čas utíkat ještě rychleji, než tomu bylo doposud. Pověstný studentský život se mi podařilo okusit jen jednou, zato realitu studentského života vyžírám do posledního sousta denně. Kolegové z oboru se rychle stávají bývalými kolegy, protože dostali s prvním návalem práce strach. Nejsem na tom o mnoho lépe než oni, ale doma mě naučili nevzdávat se. Zrovna jsem chtěla prohlásit něco o nestahování kalhot, když brod je ještě daleko, ale pak jsem si uvědomila, že neustále chodím bez nich… Vzdát to ve fázi, kdy nic není jisté, bych považovala za čisté srabství. Udělat to, nezvládla bych žít s tím nejpřísnějším coachem ze všech – sama se sebou.

S nástupem na školu ze mě vyprchala všechna jiskra. Většinu dní mě uvidíte bez make-upu, ačkoliv ho moje pleť rozhodně potřebuje, na sobě mám oblíbené džíny, které si zasloužily vyměnit za nové už před měsícem a vlasy stažené do upjatého ohonu, protože na nic jiného se ráno nezmůžu. Nejlepší účes mi vždycky vykouzlil sex, který nemám, stejně tak jako iluze. Jediné, co ze mě vysokoškolský život udělal, je odborník na instantní polévky do hrnečku. Nejlepší (čti "nejméně hrozná") je ta celestýnská. A, přiznejme si, to není žádná výhra...

Jako úleva přichází zjištění, že v tom ani zdaleka nejsem sama, a tak společně s Perníčkovou a dalšími třemi kamarádkami vyrážíme poprvé, po třech dlouhých měsících, na společnou večeři, která nemá nic společného se školními povinnostmi. Trvalo mi to nezvykle dlouho, ale zlom přišel a z lidí, které jsem předtím míjela, se stali lidé, se kterými se setkávám. Konečně jím něco jiného, než slisovaná semínka, bílý jogurt a rajčata, jejichž vinou mi dokonce přestalo mizet jídlo z lednice (protože je to to poslední, na co by měl kdokoliv, včetně mě, chuť). Vracím se až následujícího dne… 

Zrovna když jsem u stolu vyprávěla jednu z historek, které už dávno znáte, a ostatní mi viseli na rtech s očekáváním, jak to jen skončí, rozlétly se vchodové dveře a v nich se objevil mladík v padnoucím elegantním saku - rozešel se naším směrem. ,,Dobrý večer, slečny, vy jste studentky, nemám pravdu? Dovolte mi otázku, jak nejraději trávíte čas? Radši doma u televize, nebo, dejme tomu, u nějakých… aktivit?“  Každá z nás už protáčela panenky s očekáváním, kdy vytáhne z aktovky dotazník, nebo nám nabídne členství  v jednom z mnoha univerzitních spolků a my ho s co největší elegancí pošleme do patřičných mezí. Pak to přišlo: „S kamarádem sedíme vedle, ale náhodou nám odpadlo pět lidí na bowling.“.S vidinou toho, že podobný večer si pod náporem práce dlouho nezopakujeme, jsme slíbily, že se přidáme. To bych ale nesměla ve vyprávění pokračovat. O hodinu později se přišel připomenout a my si na něj vzpomínáme až ve chvíli, kdy klíčky rachotí v zámku našeho pokoje.

Spolubydlící se po třech měsících rozešla s přítelem a my se v té malé místnosti začaly potápět jako ponorka, jen nebyla žlutá a vůbec ne tak veselá, jako ta od Beatles. Všechno důležité jsme za tu dlouhou dobu stačily probrat, něco dvakrát, a tak se na seznamu priorit dostaly na řadu malichernosti, které napůsobily zbytečné dusno. Díky mému ledovému klidu vůči předchozím událostem jsem se pro mnohé stala krajně podezřelou. Nevím, jestli za to může otupělost způsobená vším, čím jsem prošla předtím, nebo jsem si poprvé v životě opravdu jistá, že jsem udělala správné rozhodnutí a proto se cítím vyrovnaná.

Jdu dál.
L. M.

úterý 18. listopadu 2014

18. 11. 2014

Myšlenky, jestli jsem si svým jednáním víc pomohla, nebo uškodila, mě přepadaly hned po odeslání. ,,Prostě buď šťastná, ať už to pro tebe bude znamenat cokoliv." Všechna ta odvaha, kterou jsem tak dlouho sbírala, byla najednou pryč. Kostky byly vrženy a já jen čekala na soupeřův tah. Toho večera jsem snědla svoje poslední jídlo pro následující dva dny a vynechala každou další přednášku či seminář, co jsem měla na programu. Seděla bych tam úplně zbytečná.

Hledá se. Raději živý, než-li mrtvý. Abych se vyhla všem nápadně podobným koncům, zhotovila jsem tenhle velepřísný seznamovací dotazník...

Když jsem zrovna zapínala knoflíčky na košili a přeskládávala věci do menší kabelky, abych se připojila k projektu "sněz pizzu a změň myšlenky" s Horalkou od vedle, telefon na stole zavibroval. ,,Nevím, co se stalo, že jsi došla k takovému závěru, ale zřejmě ti něco nevyhovuje, protože je to už podruhé. Mrzí mě to a nevím, jak se k tomu postavit." Do odchodu zbývalo posledních pět minut a vytočit jeho číslo by nemělo smysl, za tak krátkou dobu bych jen s těží dokázala zformulovat vlastní myšlenky. Jídlo dostalo přednost.

Po večeři v nové restauraci jsem na sebe nechala dopadat horkou vodu ve sprše, tu nejteplejší, jakou na kolejích dostanete, když jejich obyvatelé dostanou stejný nápad jako vy, a přesunula se do postele, abych překonala hned dva svoje největší bloky - telefonovat a řešit problémy přímou cestou. Kroužila jsem prstem kolem zeleného tlačítka tak dlouho, dokud jsem ho nestiskla omylem a opravdu nezavolala. Nezvedl to. Zrovna, když jsem brblala do polštáře nějakou nepříjemnou narážku o tom, jak se dokázal postavit na vlastní nohy a vybudovat si kariéru, ale nenašel dostatek odvahy k tomu, aby vzal telefon a postavil se takové malichernosti, telefon zvonil mně.

Nevím, jak dlouho jsme spolu mluvili. Kdybych nebyla otevřená během hovoru, stačilo by mu do vyhledávače zadat tu známou adresu a všechno si přečíst v článku, který by dříve nebo později vyšel. Koktala jsem a hledala slova. Bylo to jako uzavírat obchod, jen si potřást pravicí. Osobní přístup, atraktivní balení... Viděla jsem jeho formální výraz, i když jsem se mu v tu chvíli nemohla dívat do očí. ,,Necháme to otevřené, Leopardě." Když jsem položila sluchátko, jakoby se mi v těle uvolnily po měsíci všechny svaly. Naše konverzace dopadla úplně stejně, jako když si koupíte něco, co vůbec nepotřebujete, protože to někdo umí podat. Popřál mi ,,Hezký zbytek večera." a já se nad absurditou situace musela od srdce zasmát. Ulevilo se mi a padla na mě únava, která mě v minutě uspala.

Možná jsem jako brokolice. Nikdo po ní netouží, ale přesto ji spousta lidí zkousne. V menze na vás věrně čeká vždycky, když nic z toho, po čem toužíte nejvíc, už na vás nezbylo. Zažene váš hlad. Já můžu jenom doufat, že, stejně jako tenhle kus zeleniny, i já mám někde svého zbožňovatele. Takového, který se tím netají a i když je tak odporně zelená, nosí si ji v průhledném boxíku na oběd do školy...

Další kapitola knihy se uzavírá.
Dobrou noc.
L. M.

pondělí 10. listopadu 2014

11. 11. 2014

Zrovna jsem přiběhla do pokoje ze školy, abych si rychle ohřála na té ďábelské indukci oběd z předešlého dne díky mé neschopnosti uvařit pro jednoho, když jsem na stole objevila vzkaz od Spolubydlící. Udělalo se jí zle, odjela domů a já tu opět zůstala na podzimní chmury sama. Za dva osamnělé večery jsem toho namalovala víc, než za poslední roky.

Režii víkendu, který jsem ve svých představách trávila se Čtenářem, jsem nakonec dostala do vlastních rukou, a tak jsem se ocitla na dalším z pátečních večírků, tentokrát při oslavě narozenin jedné z mých bývalých spolužaček a mistryň sebeironického humoru, kde čistě dámskou společnost rozbíjel její dvaatřicetiletý přítel. V sobotu v poledne společně s Čarokrásnou odjíždíme do upršeného Velkoměsta, já si po pěti minutách za smíchu prodavače a Čarokrásné ještě v obchodě obouvám právě koupené boty. Poprvé ji beru na dort do mé nejoblíbenější zapadlé kavárny a po několika měsících odloučení zase objímám milý pár, s kterým trávím zbytek dne, namísto abych psala essay o tisíci slov (to dělám po hodinovém hysterickém pláči na koberci v neděli dopoledne)...

Další týdny od posledního setkání s Čtenářem ubíhaly, telefon přestával zvonit v tak častých intervalech a setkání následující se s mou nově vyslovenou připomínkou vzdalovalo. Není pochyb o tom, že Praha nabízí víc možností, než kterékoli jiné místo, ale nechtěla jsem se dostat do situace, kdy budu ve vztahu, který ani není vztahem, jediná trávit hodiny na cestách, abych ho mohla vidět, když on nikdy nebo jen stěží udělá to samé. Pohádka o tom, jak si pro mě přijede, protože mou adresu díky zapomenutým naušnicím už zná, navlékne mě do těch peříčkových černých šatů, odveze k sobě a půjdeme tančit, zůstane nenaplněná.

S každým dnem se stupňoval pocit, že ve skutečnosti v jeho životě nehraji žádnou roli a ten mě srážel. Sama sebe jsem se začala ptát, kolik mláďat se o jeho čas asi dělí a s každou další hloupou domněnkou přicházela o zbytky vlastní důstojnosti a výjimečnosti. O pár dní později už jsem si nebyla jistá, jestli další dávku zvládnu, když se o podobné pocity tak dokonale zasazuje obor, který jsem se rozhodla studovat. Tentokrát jsem nečekala na konec, jako obvykle, ale rozhodla se nahmatat koule, které mi jako zástupci něžnějšího pohlaví nenarostly.

Po pondělním dvanáctihodinovém koloběhu jsem se zamotala do deky a hypnotizovala telefon tak dlouho, dokud jsem neposlala novou zprávu: ,,Asi nemá význam v tom pokračovat, ať už je to cokoliv... Nemusíš příští víkend jezdit.". Speciální večeři, kterou mi ještě hodinu před odesláním zprávy slíbil, jsem tak jednou pro vždy přenechala majiteli druhého zubního kartáčku v jeho koupelně. Ukončila jsem to. Nebylo to protože bych se s ním necítila dobře, ale přesně naopak - nic mi s ním nechybělo a o to delší byly dny, ve kterých chyběl on. Pokračovat v tom by znamenalo jízdu na horské dráze, střídavé všechno a nic.

Jednou za život jsem si přála, aby přede mnou nestála ta hloupá lesklá obrazkovka a mohla vidět jeho opravdovou reakci. Místo toho tři hodiny sedím na místě a čekám na zprávu, která nepřijde. Možná ne dnes a možná nikdy.

Dobrou noc.
L. M.

sobota 1. listopadu 2014

1. 11. 2014

Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že hlavním důvodem pro hluchá řijnová místa na blogu je nedostatek zvratů v leopardím životě, je to přesně naopak. Mám za sebou dva zápočty, jednu obhajobu, spoustu práce, vypadaných vlasů a pár stop od krve. Čtení a psaní ve mně poslední týden po tom množství vyvolává stejnou reakci, jako kdybych si strčila prst do krku - nepozvracím se, ale určitě mi to neudělá dobře...

Leopardí kožich mi v těchto dnech zachraňuje jen několik málo věcí... Řepíkový čaj, který sice krvácení nezastaví, ale nedělá ho tak nesnesitelným; po vanilce vonící pudr od Dermacol, který v litém souboji hravě poráží soupeře za desetinásobek jeho ceny; vzoreček mé nejoblíbenější Mask of Magnaminty od Lush, protože kdykoliv jsem v Praze, je beznadějně vyprodaný; v Kindle čtečce momentálně nenosím žádné zajímavé knihy, ale skripta, jejichž čtení doháním v rozličných dopravních prostředcích; zahřívá mě parka s beránčím kožíškem z Peeku a moje jinak sklopené unhappy uši zdobí zlaté Happy Plugs ze Zootu.

Po roce odhodlávání (a jednom otáčejícím se hlavním tlačítku, nefunkční baterii a hluchém sluchátku) jsem se jednoho dopoledne vydala do prodejny, kde jsem před necelými dvěma roky svůj moudrý telefon s překvapením pořídila. Pokusila jsem se o přísný výraz, za který si mě Čtenář tak často dobírá, a napochodovala k pultíku. Nervozita ze mě opadla hned jak se mě slečna zeptala, jestli jsem vypnula funkci [fint maj fon]. Potom, co trávím už dva měsíce tři hodiny týdně na hodinách fonologie, se můj přísný výraz prolomil v pobavený úsměv, který mě přešel hned o den později, kdy jsem neměla čím zaměstnat ruce při dlouhém čekání, nevěděla, kdy mi jede autobus, nebo kolik je vůbec hodin...

Když jsem hrdinsky přijela v úterý odpoledne na kolej nemobilní, uvědomila jsem si, že bez telefonu nemám ani budík, a tak se stává má účast na ranních seminářích otázkou osudu. Spolubydlící zůstala doma s platíčkem antibiotik a informací, že už nikdy nemusí mít děti, přičemž si pod vousy mumlám, že kdybychom měli všichni věřit spekulacím lékařů, můžu se po loňských zkušenostech vykašlat na jakoukoliv antikoncepci.

Kdybych vám vyprávěla, jak všechno zvládám, lhala bych především sama sobě. Práce sice odevzdávám včas, úspěšně jsem napadla tři premises, ale nedělám nic jiného. Měním se v robota - nevnímám okolí, nezamýšlím se nad souvislostmi, nevidím ty drobnosti, které mi dokázaly ještě před měsícem dělat radost. Nezbývá na to čas. Nechodím, běhám. Stává se ze mě hloupý konzument.

Nespala jsem několik nocí a když už se mi usnout podaří, stalkuje mě ve snech Ital, čekajíc v nějaké tmavé uličce. Po třech klidných měsících se díky stresu vrací bolesti, které namísto abych je mírnila v teplých peřinách, trucovitě opomíjím v bazénech, tělocvičnách a posilovnách.

Možná je vážně všechno zlé pro něco dobré. Vzdálenost, ať už časová, nebo ta, kterou spočítáte v kilometrech, ukáže opravdové přátele. Nezbylo jich tolik, ale spolehlivě mi svou společností nahrazují ty, kteří o kontakt ztratili zájem. Na poslední chvíli půjčuji šaty Dobrodružné, vydáváme se na ples za Čarokrásnou, setkávám se s Pražanem po jeho pobývání v nemocnici, po roce zase tančím, zjišťuji, že hvězda střední neuvěřitelně přibrala, dělím se o pizzu v deset večer, brečím smíchy, po tmě ve strachu s K. a Architektkou běžíme ke Koťátku domů a já na pár hodin házím všechno za hlavu.

Dobrou noc.
L. M.

středa 22. října 2014

22. 10. 2014


 Nové prádlo, nepraktické a tolik krásné, fík jako důkaz, že mnohdy jím raději očima, korálková písmenka, jejichž osud je mi zatím neznámý a volný prostor pro štěstí nehmotného charakteru, či překvapení, na které se tak zoufale těším...

Seděla jsem zrovna v pokoji, nohy měla na stole, u ucha telefon a na jeho druhé straně Méďu, jediného člověka, s kterým dokážu telefonovat déle než dvě minuty. Když začnu natahovat a má řeč se mění v nesrozumitelné huhlání, okřikne mě. Řekne všechno to, co nechcete slyšet, ale zaručeně to slyšet potřebujete. ,,Proč to sakra děláš, Leopardě?" Nejsem hloupá, vidím kam to směřuje, po předchozích zkušenostech až příliš zřetelně, ale stejně v tom pokračuji. Vytvářím si vlastní bublinu z iluzí, což díky mé pracující fantazii není zrovna náročný úkol, s dalším setkáním v ní jen doplňuji kyslík.  

,,Život je moc krátkej na iluze, nedělej to." Ale co když je moc krátký na to, abyste i přes svoje snažení o změnu setrvávali v realitě, která vás ničím neuspokojuje? Nevyplníte sami raději neúprosně plynoucí čas realitou snovou? ,,Kdybys byla nějaká hnusná, tlustá, smradlavá holka s obličejem plným beďarů, tak to snad i pochopím. Vždyť jsi krásná, nádherná, někdy až moc, měl by tě někdo hýčkat a být pyšnej vždycky, když se na tebe podívá, protože má důvod. Nenech sebou zametat." A podobný rozhovor mě čeká ještě jednou, nečekaně, u oběda s mámou, protože zpráva o tom, s kým se v Praze scházím, jak vypadá a co měl na sobě, se domů stačila záhadným způsobem vrátit ještě dříve než já. Ona u toho na rozdíl od Médi potlačuje slzy.

Pomalu přicházím o schopnost setrvávat v neúplných pocitech a dávat všechno s vědomím, že se mi nikdy nevrátí víc než půlka. Zvažování situace mě teď stojí víc času než kdy jindy, protože ať se rozhodnu jakkoliv, vzejde z toho jedna velká nevýhodná investice.

Chtěla bych pro někoho být ta nezaměnitelná vůně, která zůstává v peřinách i po odchodu, vlasy otravně šimrající na obličeji, když se probudí, promilovaná noc, syrový sex po náročném dni, ranní šálek kávy na prosluněném balkoně, polibek pro lepší spaní, nechtěný škrábanec na zádech, zbloudilý vlas na kabátě... Nechci to jen ochutnávat po měsíčních přídělech, jak jsem to měla doposud ve zvyku.

,,Kdybych věděl, že mě budeš zase citovat, tak se vyjadřuju jinak!"

Dobrou noc.
L. M.

úterý 14. října 2014

14. 10. 2014

Další víkend ve společnosti Čtenáře zaujímal v mém diáři místo téměř měsíc dopředu. Do druhého setkání zbýval jen týden, když jsem seděla s Čarokrásnou a Dobrodružnou v našem oblíbeném baru a na stole měla položený telefon. O hodinu později odesílám SMS. ,,Asi se ti uvolnil víkend, Čtenáři. Nepřijedu, promiň." Odpověď na ni přichází nezvykle rychle a já po několika dalších dnech na rozmyšlenou přeci jen rezervuji jízdenky do Prahy.

Když jsem ten roztomilý pastelový kufr kupovala, neměla jsem ponětí, že se mi jednou jeho využívání bude příčit. Ze zavazadla pro občasné vyjížďky na hory a příjemné výlety se najednou stal jenom nutný prostředek pro hromadnou přepravu z místa na místo, které se v posledních dnech snažím vyvarovat. Cestování z domova na kolej mě připravuje o chuť cestovat i kamkoliv jinam. V pátek večer vystupuji ze žlutého autobusu, dostávám pusu na přivítanou a spolu s Čtenářem a krabicí cheesecaků z mé nejoblíbenější velkoměstské kavárny odcházím do jeho útulného bytu.

Čas plynul stejně jako posledně - dlouhé večerní převalování na rozložené pohovce u filmu, páteční noc bez minuty spánku, odkládání pomyslného budíku, abychom se na sebe mohli ještě déle mačkat v peřinách, nebo nahé pojídání jogurtů v posteli... Sliby plním do posledního puntíku, avšak pouze do té doby, než ho dám sama sobě. Nepřijela jsem si do Prahy pro sex, ale nedokázala jsem si ho odepřít. A tak se stalo, že chvíli po odchodu do ložnice na její podlaze ležely všechny moje svršky, každý v jiném koutě, krásné, ale ne natolik, aby nestálo za to je sundat... Toho večera jsem prožila úplně první orgasmus, za který jsem si nemohla sama. Dvakrát.

V sobotu kolem oběda se setkávám s Láskomankou, přihlouple se usmíváme nad hostinou v James Dean a o pár hodin později s Čtenářem prohlížíme Openstudio a nakupujeme suroviny na sobotní mexickou večeři. Film jsme tentokrát zvolili docela nešťastně, a tak hodinu nenápadně otočená na opačnou stranu utírám slzy do rukávu jeho pruhovaného svetru a stejně otočená si beze slov lehám na nejvzdálenější okraj postele s milionem otázek proudících mou hlavou. Zmohla jsem se na jedinou, o půl čtvrté ráno, když moje nenechavá ruka začala přejíždět po jeho vousech. ,,Proč jsi tolik chtěl, abych přijela?" Odpověď mě tolik nepřekvapila - znamenám něco mezi.


Celá filmová teorie má totiž jeden háček, ne-li víc. Nestačí ho vidět jen jednou, abyste mohli postřehnout všechno. Teprve s dalším setkáním zjistíte, že vám celou dobu ve spokojeném oparu unikala i ta obří lampa vedle gauče, která tam přitom stojí odjakživa... Možná jich je víc, jen čekají na svoje odhalení.

V neděli ráno jsem měla po déle než roce první sex. Tomu, na co jsem byla zvyklá, se to nepřibližovalo ani dalece. Na experimenty tu nezbyl prostor, nemohl za to však ani jeden z nás. Nikdo mě do ničeho nenutil, víc než vášnivé vrhnutí se na sebe bych to celé přirovnala k nějaké dohodě, nebo pokusu. Po nemoci, kterou jsem v minulém roce prodělávala, jsem si nebyla jistá tím, co si můžu dovolit. Cítila jsem se, jako bych se přenesla v čase a byla znovu panna, nervózní a bez jediné zkušenosti. Po fyzické stránce tomu nebylo zrovna jinak. Za chvíli jsem byla donucená přestat, tlačím se mu do náruče, Čtenář mě zasypává polibky do vlasů a já těžko potlačuji slzy. Víc než bolest mě bolela myšlenka, že jako dřív už to nemusí být nikdy.


V poledne mi nandává na talíř obří snídani, přesně jak ji mám ráda, a pak se procházíme k superstudiu Hra, mé nejoblíbenější části letošního Designbloku. Zatloukám hřebíky, protože doma mi to zakazují, pijeme výbornou kávu v domku na stromě, posloucháme hlášky srandovních dětí a cítím se dobře. Když se se mnou před pátou loučí na nádraží, slibuje mi nejbližší volný víkend.

Mezitím se vracím do univerzitní reality a pokračuji v probdívání nocí, jen za ně tentokrát nemůže on, ale očekávaná zkouška.

Dobrou noc.
L. M.

P. S. Pro více fotek ze života Leoparda mě od neděle můžete sledovat i na instagramu.

čtvrtek 2. října 2014

2. 10. 2014

Pokud si chcete užít mou zvířecí stránku, nesmíte mi nechávat příliš volného času. S volným časem totiž věnujete i volnou ruku mé neomezené fantazii, kterou mnohem častěji než k umělecké tvorbě využívám pro vymýšlení nových konspiračních teorií.

 S radostí zjišťuji, že chybějící bílý stůl na koleji docela obstojně zastupuje relativně bílé prostěradlo. Jeden z pěti denních čajů, tentokrát bílý s malinami, rukavice na moje neustále ledové ruce, krajkové kraťásky pro sladší spaní, hedvábí pro suché vlasy jako dárek od Kadeřníka, šála, která v nouzi hravě zastoupí i deku, voňavé mazání po horké sprše z L'Occitane, Marc Jacobs mi pomáhá udržovat si nadhled, nesmyslně drahé nadkolenky od House of Holland, po kterých jsem tolik toužila, ale nakonec je oblékám jen na spaní či zimní shred a oblíbený kus černé krajky...

S každým dnem, ve kterém chyběla zpráva od Čtenáře, jsem začala uvažovat více do hloubky celé věci. Najednou ze mě vyprchala ta počáteční rozjásanost, ve které jsem si zarezervovala ty odvážné černé šaty, přestala jíst a začala cvičit tak tvrdě, že mi dělá problém posadit se na židli, nebo nedej bože sejít schody. Po třech dnech jsem přišla na to, že jsem se ocitla přesně tam, kde jsem byla už dvakrát, jen mi to bylo naservírováno na lesklejším podnosu.

Seděla jsem zrovna s Pražanem v nejoblíbenější místní restauraci s kyticí růží od přátel k mým dvacátým narozeninám - s Dobrodružnou a Čarokrásnou probíráme témata, která se u večeře nevytahují, od uřezaných hlav na univerzitní pitevně až po děsivě vzrostlá přirození, Pražan vypadá s vínovým kapesníčkem v kapse saka ještě elegantněji než obvykle, ale den po rozchodu se z něj nesypou historky tak přirozeně. Byli jsme na chvíli jako vystřižení ze Sexu ve městě, jen ne tak prudérní... Toho večera pronesl něco, na co jsem nechtěla nikdy zapomenout, a tak jsem to zaznamenala do svého všudypřítomného zápisníku. ,,Nevím, já vždy říkám, že první dojem a setkání je jako trailer na film. Je to sestříhané a hlídané, aby to nálakalo a ukázalo produkt v dobrém světle, ale film pak už celkově tak dobrý být nemusí."

Trailer už jsem viděla. Teď jsem dostala lístek do kina, společně s krabičkou bezlatexových kondomů, jak říká jeho poslední zpráva. Najednou jsem si začala připadat, jako bych si do Prahy měla přijet jenom pro sex a ta myšlenka se mi příčila, přestože sex bylo to jediné, na co jsem dnes dokázala celý den myslet. Šaty jsem si nevyzvedla a domluvila si schůzku s Láskomankou. Věděla jsem, že s ním musím mluvit, a to nejlépe ještě předtím, než ty bezlatexové kondomy stačíme vyzkoušet. Nic mě totiž nedokáže umlčet tak dokonale, jako sex.

Uvidíme se v Praze?
L. M.

úterý 30. září 2014

30. 9. 2014

Potřebovala jsem celkem tři týdny k tomu, abych univerzitní město přestala nesnášet a začala život tu brát jako výzvu, kterou, stejně jako všechny ostatní, nevzdám. Představa, kde studiem proplouvám bez povšimnutí, se mi naplnit nepodařila. Pravda je taková, že budím až příliš pozornosti, což má za důsledek jediné - nemůžu si dovolit být v něčem podprůměrná, protože na to ostatní čekají. Přichází mi pochvalný mail za kreativní pojetí dílčího projektu, nadšená reakce na výběr kontroverzního tématu a veselé ,,Dobré ráno!" od mé, ještě na metry vzdálené, oblíbené profesorky. Po cestě z přednášky se usmívám při čtení zamilované básničky, co někdo napsal po útržích růžovou křídou na chodník. Věci se stávají lepší, i když mě to stojí spoustu úsilí.

Abych si udržela psychické zdraví, obklopila jsem se spoustou drobností působících radost. Čtyři vtipné tužky, které pro jistotu na semináře nenosím, jsem objevila nedávno v H&M. V papírovém balíčku od Fluffy Oak byste našli spoustu pestrých papírových pytlíků, v kterých pravidelně rozesílám radost poštou namísto všedních obálek. Koupí vousatých nálepek jsem se zbavila většiny drobásků ve Varšavě. Nejoblíbenější naušnice jsou dílem mé zesnulé babičky - vyráběla je, když můj táta ještě ani neuměl chodit a já je už pět let pyšně nosím. Smoothie z ananasu a kokosového mléka jako oblíbená svačina a v neposlední řadě Snowflake cookie od Yankee Candle, co v návštěvách vyvolává otázku ,,Co tu tak krásně voní?". Tohle a má skromná sbírka mýdlíček z Lush...

S životem na koleji se naučíte spoustu nových věcí, já jsem se ty zásadní rozhodla shrnout v několika krátkých bodech:

Jídlo dělá přátele, ovšem jen do té doby, kdy ho mají všichni dostatek. Pak začínají hunger games... Jakmile tohle klidové období pomine, vy a vaše lednice polička v lednici plná sojového mléka, čerstvého tvarohu s bylinkami a barevného ovoce se stáváte podezřelými. To balení mých oblíbených chocolate chip cookies, které na polici v kuchyňce položily spolubydlící z vedlejšího pokoje před čtrnácti dny, musí být nějaká nová forma náročného psychotestu.

Každý kluk je ajťák, alespoň poloviční. Po příjezdu velmi rychle zjistíte, že internet nefunguje, počítač nekomunikuje, heslo je neplatné a začnete si vzteky při čtení návodů na mobilním internetu škubat vlasy... Přichází období, kdy se student fakulty informatiky stává zatraceně žhavým adeptem na rande. A přesně to je ten důvod, proč mi kabel k internetu drží v notebooku jenom silou vůle a pestrobarevných masking tapes. Nerandím.

Čaj o páté. A taky v šest, v poledne, ve dvě a jeden na cestu. Jako milovníka dobré kávy mě nikdy neuvidíte s hrnkem rozpustné, ani v případě těžkého časového skluzu a přemáhajícího spánku.

Zjistíte, že nejste takový bordelář, jako říkala vaše máma. Protože zamést po sobě drobky, vynést koš, nebo utřít rozlitou lepkavou tekutinu z podlahy je zřejmě lekce pro pokročilé, kterou kromě mě a Spolubydlící nikdo neovládá.

Zahrňte se krásnem. Protože i ta největší nespravedlnost světa se mnohem lépe snáší v útulném koutku, než na nemocničním lůžku.

Sladké sny.
L. M.

P. S.: Dnes večer máte poslední šanci nominovat svoje oblíbené blogy do aktuálního ročníku Blogerky roku. Pokud mezi ně leopardí zápisky patří, dejte jim v soutěži šanci. Díky.

pátek 19. září 2014

19. 9. 2014

Školní čtvrtek uběhl rychleji než všechny dny ostatní, čekala mě jen ranní lekce francouzštiny, na kterou jsem se konec konců docela těšila, a první oběd v menze, který jsem si společně s koupí té otravně drahé učebnice stanovila jako úkol dne. Netrvalo dlouho a můj pastelový kufr se dal na cestu z kopce.

Protože mám radosti nedostatek, doplnila jsem ji materiální cestou. Navíc - stále mám narozeniny, navíc kulaté, jako skvělou záminku. Kousek leoparda pro městské lehké pobíhání najdete ve Stradivarius, červený lak byl součástí narozeninového balíčku od mé sestry. Touch fixy byly na mém seznamu radostí už měsíce, a tak jsem si vybrala tři okaté odstíny na zkoušku: Pale Pink, Fruit Pink a Marigold. V praxi je uvidíte už brzo. Masking tapes jsem si nebyla schopná odpustit, přestože v mé sbírce jich jsou už desítky. Do Marks & Spencer chodím upřímně jen pro jídlo a pití...

Všechny nevýhody umístění mého dočasného bydlení vyvažuje jen jedno výrazné plus - nikdy jsem neměla tak sexy zadek. Když ten prokletý kopec díky nedomyšlenému rozvrhu pětkrát vyběhnu na podpatcích nahoru a pětkrát ho brzdím po cestě dolů, logicky se to musí někde promítnout. Když procházím ráno recepcí, mává na mě milý elegantní pán, zubí se a přeje mi úspěšný den. Pár dní zpátky jsem si kvůli hlasitosti myšlenek zapomněla pustit do nasazených sluchátek hudbu a náhodou si tak vyslechla rozhovor středoškoláků proudících v davech opačným směrem. Bylo to zvláštní - vzhlíželi ke mně a já si v tu chvíli nebyla úplně jistá proč. Z vlasů mi Spolubydlící vykouzlila precizní cop, po ránu se ještě nestihly objevit žádné nedokonalosti pleti (nebo se mi ještě oči nerozlepily dostatečně na to, abych na ně mohla zaostřit svůj zrak) a přes ramena mám přehozený svůj legendární pánský blazer, korunující můj přiměřeně formální outfit. Tvářím se neutrálně a ze všech sil se snažím nedávat najevo svou slabost. To byla chvíle, kdy jsem si uvědomila, že jsem vysokoškolačka. Chtěla jsem sundat sluchátko a odpovědět jim něco chytrého a suchého, ale raději jsem pokračovala v cestě. 

Když jsem vystoupila s poloprázdným kufrem v domovském městě, cítila jsem se jinak. Jako bych najednou nepatřila vůbec nikam. Všechno se vystupňovalo s otevřením dveří do pokoje - všechno bylo vyrovnané na svém místě, naleštěné a poskládané, jako by tam nikdo nebydlel. Ve skříni zbyla jenom trika, bez kterých bych se obešla a kalhotky, které nezapadaly do škatulky ani "krásné", ani "pohodlné", a tak jsem neměla jediný důvod vzít si je do univerzitního města s sebou. Na Univerzitě jsem si ještě stále nenašla někoho či něco, co by mě nutilo se těšit zpátky, nebo zůstat déle. Mám kolem sebe okruh nových známých, s kterými se ráda potkávám v seminářích nebo u oběda, ale nemůžu je nazývat přáteli, snad ani kamarády ne. Najednou jsem nebyla doma vůbec nikde, všude mi nějaká podstatná část chyběla. Začala jsem bydlet v kufru.

Ačkoliv jsem ještě před týdnem předpokládala víkend plný oslav, týden na Univerzitě ze mě udělal takového samotáře, že jsem raději odjela do Velkoměsta, dala si k obědu sushi v oblíbeném bistru a doplnila šatník o pár neotřelých svršků. Cítila jsem se provinile. Ostatní vymýšlí jak mi udělat radost, nebo prahnou po vyprávěních z mého života, když se tolik změnilo, ale já nejsem schopná odpovědět ani na jednoduchou zprávu... 

Dobrou noc.
L. M.

středa 17. září 2014

17. 9. 2014

Často se teď přistihuji u toho, jak přemýšlím kdo rozšířil tu fámu o zlatých studentských letech. Mám za sebou polovinu třetího dne a nedokáži se zbavit pocitu, že jsem tu strávila alespoň měsíc. Náladu už nezachraňují ani pestré Post-it papírky od táty z kanceláře a kdykoliv si odejdu koupit zmrzlinu pro útěchu, stihne mě děsivá bouřka a díky absenci deštníku se na kolej vracím s hlasitým vydechováním, mokrá až na kalhotky.

Pondělí pro mě bylo zkouškou a já jsem přišla nepřipravená. Pro kamufláž si nasazuji brýle, které vizuálně doplní všechny chybějící dovednosti a znalosti. Se zlatými sluchátky mířím o půl osmé k univerzitní budově na první přednášku. Místo v posluchárně volím zjevně nešťastně - neúměrně ambiciózní slečna v červeném wanna be kostýmku, s červenou rtěnkou a záplavou krajky. Techniku uvědomělého výrazu neovládala zrovna bravurně, špulila svoje úzké rty a hlasitě vydávala nějaký zvuk na souhlas a znamení, že rozhodně rozumí. Po poledni nacházím lepší společnost a odcházíme do blízké restaurace na ne-zas-tak-studentský oběd.

Vracím se na kolej sama, po tmě a se slzami na krajíčku volám Koťátku. Zjišťuji, že moje představa o oboru byla úplně zkreslená a potlačuji touhu sbalit kufr, naskládat krabice a najít jinou alternativu. Po cestě šlápnu na uvolněnou dlaždici a poslední čisté kalhoty mi nahodí vlna špinavé vody. Všude už je zavřeno, a tak zůstávám hlady do poledne příštího dne. Celý byt je prázdný, a tak na mě všechny splíny padají ještě snadněji. Pochyby, zda jsem vůbec schopná projít prvním sítem, se stávají silnějšími každou hodinou.

Když se mi rodiče někdy snažili rozmlouvat do duše a dávat rady do života, vzali to z opačného konce. Snad protože pocházím z rodiny s početnou základnou nadšenců pro adrenalinové sporty... Učili mě padat. Nebrečet, popadnout vyražený dech, zvednout se, oprášit, vydrbat z krvácející rány kamínky a jít dál. Občas se nenávidím za to, jak dobrým studentem jsem byla.

Po pár dnech jsem schopná najít místo pro všechny svoje věci, které mě drží nad vodou. Záludně chodím nakupovat jídlo do nejvzdálenějšího supermarketu, abych po cestě načerpala trochu čerstvého vzduchu po dvanácti hodinách trávených v učebnách, po očku sleduji, co je nového ve výlohách a objevuji další zapadená místa. V Tescu jsem našla celé balení vzorovaných lepítek za 30 korun, takže pokud jste chudý student, nebo status chudého studenta v brzké době očekáváte, je to fajn alternativa k těm krásným Washi páskám z FluffyOak. V oblíbeném knihkupectví potkávám neochotnou obsluhu, a tak místo s radostí odcházím jen s lineckým kolečkem z nové cukrárny. Návštěva vyššího patra, kde jsem trávila noc ve společnosti milovníků jídla a vína, mi na chvíli pomohla z hlavy vyhnat chmury.

I přes všechny záchytné body, které se mi podařilo najít, si nepřipadám šťastná. A když nejste šťastní, změňte něco.

Asi si obarvím hlavu na zeleno a nechám zacuchat dready.
L. M.