úterý 31. prosince 2013

31.12.2013

Pokud jste si představovali, že se během mé blogové nepřítomnosti spouštím loukami a lesy a létají za mnou vlny prachového sněhu, měli jste stejnou představu jako já. Realita však byla úplně jinde. Všechny sjezdovky lákaly na dobré podmínky, ale po detailním prozkoumání to znamenalo jen spoustu hnědé barvy osvěžené kousky zelené. Výlet za sněhem tak zkončil rychleji, než začal.

V sobotu večer jsme se všechny tři vmáčkly do jedné manželské postele, nehledě na to, že mé druhé doma nabízí možnost minimálně dalších patnácti míst pro pohodlnější spaní. Celý dům byl prázdný, až na jednu postel vmáčklou v jeho nejodlehlejší části určené pro hosty. Se vstáváním jsme to nijak nepřeháněly a k první sjezdovce se dostaly až kolem desáté hodiny, což je, obzvlášť při aktuální venkovní teplotě, zkrátka příliš pozdě. Ve snaze najít ten nejlepší svah jsme nakonec uznaly, že nejlepší volba je vzdát se a dát si něco dobrého k jídlu. Vzala jsem tedy svou prázdninovou společnost do mé nejoblíbenější místní restaurace, kde k našemu štěstí zrovna vařil jeden z nejlepších italských kuchařů. Co restauraci trochu ubírá na kráse je její majitel - nepříjemný a arogantní. Ani jeho chování však nedokáže přebít to vynikající jídlo. Vrátily jsme se zpátky na chatu a dopřály si odpočinek po odpočinku. Když se začalo stmívat, vyrazily jsme se projít do vedlejšího města. Od doby, co jsem tu byla naposledy, vedle cesty přibyl památník stlučený ze dvou skejtových desek se vzkazem "Nezapomeneme" a lahví pod ním. Sousedi z domu, kde vídám jenom zahradníky, oplotili svůj pozemek mohutnou dřevěnou ohradou - ,,Co je to tady za Dallas?" poznamenala  D. trefně, čímž rozesmála nejen mě, ale taky moji babičku, která zrovna byla na telefonu.

Do večera zbývala ještě věčnost, a tak holky sbalily tašky do fitka a odjely do resortu, který roste každým rokem do všech stran. Býval to malý rodinný hotel, teď je to čistě snobská záležitost. Nepřidala jsem se, i když jsem to měla původně v plánu a do pastelového kufru jsem nabalila hned dvoje plavky. Strach z toho, že ze sauny nebo bazénu, kde se denně koupe takové množství lidí, se můj zdravotní stav jedině zhorší, byl větší. Udělala jsem tedy těsto na palačinky a dávala si záležet na tom, abych ho dělala opravdu pomalu, protože jakmile by mi došlo rozptýlení, dostavil by se strach ze samoty v tom velkém domě. Sedla jsem si s nezdravou svačinou ke krbu a hypnotizovala oheň, když se za oknem ve tmě objevil nerozpoznatelný obličej. Holky by tu měly být nejdřív za tři hodiny... Tři tiché zaklepání a mně zamrzly všechny svaly v těle a jeden málem povolil. Pomalým krokem jsem se vydala ke vchodovým dveřím, když se rozsvítilo automatické světlo a na mě se smíchem mávala D. s C. ,,Od pátku mají přeplněnou kapacitu, nechtěli nás pustit ani do bazénu.". Palačinky s borůvkami a tvarohem jsme tedy dokončily společně a šly brzo spát.

O půlnoci na displeji svítily zprávy od Zimy, které jsem ani neotevřela. Nic kreativního, další ,,Vrrr" a ,,Yummy" v životě nepotřebuju. Jediné, s čím si v souvislosti s jeho osobou lámu hlavu, je jak zničit všechnu předchozí konverzaci v jeho i mém telefonu. Budík zazvonil už v sedm, nasedly jsme do auta a vyrazily k námi vybranému svahu ještě před tím, než se spustí vlek a probudí se všechny rodiny s začínajícími dětmi. K mojí radosti včerejší břečka zmrzla v rychlý sníh, a tak jsem si mohla vychutnat první jízdu téhle sezony. Nebyla tolik jistá, jako ty následující, ale nic se nevyrovná pocitu, kdy se vezete v hraně tak těsně, jak vám to jenom dovolí, svítí na vás silné horské slunce, hřeje do zad, vítr vás štípe do tváří a jediné, co slyšíte, je chrastot namrzlého manšetru, který při každé zatáčce zakrajujete. Přesně ten pocit, který dělá věci lepší. Pocit, na který čekám celý rok. Po cestě na chatu jsme si daly super polévku v hospodě, jejíž obsluha nemá konkurenci. ,,Co si dáte, dcerečky moje krásné?". Jídlo bylo na stole ještě než jsme si stihly sundat bundy.

Protože jsem byla z celé party jediná single, odjížděly jsme domů už v pondělí, aby mohly poslední hodiny tohoto roku strávit s jejich protějšky. Vzaly jsme to ale tou nejširší možnou oklikou. Cesta vedla lesy, jedna prudká zatáčka střídala druhou, když jsme přijely k přehradě, kterou jsem do toho dne jen míjela po cestě autobusem, nebo autem. Naposledy v létě, když mě P. vezl v bolestech z Města k rodině. ,,Nikdy jsi tu nebyla? Je tam krásně. Jednou tě tam vezmu na výlet." usmíval se na mě od volantu a pohladil mě po vlasech. Nikdy to neudělal, a tak jsem ráda, že to udělali moji přátelé. Z celého okolí je tam nejkrásnější příroda. Dokážu si představit, že tam v létě sedím hodiny a vnímám jenom to prostředí. Brodily jsme se dvaceticentimetrovou vrstvou suchého listí zpět k autu, když se ozvala C.: ,,Na tohle místo mám s přítelem docela vzpomínky." řekla tajemně. Čekaly jsme s D. všechno a počítaly s lecjakou intimností, když... ,,Tady jsem si před ním poprvé prdla.". Mně i D. začaly cukat koutky. ,,Co se smějete? Dejme tomu, že první meta je pusa, druhá třeba sex, ale prdnout si před někým? To už je sakra věc!" a to už jsme se začaly smát nahlas.

Cesta pokračovala do Města. Byla jsem tam naposledy na přelomu července a srpna a užívala si společnosti P. a jeho kamarádů. Jely jsme z mojí iniciativy, která nevím odkud se ve mně vzala. Se zmenšující se vzdáleností se zesilovalo mravenčení v mém břiše. Zastavily jsme v podzemní garáži a vedla jsem svoje přátele k vánočnímu stromu a na radniční věž, odkud jsem jim ukazovala všechna oblíbená místa. ,,Vidíš ten žlutý dům? Hned vedle té vysoké budovy. Tam bydlel." a hypnotizovala jsem to okno, za kterým se půl roku všechno odehrávalo. Po cestě centrem se kolem mě mihnul na kole jeden z jeho kamarádů, v obchodním centru jsem potkala dalšího. Procházela jsem kolem jeho práce a viděla všechno neskutečně živě. Vzpomínky se mi hrnuly do hlavy, až mě začínala bolet.

Když jde o lásku, je pro mě Město prokleté. Zamilovala jsem se znovu a navázala další ze série vztahů na dálku. S rozdílem, že tentokrát objektem mojí touhy nebyl muž a k tomu, aby došla láska naprostého naplnění, bych potřebovala přesně 7225 českých korun, které nemám. Stačilo vejít do obchodu mé nejoblíbenější značky a obléct se do bundy, která můj pohled přitáhla jako magnet. Bylo to splynutí duší, jsme si zkrátka souzeny. Jedna druhé slušíme víc, než kdokoliv jiný. Vzhledem k ceně je docela pravděpodobné, že mi bude věrnější než všichni moji bývalí partneři dohromady a v rámci spokojeného vztahu se ke mně nastěhuje, až přijde vhodný čas a padneme si do vřelého objetí. Několik minut jsem se s ní za štěněcího pohledu do zrcadla loučila, a pak ji nesla zpět na věšák. ,,Pokud chceš jinou velikost, tak ti zajdu do skladu, určitě se najde." usmíval se na mě sympatický prodavač. Zklesle jsem se usmála zpět, pokrčila rameny a pokračovala v cestě.

Doma jsem si umyla vlasy a ještě s mokrou hlavou usnula nahá na břiše. Díky tomuto krátkému výletu a společnosti jsem si zase připadala živá. Vystoupila jsem ze stereotypu, který mi naordinovali lékaři a i když to způsobilo další krvácení a bolest, stálo to za to do poslední kapky. Naštěstí jsou v mém životě ještě pořád věci, které vyvolávají radost silnější než bolest.

Užijte si poslední noc roku 2013.
L.M.

2 komentáře:

  1. Úplně jsi mě nakalákala na hory. Už strašně dlouho po tom toužím, nelyžovala jsem snad 3 roky ?, možna i dýl, chybí mi to, ani si neuvědomuji jak moc, dokud zima opravdu nenastane.
    Určitě to muselo být super. Ale Silvestr na horách by nebyl špatný ne?, škoda, že jste nezustali dyl. to pritel planuje hory na silvestra na pisti rok, ale jsem zvedava, co z toho nakonec budu. vetsinou nikdy nic z toho co naplanoval se vubec nekonalo.

    OdpovědětVymazat
  2. p.s. Krásný nový rok, plný nezapomenutelných zážitků s tvými nejblizsimi :) hoodne zdravi, lasky, at najdes nekoho, kdo te konecne udela stastnou.:))))) mej se krásně a uzivej rok Koně, jak je libo :)at se dariiii

    OdpovědětVymazat