sobota 21. prosince 2013

21.12.2013

Dnešní den se nesl ve znamení zábavného zmatku. Lidé přicházeli a odcházeli, úkoly se hrnuly jeden po druhém, někdy na sebe nečekaly a ve stejnou chvíli se na mě sesypaly a já jsem se rozhodla tomu všemu klidně propadnout.

Včerejší přátelskou večeři jsem skoro nestihla. Blížilo se k osmé hodině, době odjezdu posledního autobusu do města, když jsem se oblékala do jednoho z mnoha zimních kabátů. Cesta z domu na zastávku se běžně dá stihnout během pěti minut a já měla na začátku toho kolotoče hned patnáct k dobru. Na klavír jsem položila dortík pro K. a pod paží tiskla dárek. Než jsem se otočila, cukruchtivý pes už se jím dusil. Nevadí, na balkoně jich mám ještě plný podnos... Vzala jsem tedy s klidem další, v předsíni několik minut volila tu správnou melodii na cestu a nakonec za jejího rytmu vyrazila k zastávce. V polovině cesty jsem si uvědomila, že mi zbývají pouhé dvě minuty. Viděla jsem před sebou utíkající lidi, a tak jsem z rytmu vystoupila a zrychlovala s nimi. Když už z dálky šly vidět světla autobusu, nasadila jsem svoje nejrychlejší tempo. Dortík pro K. letěl přesným obloukem do koše poblíž křižovatky, kterou jsem bezmyšlenkovitě přeběhla naskrz. Důvod mého zpoždění v ten moment vlastně ztratil smysl. Sesunula jsem se do sedačky vedle K., která mi už držela místo, beze slov jí hodila balíček na klín a udýchaně cpala telefon se sluchátky do kabelky. ,,Mládě! Málem jsem jela do města sama!" vyčetla mi. ,,Měla jsem dvacet minut náskok, tentokrát za to nemůžu..." vysvětlovala jsem situaci. Přikývla. Po dlouhé odmlce si uvědomila, že něco nesedí: ,,A kde máš teda ten dortík?". Začaly jsme se smát a společně s námi naši nejbližší spolucestující, kteří celou historku slyšeli.

Po příjezdu do města nám zbývala ještě hodina času, a protože počasí vánočnímu procházení nepřálo, schovaly jsme se v kavárně blízko naší školy, vypily čaj a předaly si dárky. Smyslem celé přátelské večeře je už 3 roky rozloučit se před Vánoci a odpadnutí starostí s výběrem dárků. Přeci jen nás není zrovna málo... Výjimku tvoří jen K. a Architektka, mé kamarádky už od školky. Darovala jsem jí pletenou šálu v mé oblíbené barvě a já jsem dostala sadu naušnic, které sice často nenosím, ale s o to větší radostí je shromažďuji a prohlížím. S rezervací jsme letos trochu zaháleli, a tak jsme se sešli v místním baru. Večeře byla, jako každý rok, jen formální název. Většina usrkávala něco k pití a najíst se nás přišlo jen několik. U baru seděl kluk, s kterým jsem se loňské léto pravidelně potkávala na chirurgii. Párkrát jsme navázali oční kontakt, ale nemyslím si, že by mě poznal. Stačí, abych si jinak učesala vlasy a díky mým výrazným rysům ve tváři vypadám úplně jinak. U stolu vedle seděl muž, kterého pravidelně potkávám a nedokážu si uvědomit kde. Sledovali jsme se celý večer.

Po cestě domů jsem ožila. Studený vzduch v kombinaci s únavou má na mě stejné účinky, jako na někoho dávka alkoholu. Rozšířily se mi zorničky a každá věta, kterou K. pronesla, byla jako podnět k filozofickým myšlenkám. Začala jsem být přehnaně otevřená a upřímná, probrala zákonitosti vztahů a rozchodů, vyklopila všechno, co si za normálních okolností nechávám pro sebe a byla nezvykle hlasitá.

Dnes odpoledne jsem odnesla k Architektce domů plech, který mi už dlouho ochotně půjčuje a naplnila ho z poloviny sladkostmi. Neviděla jsem ji pořádně 3 týdny, které tráví nemocná doma. Vhledem k zprávám, které od ní s K. dostávámě, na tom teď nebude psychicky nejlépe, a tak jsem doufala, že jí to trochu rozptýlí. Nemohla jsem se zdržet déle, protože i hloupá rýma by mi znemožnila podstoupit zákrok v lednu pod kompletní narkózou. V plném vědomí ho znovu nezvládnu, do ordinace by mě museli dostat násilím. Poslední kousek putoval ke K., se kterou jsem strávila zbytek odpoledne. Společně s její mámou a sestřičkou jsme pily čaj, jedly čokoládu a hrály Jengu. Domů jsem šla tou nejdelší cestou, která vede kolem vánočně osvětlených domů. Cenu za největší kýč vyhrává, jako každý rok, dům na rozcestí.

Právě teď sedím ve svém černém křesle vedle okenního parapetu, piju čaj, jím toasty a nostalgicky kazím několika lidem život, tedy, alespoň virtuálně - ve hře, kterou jsem nehrála roky. Každého nepohodlného partnera vysněného protějšku zazdívám a nechávám umřít, šplhám po kariérních žebříčcích, svádím bohaté staříky, pěstuju rajčata a stavím snové domy. Vypovídá to nějak o mojí povaze?

Dobrou noc.
L.M.

1 komentář:

  1. :D Kolik těch dortíků přišlo nazmar, abys nakonec žádnej nedonesla :D
    Jinak únava a studenej vzduch znám, je to hroznej nakopávač :)
    Ten poslední odstavec je dokonalej :) !

    OdpovědětVymazat