úterý 31. prosince 2013

31.12.2013

Pokud jste si představovali, že se během mé blogové nepřítomnosti spouštím loukami a lesy a létají za mnou vlny prachového sněhu, měli jste stejnou představu jako já. Realita však byla úplně jinde. Všechny sjezdovky lákaly na dobré podmínky, ale po detailním prozkoumání to znamenalo jen spoustu hnědé barvy osvěžené kousky zelené. Výlet za sněhem tak zkončil rychleji, než začal.

V sobotu večer jsme se všechny tři vmáčkly do jedné manželské postele, nehledě na to, že mé druhé doma nabízí možnost minimálně dalších patnácti míst pro pohodlnější spaní. Celý dům byl prázdný, až na jednu postel vmáčklou v jeho nejodlehlejší části určené pro hosty. Se vstáváním jsme to nijak nepřeháněly a k první sjezdovce se dostaly až kolem desáté hodiny, což je, obzvlášť při aktuální venkovní teplotě, zkrátka příliš pozdě. Ve snaze najít ten nejlepší svah jsme nakonec uznaly, že nejlepší volba je vzdát se a dát si něco dobrého k jídlu. Vzala jsem tedy svou prázdninovou společnost do mé nejoblíbenější místní restaurace, kde k našemu štěstí zrovna vařil jeden z nejlepších italských kuchařů. Co restauraci trochu ubírá na kráse je její majitel - nepříjemný a arogantní. Ani jeho chování však nedokáže přebít to vynikající jídlo. Vrátily jsme se zpátky na chatu a dopřály si odpočinek po odpočinku. Když se začalo stmívat, vyrazily jsme se projít do vedlejšího města. Od doby, co jsem tu byla naposledy, vedle cesty přibyl památník stlučený ze dvou skejtových desek se vzkazem "Nezapomeneme" a lahví pod ním. Sousedi z domu, kde vídám jenom zahradníky, oplotili svůj pozemek mohutnou dřevěnou ohradou - ,,Co je to tady za Dallas?" poznamenala  D. trefně, čímž rozesmála nejen mě, ale taky moji babičku, která zrovna byla na telefonu.

Do večera zbývala ještě věčnost, a tak holky sbalily tašky do fitka a odjely do resortu, který roste každým rokem do všech stran. Býval to malý rodinný hotel, teď je to čistě snobská záležitost. Nepřidala jsem se, i když jsem to měla původně v plánu a do pastelového kufru jsem nabalila hned dvoje plavky. Strach z toho, že ze sauny nebo bazénu, kde se denně koupe takové množství lidí, se můj zdravotní stav jedině zhorší, byl větší. Udělala jsem tedy těsto na palačinky a dávala si záležet na tom, abych ho dělala opravdu pomalu, protože jakmile by mi došlo rozptýlení, dostavil by se strach ze samoty v tom velkém domě. Sedla jsem si s nezdravou svačinou ke krbu a hypnotizovala oheň, když se za oknem ve tmě objevil nerozpoznatelný obličej. Holky by tu měly být nejdřív za tři hodiny... Tři tiché zaklepání a mně zamrzly všechny svaly v těle a jeden málem povolil. Pomalým krokem jsem se vydala ke vchodovým dveřím, když se rozsvítilo automatické světlo a na mě se smíchem mávala D. s C. ,,Od pátku mají přeplněnou kapacitu, nechtěli nás pustit ani do bazénu.". Palačinky s borůvkami a tvarohem jsme tedy dokončily společně a šly brzo spát.

O půlnoci na displeji svítily zprávy od Zimy, které jsem ani neotevřela. Nic kreativního, další ,,Vrrr" a ,,Yummy" v životě nepotřebuju. Jediné, s čím si v souvislosti s jeho osobou lámu hlavu, je jak zničit všechnu předchozí konverzaci v jeho i mém telefonu. Budík zazvonil už v sedm, nasedly jsme do auta a vyrazily k námi vybranému svahu ještě před tím, než se spustí vlek a probudí se všechny rodiny s začínajícími dětmi. K mojí radosti včerejší břečka zmrzla v rychlý sníh, a tak jsem si mohla vychutnat první jízdu téhle sezony. Nebyla tolik jistá, jako ty následující, ale nic se nevyrovná pocitu, kdy se vezete v hraně tak těsně, jak vám to jenom dovolí, svítí na vás silné horské slunce, hřeje do zad, vítr vás štípe do tváří a jediné, co slyšíte, je chrastot namrzlého manšetru, který při každé zatáčce zakrajujete. Přesně ten pocit, který dělá věci lepší. Pocit, na který čekám celý rok. Po cestě na chatu jsme si daly super polévku v hospodě, jejíž obsluha nemá konkurenci. ,,Co si dáte, dcerečky moje krásné?". Jídlo bylo na stole ještě než jsme si stihly sundat bundy.

Protože jsem byla z celé party jediná single, odjížděly jsme domů už v pondělí, aby mohly poslední hodiny tohoto roku strávit s jejich protějšky. Vzaly jsme to ale tou nejširší možnou oklikou. Cesta vedla lesy, jedna prudká zatáčka střídala druhou, když jsme přijely k přehradě, kterou jsem do toho dne jen míjela po cestě autobusem, nebo autem. Naposledy v létě, když mě P. vezl v bolestech z Města k rodině. ,,Nikdy jsi tu nebyla? Je tam krásně. Jednou tě tam vezmu na výlet." usmíval se na mě od volantu a pohladil mě po vlasech. Nikdy to neudělal, a tak jsem ráda, že to udělali moji přátelé. Z celého okolí je tam nejkrásnější příroda. Dokážu si představit, že tam v létě sedím hodiny a vnímám jenom to prostředí. Brodily jsme se dvaceticentimetrovou vrstvou suchého listí zpět k autu, když se ozvala C.: ,,Na tohle místo mám s přítelem docela vzpomínky." řekla tajemně. Čekaly jsme s D. všechno a počítaly s lecjakou intimností, když... ,,Tady jsem si před ním poprvé prdla.". Mně i D. začaly cukat koutky. ,,Co se smějete? Dejme tomu, že první meta je pusa, druhá třeba sex, ale prdnout si před někým? To už je sakra věc!" a to už jsme se začaly smát nahlas.

Cesta pokračovala do Města. Byla jsem tam naposledy na přelomu července a srpna a užívala si společnosti P. a jeho kamarádů. Jely jsme z mojí iniciativy, která nevím odkud se ve mně vzala. Se zmenšující se vzdáleností se zesilovalo mravenčení v mém břiše. Zastavily jsme v podzemní garáži a vedla jsem svoje přátele k vánočnímu stromu a na radniční věž, odkud jsem jim ukazovala všechna oblíbená místa. ,,Vidíš ten žlutý dům? Hned vedle té vysoké budovy. Tam bydlel." a hypnotizovala jsem to okno, za kterým se půl roku všechno odehrávalo. Po cestě centrem se kolem mě mihnul na kole jeden z jeho kamarádů, v obchodním centru jsem potkala dalšího. Procházela jsem kolem jeho práce a viděla všechno neskutečně živě. Vzpomínky se mi hrnuly do hlavy, až mě začínala bolet.

Když jde o lásku, je pro mě Město prokleté. Zamilovala jsem se znovu a navázala další ze série vztahů na dálku. S rozdílem, že tentokrát objektem mojí touhy nebyl muž a k tomu, aby došla láska naprostého naplnění, bych potřebovala přesně 7225 českých korun, které nemám. Stačilo vejít do obchodu mé nejoblíbenější značky a obléct se do bundy, která můj pohled přitáhla jako magnet. Bylo to splynutí duší, jsme si zkrátka souzeny. Jedna druhé slušíme víc, než kdokoliv jiný. Vzhledem k ceně je docela pravděpodobné, že mi bude věrnější než všichni moji bývalí partneři dohromady a v rámci spokojeného vztahu se ke mně nastěhuje, až přijde vhodný čas a padneme si do vřelého objetí. Několik minut jsem se s ní za štěněcího pohledu do zrcadla loučila, a pak ji nesla zpět na věšák. ,,Pokud chceš jinou velikost, tak ti zajdu do skladu, určitě se najde." usmíval se na mě sympatický prodavač. Zklesle jsem se usmála zpět, pokrčila rameny a pokračovala v cestě.

Doma jsem si umyla vlasy a ještě s mokrou hlavou usnula nahá na břiše. Díky tomuto krátkému výletu a společnosti jsem si zase připadala živá. Vystoupila jsem ze stereotypu, který mi naordinovali lékaři a i když to způsobilo další krvácení a bolest, stálo to za to do poslední kapky. Naštěstí jsou v mém životě ještě pořád věci, které vyvolávají radost silnější než bolest.

Užijte si poslední noc roku 2013.
L.M.

sobota 28. prosince 2013

28.12.2013

Do konce roku zbývá posledních několik dní. Nejčastějším problémem je teď ,,Kde budu trávit Silvestra?“ společně s ,,Co budeme pít?“. Ačkoliv ještě ve čtvrtek vypadala moje představa o poslední noci roku tak, že se sama zavřu do pokoje a budu předstírat, že spím, abych se vyhla konverzacím a zbytečně dojímavým proslovům. Najednou mám hned tři možnosti a ať se rozhodnu jakkoliv, budu se cítit provinile, protože někoho budu muset odmítnout. Neochudím vás ani o celoroční rekapitulaci, na to nám ale ještě pár dní zbývá. Zatím se tedy budete muset spokojit s rekapitulací posledních tří dnů.

Ve čtvrtek jsem odjela do velkoměsta, abych navštívila poslední členy naší rodiny a vyzvedla si poslední z vánočních překvapení. Dostala jsem velkou dárkovou krabici plnou kosmetiky z L’Occitainne, kterou zbožňuji, ale je mi líto za ni během roku utrácet. Od sestřenic jsem dostala super plyšové ohřívátko, se kterým teď každou noc usínám, a nový diář s pastelově růžovou stuhou. U sváteční tabule jsem ale nezůstala dlouho, čekalo mě totiž ještě jedno milé setkání v centru. Po dvou dnech obžerství jsem si nebyla jistá, jestli mám jen plné břicho, nebo jsem tak nervózní.

Neviděli jsme se nikdy předtím, znali jsme se jen z dopisů a sociálních sítí. S Pisálkem jsme obešli celé centrum velkoměsta, než se nám podařilo najít ve svátek otevřenou kavárnu, nebo restauraci. Z restaurace, kam pravidelně chodím na sushi, na nás mávala jenom čínská kočka z výlohy a oblíbenou kavárnu jsme míjeli jen po cestě k vlakovému nádraží. Zapadli jsme nakonec v prvním patře kavárny s velkými okny, popíjeli kávu a jedli vafle. Byla jsem doprovoděná zpět k nákupnímu centru, kde jsme se o pár hodin dříve poprvé uviděli. Stoupla jsem si na špičky a nešikovně se natáhla pro letmou pusu na tvář.

Nechtěla jsem se vracet domů, a tak jsem se vydala napříč nákupním centrem k zastávce autobusu jedoucího do velkoměstského bytu. Po cestě jsem si všimla, že Kytarista je v práci a něco řeší se zákazníky. Stoupla jsem si tedy do fronty a čekala, až na mě přijde řada. Když mě uviděl, usmála jsem se a teatrálně na něj mrkla. Jakmile Kytarista začne mluvit, není to rozhovor na pár minut. Seděla jsem vedle něj až do zavíračky a občas do něj musela nenápadně šťouchnout, aby si všímal zákazníka a ne mě. ,,Mláďátko, slib mi, že přijdeš na Silvestra. Jenom malá house party. Pár přátel. Moc rád tě tam uvidím.“. A já jsem slíbila. V pátek ráno mě zval ven, to už jsem ale balila svůj pastelový kufr na hory, odkud vám teď píšu.

Společnost mi tu dělají dvě kamarádky a spolužačky v jedné osobně. Tedy, ve dvou osobách. Čistě dámská společnost. Rodinou se rychlostí světla roznesla zpráva o tom, že jsme vyjely až po tmě, ale na místo se dostaly v pořádku. Nerada jezdím autem se svým tátou, protože se chová příliš suverénně a vzbuzuje ve mně pocit, že nedává na cestu pozor. Tahle cesta byla mnohem klidnější, zpívalo celé auto a jediné místo, kde se nachází sníh, je kupodivu tam, kde jsem jako doma. Venkovní teplota se od té vnitřní lišila jenom třemi stupni, a tak jsme se místo party na svahu oblékly do pyžam a pily u krbu jeden čaj za druhým. Pohodovou romantickou komedii před chvílí vystřídalo Dědictví strachu a já už půl hodiny přemýšlím, jestli jsem opravdu zamkla dveře a zavřela garáž. Mezitím, co si zorné pole snažím zakrýt notebookem, se dohadujeme o pravděpodobném konci filmu a bojím se odejít na záchod.

Dobrou noc.
L.M.

středa 25. prosince 2013

25.12.2013

Je středa a máme za sebou Štědrý večer, vrchol všech vánočních svátků. Ručičky váhy zasahují k stále vyšším hodnotám a Instagram se plní upozorněními, že vaši přátelé z Faceboooku se k němu, díky štědrosti Ježíšků a nadílce nových chytrých telefonů, připojili. A jak to probíhalo u mě doma? Jinak a přeci jen úplně stejně.

Ráno probíhalo v klidu. Táta odjel na kole pryč a vrátil se až před večeří, sestra neodcházela od televize a já s mámou jsem trávila čas přípravou večeře. Jsem ráda za to, jak rychle čas ubíhal. Každý rok se nesl v duchu hádek a výměn názorů, tenhle ne. Jakkoliv hnusně to zní, každý si hleděl svého, moc nekomunikoval a já jsem byla spokojená. V posledních měsících s nejbližší rodinou nerada komunikuju. Nedokážu snést jinou melancholickou náladu, než tu svoji, a tak se raději konverzaci vyhýbám. Z nepochopitelného důvodu to pro mužské členy rodiny platí dvojnásob.

Jako červená karkulka jsem v kabátu a s košem plným bramborového salátu, cukroví a chlebíčků obešla členy rodiny, kteří zůstali na Štědrý den sami a zakončila cestu u dědy. ,,Chvilku zůstaň, rozděláme si vínko.", a tak jsem si dala čaj a společně jsme ještě před večeří zabořovali lžíci do mísy se salátem. Ve tři hodiny jsme společně odešli na hřbitov, stejně jako každý rok. Když jsem se skláněla se zapalovačem ke svíčce, zabrněl mi v zadní kapse kalhot telefon. Na obrazovce se objevila fotka P. a Psa společně s žádostí o přidání do přátel. Bylo to jakoby mě někdo udeřil do břicha. Najednou jsem nepřemýšlela nad ničím jiným, než nad tím, co ho k tomu vedlo. Musel na mě myslet... V rámci pudu sebezáchovy jsem žádost ignorovala a pokračuji v tom doteď, snad už na vždycky.

Vánoční večeře byla jedna z mála příležitostí, kdy se u nás doma jí ryba. Díky mojí vybíravé sestře není moc v kurzu, a tak se z víkendového menu úplně vynechává. Z mých obeplých krémových šatů se pomalu začalo rýsovat plné břicho, které jsem mazaně zakrývala největším z dárků. Jestli jsem na něco letošní Vánoce přišla, tak to byl fakt, že 19 je příliš vysoký věk na to, abych po někom požadovala pod stromečkem překvapení.

Otevřela jsem první balík a koukalo na mě něco šedého a chlupatého - domácí mikina na zip pytlovitého střihu s rolákovým límcem. Vzhledem k tomu, že z toho stejného obchodu pochází všechno moje luxusní spodní prádlo, jsem si dovedla udělat představu o ceně. Jen jsem si nedovedla vysvětlit, proč jsem to dostala, přihlédneme-li k faktu, že i doma chodím v černém saténovém županu sotva pod zadek a krajkových kraťáscích na spaní. Teď pravděpodobně kroutíte hlavou nad tím, jak jsem rozmazlená a nedokážu si věcí vážit. Pokusím se vám tedy přiblížit svůj úhel pohledu. Poslední dva roky jsem šetrnější než kdykoliv předtím a než si cokoliv koupím, důkladně to promýšlím, i když jsem na tom teď kvůli dobře placené brigádě finančně mnohem lépe. Za částku, kterou mi byl pořízený tento dárek, bych se dokázala obléct od hlavy k patě, třeba i dvakrát, nebo si splnit sen a pořídit si polaroid. Zadržela jsem dech a přemýšlela, co budu dělat. ,,V tomhle mě žádný muž nesmí nikdy vidět." problesklo mi hlavou jako první. Nevěděla jsem, jestli je horší jít za mámou, přiznat, že se mi to vůbec nelíbí, poprosit ji o lístek a jít to hned zítra vrátit, nebo nechat něco tak drahého ležet ve skříni jako kostlivce. ,,Mami, vždyť víš, že jediná barva, kterou nesnáším, je zelená." - ,,Měla jsi přeci na seznamu, že si přeješ něco jasně zeleného!" - ,,Spletla jsi to, říkala jsem kanárkově žlutého.". A tak mám v zásobě i nové tílko, které budu schovávat v zimě pod tenké svetry... Největší radost mi udělala velká sada Stabilo fixek, kterými už několik let vykresluju svoje i cizí diáře v hodinách češtiny a angličtiny, společně s věcmi, které jsem si vybrala sama.

Dnes ráno jsem se nevyhla přiznání pravdy, a tím jsem přivodila nepříjemnou chvilku pro všechny strany. Do pokoje přišla nešťastná máma, sedla si na postel a já jsem se snažila předstírat, že mám moc práce s odstříháváním cedulek z trička, což není věc, která by vás zaměstnala dlouho. O pár minut později byste nás našli na posteli obě, jak se mačkáme, obě brečíme a mezi slzami sčítáme všechno, co v tomto roce stálo za hovno.

A co přinesly Vánoce vám?
L.M.

pondělí 23. prosince 2013

23.12.2013

Jak jste si určitě všimli, na blogu se dějí změny. V menu přibyla má měsíc slibovaná podobizna (nebo ne?) z Moleskinu, který jsem dostala v poště jako překvapení od Láskomanky. Ke čtení si teď můžete pustit aktualizovaný playlist ve vínové horní liště. Jen mi bude chvíli trvat, než se poperu s obsahem menu, tak buďte prosím trpěliví.

Během víkendu jsem skoro nepřekročila práh domu, nic mě k tomu nedokázalo přinutit, nepočítám-li základní biologické potřeby mého psa. Okolí zalila hustá mléčná mlha, zem je pokrytá bahnem a po sněhu není ani památky. Když jsem se radovala v listopadu nad článkem o chystající se kruté ruské zimě, bylo to předčasné. Zásoba mé jediné oblíbené vánoční sladkosti se zmenšila během dvou dnů na polovinu, i když se ji někdo pečlivě snažil schovat do plechové krabice na skříni a díky fungující nepřímé úměře mi ručička váhy ukázala o kilo víc. V rodině funguji jako balící služba, což mi vůbec nevadí. Na každý balík lepím množství peří, třpytek, flitrů a kamenů, vážu mašle a vyhrávám si s detaily.

S Vánoci přichází pestřejší televizní program a já se nacházím zakuklená v plyšové dece, schoulená na kožené sedačce a svůj zrak o samotě upírám na nějakou z typických vánočních romanťáren. Očekávala jsem, že vůči nim budu do jisté míry imunní, ale mají zvláštní moc člověka ponořit do pocitu, že nemít partnera je špatně. Myšlenka, že bez partnera nemůžete být nikdy úplně šťastní a happy end přichází až s ním, je vám servírována na zlatém podnose jako vánoční cukroví.

Jelikož jsem takové filmy za jediný den viděla hned tři, o půlnoci už jsem byla v takovém rozpoložení, kdy moji hlavu začaly zaplavovat střepy. Střepy, které postupně zobrazovaly silné i slabé chvíle s P. a vyvolávaly proud horkých slz. Všechno jsem viděla zřetelně a ostře, stejně jako ve chvíli, kdy se to skutečně odehrávalo. Viděla jsem, jak mi pokládá ruku na nahé stehno při cestě autem od jezera, nenápadně mi rozvazuje šňůrky od plavek, které následně padají na podlahu, hladím ho po vlasech, když ležel nervózní na břiše a těžko zadržoval pláč, jak jsem po hádce ležela na nejvzdálenejší části postele a když se probudil a uvědomil si to, přitáhl si mě k sobě, pevně držel celou noc a líbal mě na krk.

,,Mládě... Musíš si tak ubližovat? Proč zrovna na něj? Copak jsi nemohla myslet na někoho lepšího?" zeptal se Méďa. A teď přicházíme k té nejsmutnější části celého příběhu - jakkoliv to bylo špatné, pořád to bylo to nejlepší, co mě doteď potkalo.

Dobrou noc.
L.M.

sobota 21. prosince 2013

21.12.2013

Dnešní den se nesl ve znamení zábavného zmatku. Lidé přicházeli a odcházeli, úkoly se hrnuly jeden po druhém, někdy na sebe nečekaly a ve stejnou chvíli se na mě sesypaly a já jsem se rozhodla tomu všemu klidně propadnout.

Včerejší přátelskou večeři jsem skoro nestihla. Blížilo se k osmé hodině, době odjezdu posledního autobusu do města, když jsem se oblékala do jednoho z mnoha zimních kabátů. Cesta z domu na zastávku se běžně dá stihnout během pěti minut a já měla na začátku toho kolotoče hned patnáct k dobru. Na klavír jsem položila dortík pro K. a pod paží tiskla dárek. Než jsem se otočila, cukruchtivý pes už se jím dusil. Nevadí, na balkoně jich mám ještě plný podnos... Vzala jsem tedy s klidem další, v předsíni několik minut volila tu správnou melodii na cestu a nakonec za jejího rytmu vyrazila k zastávce. V polovině cesty jsem si uvědomila, že mi zbývají pouhé dvě minuty. Viděla jsem před sebou utíkající lidi, a tak jsem z rytmu vystoupila a zrychlovala s nimi. Když už z dálky šly vidět světla autobusu, nasadila jsem svoje nejrychlejší tempo. Dortík pro K. letěl přesným obloukem do koše poblíž křižovatky, kterou jsem bezmyšlenkovitě přeběhla naskrz. Důvod mého zpoždění v ten moment vlastně ztratil smysl. Sesunula jsem se do sedačky vedle K., která mi už držela místo, beze slov jí hodila balíček na klín a udýchaně cpala telefon se sluchátky do kabelky. ,,Mládě! Málem jsem jela do města sama!" vyčetla mi. ,,Měla jsem dvacet minut náskok, tentokrát za to nemůžu..." vysvětlovala jsem situaci. Přikývla. Po dlouhé odmlce si uvědomila, že něco nesedí: ,,A kde máš teda ten dortík?". Začaly jsme se smát a společně s námi naši nejbližší spolucestující, kteří celou historku slyšeli.

Po příjezdu do města nám zbývala ještě hodina času, a protože počasí vánočnímu procházení nepřálo, schovaly jsme se v kavárně blízko naší školy, vypily čaj a předaly si dárky. Smyslem celé přátelské večeře je už 3 roky rozloučit se před Vánoci a odpadnutí starostí s výběrem dárků. Přeci jen nás není zrovna málo... Výjimku tvoří jen K. a Architektka, mé kamarádky už od školky. Darovala jsem jí pletenou šálu v mé oblíbené barvě a já jsem dostala sadu naušnic, které sice často nenosím, ale s o to větší radostí je shromažďuji a prohlížím. S rezervací jsme letos trochu zaháleli, a tak jsme se sešli v místním baru. Večeře byla, jako každý rok, jen formální název. Většina usrkávala něco k pití a najíst se nás přišlo jen několik. U baru seděl kluk, s kterým jsem se loňské léto pravidelně potkávala na chirurgii. Párkrát jsme navázali oční kontakt, ale nemyslím si, že by mě poznal. Stačí, abych si jinak učesala vlasy a díky mým výrazným rysům ve tváři vypadám úplně jinak. U stolu vedle seděl muž, kterého pravidelně potkávám a nedokážu si uvědomit kde. Sledovali jsme se celý večer.

Po cestě domů jsem ožila. Studený vzduch v kombinaci s únavou má na mě stejné účinky, jako na někoho dávka alkoholu. Rozšířily se mi zorničky a každá věta, kterou K. pronesla, byla jako podnět k filozofickým myšlenkám. Začala jsem být přehnaně otevřená a upřímná, probrala zákonitosti vztahů a rozchodů, vyklopila všechno, co si za normálních okolností nechávám pro sebe a byla nezvykle hlasitá.

Dnes odpoledne jsem odnesla k Architektce domů plech, který mi už dlouho ochotně půjčuje a naplnila ho z poloviny sladkostmi. Neviděla jsem ji pořádně 3 týdny, které tráví nemocná doma. Vhledem k zprávám, které od ní s K. dostávámě, na tom teď nebude psychicky nejlépe, a tak jsem doufala, že jí to trochu rozptýlí. Nemohla jsem se zdržet déle, protože i hloupá rýma by mi znemožnila podstoupit zákrok v lednu pod kompletní narkózou. V plném vědomí ho znovu nezvládnu, do ordinace by mě museli dostat násilím. Poslední kousek putoval ke K., se kterou jsem strávila zbytek odpoledne. Společně s její mámou a sestřičkou jsme pily čaj, jedly čokoládu a hrály Jengu. Domů jsem šla tou nejdelší cestou, která vede kolem vánočně osvětlených domů. Cenu za největší kýč vyhrává, jako každý rok, dům na rozcestí.

Právě teď sedím ve svém černém křesle vedle okenního parapetu, piju čaj, jím toasty a nostalgicky kazím několika lidem život, tedy, alespoň virtuálně - ve hře, kterou jsem nehrála roky. Každého nepohodlného partnera vysněného protějšku zazdívám a nechávám umřít, šplhám po kariérních žebříčcích, svádím bohaté staříky, pěstuju rajčata a stavím snové domy. Vypovídá to nějak o mojí povaze?

Dobrou noc.
L.M.

pátek 20. prosince 2013

20.12.2013

Jak jste si určitě všimli, blog zažil nejdelší pauzu ve své tříměsíční historii. Zaměstnávala mě spousta věcí: pečení na rozlučkovou hodinu, testy, přípravy na Vánoce, dárky na poslední chvíli, filmy od Láskomanky, pozdně večerní/brzce ranní vzrušující zprávy od Zimy a přiznávám, notná dávka vlastní lenosti a nedostatku spánku. Přes všechen spěch se toho neudálo mnoho, ale ráda vás zasvětím do střípkovitých událostí uplynulého týdne...

Víkend jsem trávila ve velkoměstě. Spontánně jsem v pátek po škole sbalila oblíbený pestrý kufr, který by svými rozměry ostatním stačil na týdenní pobyt, do krabičky od zásilky dala poslední 4 dortíky jako ochutnávku pro Tetu a dost krkolomě nastoupila do autobusu. Vypila jsem kávu, kterou mi uvařil pětiletý bratranec a večer se společně s nejmladší ze sestřenic procházela ulicemi velkoměsta s krabicí sushi na pozdní večeři z restaurace, kam chodím v poslední době nejraději. Když jsem se prodírala přiopilým davem, někdo posunkem ruky významně zastavil svého kamaráda, aby lámaně řekl: ,,Počkej, koukej! Dívej se! Ta kočka v rudé šále. To byla ale krásná holka!" a zajistil mi tak úsměv na celou cestu do bytu. Jakmile se Teta dozvěděla, že se chystám sobotu strávit nakupováním, předala všechny svoje povinnosti manželovi a dětem a rozhodla se mě doprovázet. Čím jsme starší, tím víc si rozumíme. Baví mě její pohled na život a na svět, má přehled, extravagantnost považuje za umělecké dílo, do kterého není zbytečné investovat, má smysl pro humor, nadhled a nezaměnitelný šarm. ,,Víš, Mládě, pořád se říká, že nejkrásnější věk je ten tvůj - kolem osmnácti, dvacet, žádné starosti, mládí a krása. Ve skutečnosti ti teď ale vůbec nezávidím, podle mě je to nejsložitější období života. Maturita, výběr zaměření, školy, práce, stěhování, vztahy... samé zvraty. Teď mi bude čtyřicet a nikdy jsem nebyla spokojenější - mám, co jsem vždycky chtěla: partnera, skvělý děti, práci, rodinu a teprve teď si začínám všechno užívat..." povídala po cestě z trhu nezávislých umělců mezi sousty višňového dezertu. Kdyby redaktory časopisů byly ženy jako ona, pravděpodobně bych je začala číst. Vážím si lidí, kteří umějí žít naplno, a přesto ne na úkor štěstí druhých. Lidí milujících dobré jídlo, poznávání a ostatní lidi. Taková je má Teta a taková jsem snad i já.

Se Zimou jsem se ten víkend nesetkala. Ve velkoměstě trávil jen páteční večer, po kterém mi opilý svěřil další z jeho tajemství a oblíbených sexuálních praktik. Nechápu, proč ještě stále pokračuju v těchto nočních konverzacích s člověkem, kterého vůbec neznám. Nevím, proč na jeho popud fotím a následně odesílám své polonahé fotky, stejně tak jako nevím proč přijímám ty jeho. Dávám to do jisté míry za vinu faktu, že sex jsem naposledy měla na začátku srpna, a to ne zrovna příjemný, a tak mi touha pravidelně kolem půlnoci zatemňuje mozek. Nepozval mě na rande, ani jiné setkání, ale začínám o něj z nepochopitelných důvodů stát, možná díky mé nepřiměřené zvědavosti a chuti po experimentu. Líbí se mi představa všeho, co mi po večerech detailně popisuje, ale současně také znervózňuje. Obava z toho, že víc než sex mi chybí nějaký cit, mě od něj odtahuje trochu dál. Je jasné, že dříve nebo později bych si s jeho osobou spojila obojí, což nechci. Předchozí zkušenosti nechť jsou mi ostrašujícím příkladem.

Školních povinností s blížícími se Vánoci výrazně ubylo, a tak jsem konečně mohla sledovat všechny filmy, na které jsem se tak dlouho chystala. Doporučila bych vám Factory girl, film o múze Andyho Warhola plný tolika geniálních myšlenek a Daydream Nation z maloměstského prostředí o středoškolačce, která se pokusí svést svého učitele. Ačkoliv zní jednoduše, zanechal ve mně nějakou stopu.

Vrcholem tohoto týdne měla být moje první sladká zakázka, kterou jsem plánovala už od pátku minulého týdne. Zastavila mne na chodbě jedna z profesorek a požádala  o dvacet dortíků na večírek, který se koná dnes. Všechno záviselo na mě, volná ruka výběru. Nenechala jsem nic v náhodě a ve čtvrtek večer se pustila do pečení, které mi dalo v nemalé míře zabrat. Ve snaze udělat všechno bez jediné chyby jsem používala jen osvědčené recepty, s výjimkou jednoho. Výsledek nebyl nijak otřesný, vezmu-li v potaz ,,Sto lidí, sto chutí.", ale přílišnou sladkost by nikdo nezapřel. Kakaová příchuť se zdála jako spása v případě, že novinka selže. Když jsem třetí plech vkládala do trouby, povolilo mi zápěstí a celý jeho obsah se rozlil do jejích dvířek. Se slzami na krajíčku, zklamaná a nasraná jsem otírala vlhkým hadříkem vnitřek trouby, mezitím co můj pes měl hlavu strčenou pod dvířky a snažil se ze situace vytěžit co nejvíc. Jakmile jsem dveře zavřela, naskytl se mi pohled, který mě donutil smát se ještě v posteli. Bílá srst mého chlupatého kámoše s fleky od čokolády a jeho zuřivá snaha o dokonalé vyčištění vzniklého problému. Nazdobila jsem krabici, abych body nasbírala tam, kde by případně mohly chybět a dnes ráno zakázku předala. Je zvláštní říkat si o peníze někomu, kdo je vám svým způsobem nadřízený. Stejně tak jako nevidět reakce lidí na jídlo, které jsem připravila. Snad bylo všechno v pořádku.

To byl můj týden v poněkud dlouhé zkratce. Teď už se jdu obléknout na tradiční večeři v obložení mých přátel.

Krásný večer.
L.M.

pátek 13. prosince 2013

12.12.2013

Posledních několik dní uplynulo jako velká voda. Sice nic nestíhám, ale ten ruch a shon kolem mě zvláštním způsobem naplňují. Často se nechávám slyšet, že zima dělá věci lepší a sníh, jako její nedílná součást, obzvlášť. Je tu jenom pár dní a už se toho stačilo udát spoustu. Všechno špatné, co bylo, zakryl třpytící se sníh symbolizující něco pozitivního. Teď jen doufám, že se v nejbližší době nepřemění zpět na břečku...

Každý večer mi teď volá Teta. Většinou s úmyslem sdělit mi nějakou krátkou informaci, která končí zapáleným půlhodinovým hovorem. Za zmínku ale určitě stojí ten středeční: ,,Mláďátko, mám pro tebe zprávu! Pan Šéf otevírá na Silvestra ve velkoměstě novou kavárnu...". Kavárnu ve velkoměstě, uvnitř notoricky známé historické budovy. V té chvíli se mi zastavil dech a v hlavě spustil alarm, který vycítil příležitost. Příležitost, která přišla v tu nejméně vhodnou chvíli, ale nechat ji jít by byla ta největší hloupost, kterou jsem kdy udělala. ,,Zmínila jsem se o tobě před ním a byl by rád, kdybys mohla dodávat něco na zub pro její hosty.". Pod vidinou toho, jak si škrtám bod číslo devatenáct ze svého seznamu přání, jsem se začala usmívat tak moc, až se mi přivíraly oči. S telefonem u ucha jsem chodila z místnosti do místnosti a občas se u toho nevěřícně plácla do čela.

Ve sprše jsem po sobě několik minut nechala stíkat horkou vodu, místo pyžama jsem si oblékla nové prádlo a nechala se objímat svou oblíbenou peřinou. Alespoň do té doby, než se ve tmě rozsvítila obrazovka telefonu se zprávami od Zimy. Podle měřítka, které jsem v jeho případě i tak dost posunula, to začalo poměrně nevinně. Kam se to stačilo posunout do druhé hodiny ranní, mi teď nahání husí kůži. Nedokážu rozeznat, jestli ji způsobuje strach, nebo vzrušení. Vzhledem k jeho přesvědčovacím schopnostem je jasné, že se výběrem školy neminul, těžko by v sobě zapřel jejího studenta. A tak se stalo, že jsem svůj kousek prádla a holé kůže vyfotila a stiskla "Send". Přibližně v tom bodě se situace zvrhla, hranice flirtu byla daleko, téměř v nedohlednu. Začal se mnou sdílet jeho tajné představy, jejichž jsem se stala součástí, nevynechával detaily. Díky samoukládací funkci mi v knihovně fotek přibyly hned dvě nové. A tak, dřív než jsem naživo spatřila jeho obličej, jsem měla možnost vidět jeho napínající se kostkované trenky. Ve dvě hodiny jsem s telefonem v ruce upadla do hlubokého spánku. Zprávu se zněním ,,Máš skype?:)" jsem si přečetla až po probuzení a možná je to jedině dobře.

Po cestě domů jsme s K. zatoužily po něčem kalorickém a nezdravém, a tak jsme za chůze křoupaly brambůrky. Záležitost se Zimou jsem si v tu chvíli nemohla nechat pro sebe, už jen z důvodu, že když si K. hrála s mým telefonem, zablikalo na horní liště ,,Ukážeš mi kalhotky?:P", jsem jí vysvětlení trochu dlužila. Následoval vteřinový zaražený smích a další z jejích pravd: ,,Jak zoufalý musí být kluk, aby se snažil sbalit holku na sociální síti?", vrtěla hlavou. Třeba ta správná otázka měla znít spíše následovně: Jak zoufalá může být holka, aby ho neposlala do háje hned na začátku?

Dobrou noc.
L.M.

neděle 8. prosince 2013

8.12.2013

Pamatujete si, jak jsem chtěla zůstat o víkendu s rodinou, protože jsem měla pocit, že mě potřebuje? Vydrželo mi to jen do soboty. Bylo přibližně kolem poledne, když moje ten den na celý svět nasraná máma přiběhla do kuchyně, na dvě doby mě sprdla za připálenou polévku, kterou vařila ona, a kdybych uraženě nehodila vařečku do dřezu, měla bych na kontě i hladovění dětí v Africe a globální oteplování. Sestra odjela do velkoměsta hned v pátek a vrátila se až dnes večer, takže jakékoliv povinnosti se úspěšně vyhla, stejně jako to zázračně provádí většinu víkendů... Zavřela jsem se tedy mezi čtyři stěny svého pokoje a čekala, až se někdo příjde usmířit. Naštěstí to netrvalo dlouho. Odpoledne jsem vyplnila pečením dvojité dávky perníčků za společnosti mého slintajícího psa, který zhypnotizovaně pozoroval dění v troubě a občas nenápadně ukradl jeden kousek, co se nacházel prostě příliš blízko. Večer jsem strávila u svého oblíbeného filmu a maturitních témat, která jsem konečně přestala ignorovat.

Můj hluboký spánek narušil Zima, přesně v 4:33 nad ránem. Po několika minutách, kdy se moje oči snažily vzpamatovat z rány v podobě vysokého jasu na displeji, jsem si přečetla záplavu zpráv, které v lehce podnapilém stavu psal. Jednu za druhou. ,,Koťátko. Mmm. Spinkáš? Mláďátko. Vrr. Spinkáš? Nespinkej. Dlužíš mi něco sexy! Kous. Jsem z tebe tak nadržený! Mláďátko!". Přicházelo po krátkých intervalech. ,,Jsi ve velkoměstě? Chci s tebou jít nakupovat a pozorovat tě, jak si něco zkoušíš.". Když jsem znovu usla, zdál se mi o něm sen. Odhalil, že ve skutečnosti se jmenuje Petr, unesl mě a následně znásilnil u něj v bytě. Kdoví, jak moc by se lišila skutečnost od snu. Možná mě to konečně zastrašilo od opravdového setkání.

Do velkoměsta jsem přesto vyrazila. Sama, protože Koťátko porazila chřipka s horečkou. Dostala jsem spolu s úkolem vybrat dárky pro Ježíška nemalý finanční obnos a nasedla do autobusu. Těšila jsem se na vánoční voňavou atmosféru, ale není to ono, když ji nemáte s kým sdílet. Tempem sobě vlastním jsem tedy přebíhala z obchodu do obchodu a vybírala dárky pro své blízké, což letos nebylo tak těžké, jako vybrat dárky sama pro sebe. K mému překvapení mi bylo všechno velké, a tak jsem si odnášela poslední slevněné kousky v miniaturních velikostech. Několikrát za den jsem v kabince zopakovala: ,,To tady nemůžu nechat, mám v tom skvělý tělo!" a počet opakování mě přivedl k myšlence, že za to možná nemůžou ty šaty. Třeba na mě moje nemoc zanechala alespoň nějaký pozitivní následek.

Když se mi hlady začaly stahovat a bolet i intimní místa, pospíchala jsem do centra na oběd. Kdybych si mohla vybrat jenom jednu činnost, kterou nikdy nechci dělat sama, bylo by to jídlo. Není nic smutnějšího, než nemít s kým prohodit slovo nad skvělou večeří, nebo obědem. Fakt, že moje oblíbené jídlo téměř nikomu z mých přátel nechutná, mě zavedl do restaurace, kde i když příjdu sama, sama si nepřipadám. Číšník se tam směje tomu, jak slabá jsem, když nedokážu ani pořádně otevřít vchodové dveře, natož rozlomit hůlky. Když se zdá, že boj s nimi vyhrávám, dostaví se žízeň a já musím začít zase od nuly. Dnes jsem k obědu dostala ještě sklenici vína, jen tak. Pro moje leopardí oči.

Skvělé jídlo a vůně, která sílila s ubývající vzdáleností k hlavnímu náměstí, mi vyčarovaly na rtech ještě širší úsměv. Vzpomněla jsem si na milovanou Láskomanku a naše setkání po několika měsících: ,,Baví mě ten tvůj koketní úsměv, vypadá to, že se všema flirtuješ." smála se po cestě na naše místo s miskou plnou borůvek z trhu. A měla pravdu. Kolik náhodných kolemjdoucích se na vás usmívá? Kolik z nich se vám u toho bude dívat do očí? Na cestu jsem si koupila přesladkou karamelovou kávu, jejíž kelímek hlásal tučným černým písmem ,,Caution! I'm hot!". Pro případ, že by okolí tento fakt nedopatřením opomenulo. Sebevědomí v kelímku.

Doma jsem si ohřála svou zbylou porci od oběda a doteď se snažila přes všechny zprávy od Zimy a Láskomanky splnit neodkládatelnou práci. Marně. Nechám se tedy ukolíbat vůní perníku, která zaplnila můj pokoj, protože kdekoliv jinde by je spořádal buchty milující pes. Zítra se díky tomu aroma probudím už nasnídaná a se zkaženými zuby.

Dobrou noc a úspěšný týden.
L.M.

sobota 7. prosince 2013

6.12.2013

Nevýhoda toho, že už nezvládám články psát denně spočívá v tom, že spoustu věcí, ke kterým jsem se chtěla vyjádřit, nebo vám o nich povědět, spolehlivě zapomenu. Možná je to dobře, protože se k vám dostanou už jenom ty zprávy, které moje paměť považuje za důležité, a tak je uchovává. Na druhou stranu jste ochuzeni o úsměvné momenty, které zkrátka zpětně postrádají svoje kouzlo. Zkusím se polepšit.

Po úterním večeru ve velkoměstě, kdy jsem si dopřála ubohé čtyři hodiny spánku, jsem vypadala překvapivě svěže. Byla jsem odvezena přímo před školu a s růží, kterou jsem dostala při odchodu, vešla do třídy. To ráno mi něčím připomnělo The Breakfast Club a donutilo mě se usmát pod vousy, které nemám. Rozdíl spočívá v tom, že na konci mého příběhu chybí ta scéna, kdy jeden z hlavních hrdinů vítězně zvedá do vzduchu ruku zaťatou v pěst na znamení, že mě dostal. Ani nevím, jak rychle ten den utekl.

Protože má věrná společnost K. měla nějaké povinnosti ve městě, cestu domů jsem absolvovala sama. Se sluchátky na uších, ze kterých už mi několikátý týden hraje ten stejný playlist, pořád dokola, jsem seděla v autobusu a nepřítomně pozorovala ubíhající cestu z okna. Od domu mě dělily už jen dvě zastávky, když jsem se začala rozhodovat, jestli z autobusu nevystoupím hned. Zrak mi sklouznul k hloučku dětí, které si dost hnusným způsobem dobíraly malou slečnu. Nevím proč, neznala jsem ji, ale najednou jakoby mě něco začalo štípat do zadku, abych na něm neseděla a šla jí pomoct. Strhli jí z hlavy barevnou čepici s bambulí a jeden druhému přihrávali kopáním po zablácené zemi. Nesnáším, když někdo někomu ubližuje, obzvlášť, když tak činí úmyslně. Brečela a žádný kolemjdoucí jí nepomohl. Co bych vlastně udělala, kdybych z autobusu vážně vystoupila? Co bych řekla? V její situaci už jsem se jednou ocitla, a tak by se dalo předpokládat, že to budu vědět. Ale ve skutečnosti budu asi pořád ten stejný slaboch.

Kdykoliv se mě někdo ptá, jestli je maturitní ročník opravdu tak těžký, jak se říká, kroutím nesouhlasně hlavou. Studuji už jen to, co mě baví, a tak dny ubíhají mnohem rychleji než v předešlých letech. Ze zvláštního důvodu mi všechno prochází, moje lenost, které se teď elegantně říká prokrastinace, mě ještě nijak nevytrestala a zpracovaná témata se zázračně množí. A tak uběhl i čtvrtek a pátek. Zjistila jsem, že nedokážu ustát, když je na mě někdo blízký pyšný. Jakmile se táta podíval na moje precizně zpracované materiály a kmitající prsty na klávesnici, které plynule psaly v cizím jazyce o historii literatury, nasadil svůj typický výraz. Přesně ten, co měl ve tváři, když jsem hrála na klavír a on seděl se sklenicí vína na schodě. Znovu se ve mně vzbudil ten zvláštní pocit nejistoty a abych se vyhla dlouhému objetí, prudce jsem se zvedla: ,,Musím se jít osprchovat.".

Dnešní odpoledne jsem strávila ve společnosti mé kamarádky M. a její okaté dcery. Ode dne, kdy jsem je navštívila naposledy, uplynula tak dlouhá doba, až jsem se styděla. Jako jedna z mála by mě nenechala v ničem samotnou a podpoří jakékoliv moje rozhodnutí, stejně tak jako já ta její. Nesoudím ji za staršího přítele ani dítě. Vím, že já bych se rozhodla jinak, ale není pro mě nic důležitějšího, než aby byla šťastná, ať to znamená cokoliv. Během hodiny a půl jsme na sebe chrlily nejrůznější novinky a já u toho pojídala ty nejlepší vánoční perníčky, na které se chystám hned zítra.

Ačkoliv jsem chtěla svůj víkend strávit ve velkoměstě nakupováním dárků a popíjením horké čokolády na vánočních trzích, něco mě doma zdrželo. Mám pocit, že jsem tu teď potřeba.

Dobrou noc.
L.M.

úterý 3. prosince 2013

3.12.2013

Je úterý večer a já jsem se znovu ocitla v nemocnici. Tentokrát jsem však v ruce místo lékařské zprávy a karty pojištěnce držela skleničku šampaňského, místo vyděšeného výrazu mi na rudých rtech zůstával ten nejširší úsměv a svůj pobyt jsem si vychutnávala plnými doušky. Byla by škoda předbíhat, a tak se mnou prožijte můj dnešní příběh…

Před týdnem jsem dostala pozvání, které se zkrátka neodmítá. Již několikátým rokem je moje babička zvána na vánoční večírky v lepší společnosti a jako její nejstarší vnučka mám to privilegium suplovat svého zesnulého dědu. Po dlouhém školním dni jsem doběhla autobus do velkoměsta a doufala, že stihne přijet včas. Ve včerejší snaze udělat ze sebe co největší krásku jsem si do vlasů po jejich umytí vmasírovala kokosový olej v bio kvalitě. To, co přišlo ráno, byla největší noční můra - mé vlasy byly tak mastné, že vypadaly jako bych si je nemyla měsíc, ne předešlou noc. Z nouze jsem vytvořila s pomocí nejmladší sestřenice ctnost, nazula oblíbené lodičky a v závěsu s Tetou a babičkou vyrazila k místu konání.
Vzhledem k charakteru akce a předešlých zkušenostech jsem už dopředu věděla, že budu v místnosti největší Mládě, vůbec mi to však nevadilo. Vzala jsem si do ruky skleničku, pomalu usrkávala šampaňské a pozorovala okolí. Většina hostů přišla v páru, mezi mužem a ženou byl často markantní věkový rozdíl a kromě pořadatelů se nikdo neusmíval, ani falešně. Celý večer byl důkazem, že můžete mít jakkoliv tučné konto, ale když vám chybí vkus a jiskra, nezachrání vás ani drahá kabelka a designerské boty. Kdybych sečetla cenu svého outfitu, nepokryla by dost možná ani jeden kousek oděvu jiné ženy v místnosti. Ale teď hádejte, na koho směřovaly všechny pohledy?
Večer uvedl svým slovem muž vysokého postavení, od kterého jsem čekala vystupování přiměřené jeho pozici. Místo toho vyšel na pódium, mával sebou jako vrba ve větru a ruku měl zaraženou hluboko v kapse svého saka. Nenápadně jsme si s Tetou vyměnily všeříkající pohledy. V tomhle ohledu jsem opravdu pyšná na to, jaké vystupování mám já i moje milá společnost. Umíme žít okamžikem, užít si chvíli, ať se právě nacházíme v jakékoliv situaci. Nechybí nám vtip ani vychování a snad se v našem rodu dědí z generace na generaci i špetka šarmu...
Po dnešním večeru se cítím konečně naplněná, po všech směrech. Užila jsem si mimořádný koncert, skvěle se bavila, ochutnala spoustu vynikajícího jídla a hlavně - připadala jsem si po dlouhé době krásná. Začínám se znovu cítit šťastná, snad věci budou už jenom lepší.
Dobrou noc. 
L.M.