Od pondělí jde můj zdravotní stav jenom z kopce. Den ode dne jsou bolesti silnější a mám strach z toho, že skončí až na úrovni, kterou tak dobře znám z předešlých měsíců. V chladné historické budově naší školy se klepu kosou i v tom nejtlustším svetru a dvou párech ponožek, což mi na zdraví jedině ubírá. Nechci, aby to o mně kdokoliv věděl, a tak když potřebuju léky, zavírám se na záchodě a polykám je tam.
,,Kdybych tak mohl, vzal bych všechnu tu bolest na sebe. Vůbec si to nezasloužíš." řekl jednou P. Tehdy jsem beze slov a bez výrazu kroutila hlavou. Teď si opravdu přeju, aby to bylo možné. Neříkám to v afektu. Vážně si přeji, aby mě viděl v té chvíli, kdy jsem vycházela z ordinace po tom otřesném zákroku, jak jsem brečela před nemocnicí, jak jsem se skácela na podlahu před ordinací, když jsem se dozvěděla výsledky, jak jsem brečela měsíc v nepředstavitelných bolestech. Jen v případě, že by pocítil mou bolest na vlastní kůži a na vlastní oči viděl co způsobil, by jeho omluva mohla být upřímná, až tehdy bych mu ji uvěřila. Pravděpodobně by mu došla slova. To, co
Když v hodinách poslouchám teorie všech filozofů o zákonitostech dobra, říkám si kde se vyskytla chyba. Všechno zní spravedlivě a logicky, v praxi, alespoň v té mé, to však není víc než utopie.
Važte si toho, že jste zdraví.
L.M.
Žádné komentáře:
Okomentovat