úterý 5. listopadu 2013

5.11.2013

Budík dnes zazvonil o hodinu později, v osm mě před domem vyzvedlo černé auto a nevezlo mě do školy. Zastavilo před domem K., nastoupila a vystoupily jsme společně až před výstavištěm. Protože při výběru vysoké školy nám už tak trochu hoří za zadkem, navštívily jsme veletrh vysokých škol. Já už po druhé.

Nechaly jsme se nést davem lidí, našich budoucích konkurentů. Spoustu z nich se marně pokoušelo vypadat dospěle, vnutit ostatním svůj osobitý styl, který působil jako pěst na oko. Vůbec jsem jim ho nevěřila. Vypadali mimořádně nepřirozeně. Několik jedinců jenom v klidu proplouvalo a snažilo se nebudit příliš pozornosti, stejně jako já. Lidé, kteří mě ve škole běžně přehlíží a sotva pozdraví, najednou zdravili už z dálky a usmívali se jak mohli. Dávám to za vinu cizímu prostředí. Když jste nejistí, i ten největší nepřítel se najednou zdá jako dobrá společnost. Pamatuju si, jak jsem ještě před rokem zmateně pobíhala po budově a nadšeně přijímala všechny letáky a brožury. Tentokrát jsem se zaměřila opravdu jenom na školy a obory, které mě zajímají a vyhla se každému zbytečnému papíru. Ujistila jsem se, že jsem vybrala dobře a teď zbývá jen zabrat a doufat v trochu štěstí.

Nezdržely jsme se vůbec dlouho. Tramvají jsme odjely do centra, v obchodě s prádlem dostaly super čokoládu, nakoupily korálky pro sestřičku a pojedly v nové restauraci mé nejoblíbenější jídlo, které jsem neměla snad dva dlouhé roky, ale moje chuťové pohárky po něm touží pokaždé, co navštívím velkoměsto. Koupila jsem taky úplně první vánoční dárek, knihu plnou mandal k vybarvení pro moji mámu. Vím, že z ní bude nadšená. Těšila jsem se na setkání s Láskomankou po několika měsících, ale čas ubíhal příliš rychle na to, abychom ho stihly.

Teď už jsem doma, tradičně zabalená v peřině, piju čaj a píšu vám každovečerní článek. Věci se zase začínají zhoršovat a bojím se, že "Během půl roku se tělo srovná samo." je lživé tvrzení. Během předešlých čtrnácti dnů se všechno zdálo, že se v dobré obrací, ale od neděle se bolesti ozývají čím dál silněji. Do nemocnice jedu znovu až na konci listopadu a nejsem si jistá, jestli to do té doby vydržím. K. i Láskomanka mají brzy narozeniny, tak se budu snažit myslet na to příjemné, co mě čeká a třeba to špatné brzo přejde, nebo se to naučím nevnímat.

Dobrou noc.
L.M.

Žádné komentáře:

Okomentovat