pondělí 4. listopadu 2013

4.11.2013

Dnešní den byl ve znamení běhu. Nedobrovolného. Jsem zvyklá být všude dřív, nebo alespoň včas. Jsem ten prudič, od kterého dostanete minutu před smluveným časem zprávu se zněním ,,Kde se sakra flákáš?!" a ve smluvený čas vám mým přičiněním drnčí telefon, který raději zvedněte a předem si rozmyslete, co do něj řeknete.

Z domu jsem se však tentokrát vybatolila v čase, kdy měl být autobus už několik minut na cestě do školy. Štěstí mi přálo a po krátkém vtipném běhu na podpatcích jsem nastoupila jako první. Vyšlápla jsem schody do třetího patra a skácela se do lavice. Nebyla jsem si v tu chvíli jistá, jestli mám horečku, nebo to dělá ten umělý krajkový top, co mám zrovna na sobě. Divoce jsem se začala ovívat učebnicí ekonomie a doufala, že na mně nikdo nic nepozná. Znáte ten pocit, když se rozdávají výsledky testů a projektů, dva vaši spolužáci chodí uličkami, pomalu jim listy v rukou ubývají a vy si říkáte, že už brzo musíte být na řadě? Posledních pár prací od chybějících studentů končí na stole profesora a vy před sebou stále nemáte nic. Vy, kteří jste odevzdali práci včas, těsně před deadline si v nervech potili zadek na pracovní židli, teď vypadáte nejenom jako flákač, ale i lhář, protože jak jinak chcete vysvětlit, že jste soubor odeslali, ale příjemce ho prostě nedostal. Výraz slečny sedící přede mnou ve mně vzbudil zvláštní touhu uhodit ji pěstí do zad, kterou jsem okamžitě potlačila a po zbytek hodiny jenom seděla s výrazem bohyně pomsty a všechno, co jsem slyšela, okamžitě posílala druhým uchem ven.

Následující hodinu jsem se spotila hned po druhé, když jsem se pokoušela dohnat v pětačtyřiceti minutách látku, kterou ostatní plnili během třech vyučovacích hodin. V předmětu, na který mám vyloženě antitalent. Marně. Na to, jak neškodně a krátce dnešní školní den vypadal, jsem ze školy společně s K. odcházela úplně vyřízená. Autobus nám jel až za čtyřicet minut, a tak jsme se vydaly tradiční oklikou. Tentokrát nám k tomu nesvítilo příjemné podzimní slunce, zvedl se silný vítr a moje kašmírová šála mi bránila ve výhledu.

Doma jsem ze sebe strhla nepříjemnou černou krajku, oblékla si oblíbené námořnické triko, svetr od babičky a vydala se ke K. domů. Mám ve zvyku se po cestě stavit v místní večerce a koupit nějaké mlsání pro dlouhé studijní odpoledne. Kdykoliv otevřu její vchodové dveře, směje se na mě vietnamský manželský pár. Jsem tu zkrátka známá firma. Ještě nikdy jsem si tam totiž nekoupila něco jiného, než sáček Haribo bonbónů a čokoládky Kinder, nepočítám-li mé pozdně večerní běhy pro chybějící ingredienci do pečení. Pily jsme čaj, řešily výběr vysoké školy a mlsaly ve velkém. Viděla jsem po dlouhé době sestřičku K., které jsem přinesla tašku s miniaturními psíky, snědla dort a brzy se vydala do podvečerní tmy.

Během jsem celý den nejen začala, ale i ukončila. V uších mi hrálo Midnight city od M83 a já jsem si vykračovala do rytmu. V hlavě se mi promítaly nápady na skvělý edit z nadcházející sezony a cesta ubíhala. Do té doby, než jsem si všimla stínu za mnou, který házela podivná postava. Po tmě a ve ztichlé opuštěné ulici je každý podezřelý, pro někoho jiného to můžete být klidně vy. Tak dlouho jsem zrychlovala kroky, až se moje chůze proměnila ve běh. Když se za mnou zabouchly dveře rodného domu, řekla jsem si, že bych měla zase běhat pravidelně. Plíce pravděpodobně zaklepou na dveře každou chvílí, ztratila jsem je někde na půli cesty.

Dobrou noc.
L.M.

Žádné komentáře:

Okomentovat