středa 20. listopadu 2013

20.11.2013

Ačkoliv nechci nic zakřiknout, mám pocit, že pondělí bylo vyvrcholením všeho špatného, co se za poslední rok stihlo udát. Pocit, že všechno bude už jenom lepší. Do školy teď chodím do rytmu pozitivně laděných písniček a snažím se zůstat u chůze a nezačít poskakovat.

V pátek mě čeká stužkovací večírek. Poslední dny se tedy chodí do školy s o to lehčím krokem - z většiny hodin utíkáme, z organizačních důvodů. Připadá mi, že se tento týden chodím do školy vážně jenom nasvačit. Někdo před týdnem nadhodil nápad s občerstvením pro hosty, kterého jsem se okamžitě chytla. Fakt, že těch hostů bude stovka jsem si začala plně uvědomovat až dnes, když jsem s N. objížděla všechny supermarkety ve městě a hledala potřebné suroviny. Bojím se, že nebude jídla dost pro všechny hosty, nebo tam naopak nedotknuté zůstane. Buď si užiju svých 15 minut 10 sekund slávy, nebo vyvolám spontánní dortovou bitvu. Obojí zní jako zábava, takže čeho se bát? Tak trochu si plním sen.

Od sobotního pohřbu mé babičky jsem dědu neviděla a dělalo mi to starost. Když jsem z něj mezi prvními odcházela, pohladil mě po tváři a řekl: ,,Když budeš potřebovat cokoliv na pečení, tak se pro to stav. Všechno je to tvoje, talent už jsi zdědila.". Dnes vezl mou sestru na trénink a po cestě zpátky s námi povečeřel. Protože pečící kolotoč jsem započala už dnes večer první várkou macarons, musela jsem u něj doma vyzvednout několik zdobících sáčků a posypek, které bych teď v obchodech sháněla těžko. Bylo to zvláštní. Všechno bylo přesně na tom místě, kde to babička položila. Z kalendáře, který jsem jim darovala k Vánocům, byla vystřižená fotka a list otočený na týden, kde stojím mezi babičkou a dědou a držím kytku co mi dali k osmnáctinám. Připravila jsem dědovi ke snídani pórkovou pomazánku a celou dobu mě sledoval. V babiččině kuchyni se vyznám líp než v té vlastní, motala jsem se tam už od dětství. ,,Asi si tě tu nechám, jsem tu úplně ztracený.". Nemohla jsem zůstat dlouho, čekalo mě spoustu práce. Po cestě jsem se zastavila u strýce s úmyslem předat něco ve dveřích, ale byla jsem vtáhnuta dovnitř celou psí smečkou a dala si po dlouhé době dobrou kávu.

Mezitím, co moje sestra pečlivě rýsovala na pečící papír kružnice o průměru 4 centimetry, já jsem se strachem míchala těsto. O makronkách toho bylo spoustu řečeno, hlavně o náročnosti jejich přípravy. Už jsem se začala hrdě plácat po zádech a křičela nadšeně na celý dům, že jsem to dokázala a ať se jdou podívat. Zazvonil mi telefon, volal děda: ,,Zrovna si dávám na sváču tu tvoji dobrotu. Škoda, že nejsem mladší, s tebou bych se měl stejně dobře jako s babičkou!" a věděla jsem, že když do říká, tak se usmívá. Nějakým způsobem mě to udělalo šťastnou a zároveň se mi chtělo brečet. Pak začalo něco smrdět a z trouby jsem místo dokonalých francouzských cukrátek vytáhla vražedný nástroj. Druhý plech jsem pro změnu dostatečně nedopekla a nemůžu je sejmout z pečícího papíru, aniž bych je rozdrtila. Mé první velké kuchyňské selhání, ale já se nevzdám.

Největší zápřah příjde zítra a s ním i Koťátko jako pomoc.

Dobrou noc.
L.M.

Žádné komentáře:

Okomentovat