pátek 15. listopadu 2013

15.11.2013

Jsem tu, pořád. Plácám se v životním bahně, které ze sebe nemůžu smýt. Spekuluju nad tím co změnit, aby bylo líp a jediná kloudná myšlenka, která přichází je útěk - ať už ten myšlenkový, nebo opravdový únik do neznáma. Probouzí se ve mně čistá sobeckost, která nebere ohledy na ostatní a nutí mě myslet jenom na svoje vlastní dobro. Vím, bylo na čase, ale teď není zrovna nejvhodnější doba. Vytvořila jsem si zvláštní bublinu, jejíž hranici neumí nikdo překročit. Jsem v ní jen já a průhledná je jenom zevnitř. Nemluvím. Neodpovídám ani na otázky. Němě hypnotizuju jeden neurčitý bod. Nesnáším, když se mě někdo dotkne. Nechci tu bublinu opustit.

Rozhodí mě teď každá pitomost. Po všech ránách, které se nehojí, jsem zkrátka slabé mládě. Ráno se mnou zamával další z odjezdů P. za Slečnou ze sousedního státu. Nemůžu se ubránit žárlivosti, ne však té typické, kterou dost pravděpodobně zažíváte ve svých vztazích vy. Nežárlím na Slečnu, žárlím na jeho štěstí. Nic ho nebolí, našel lásku... Mrzí mě, že i když se tolik snažím žít tak, abych ho dávala ostatním, mně se ho nevrací ani zlomek. Zoufale doufám ve spravedlnost ve své nejprimitivnější formě. Čekám, jestli příjde a všechno se mi jednou v dobrém vrátí. Ve snaze vymazat P. navždycky z mojí hlavy jsem začala u sociálních sítí - odstranila, blokovala, zrušila. Najednou jeho podstatná část z mých očí zmizela, ale necítila jsem se vůbec tak dobře, jak jsem očekávala. Nikdy na něj nezapomenu a až teď můžu s jistotou říct, že jsem ho milovala. Slovo, kterému se pro jeho sílu úspěšně vyhýbám, ale prožívám ho stejně jako ostatní. Pozdě.

Když už mě doprovází více náhody než štěstí, může se stát, že tento článek dokonce právě čte, ale k postavě P., původnímu důvodu založení tohoto blogu, se stejně neváže. Jediné, co si přeju je být šťastná, ať už to v mém životě bude jednou znamenat cokoliv. Nemám vysoké cíle a nezáleží na tom, jestli mé štěstí bude ztělesňovat práce od rána do večera, nebo dům plný dětí. Udělám pro svůj kousek cokoliv.

Dobrou noc.
L.M.

1 komentář:

  1. Rozchody bolí. Ony by bolely méně, kdybychom viděli, že ten druhý se taky trápí, ale bohužel to bývá trochu jinak...
    Až ti onen P. bude úplně šumák, až budeš lhostejná při pohledu na něj, nebo při vyslovení jeho jména, až tě ani nepobouří nebo nerozesmutní jeho poslední vztah s jinou dívkou, pak teprve budeš osvobozena a budeš moct začít nový život, hledat někoho nového.
    Protože, když odchází jeden, uvolňuje tím místo druhému.
    Řekla bych ti, nesmutni pro něj, ale vím, jak je to někdy těžký. Srdce se nedá oblbnout, nedá se mu poručit, musí si projít svou cestu...

    OdpovědětVymazat