středa 13. listopadu 2013

13.11.2013

Dnes něco viselo ve vzduchu už od rána. V datu se číslo třináct objevilo hned dvakrát a jedna nepříjemná událost stíhala druhou. Třeba jsem všechno tušila už od víkendu, když jsem se během nocí několikrát budila a v hlavě mě tlačily různé myšlenky. Třeba vážně existuje něco jako osud a šestý smysl.

Včera večer mi Sestra poslala zprávu, že babička zůstala v nemocnici. Nevěděla jsem vůbec co se děje, ale ačkoliv to nebyla dobrá zpráva, věděla jsem, že bude v pořádku. Za pár dní ji pustí. Jakkoli hloupě to zní, neměla jsem o ni strach. Usnula jsem docela rychle, ale probudila se před čtvrtou ráno - přesně v minutě, kdy mé mámě zvoní budík do práce. Nikdy jsem ho zvonit neslyšela, ale něco moje přesné buzení zkrátka podmiňuje. Když jsem si čas v půli cesty do kuchyně konečně uvědomila, odkolébala jsem se zase zpět a usnula tak tvrdě, že jsem musela i ten nejpozdnější autobus dobíhat.

Ve škole šlo všechno podezřele jednodušše. Ve filozofii jsem klidně poslouchala látku, pila u toho borůvkový čaj a po dlouhé době jsem se opravdu upřímně rozesmála nad teorií o šikaně jednoho z mých spolužáků. Během jazyků jsme sledovali filmy, v matice řešili stužkovací večírek. Další vlna problémů nastala o obědové pauze. Najednou se slehla zem po mojí peněžence. V temných útrobách kožené kabelky nebyla, vydala jsem se tedy směrem ke skříňce, co kdybych ji jen nechala v kapse kabátu? O tom jsem se přesvědčit nemohla. Někdo mou skříňku rozkopal tak, že její dveře nešly ani otevřít. Zbývala mi poslední hodina a bylo v ní všechno - boty, kabát, třeba i ta peněženka. Nebylo to poprvé, co k tomu došlo, minule jsem u toho však nebyla já, ale moje skříňková spolubydlící. V panice jsem zalarmovala spoustu lidí: dozor, zástupce ředitele a nakonec školníka. ,,Měl jsem čekat u CocaColy, tak mě tady máte!" řekl nadšeně. Po pár ránách do plechu všechno bylo zase tak, jak má. Peněženka uvnitř ale nebyla.

Během poslední hodiny jsem rychle splnila práci a dál jen hypnotizovala telefon, čekala jsem balík s několika vánočními dárky a nechtěla ho propásnout. Místo zásilkové služby se ozvala máma. ,,Jedeme za babičkou do nemocnice.". Teprve v tu chvíli jsem začala pochybovat, že je všechno v pořádku. Oba rodiče měli být ještě několik dalších hodin v práci, ale nebyli. Přijela jsem domů, našla peněženku, vyvenčila psa. Když jsem v prádelně beze slov drhla rudý flek z oblíbeného pyžama, stoupli si oba mezi futra dveří a nic neříkali. Nechtěla jsem, aby vůbec začali mluvit, protože mi bylo jasné, co by řekli. Začala jsem drhnout ještě zuřivěji, než jsem se opřela o pult a začala brečet. Nemuseli říkat vůbec nic. Mozková mrtvice, selhání srdce.

Nebýt mě, zřejmě by zemřela už před třemi lety. Jednou v létě, když jsem ji byla navštívit společně se psem, šla mě doprovodit k brance a neodcházela, dokud jsem byla v dohledu. Dělala to tak vždycky. Čekala, až dojdu na konec ulice, potom vybrala poštu a šla zase domů. Už jsem skoro přecházela cestu, když jsem uslyšela hluk - spadla popelnice a hned vedle ní ležela babička. Zahodila jsem vodítko i tašku na zem a běžela za ní do kopce. Nebýt toho rámusu, zastavilo by se jí srdce. ,,Neříkej to nikomu, Mláďátko, bude to naše tajemství.". Porušila jsem ho. A zachránilo jí to život. Tentokrát jsem nemohla udělat nic. Všechno přišlo strašně rychle.

Najednou celá rodina seděla v obývacím pokoji v domě mého strýce a kopala do sebe jednoho panáka za druhým. Jediná chvíle, kdy mi to nevadilo. Vím, že by rodina měla být v těžkých situacích pohromadě, ale opravdu jsem tam nechtěla být. Vidíte svého tátu poprvé opravdu na dně, slyšíte ho brečet a říkat ,,Holky, já vás mám tak moc rád.". Chtěla jsem se zavřít sama do nějaké skleněné krychle, sednout si do jejího rohu a nic neslyšet, nevnímat, srovnat si všechno v hlavě a uvědomit si, že tohle se opravdu děje, že je to skutečné. Když jsem do té místnosti vešla a snažila se pozdravit, jenom jsem hýbala pusou, ale nevydávala u toho žádný zvuk. Viděla jsem dědu, jak sedí na opačné straně pohovky a dívá se do prázdna. Jakmile mě uviděl, všechen jeho povrchový klid byl pryč, pověsila jsem se mu kolem krku jako opice a začali jsme brečet. Oba, spolu. ,,Než jsme jeli, nakoupili jsme deset kilo mouky. Kdo nám teď umíchá těsto? Ty jsi moje cukrářka.". A donutilo mě to brečet mnohem víc. Ještě minulý týden jsem u nich byla častěji než doma a společně jsme se bavili nad pečením vánočních perníčků, jejichž zbytky mám pořád ještě v plechové dóze na pracovním stole.

Najednou je to pryč. Pořád slyším její energický hlas, vidím ji stát ve dveřích a mávat, když odjíždím. Mám šperkovnici plnou skvostných náhrdelníků, které vyráběla, když můj táta byl ještě v plínkách. Svou vášeň pro rudé rtěnky a pečení jsem nemohla podědit po nikom jiném. Nevím, koho se teď budu ptát, jestli když smíchám pudink s vyšlehanou smetanou, tak ztuhne. Už nikdy nebudu jíst tu nejlepší svíčkovou na světě.

Nevím, v čem jsem společně s celou rodinou uvízla. Špatný den? Týden? Měsíc? Období? Rok?
Nechci myslet.
Dobrou noc
L.M.

3 komentáře:

  1. Teď bych si toho panáka dala nejradši taky... Babičku a 2 dědy mi vzala rakovina. Vím, jakou bolest teď rodinou prožíváte. Přeju hodně síly, zvládnete to!

    OdpovědětVymazat
  2. To je mi moc líto:( Snad se budete brzy všichni cítit lépe a na babičku si uchováte krásné vzpomínky♥

    www.lorietta.cz

    OdpovědětVymazat
  3. To je strašně smutný. A dovedu si představit, jak ti bylo a taky jak bylo tvým rodičům, vždyť babička byla maminkou jednoho z nich. A bolest, když zemře maminka, je nezměrná, i když jde o člověka v letech a člověk s tím tak trochu počítá, stejně, skutečnost je vždycky hrozná.
    Dědeček i táta (byla to tatínkova maminka?) budou potřebovat hodně síly a podpory.

    OdpovědětVymazat