pondělí 11. listopadu 2013

11.11.2013

To, že jsem náměsíčná je u nás v rodině už známý fakt. Nikdo se mnou nechce sdílet ložnici ani pokoj, protože je pravidelně straším svým mluvením na nejrůznější témata. Když mě naposledy navštívil milý pár a všichni jsme společně spali v pokoji pro hosty, celou noc si se mnou můj kamarád povídal. Z nás dvou byl však jediný, kdo o tom věděl. Dlouho to tu nebylo, ale teď se každé ráno probouzím tak unavená, jakobych nespala ani minutu a celou noc počítala příklady z matiky, nebo to přepískla s cvičením. Jen tak si dokážu představit ten šílený bolehlav.

A tak i ten nejpřesnější puntičkář dnes ráno zaspal. V neděli jsem se dozvěděla, že bych měla jít do školy hned o hodinu dřív a dopsat tak chybějící čtvrtletní písemku z matiky. Z postele jsem s bručením a shrnutým čelem vylezla o hodinu později, než by bylo na místě. Rychle jsem napsala zprávu T., aby mě omluvila a doběhla poslední autobus. Kupodivu mi to prošlo a test jsem zvládla překvapivě úspěšně poslední hodinu. Když už jsme ve škole, elektronické studijní průkazy obletěla výhružná zpráva od naší třídní učitelky, která v mnoha rodinách způsobila zbytečné dusno. Slibovala všem neomluvené hodiny a následné ředitelské dutky. To, že se to doopravdy týkalo jen několika jedinců, ale zpráva byla odeslána hromadně, se vysvětlilo až o několik dnů později. Musím uznat, že jsem se docela pobavila, reakce některých rodičů opravdu stály za to. Doufám, že se budu stejně smát i po nadcházejících třídních schůzkách.

Protože se po tom přísunu léků v předchozích půlroce snažím dát organizmus zase dohromady, rozhodla jsem se všechny léky vysadit. Mezi nimi taky antikoncepci. A byla to osudová chyba. Přibrala jsem z ničeho a můj obličej už není obličej, ale ksicht, co někdo strčil do vosího hnízda. Ráno mě po dlouhé době překvapila matka příroda a já jsem si připomněla, co je to za nedar. Puká mi hlava a nejraději bych se chodila každou chvíli sprchovat. Ať už je tomu konec.

Mezi malováním a posloucháním hudby jsem občas sledovala dění na sociálních sítích. Cyklista, můj kamarád od dětství, s kterým jsem se učila jezdit na kole, tam zanechal několik nadávek, příspěvků o zbytečnosti své existence a o tom, jak si jeho (možná už bývalá) přítelkyně má najít někoho jiného, když on je debil. Než spolu tihle dva začali chodit, byla jsem k němu několikrát zvaná na film, venčili jsme spolu psy a velmi důrazně mi dával najevo, že o mě má zájem. O něco méně důrazně mi to dává najevo doteď. A musím říct, že ačkoliv se to může zdát příjemné, nedělá mi to vůbec dobře. Skromný kluk, sympatický, šikovný, jeho úroveň jízdy na kole se po těch letech výrazně liší od té mojí, zásadový. Je jen jedna věc, která mi vadí a pozoruji ji na všech klucích a mužích, s kterými jsem se kdy setkala. Když cítí, že jejich vztah jde ke dnu, začínají hledat jinde. Nevadí, že ještě neskončil a dost možná je to jenom jedna hádka. Začínají hledat jakousi pojistku pro případ, že bude opravdu konec. Ten konec nakonec vždycky přišel, dřív či později, ale nikdy jsem z žádným z nich nic neměla. Kdykoliv jsem pak byla pozvána na rande, představila jsem si sebe v oné situaci a schůzku odmítla. Stále doufám, že se mi neozve. Nejen protože se mi tahle praktika hnusí, ale je mi příliš dlouho příliš dobrým přítelem na to, aby byl jednou něco víc. Takhle to bohužel funguje.

Dobrou noc a úspěšný týden.
L.M.

Žádné komentáře:

Okomentovat