neděle 10. listopadu 2013

10.11.2013

Víte, co je zvláštní? V poslední době mám pocit, že nemám co říct. A teď nemluvím pouze o blogu a absenci dvou typických večerních článků. Pravděpodobně za to může moje momentální nálada a nedostatek sociálního života. Připadá mi, že pokud nejsem v úplné kaši, nebo naopak v opojení z absolutního štěstí, nemám v kapse žádné příběhy, které bych mohla předat dál. Jako bych nevnímala to, co je mezi. Čistý stereotyp, který přehlížím. Možná je to znamení, že je všechno zase na dobré cestě a měla bych se radovat. Třeba.

Znovu tu máme neděli a nevím, kam všechen ten čas utekl. Četba k maturitě? Čtyři knihy z dvaceti za 4 roky studia. O krabici typicky vánočních sladkostí bohatší, o jedno kilo těžší, o osm pupínků na obličeji flekatější. Šaty na blížící se stužkovací ceremoniál: mínus jedny. Obálky k odeslání: čtyři.

Sobota stála za nic. Ráno jsem se hodinu převlékala, abych s rodinou vyrazila do velkoměsta, konkrétně do mého oblíbeného obchodu, odkud pochází čtvrtina mé skříně a všechno zimní vybavení. Nebyla jsem to já, kvůli komu se tam jelo, ale Sestra. Ačkoli jsme sourozenci, není to jenom 5 let, co nás od sebe dělí, ale diagonálně se od sebe lišíme i svojí povahou. Bere všechno jako samozřejmost. Ať už věci materiálního, nebo nehmotného charakteru. ,,Jdu na tenis, přijeď pro mě v pět." nebo ,,Chci nový tenisky/batoh/kalhoty...". Chce to hned a nejlépe bez vlastního přičinění. I když by si za svou rozežranost zasloužila facku, celá rodina se postaví do pozoru, mlčí a dělá, co jí na očích vidí. Hodnota věcí jí zůstává skrytá. Důvod, proč jí to prochází, podle mě spočívá z velké části v incidentu z října. Mezitím si sama platím učebnice, oblečení, cestování, jídlo, mnohdy i léky a nikdy bych si o peníze neřekla. Telefon, který jsem dostala jako pozdní vánoční dárek, jsem rodičům se studem rozmlouvala měsíce dopředu.

Ještě před odjezdem se strhla hádka, máma se urazila, táta odešel hrát do spodního patra něco na xboxu a já jsem si naštvaně stáhla rifle a zalezla zpět do postele. Doma bylo celý den dusno. Bez řečí jsem do sebe u stolu nacpala těstoviny s lososem a špenátem a nemohla se dočkat, až odejdu za K. oslavit její narozeniny. Zůstala jsem ve společnosti její rodiny a A. a bylo mi dobře. K. jsem darovala roztomilé bačkůrky s norským vzorem, její sestřičce pytlík sladkostí ve tvaru kočiček, aby jí cesta do nemocnice lépe utíkala. Vystřídaly jsme snad všechny stolní hry a všechny chutě. Cestu domů jsem natahovala každou boční  uličkou, abych mohla zůstat co nejdéle na čerstvém vzduchu. Pomalu se přestávám bát a víc si cestu tmavými ulicemi se sluchátky na uších vychutnávám. Chtěla jsem si být jistá, že až otevřu dveře od domu, všichni už budou spát, nikdo se nebude na nic ptát a já si dám jen rychlou sprchu a půjdu spát taky.

Dnes je můj stůl zaplavený výkresy, Moleskiny a barvami a snažím se dokončit všechny rozkreslené práce. Potom, co zkončí všechen maturitní shon, zapíšu se do výtvarného kurzu. Další položka pro můj seznam.

Užijte si neděli.
L.M.

1 komentář:

  1. Občas si připadám stejně, ale někdy mi to jak je mi mizerně pomáhá a píše se mi líp. Vlastně dost často.
    Víkend jsme měli dost podobný. Nechceš sem dát nějaké tvé výkresy?
    Hezky se mi čte, jak píšeš.

    OdpovědětVymazat