úterý 8. října 2013

8.10.2013

Ve chvílích jako je tahle, co právě prožívám, si teprve začínám uvědomovat co mám a o co všechno jsem přišla. Až teď je můj žebříček hodnot stanovený pevněji, než kdy předtím. Všechno to doposud znělo jako klišé, které byste odpověděli v anketě v hodinách společenských věd nebo filozofie. Teď je to pravda, která mě často nutí brečet, dojetím, od štěstí, nebo smutkem...

Možná mě ještě stále potkáváte, ale už se na vás neusmívám. Mám prázdný výraz ve zbledlé tváři, tupě zírám na jeden bod, ale nepřemýšlím, ačkoliv to tak může vypadat. Nemoc, která mě už půl roku pronásleduje, mi vzala všechno. Kromě desíti kilo, což není zas tak negativní fakt, mi vzala i přítele, kterého jsem milovala jako nikoho předtím, i když on sám tuhle spojitost odmítá. Vzala mi možnost uskutečnit svoje sny, když jsem jim byla tak blízko. Vzdala jsem se sportů, které miluji a aktivního života vůbec.


Jak se ale říká, v nouzi poznáš přítele. Jsem neuvěřitelně vděčná za svoji rodinu. Stojí za mnou za každých okolností a jsou na blízku 24/7. Největší oporu pro mě teď znamená máma a teta, která je jako moje starší sestra, co mi někdy chybí. Možná snad proto, že samy měly problémy, kterými si musely projít, a tak se dokážou vcítit do mojí kůže víc než kdokoliv jiný. Stejně tak je tu pro mě K. a její obdivuhodná máma a sestřička. Snažím se jim to oplatit jak jenom můžu. Obdivuji je za to, jak to mají samy těžké, ale všechno tak skvěle zvládají a ještě si najdou místo pro mě.

V neděli mi bylo úzko jako dlouho ne. Vypadala jsem jako uzlík uzel neštěstí, chodila po tmě po domě, brečela a kolíbala se ze strany na stranu. Kdyby celý dům už dávno nespal, museli by si myslet, že se ocitli v nějakém hororovém filmu plným psychotických postav. Dohnala jsem se do té situace sama. Když vás něco půl roku bolí a nikdo vám nedokáže pomoct, budete se pravděpodobně snažit, stejně jako já, dohledat výsledku sami. Žijeme v době internetu, volba byla jasná (a špatná). Po vyhledávání všech výsledků vše nasvědčovalo tomu, že by to klidně, a dost pravděpodobně, mohl být nádor. Upadla jsem do okamžité deprese a začala nad tím opravdu (ne)reálně uvažovat:,,Co když brzo umřu? Ještě jsem se nenaučila surfovat." a další bezesná noc byla na kontě. Co byste všechno chtěli udělat vy, kdybyste se dozvěděli, že vám nezbývá už příliš mnoho času?

Hned v pondělí jsem šla do nemocnice. Jsem tam teď stejně často, jako doma a mnohem častěji, než ve škole. Na jednu stranu mám radost a novou naději, že se třeba něco po dlouhé době dozvím, na stranu druhou mě to ubíjí. Pondělní prohlídka nedopadla dobře, a tak jsem dostala poukaz na urologické vyšetření. Poukaz je krásné slovo, evokuuje ve mně pocit, že půjdu a vyberu si, co se mi líbí a udělá mi radost. Tenhle bych nejraději s 'díky' vrátila.

Statečně jsem se do nemocnice vydala i dnes. Jsem velká holka, doprovod si s sebou neberu už nějakou dobu. Jak mi dnes chyběl. Nečekala jsem nic horšího, než odběry krve, nebo ultrazvuk. Jak šeredně jsem se mýlila. Místo fajn paní doktorky seděl za psacím stolem nerudný doktor, který si brblal něco pod vousy, které neměl, a pozdrav jsem od něj neslyšela ani jednou, nehledě na to, že jsem do oné ordinace vešla během jednoho dopoledne hned třikrát. Postupně jsem si prošla místnostmi 1, 2 a 3. Jednička, ta byla povídací. Dvojka nic jiného, než ultrazvuk. Číslo tři, to byl očistec. ,,Tady na tu židli si odložte kabelku, svlékněte se od pasu dolů a vyskočte si na tohle křeslo, přesně jako na gynekologii. A ještě předtím nám podepište tohle, to znamená, že souhlasíte s vyšetřením". Ten list papíru jsem nečetla a bezhlavě podepsala - pokud by mi to mělo pomoct s řešením problému, podepsala bych smlouvu i s ďáblem. Hádala jsem, že to bude jen formalita, aby se mohli případně nějak právně bránit, kdyby je někdo něčím napadl. Mýlila jsem se. Už podruhé.

Na onom křesle seděla snad ještě moje prababička. ,,Nemůže to být nic hrozného, to zvládnu.". Pak ale přišla sestra v závěsu s doktorem a vzala do ruky vatu nasátou oranžovou dezinfekcí, trochu se mi přitížilo. Do druhé vzala velkou kovovou tyčinku s vatou na konci. Zmocnila se mě panika. ,,Bude to bolet?" - ,,Ale vůbec ne, nebojte se.". Nevěřila jsem. A věděla jsem proč. Ve chvíli, kdy mi strčili do močové trubice něco s asi trojnásobným průměrem, se moje oči musely válet někde pod křeslem, jak moc jsem je vykulila v návalu nepředstavitelné bolesti. To byl jenom začátek. Postupně se tam vystřídalo tolik různých nástrojů o stále větších rozměrech, poslední snad jako můj prst. Bolest to byla natolik nesnesitelná, že jsem začala pomalu upadat do bezvědomí a poslední část prohlídky si vůbec nepamatuju. Možná je to jenom dobře.

Potom jsem bloudila spletitými podzemními chodbami místní maloměstské nemocnice, z jejichž labyrintu mě vysvobodil jeden mladý zdravotní bratr a dovedl mě do laboratoří a zpět. Stále nic nevím, moudřejší budu snad už za týden. Teď ležím v posteli, piju spoustu bylinkového čaje a děsím se chvíle, kdy se mi začně chtít znovu čůrat. Teče ze mě sousta krve a způsobuje mi to bolest, která mi vhání slzy do očí a nutí mě mlátit pěstí do zdi naší koupelny. Jediné, co mou bolest zmírňuje, ačkoliv tak o jedno procento, je teplá tekoucí voda. Je to všechno bolestivé a ponižující.

Ať už výsledky dopadnou jakkoliv, doufám, že na nich nebude mít žádný podíl můj bývalý přítel. Nepoznala jsem ho jako člověka, který by problémy řešil s klidnou hlavou a bojím se tak jeho reakce. To bych ale předbíhala.

Dobrou noc.
L.M.

Žádné komentáře:

Okomentovat