neděle 6. října 2013

6.10.2013

Možná si říkám Mládě, ale ve skutečnosti mám za sebou tolik různých zkušeností, že bych se s nimi v nějakých pohledech vyrovnala lecjaké "Leopardí Samici". Přestala jsem je v jistém bodě rozlišovat na ty dobré a ty špatné, jsou to zkrátka jenom zkušenosti. Jen jsem jich zatím nedokázala správně využít, případně se z nich poučit, a tak se ony "zkušenosti" často opakují, podle nějakého, pro mě zatím skrytého, vzoru. Nejsem hloupá, dochází mi souvislosti, hlava všechno přebere a srovná, ale jen málokdy je ta, co za mě rozhoduje. Těžko říct, jestli za mě v danou chvíli jedná srdce, nebo (leopardí) pudy.

Můj osobní život je kapitola sama pro sebe. Věřím, že v okolí místa, kde žiju, jsem pro ostatní neznámá. Potkávají mě denně, ale nestojím jim za to, aby se o mě něco dozvěděli, považují mě za někoho nudného. Do povědomí jsem se jim dostala dost nešťastným způsobem, když mi bylo sedmnáct:

Byl březen a můj nový kamarád slavil v klubu narozeniny, na které mě pozval. Znali jsme se déle než půl roku. Onen půlrok mě zval několikrát na rande, ale poté mě klidně nechal čekat u kina/koupaliště/školy a nakonec vůbec nepřišel. Bylo to deprimující, papír (a v dnešní době spíše klávesnice) snese všechno, ale ve skutečnosti byl jenom hromada vý... výmluv. Nicméně za ten půlrok toho o mně spoustu věděl. Ve svých sedmnácti letech jsem byla nepolíbená, v době a věku, kdy ostatní už dávno přišly o panenství.

Neptejte se mě proč. Jsem ta poslední holka, co by čekala na prince s bílým koněm a půlkou království k tomu. V tomhle ohledu jsem byla vždy naprosto flegmatická, neměla jsem a doposud nemám potřebu dělat něco, protože to dělají ostatní. Jakkoliv můžu být osoba, která věci ráda plánuje, tohle mi bylo jedno. Nevím, proč jsem tam ten večer šla, už vůbec nechápu, proč jsem si oblékla ty krátké černé šaty a boty na podpatku, nebo si obzvlášť důkladně čistila zuby a mazala rty balzámem, co chutnal jako cukrová vata...

Všechno se strhlo strašně rychle. Oslavenec se opil, položil mi ruku na moje polonahé stehno a do ucha mi zašeptal ,,Mám narozeniny, dej mi pusu, teď je ta nejlepší chvíle.". Byla jsem malá, nezkušená holka. Nedokázala jsem v tu chvíli říct rozhodné NE, odstrčit ho od sebe a odejít. Celou dobu jsem jen kuňkala něco ve smyslu: ,,Ale já nechci. Ne. Vážně ne. To není důvod..." a odvracela hlavu. ,,Když ti to vadí před ostatníma, můžeme jít na chodbu, tam budeme mít soukromí.", na moji odpověď ale nečekal. Chytil mi pevně hlavu do jeho dlaní a když jsem se snažila říct něco na svou obranu, využil mých pootevřených rtů k tomu, aby mi narval jeho jazyk do pusy. Jako zásadovému člověku, co nikdy nepije a nekouří, se mi zvedl žaludek. Trvalo to jen pár vteřin, ale přišlo mi to jako věčnost. V té chvíli se mi promítly v hlavě všechny situace, kdy jsem stála sama na místě srazu a jako husa čekala, jestli přijde. Venku bylo kolem nuly, cesta ke kamarádce dlouhá a moje podpatky vysoké. Jako bych na všechno zapomněla, tu noc jsem snad zaběhla svůj rychlostní rekord. Běžela jsem temnými opuštěnými uličkami města a moje mysl pokulhávala zmateně někde za mnou. Romantika, viďte. V opilosti ten samý večer stihl říct spoustě lidem spoustu věcí, a tak se zrodila pověst o "frigidní panně", která mě nějaký ten měsíc doprovázela jako vlastní stín.

Od té doby jsem byla na spoustě prvních rande, která byla zároveň i posledními. Užila jsem si noblesní večeři v krásné restauraci, vyběhla jsem v jedenáct večer z domu, abych potkala Lyžaře, nechala se houpat do brzkých ranních hodin v místním parku a poslouchala jeho super historky, vylezla jsem na rozhlednu i přes můj strach z výšek, jela na kole do neznáma (a do kopce), nebo prostě jen šla venčit psa, či na kávu.

Je to zvláštní, jak moc může udělat první dojem. Někoho nenapadne nic jiného, než utratit spoustu peněz za večeři, a nebo kytky, ale stejně nikdy nebudu na žádné rande vzpomínat s takovým úsměvem na tváři, jako na schůzku s Lyžařem. Domluvili jsme se náhle, prakticky z minuty na minutu, přijel za mnou na kole bez světla, na cestu si svítil telefonem a přivezl mi rozjezenou karamelovou čokoládu. Takové chvíle ve Vás vzbudí mnohem větší spokojenost, než kdejaká formální schůzka s klukem v naškrobeném saku s peněženkou naplněnou jeho rodiči. Máte-li hodnoty v pořádku. Viděli jsme se pak už jen jednou, ale nebylo to jako poprvé. Teď jsou z nás dobří přátelé.

Všechny schůzky měly společný počáteční impuls - dříve si mne všimli prostřednictvím internetu. Nebyli to pro mě úplně neznámí lidé, ale i kdyby byli, neodradilo by mě to od toho se s nimi sejít. Každý z nich bydlel ve stejném, nebo vedlejším městě a jenom náhoda zapříčiňovala fakt, že jsme se nepotkali osobně už dávno předtím. Ke každému z nich mě lákala zvláštní zvědavost. Neodmítla bych žádného z nich, už jen z důvodu, že jsem chtěla vědět, co je ke mně přitahuje. Řeč většinou nestála, bavili jsme se dobře, ale nikdy to nezašlo dál, než k letmé puse. Nikdy jsem se nedozvěděla proč...

Tak to šlo tak dlouho, než nastal v mém životě další zlom. S ním jsem poznala nové Mládě, o kterém jsem nevěděla, že by ve mně někdy mohlo dřímat. S ním přišla i nová etapa mého života, která mě, přiznávám, trochu děsí. O tom ale zase příště.

A protože vím, že články jsou delší, než je zvykem, pusťte si k nim třeba moji oblíbenou hudbu.
Teď už dobrou noc. Třeba.
L.M.


1 komentář:

  1. Super článek, prijemne se to čte ale mela jsem chvílemi i husí kůži, Leopardiku.

    OdpovědětVymazat