sobota 5. října 2013

5.10.2013

Dnešní den byl jeden z těch, které by se daly úplně přeskočit, vymazat, a v mém životě by stejně nenastala žádná změna. Mám ráda, když jde za mou činností něco vidět, výsledek, který by mi udělal radost, nebo ve mně vzbudil alespoň nějaké emoce. Ale, ruku na srdce, výsledkem dlouhého ležení v posteli nemůže být nic jiného, než neustlaná peřina, proležený polštář, popřípadě povlečení zašpiněné od čokolády/čaje/čehokoliv, co jste do sebe stačili během dlouhé chvíle nacpat. Povedlo se mi obojí.

Jsem osoba plánovací. Vlastním 4 diáře (ano, opravdu). Do jednoho zapisuji všechno, co jsem v daný den a hodinu snědla, pomáhá mi to držet moje mlsání zkrátka a svým způsobem mě to i motivuje. Další mi slouží k zápisům všech školních povinností a věřte, že jako studentce maturitního ročníku mi mnohdy nestačí jeho kapacita. Třetí je na všechny moje mimoškolní aktivity, návštěvy lékařů, večírky, narozeniny, eventy všeho druhu. Je plný čmáranic z nekonečně táhnoucích se vyučovacích hodin, vizitek a důkladných poznámek k činnostem, kterým se z 90% úspěšně vyhnu.

Čtvrtý diář jsem byla nucena založit docela nedávno a ne úplně dobrovolně - donutil mě k tomu můj zdravotní stav. Vždycky jsem byla zdravá holka, aktivní, žila pro každou sekundu, milovala život a lidi v něm, ale v květnu tohoto roku se všechno od základů změnilo.

Začalo to docela nevinně. Zánět močového měchýře u mě byl každoroční záležitostí, jakkoliv bolestivou a nepříjemnou, 7 dní pobírání antibiotik a nohou v teple mi stačilo k tomu, abych po zbytek roku mohla fungovat jako normální člověk. Tentokrát bylo všechno jinak.

Květen byl zlomovým měsícem ve všech ohledech. Poprvé jsem trávila několik dní a nocí u svého tehdejšího přítele, říkejme mu třeba P. Dělilo nás (a stále dělí) od sebe nekonečných 112 kilometrů, ale stejně jsem po dlouhé době a bolestivém zjištění o svém předchozím partnerovi získala pocit, že mě má někdo rád, nebo někomu připadám atraktivní. Nevídali jsme se často, ale o to bylo každé setkání intenzivnější a loučení emotivnější. Nemarnili jsme ani vteřinu našeho společného času, užívali jsme si po všech stránkách a nemohli se nabažit jeden druhého.

Čím jsme spolu byli déle, tím jsem na tom byla zdravotně hůř. Paradox. O měsíc později jsem začala krvácet (a ne, nemluvím tu o menstruaci), v červenci byl pro mě sex více o překonávání bolesti, než slastný zážitek, v srpnu mě už musel z autobusu nést v náručí, protože bych se jinak dost možná skácela k zemi a celý následující den mě starostlivě balil do studených ručníků, aby mi srazil teplotu. O pár dní později, když jsme zůstávali u mých přátel v nedalekém městě, moje bolest byla tak urputná, že mě i přes moje namítání odvezl s "Můžeš, doprdele, přestat být tak ješitná?" na místní pohotovost. Jsem silná, snesu kdejakou bolest, ať už fyzického, nebo psychického rázu, ale nic podobného jsem do té doby nezažila. Při každém bolestivém škubnutí jsem měla před očima černou tmu a podlamovaly se mi kolena. Jenom těžko jsem se bránila slzám, byla jsem bezmocná, daleko od domova. Pohotovost to byla jako každá jiná, "neodnesla" jsem si odtud nic, než nadávky a připomínky za to, že jsem přišla ve dvě ráno. Žádné léky, nic proti bolesti. V slzách jsem přečkala do rána. Bylo jisté, že moje dovolená s P. je tímto u konce. Odvezl mě k mé rodině, která zrovna byla na půli cesty k domovu. Přála jsem si, aby zůstal víc, než kdy jindy. Potřebovala jsem někoho držet za ruku, cítit, že je tu pro mě, složit mu hlavu do klína a nechat se hladit po vlasech a poslouchat, že všechno zvládneme a bude to v pořádku. Zůstal necelou hodinu. ,,Mám tě moc rád a neboj se, jsem jenom tvůj, přijedu jak jen to půjde.", načež se vrátil z auta a utíkal mě naposledy políbit a štípnul mě do prsou. ,,Musel jsem.". To jsem ale ještě neměla tušení, že ho vidím naposledy. O tom ale příště.

Od té doby si mě obvodní lékařka a gynekolog mezi sebou podávají jako jointa. Bolesti přicházejí bez pozvání, každá nadcházející je mnohem silnější. Já začínám mít při zaslechnutí slova "tableta", "prášek", nebo "pilulka" dávivé reflexy a do školy chodím omámená dávkou kapek proti bolesti. Začínám se vyhýbat lidem, které miluju a jsou pro mne vším. Ze všeho nejvíc se těším, až za sebou zabouchnu dveře svého malého pokoje, nebudu muset nikomu nic vysvětlovat, nebo podstupovat nějakou z "pojď, přijdeš na jiné myšlenky" akcí.

Je to jako zvláštní způsob sebepoškozování. Odmítám pomoc, ačkoli si uvědomuji, jak moc ji potřebuju. Jako bych si v tom začínala libovat.

Dobrou noc.
L.M.


Žádné komentáře:

Okomentovat