čtvrtek 31. října 2013

31.10.2013

Náhoda mě přivedla už na různá místa, do různých situací a pozic. Nějak věřím, že bude nejvlivnějším faktorem i v budoucnosti, ať už při výběru univerzity, volbě povolání nebo zakládání vlastní rodiny. Náhoda zapříčinila moje narození a provází mě celým devatenáctiletým životem.

Od události, o které se vám chystám vyprávět dnes, uběhl už jeden rok. Spostu štěstí a náhoda zapříčinila fakt, že teď můžu psát tenhle článek a vy si ho můžete následně přečíst. Byla to pravděpodobně ta největší pitomost, lež a odvaz, co jsem kdy provedla.

Blížily se podzimní prázdniny a já jsem je nechtěla trávit doma. Měla jsem jen pár stovek v plechové krabičce a chuť vyrazit do některého z hlavních měst sousedních států. Věděla jsem, že k tomu nechci využít žádné cestovní agentury a průvodce, přeci jen na vlastní pěst poznáte město jinak. Je potřeba se nejdřív ztratit, abyste mohli později objevit zajímavá místa. Když jsem se o svém rozhodování zmínila na svém profilu jedné ze sociálních sítí, během pěti minut mi přišla jasná odpověď. ,,Vienna!", okomentoval fotku s knižními průvodci Rakušan. Drobná konverzace mezi námi proběhla už několikrát, měli jsme stejné zájmy a jak je mým zvykem, pro věci se nadchnu velmi snadno. Obzvlášť ty, co jsem nezažila nikdy předtím.

Nabídl mi přespání u něj v bytě a sebe jako průvodce. Nečekala jsem ani chvíli, druhý den jsem odjela do velkoměsta zarezervovat si lístky na autobus a za pár dní odjela. V kabelce jsem měla sáček muffinů s malinami a čokoládou, které si ode mě přál, kraťásky s tílkem na spaní, kecky, kdyby mě chtěl vzít skejtovat a v poslední řadě mapu, kterou jsem neuměla ani otočit na správnou stranu. Můj orientační smysl je téma, které by si zasloužilo článek samo pro sebe. ,,I can't believe we're doing this!:D" zablikala zpráva. ,,Don't be scared, I'm a good guy!" pokračoval. Jistě, v angličtině, protože jediná věta, kterou umím německy zní ,,Du bist ein Esel.". Naučila mě ji moje babička. 

Celou cestu jsem si nepřipouštěla žádné nebezpečí. Doma pochopitelně nevěděli kam jedu a už vůbec ne za kým. Nedokážu si vysvětlit jak mi to prošlo a že se moje tajemství neprovalilo doteď. První vlna mírné nevolnosti a úzkosti na mě přišla až v mém oblíbeném vídeňském muzeu, před kterým mě měl po práci vyzvednout. Našli jsme se a hned po prvním objetí ze mě všechen strach spadl. Předala jsem mu sáček s muffiny, které vypadaly jakoby na ně někdo sedl (což jsem během cesty dost pravděpodobně opravdu udělala) a společně jsme se vydali k němu do bytu. Udělali jsme si špagety k pozdnímu obědu a projednali plán naší trasy.

Asi jsem nikdy v životě tak dlouho nemlčela. Trapné ticho se rozprostíralo prázdným bytem. Seděli jsme do pozdní noci na gauči u televize a sledovali It's always sunny in Philadelphia. Když o sobě říkal, že je good guy, ani trochu nepřeháněl. Když mi někdy kolem půlnoci zakručelo v břiše, beze slov odešel do kuchyně a vrátil se s horkou pizzou a popcornem. Uviděl mou husí kůži a prostě na mě položil deku. Mrzí mě, že jsme spolu moc nemluvili, nešli jsme projet Vídeň na skateboardu a společně se nevyfotili, ale stejně na ty dva dny vzpomínám zatraceně ráda, i když sama, protože se s nikým o ten zážitek podělit nesmím. Nechal mi jeho postel s čerstvým povlečením a sám si ustlal na gauči v obýváku.

Ráno jsme se probudili skoro současně a oba pozdě. Autobus zpět domů mi jel za půl hodiny. Loučení bylo rychlé. Dostala jsem pusu, popřál mi šťastnou cestu, a pak mě nechal na pospas zdejšímu metru. Do autobusu jsem naskočila v poslední minutě před jeho odjezdem. Spokojená, že jsem to přežila, užila a neskončila jsem ve sklepě naporcovaná na kostičky v zavařovací sklenici. Viděli jsme se tehdy poprvé a naposledy.

Až o půl roku později jsem se dozvěděla, že můj průvodce je kameramanem pro jeden z největších obchodů se surfy a boardy všeho druhu na světě, mimo jiné točil koncerty mých oblíbených interpretů.

Znáte to. Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře...
Dobrou noc.
L.M.

4 komentáře:

  1. Super, doufám že tohle je historicky první komentář ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Historicky dvacátý šestý. To je taky pěkné číslo, ne?)

      Vymazat
  2. Tedy to je četba! To máš celý takový napínavý život?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mám, ale bohužel ne tímto způsobem. :) Snad si to vynahradím po maturitě, plánů je spousta, stačí se podívat na článek z 2. listopadu. :)

      http://leopardimlade.blogspot.cz/2013/11/2112013.html

      Vymazat