úterý 29. října 2013

29.10.2013

Podle rána a způsobu jak vstanete se často odvíjí celý den. Jsou dny, kdy bych se raději neprobudila vůbec. Je deset hodin ráno a nemůžu se dočkat, až to bude všechno za mnou. Je na mě vyvíjen čím dál větší tlak a já čekám, kde je moje stropní hranice. Říkám si, že to musí přijít už každou chvíli. Zatím mi ale každý den dokazuje, že jsem silnější než bych očekávala.

Otevřela jsem notebook, který zůstal ještě od včerejšího večera u mé postele, když jsem sledovala Virgin Suicides. Ani dnes jsem nevynechala svůj ranní rituál. Nejdřív jsem si pročetla příspěvky na Twitteru, s šálkem kávy zhltla články všech mých oblíbených blogerů a poslední zastávka byla na Facebooku, zkontrolovala jsem zprávy od přátel a rychle se prorolovala zdí. Tohle je ten moment, kdy si člověk řekne, že bez všech sociálních sítí by mu bylo líp. Zastavila jsem se u jednoho z příspěvků P. Klasická čtveratá fotka, on a slečna ze sousedního státu, všeříkající popis a pod tím milion přejících lidí. V situacích jako je tahle je moje chuť pronášet ironizující poznámky několikanásobně vyšší. ,,Přeji hodně štěstí a zdraví!" chtěla jsem se přidat. Polkla jsem to, se stejnou nechutí a bez keců, jako během orálního sexu, který jsem mu dopřávala denně.

Moje reakce na onu fotku jenom dokazuje, jak moc pro mě P. znamenal. Začala jsem se třást, najednou mi byla strašná zima a nemohla jsem myslet. Všechno bylo v tu chvíli rozmazané a moje tělo mě přestalo poslouchat. Jmenuje se stejně jako já. Nevím, v čem je lepší než já a vím, že bych se s ní neměla srovnávat, ale nemůžu se tomu ubránit. Nemůžu se taky ubránit přemýšlení nad tím, proč neměl peníze na to jezdit jednou do měsíce za mnou, ale na dvojnásobně dlouhou a nákladnou cestu si prostředky našel a dle popisku ještě nekolikrát najde. Zvláštní úzkost v krku mě nutí zvracet.

Byla jsem hloupá výplň. Jako plomba, kterou vám dá zubař na pokažený zub. Jakmile vám bolístku zahojí, žijete spokojeně dál a na nějakou plombu přestanete myslet, jako byste ji ani nikdy neměli. Dala jsem mu všechno a on si všechno vzal. Stejně jako S., jen větší množství. Zničil mě po všech stránkách, fyzicky i psychicky. Nejen, že mě položil až na samotné dno, ale donutil mě vyhrabat si onu pomyslnou jámu ještě hlubší.

Přemýšlení nad tím, jestli mu mám o problému, který přenáší a šíří dál říct, nebo sobecky mlčet je teď víc než aktuální. Cvičně si píšu hned tři varianty zpráv, jak bych mu to případně oznámila. Od lhostejné, přes útočnou a myslím to s tebou dobře konče. Zase se tu projevuje moje dobrácká stránka. Mohla bych se na něj vykašlat a jak řekla má dobrá kamarádka: ,,Vyser se na ně, uzdrav se sama a ať si oba třeba umřou!". Jestli tu zprávu jednou vážně odešlu, asi příjdu za všechny svoje činy do nebe, nebo mě rovnou prohlásí za svatou. Třeba nad tím tam nahoře uvažují už teď, a tak jako správná mučednice budu nějakou dobu předtím pěkně trpět. Sice už nejsem panna a čas od času si pomůžu sama, ale to mi určitě odpustí, že jo?

Trochu doufám, že po těch 23 večerech strávených společně jste se naučili rozeznávat kdy jsem ironická a kdy to myslím vážně. I když přiznávám, že s tím sama mám občas problém.

Ahoj.
L.M.

Žádné komentáře:

Okomentovat