pondělí 28. října 2013

28.10.2013

Je tu podzim, už dlouhý měsíc. Zvyšuje se moje spotřeba horkého čaje a čokolády, otřesných (ale tolik pohodlných!) chlupatých ponožek, potřeba dek, polštářů a v neposlední řadě vřelých slov. Nic najednou nedává větší smysl, než se hned po příchodu ze školy obléct do pyžama, sledovat do večera filmy, psát článek, vypracovávat maturitní otázky a jíst u toho něco dobrého.

Každý rok na podzim, ten chladný pravý podzim, úplně přeskládám pokoj. Svoje velké černé křeslo přesunu k okennímu parapetu, na kterém je připraveno množství svíček, v záplavě polštářů a peřin se téměř ztrácím a nohy si ohřívám o topení, které je hned vedle. Na stole není nic jiného, než úhledně poskládaný komín ze všech mých náčrtníků, zápisníků, bloků a sešitů a na druhé straně asi šest nádob s pastelkami, tužkami a dalšími psacími potřebami. Nic víc, jen čistá bílá plocha. Navenek je možná všechno černobílé, ale uvnitř to skrývá víry barev. Když jsem smutná, všechny fixy vysypu na koberec, vezmu si kus papíru a každou z nich na něm udělám jednu čáru. Nemaluju. Jen vnímám barvy.

Včerejší odpoledne a noc jsem strávila v milé společnosti tří slečen: Koťátka, K. a A. Sešly jsme se brzy po obědě, jedly skvělé jídlo a malovaly si po těle. Seděly jsme na pohovce v té malé místnosti, jejíž stěny i strop jsou vymalovány tak, že si připadáte jako v jiném světě. Donutí vás snít a cítit se zvláštně bezpečně. Bylo to všechno přirozené, známe se už moc dlouho na to, abychom si před sebou na něco hrály. Říkáme věci přímo a narovinu a nikdo se na nikoho za to nezlobí. Takový můj kousek utopie, který nezůstává jenom představách. O půlnoci jsem byla doprovozena domů, smyla ze sebe rychle barvu a šla spát.

Nejsem typ holky, která tráví každý volný večer v nočním klubu. Může být plný lidí, ale stejně si tam budu připadat sama. Když vyjdu na parket, celá zkoprním a nemůžu se dočkat až odjedu zase domů. Opilí lidé se tam o sebe zbaveni smyslů třou a já jenom čekám, kdy ze sebe strhnou oblečení. Jakmile si jdu pro něco k pití, stiskne cizí ruka můj zadek a dlouho nepouští, v davu lidí ani nepoznám kdo to byl. Když procházím chodbou k východu, vidím blondýnku s rozmazanou řasenkou, jak ji tlačí nějaký muž ke zdi a rukou zajíždí po stehně výš. Vyjdu ze dveří, které se mi pokouší zatarasit parta kluků, kteří o sobě už dávno neví. Stojím venku, v podrážce mých oblíbených bot na podpatku mám zapíchané skleněné střepy a několik metrů ode mě se schyluje k další z rvaček toho večera.

Nechápu jedince, kteří chodí do klubů za účelem potkat tu svého budoucího partnera. Zajímalo by mě koho si představují, když se oblékají do těch nejvíc sexy šatů v celém šatníku. Jak si představují ideálního muže/ženu? Opravdu si myslí, že v klubu potkají někoho, kdo je bude po následující měsíce až roky držet nad vodou, říkat jim sladké lži, dělat snídaně a milovat? Vždyť je ta místnost plná lidí, co se jen přišli opít.

Dobrou noc.
L.M.

Žádné komentáře:

Okomentovat