sobota 26. října 2013

26.10.2013

I když je sobota, dnešní ráno bylo dost hektické. V sedm mě přišla probudit máma, že musím do nemocnice. Odmítala jsem se vůbec zvednout, natož pak se jít obléct a nasednout do auta. Všechna naděje, kterou jsem měla ještě včera, byla pryč. Přestala jsem celému nápadu věřit. Mám v povaze, že se nerada někam silou tlačím a vnucuji, nerada porušuju pravidla, neumím se hádat a už vůbec ne lhát. Za chvíli přišel táta a začal po mě křičet, ať se okamžitě zvednu a nasednu do auta. Nekřičím moc často, ale nervy jsem měla jako špagáty, tak to ze mě lítalo jakoby nic.

Do velkoměsta jsme přijeli už kolem deváté hodiny, zaparkovali kousek od nemocnice a beze slov kráčeli ke vchodu. Na vrátnici byla jedna starší energická paní a nebýt její energie, asi nás do dveří vůbec nepustila. Nemocnice, do které jsme se pokusili mě dostat, totiž přijímá pacienty pouze přímo na lůžkovou část na doporučení lékaře. Doporučení, které já nemám, protože jen málokterý lékař dokáže přiznat, že na daný případ nestačí a přenechat tak práci odborníkovi. Podařilo se nám projít až do ženské urologické části, kde nám sice nepomohli, ale poradili mi, jak to zkusit obejít. Proto se do nemocnice vydám znovu ve středu a budu doufat, že tentokrát budu úspěšná.

Těšila jsem se, že když už budu ve městě, dám si konečně po roce sushi, po kterém mé chuťové buňky tak dlouho touží. Při odjezdu však zbývala stále ještě hodina do otevření mé oblíbené restaurace. Pech. Domů jsem se tak vrátila hladová, bez vyšetření, zato s taškou plnou ingrediencí na odpolední pečení.

Mám zvláštní úchylku, jejíž kořeny pravděpodobně sahají někde k babičce/prababičce z tátovy strany. Velmi ráda peču, ale výsledný produkt potom nejím. Proč to tedy dělám? Pravděpodobně si chci něco dokázat. Poplácat se po rameni, poslechnout si párkrát ,,Wow, Mládě, ty jsi taková šikovná.", nebo ,,Doprdele, to je dobrý! Vezmeš si mě?", nebo ještě lépe ,,Leoparde, ty mě s tím tvým pečením moc neser, já jsem tvoje babička, já bych měla péct a ty mě tady tak trumfneš!". A ten pocit mě pak tolik nakrmí, že už vlastně ani nemám hlad.

Moje vášeň mě často nutí si přiznat, že jsem se minula školou. ,,Přece nepůjdeš se svým talentem a známkama na nějakou střední s výučňákem!", říkali mi. A tak jsem nešla. Teď jsem studentkou maturitního ročníku a stojím před velkým rozhodováním kterou vysokou školu zvolit. Nejsem kariéristka, stačí mi fajn plat a uznání k tomu, abych žila spokojený život. Nedovedu si sama sebe představit v roli kariéristy, který jde kvůli získání zakázky a povýšení přes mrtvoly. Práce cukrářky mi připadá prostě naplňující. Líbí se mi ty neomezené možnosti, žádné hranice pro kreativitu a nekonečné kombinace ingrediencí. Komu se navíc poštěstí, že ho živí koníček?

Dostala jsem za úkol od svých přátel připravit cupcakes na zítřejší tématickou party. Vize byla dechberoucí, čokoládové těsto podle amerického receptu dopadlo skvěle, bylo vláčné a rozpadalo se na jazyku. A protože čokolády není nikdy dost, místo krému jsem nahoru vymyslela chocolate mousse. Má několikahodinová práce se chýlila ke konci. Naposledy jsem zamíchala směs našlehaných bílků s čokoládou a spokojeně a pyšně jsem se rozhlídla po kuchyni. Cukr. Co dělá na té váze cukr? Moje hlasité ,,Kurva!" a následné prásknutí s metličkou do umyvadla se linulo otevřeným oknem až na ulici. Moje impozantní dílo bylo zmařeno.

Teď rozmýšlím nad studiem logopedie, učitelstvím pro mateřské školy, angličtinou se zaměřením na obchod a žurnalistikou. Mám docela strach z života v cizím městě a z absence všech mých známých a přátel. Vlastně mám teď strach z života obecně, z toho co příjde. Tenhle rok se všechno mění, musím dělat spoustu rozhodnutí, která mě ovlivní na několik let dopředu a dost možná toho spoustu pokazím. Možná mě na žádnou výšku nevezmou a já pak odjedu pracovat někam do zahraničí. Nebráním se asi ničemu.

A co vy? Máte už jasno v tom, čemu se budete jednou věnovat?
Hezký zbytek večera.
L.M.

3 komentáře:

  1. Pěkný článek.
    Držím palce, aby to v nemocnici dopadlo dobře, ať je to cokoli.
    Závidím ti tvou zálibu v pečení. Myslela jsem, že mě to chytne, až se osamostatním, ale nakonec je v naši domácnosti "hlavní kuchař" přítel :D
    Přeju ti štěstí při výběru VŠ, studii a práci. Bylo by krásné dělat to, co tě baví, naplňuje a motivuje, protože není lehké mít takovou práci :-)

    OdpovědětVymazat
  2. ja vobec netusim, co by som chcela robit a rovnako ako ty som v maturitnom rocniku a cas na vybranie skoly sa pomaly, ale iste krati. tiez mam strach z buducnosti a bojim sa rozhodnuti, ktore zrejme poriadne ovplyvnia moj zivot.
    a peciem tiez rada, no nad pracou cukrarky som nikdy tak naozaj nerozmyslala.
    prajem ti vela stastia vo vyberani vysokej skoly, ale ked chces byt cukrarkou a ta praca by ta naplnala, nebolo by mozno odveci zamerat sa na to, co by ta najviac bavilo ako vymyslat si nieco ine, co by sa ti mozno tak velmi nepacilo :)

    OdpovědětVymazat
  3. Držím palce s tou nemocnicou :)
    Inak aj ja by som chcela dokázať piecť tak aby som to po sebe nejedla..lebo u mňa to dopadne tak že vačšinou všetko zhltnem ja, haha :D
    A určite si choď za tým čo ťa baví, nie to čo nechceš robiť, ale chcú to ostatný. Stoj si za názorom. Buď slobodná. Predstav si že neexistujú peniaze ani nič takéto.. Čo by si teda naozaj chcela robiť? :) TO ROB! :) Pracovať budeš celý život, tak nech ťa to napĺňa.. ľudia sa zbytočné nahánajú za peniazmi a inými vecami celý život, zbytočne, zabudnú ho potom aj prežiť, lebo robia to čo ich nebaví :)
    Držím palce pri rozhodovaní, Kat :)

    OdpovědětVymazat