čtvrtek 17. října 2013

17.10.2013

Možná, už ze zvyku, očekáváte další dlouhý odstavec o tom, jak moc mě co bolí, kde mě píchá, kde jsem omdlela tentokrát, nebo odkud pro změnu krvácím. Kapky z lékárny jsem však zřejmě podcenila a ve škole s většími či menšími obtížemi vydržela až do páté hodiny odpolední. A to je přeci velký úspěch, oproti dním předešlým! Všichni mi statečně pomáhají, i když z toho, že si opisuji jejich diáře, zrovna nadšení nejsou. Nezvládla jsem zkrotit svoje puntičkářství a vášeň pro dělání poznámek do zápisníků. Stane se...

Od rozchodu s P. uplynula už dlouhá doba a cítím, že mě k němu už ta neznámá síla tolik netáhne. Snad za to může čas, možná poslední (ačkoliv nepotvrzené) zjištění, ale největší vinu dávám právě mé nemoci. Jakmile se dostanete do tohoto stavu, začnete si spoustu věcí dávat do souvislostí a o ještě větší spoustě věcí budete pochybovat. Ačkoliv odběry vyvrátily jakoukoliv pravděpodobnost výskytu sexem přenosných chorob, byl to podle mě právě sex, co dělal věci horší. A lepší zároveň. Paradox.

Je zajímavé, jak rychle se informace, že jsem zase single rozšířila. Nejsem žádná z těch školních krásek, na které se stojí fronta a píše pořadník, často mě dokáže překvapit, že vůbec někdo zná moje jméno. O dva dny později jsem dostala pozvání na rande od F. ,,Někam si spolu zajedeme. Znám místo, kde dělají ty nejlepší lívance.". Už jsem se o něm zmiňovala dřív v jednom z prvních článků. Neměla to být první schůzka, ještě v době, kdy jsem chodila s P., jsme spolu jeli na kole. Do kopce, v jehož půlce jsem omdlela. (Dobře, jsme u toho zase, a to jsem Vám ještě na začátku slíbila, že dnešní téma bude jiné.) Bylo mi tak zle, že jsem nedokázala ani přehodit nohu přes sedátko, o to se musel postarat on. Odpotácela jsem se tehdy do příkopu u silnice, vůbec nevím, kam jsem hodila kolo, asi půl hodiny jsem se o něj opírala, než jsem přišla k sobě. ,,Musí být na mě hroznej pohled, co?", procedila jsem mezi zuby. ,,A víš, že to vůbec není špatný?", zasmál se. Vídáme se téměř denně ve škole, chová se ale úplně jinak. Dlouhou dobu neodpovídal na můj pozdrav, po čase začal reagovat neslyšným ,,ahoj"

Jak víte, pozvání nikdy neodmítnu a každému dám šanci mě poznat, pokud o to doopravdy stojí. Tehdy jsem udělala výjimku. Nechci trávit čas s někým, kdo se chová jinak před ostatními a jinak se mnou. Asi jsem nikdy předtím nemluvila s člověkem s tak velkým přehledem, rozhodně měl co říct, ale necítila jsem se s ním moc dobře. Byla jsem najednou nejistá jak jím, tak sebou. Když ho vidím ve skupině jeho přátel, nad hlavou mi naskočí otazníky, jestli je to vážně ten samý člověk, s kterým jsem ještě před nedávnem venčila psa.

Nedávno jsem se byla projít s kamarádem ještě ze základky. Byli jsme vždycky skvělá dvojka a nebyla chvíle, kdy bychom se nesmáli. I když uplynulo spoustu let, co jsme seděli za sebou v lavicích, rozumíme si stále stejně. Probrali jsme školu, plány do budoucna, zimu a všechno nové. Nebylo by tomu co vytknout. Pak jsem jeho chlupatého kámoše omylem oslovila jménem Psa. Nastalo trapné ticho, doprovodil mě domů a bez jediného dotyku nebo letmé pusy jsme se rozloučili.

Dostala jsem taky pozvání do kina od kolegy z práce, stejně jako stovky milých zpráv, ale odpovědi na ně jsem tlačila až někde z paty. On byl pro změnu tím nejhodnějším klukem, nebo spíš mužem, který mě kdy někam pozval. Těžko bych hledala někoho milejšího, ale v tom asi tkví moje postižení. 

Každý můj bývalý přítel byl něčím tak trochu rebel/zmrd/zlobivej kluk a nějak si nedokážu představit, že bych z tohoto vzoru měla někdy uhnout. "Kolega" by mi pravděpodobně dokázal dát všechno po čem jsem kdy toužila. Bral by mě do kina, dělal mi snídaně do postele, nikdy by mě nepodvedl a měl mě opravdu upřímně rád. Možná jsem nedospěla... Stále hledám někoho, kdo když mě uvidí ve dveřích, popadne mě za boky a s vášnivým polibkem přirazí ke stěně, nikdy mě nenechá sprchovat se samotnou, bude se se mnou hodiny brodit hlubokým sněhem, aby si pak během pár sekund sjel jeden kopec, plácne mě po zadku, bez rozmyslu a na poslední chvíli sbalí kufry a odjedeme do neznáma, nebo mě při vaření večeře vyzvedne na kuchyňskou linku. Chci něco zažít.

Má naivita spočívá v tom, že ještě stále věřím, že tohle všechno jednou najdu v jedné osobě.

Dobrou noc.
L.M.

3 komentáře:

  1. Takový muž se klidně může najít ;)

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, máš úžasný blog! Něco takového jsem potřebovala a asi budu tvou věrnou čtenářkou :) jen jsem se chtěla zeptat, jestli mi poradíš jak dát na blog tu horní lištu s hudbou? Moc děkuji

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vyhledej SCM Music Player, můžeš nastavit barvu, neomezený počet písniček, hlasitost... A pak jen přidat do blogu HTML/JavaScript obsah, tam okopíruj vygenerovaný kód. To je všechno :)

      Vymazat