středa 16. října 2013

16.10.2013

Je to za mnou. První školní den po déle než týdnu. Mám pocit, že se za tu dobu vůbec nic neudálo. Ten pár se o sebe pořád tře pod schodištěm, jako než jsem onemocněla, učitelka angličtiny je na mě pořád stejně milá, i když nemám ani jeden úkol a dozor v jídelně má pořád ty stejné vtipy, kterým se nezasmějete. Všechny písemky, i přes fakt, že jsem se na ně vůbec neučila, dopadly výborně. Nikdo po mně nevyžadoval vyčerpávající výkony. Byla to bolest, co mi dělala z povinné školní docházky peklo.

Nové léky mi vůbec nesedly, probouzela jsem se v křeči, ale se zatlými zuby jsem nasedla do autobusu společně s dětmi ze základní školy, které se po cestě kopaly do rozkroku, a pak zveličovali, jak moc je to bolí. Už čtyři roky jezdím z toho samého místa v tu stejnou hodinu, poslední dva i se stejným řidičem. Je staršího věku, přijede vždy o 5 až 10 minut později, ve velkém mrazu vůbec a nechává lidi jezdit zadarmo, když má zpoždění větší než obvykle. Jakmile se autobus naplní, rozjede se a ze zadu se ozve ,,Dveře! DVEŘE!", protože je zase zapomněl zavřít. ,,Jééé díky, hned to bude!", volá vesele nazpět. A tak je den hned veselejší.

Mám ráda hodiny filozofie. Baví mě, jak stačí říct nějakou, třeba i povrchní myšlenku a profesorka z toho dokáže vyčarovat skvělou teorii, která má hlavu a patu. Líbí se mi, kolik různých názorů existuje a s každým, opravdu s každým z nich se dokážu alespoň z části ztotožnit, nebo uznat jeho pravdivost. Stejně tak mám ráda, když je někdo nadšený pro věc a má co říct, což o mojí profesorce rozhodně platí. Navíc má super smysl pro humor. Problém nastává, když máme prezentovat svoje názory. Není to tím, že bych žádný neměla, jen je nerada prezentuji před davem lidí, kteří mě neznají, ale stejně jim nechybí odvaha soudit. Většinou tak řeknu něco neutrálního, nebo se přikloním k názoru jedné, či druhé strany. I přes to všechno, hodiny filozofie jsou mou nejoblíbenější částí školního týdne.

Prvních pár hodin jsem bolest držela statečně, v páté však nastala krize a nedovedla jsem si představit, že na té tvrdé studené školní židli budu sedět ještě další 3 hodiny. Dala jsem si s přáteli rychlý oběd. Nevyhla jsem se ale výslechu o mém zdravotním stavu. Jsou to moji nejbližší kamarádi a je hezké, že na mě myslí a nejsem jim lhostejná, ale další vysvětlování už neunesu. Nechci o tom mluvit, nechci nikam chodit, abych si zlepšila náladu... Vím, že jsou tu pro mě, ale nechci, aby mi to dávali najevo právě takhle.

Doběhla jsem domů, strhala ze sebe školní oblečení, navlékla pyžamo a pustila svou oblíbenou hudbu. Máma mi přinesla z lékárny další zázraky na zkoušku, ale ničemu z toho nevěřím. Zítra mě čeká mnohem delší den a mnohem větší zátěž, ale do konce týdne musím statečně vydržet. Pokud nezačnu vidět pozitivní změny v následujícím týdnu, zažádám o individuální studijní plán.

Včera tento blog obdržel svůj první komentář a já jsem našla po několika dnech v e-mailové schránce milou zprávu od paní H. Obojí mi udělalo obrovskou radost. Doteď jsem myslela, že mluvím do zdi. Přiznávám, že i to bylo značně ulevující. Jak jste ke mně vlastně přišli?

Dobrou noc.
L.M.

Žádné komentáře:

Okomentovat