úterý 15. října 2013

15.10.2013

Má váš život soundtrack? A tím nemířím k otázce, zda posloucháte hudbu, jistěže posloucháte. Mám na mysli ten moment, kdy se ve vaší mysli v určitou chvíli spustí písnička, která ji dokresluje, vystihuje a její slova a melodie najednou dávají větší smysl, než kdy jindy. Mně se to stává často. Když jsem moc šťastná, nebo právě naopak. Potom, když na tu chvíli vzpomínám, nevidím ji svýma očima, ale všechno se přepne do módu, kdy vidím celý děj jako nezúčastněná osoba. Je to zvláštní, jako bych sledovala film, ve kterém hraju hlavní roli a zároveň jsem jeho režisér. V tom mém teď hraje nějaký veselý kýč, který všechny diváky chce uvést do omylu, že vlastně nic není tak špatné, jak se zdá a film si vlastně docela užili. Něco, co byste si pustili v posteli v pátek večer, kdybyste byli sami doma.

Pokud mě čtete už pravidelně, možná čekáte na výsledky, stejně jako já před několika hodinami. Včerejší večer jsem toho moc nenaspala, moje myšlenky byly silnější, než všechny ty léky, co jsem v noci spolkla. Bylo šest hodin ráno, vstala jsem z postele a během pěti minut, než jsem se stihla dostatečně vzpamatovat, vypadl v širokém okolí proud. Ještěže nevěřím na znamení a podobné srandy. Při svíčkách (dobře, svítila jsem si telefonem) jsem se oblékla a společně s mámou vyrazila do nemocnice, jediné budovy, která svítila.

Posadily jsme se v čekárně, já jsem svírala v ruce telefon a kartu pojišťovny, ani jsem nepromluvila. Za chvíli však do místnosti přiběhla nějaká paní, která mluvila naopak příliš - o počůrávajícím se tatínkovi, dceři, co se "díky bohu po třech letech rozešla s tím kreténem" a "přestala brát ty hormonální sračky", co jí způsobily problémy se štítnou žlázou a o tom, jak všude ve světě nosí muži po kapsách kondomy, ale u nás ne, u nás se to odmítá... Seděla jsem přesně mezi ní a mou mámou, která jenom zdvořile přikyvovala. Doufala jsem, že si mě všichni v čekárně budou spojovat s mou mámou a né tou zvláštní paní. Pak se otevřely dveře.

Když jsem měla naposledy husí kůži, způsobovaly mi ji jiné věci, než strach. Teď jsem se složila do židle a hypnotizovala nemocniční podlahu, než doktor vůbec otevřel pusu. Byla jsem připravená si poslechnout ty nejhorší možné závěry, ale výsledek mě překvapil, nakonec byl vlastně ještě horší, než jsem čekala. ,,Podle všech vzorků tam není žádný problém. Dám vám, ačkoliv nerad, další antibiotika, ať přeléčíme ty bakterie, co jsme našli. Musím.". Od května už šesté v pořadí. Mohli byste namítnout, že mám být přeci šťastná, když výsledky dopadly dobře, pro mě to však neznamená nic jiného, než zbytečně protrpěnou větší bolest a nehnutí se z místa, spíše několik kroků zpět. Jediný nový poznatek byl, že mám opakovaný zánět a jsem překrvená. Pokud by i po antibiotikách našli stejnou bakterii, budou mě mučit znova.

Nechtěla jsem už slyšet víc, byl arogantní, nepříjemný a neříkal mi nic užitečného. Prudce jsem se zvedla ze židle, zatočila se mi hlava a máma mě poplácala po zádech. Chtěla převzít iniciativu za mě a vynutit si odpovědi na další otázky, na to jsem já ale už neměla sílu. Ani jsem nepozdravila při odchodu a tím nejrychlejším krokem jsem vyrazila ke dveřím. Hrnuly se mi do očí slzy, pískalo mi v uších a všichni v místnosti se mi začali zalívat do bílé mlhy. To, že mě všichni návštěvníci nemocnice vidí brečet a jak jsem na dně, mi bylo asi v těch místech, odkud vychází moje bolest.

Do školy už jsem nešla, to mě čeká až zítra. Snad to zvládnu.

Myslete na mě.
L.M.

1 komentář:

  1. Líbí se mi tvůj styl psaní. Hodně se mi líbí. A líbí se mi ten absolutně jednoduchej design. Připadá mi, že to mám podobně, při těch silných okamžicích, je to trochu jako film. A ať se brzo uzdravíš! :)

    OdpovědětVymazat