pondělí 14. října 2013

14.10.2013

,,I can bear any pain as long as it has meaning."
  - Haruki Murakami

Jsme tu spolu už jedenáctý večer a stále jsem nepřišla k závěru, že by moje bolest měla nějaký smysl. Přestávám věřit, že by mi zítra ráno ten nerudný doktor řekl nějaké dobré zprávy, nebo něco, co chci půl roku slyšet. Stejně tak pomalu přicházím o věci, za které jsem byla ochotná tu nesnesitelnou bolest vyměnit, věci, které mě dělaly natolik šťastnou, že na chvíli ustoupila do ústraní.  Promilovaná noc s P. po měsíčním odloučení, vítr ve vlasech při rychlé jízdě na longboardu, vlna čerstvého a doposud nikým neprojetého prašanu, nebo páteční dance battle s nejbližšími přáteli... Nebylo těch věcí mnoho, ale všechno se zvrhlo tak, že už za tu bolest nestojí. I kdyby ano, víc jí už nejsem schopná pobrat.

Všechno je jenom horší a dost možná při psaní tohoto článku usnu pod vlivem prášků na spaní a na uklidnění, které mi asi před půl hodinou podstrčila máma, když jsem jí v nervovém záchvatu byla oznámit, že krvácím a díky bolesti už ani nevím odkud. Zítra ráno jde do ordinace se mnou. Možná se budete divit, ale i když jsem už druhým rokem oficiálně dospělá, lékaři se tak ke mně chovají jen zřídka... Na oběd budou pro změnu halušky. Pokud jste četli včerejší článek, určitě chápete mou ironii.

Můj život mi teď nedává příliš smysl a kdyby ukončit ho bylo tak jednoduché, jako spolknout prášek na spaní, udělala bych to. Možná právě dneska. Ale nebojte se o mě, na to jsem příliš zbabělá. K sebepoškozování bych se tak jako moje sestra nikdy neuchýlila z důvodu, že bolesti se mi dostává až příliš už v téhle chvíli a o další opravdu nestojím. Už vůbec bych nebyla schopná spáchat sebevraždu. Možná, protože bych myslela na to, jak moc bych tím ublížila svým blízkým, ale víc mi v tom brání strach, že by se mi to nepovedlo a skončila bych tak v ještě horších bolestech, než kvůli kterým jsem se o to pokusila.

Začínám být nervózní, že jsem déle než týden nebyla ve škole a narůstá mi absence v seminářích, které potřebuji k maturitě a následnému studiu. Ne všichni jsou natolik chápaví a ohleduplní, aby uznali můj momentální stav a přimhouřili oko při počítání zameškaných hodin. A to je teprve říjen.

Držte mi zítra palce i u nohou.
L.M.

Žádné komentáře:

Okomentovat