neděle 13. října 2013

13.10.2013

Dnešní rozhodování o tom, jestli se zítra vypravím po týdnu marodění do školy, mi bylo maximálně ulehčeno. Bolesti se vrátily na úroveň třech dnů zpátky a já šílím. Ležím v posteli, čtu tu skvělou knihu a spotřebu heřmánkového čaje počítám na litry.

Od včerejšího večera se věci stihly vyhrotit a hned zas uklidnit. Své sestře jsem dala ultimátum: pokud o jejím problému neřekne rodině v nejbližší době sama, udělám to já. Metoda "všechno bude dobrý a máme tě rádi" nezabrala, a tak jsem se do ní zostra obula a mířila přímo do ran. Kupodivu to zabralo. Nebylo to nic jiného, než pochroumané ego, strach ze selhání a puberťákův "nikdo mě nechápe" pocit. ,,Slaboch jsi až v tom bodě, kdy se z toho nevzpamatuješ, nepřestaneš se užírat, litovat se a ničit do toho ještě sama sebe!" zakřičela jsem. A hned potom se uvedla jako ukázkový příklad, že i když se všechno posere, dá se z toho oklepat a žít dál. To, že jsem v tu chvíli sprostě lhala, víme všichni. Ale cokoliv, když jí to vyžene její hloupé myšlenky z hlavy. Rodičům to oznámila ještě toho večera. Dnes odpoledne mi přišla poděkovat. Najednou byla na oběd její oblíbená koprovka, všichni seděli společně v obývacím pokoji a plánovali výlet.

Odmítla jsem poobědovou návštěvu příbuzných, přičemž si táta sedl na postel, začal mě plácat po koleni a přesvědčovat o tom, že mi nikdy špatně neradil. Marně. Debatu zakončil výkřikem:,,Doprdele! Ať už začne sněžit! Já se těším jak malej kluk.", a pak společně se zbytkem rodiny odešel.

Myslíte někdy na někoho, o kom vlastně vůbec nic nevíte? Ano, mluvím o někom konkrétním. Když jsem se svou kamarádkou byla ve městě na kávě a na lovu nového prádla, zakončily jsme společně strávený den rychlou večeří v nákupním centru. Na dobu, kdy jsme tam přišly, bylo nezvykle plno. Od samého středu budovy se linula nekonečná fronta a všechny stoly byly obsazené. ,,To celé město dostalo chuť na Mekáče?" zažertovala jsem. Kamarádka ale nebyla jediná, kdo se tomu zasmál, pobavilo to zřejmě i obsluhu sousedící restaurace, mé nejoblíbenější. Mezitím, co můj doprovod držel místo u stolu, já jsem si pospíchala pro jídlo. Zrovna tu probíhala něčí autogramiáda a přes všechen okolní hluk nebylo slyšet, co říkám. ,,Jednou gnocchi se špenátem a lososem, prosím.". Za pultem zrovna kroutil hlavou a smál se sympaťák, kterého jsem tam ještě nikdy předtím neviděla, i když tu jím docela často. Mávnul rukou a postupně ukazoval na jídla, která mají v nabídce a čekal na moji reakci. Byla to docela vtipná situace a z mého obyčejného úsměvu se stal ten od ucha k uchu. Trefil se. Přikývla jsem na souhlas. ,,Jednou?" ukázal palec. Přikývla jsem znovu, tentokrát se zasmála nahlas a vycenila zuby. ,,Nádherný úsměv.", řekl. Díval se mi u toho hluboko do očí a usmíval se na mě zpět. Byla jsem okouzlená, ale zadaná. Náš vztah s P. už se sice blížil konci, ale chtěla jsem zachovat svoje zásady a bylo mi vůči němu hloupé začít flirtovat s někým jiným. To, že P. tou dobou už si za mě našel náhradu, se dozvídám až zpětně o dva měsíce později. Je mi líto, že jsem tehdy nenatáhla ruku přes onen pult a s úsměvem neřekla ,,Ahoj, já jsem Mládě.". Třeba by teď bylo všechno jinak. Společně bychom se probouzeli v jeho bytě, snídali v posteli tartaletky, co mi sám upekl, a měl by mě hrozně rád. Přesně jako v dnešním snu, kam mě pronásledoval...

Nechte si něco krásného zdát.
Dobrou noc.
L.M.

1 komentář: