sobota 12. října 2013

12.10.2013

Dnešní den se nesl v duchu návštěv. Jedna byla velice příjemná a ta druhá mě rozhodila největším možným způsobem. Jestli se dozvím ještě nějaké novinky, budu do konce týdne plešatá.

Dopoledne moji rodiče odjeli se sestrou na nákup nějakých sportovních potřeb a zůstala jsem doma sama. Pes, nikoliv však ten s velkým P, si na mě začal vybíjet zlost, že tu není celá rodina, když je přeci sobota. Zanedlouho ale přišla moje milovaná teta v závěsu s babičkou. Přinesly mi knihu, kterou jsem si přála už dlouho, v anglickém originále. Bude mi příjemně krátit čas v posteli a nutit mě k zanedbávání povinné četby k maturitě. Alespoň tu chvíli, než ji celou přečtu. Babička je tak trochu raketa, vždycky se někam strašně těší, když řekne, že se setkáme v devět hodin, znamená to před osmou a stejně tak rychle jako příjde, zase odchází. Dnes tomu nebylo jinak. Přála bych si, aby se mnou zůstaly déle. Dlouho jsem nemluvila a neviděla nikoho jiného, než obyvatele našeho domu (a to jen ve velmi omezeném množstí) a vlastního psa.

Kolem poledne už nás byl zase plný dům a přes skleněné dveře jsem pozorovala siluety v každosobotním uklízecím zmatku. Po chvíli se vypnul vysavač a oteřely dveře mého pokoje, stála v nich moje mladší sestra. ,,Víš, já bych ti chtěla něco říct, ale nevím, jestli mám.". Zarazila jsem se. Ačkoliv můžete namítnout, že po svých zkušenostech bych mohla být tím pravým člověkem, kterému se svěřit se svými problémy, není tomu tak. Neumím na nečekané situace reagovat tím správným způsobem a už vůbec nedokážu člověka utěšit, pokud vám tedy nestačí věta "To bude dobrý.", kterou však vůbec nemyslím upřímně, protože tomu mnohdy nevěřím. A větu "Tak to je fakt v hajzlu." asi ve vaší situaci slyšet nepotřebujete...

Čekala jsem něco, co by zapadlo do rubriky Bravíčka, a já se pak budu snažit s cukajícími koutky udržet vážný výraz, třeba: "Včera jsem byla na rande a dostala jsem první pusu.", nebo že se s ní ten tajný neznámý rozešel. To, co jsem se dozvěděla, mi vyžere mozek i s lebkou. Možná by mě míň zarazilo, kdyby mi přišla říct o prvním sexu, nebo že začala hulit trávu a potřebuje ode mě založit... ,,No, jak začít... Víš, já... slyším hlasy. A říkají mi hrozný věci a nemůžu to zastavit, jenom když je poslechnu. Mám už pořezaný ruce i nohy. Měsíc to bylo dobrý, ale už je slyším zase. Stojím u okna a říkají mi, ať skočím.". Neměla jsem co říct. Od toho okamžiku jsem nepromluvila.

Jediné nad čím přemýšlím je, jestli mám splnit její přání a zachovat si tak důvěru, když nikomu nic neřeknu. Pokud se na to kouknu víc ze sobeckého pohledu, nedokázala bych žít s pocitem viny, že jsem o tom věděla a měla to raději poslat dál, případně mně neznámým způsobem řešit. Stejně jako schizofrenie to může být "jen" vyhrocená puberta. Těžko říct.

Ve dvě hodiny odešla se psem, teď je něco kolem páté a já vyšiluju jako moje máma. Alespoň má u sebe telefon a odpovídá na zprávy. Nemám tušení, jak se zachovat...

Jeden by řekl, že jsme úplně normální rodina. Bydlíme v pěkném domě, vystupujeme před ostatními mile, ve škole nemáme problémy a nikdo nemá problémy s námi. Ve skutečnosti se toho ale skrývá za zdmi tohoto domu a našimi úsměvy tolik, co někdy nejsme schopni pojmout. Táta, kterého vidím jen pár minut večer, když příjde z práce, má neidentifikovatelná choroba, sebepoškozující se sestra a máma, která to všechno i přes její nemoc drží pohromadě. Když už nic víc, máme se rádi.

Na shledanou zítra.
L.M.

1 komentář:

  1. Každá rodina má určitě nějaká tajemství a navenek se jeví trošku jinak. Znám to. Mému bráchovi zjistili před pár lety schizu. A všechno je jinak...

    OdpovědětVymazat