pátek 11. října 2013

11.10.2013

Bolesti po zákroku jsou téměř pryč a zbyly mi jen ty, kvůli kterým jsem na zákrok šla. Silnější než předtím. Další zbytečně protrpěná bolest? Moje výsledky v tuhle chvíli už jistě leží na něčím pracovním stole a čekají, až mi je v úterý ráno doktor přetlumočí. Na jednu stranu se nemůžu dočkat, až mi po půl roce stanoví diagnózu, na stranu druhou se bojím špatných zpráv. Po každém prohrábnutí vlasů mi zbyde v ruce obří chomáč. Vím, že si toho máma všímá a obě máme strach z jedné a té samé věci, ale ani jedna to nechceme té druhé říct nahlas, co kdyby... Tentokrát tak odvážná nebudu, bez doprovodu a podpory už do nemocnice nevstoupím.

Během půl roku mi toho spoustu uteklo. Skate jsem vytáhla jenom, když jsme byli jezdit Městem s P., ale ani s ním jsem toho nenajezdila tolik, jako předchozí rok se sádrou. Vylučuji se ze společenského života a upadám do nekončící depky. Ale proto jsem založila tenhle blog. Tak trochu psychoanalýza ve stylu "udělej si sám".

Chci tenhle proces co nejdříve skončit, a tak jsem si stanovila jeden šibeniční termín. Pokud budu bolest cítit ještě o Vánocích a žádná léčba nebude zabírat, nebo můj problém bude stanoven jako nevyléčitelný, vykašlu se na pravidlo "Zdraví máš jen jedno.", protože ve chvíli, kdy už ho nemáte, to stejně neplatí. Přestanu brát léky. Zatnu zuby a začnu si užívat života tak, jak jsem to měla ve zvyku, než přišla tahle nezvaná svině. I za cenu, že by moje chování mělo zapříčinit ještě horší bolesti. Splním si všechny položky na seznamu věcí, co chci jednou prožít a budu vymýšlet stále nové a vyšší cíle, aby mě motivovaly těšit se na nový den. A možná pojedu do Města, unesu Psa a budem žít šťastně až do smrti.

Dobrou noc.
L.M.

Žádné komentáře:

Okomentovat