čtvrtek 10. října 2013

10.10.2013

Od dnešního poledne zase začínám věřit v lepší zítřky. Bolest ustoupila na snesitelnou hranici, začínám jíst a dostávám chuť dělat jiné věci, než ležet v posteli a zírat na strop. Fakt, že nic jiného prakticky dělat nemůžu, už je vedlejší. Hranice bolesti se mi posunula na úplně jinou úroveň. Po tom, čím vším jsem si prošla, mi ty předešlé bolesti nyní připadají jako pouhé zašimrání. Ale abych byla upřímná: když vás bude půl roku někdo lechtat, začne vás taky srát.

Ještě pořád si oblékám triko, co mi P. dal jednoho večera, když jsem nemohla najít svoje oblečení rozházené po pokoji... Nechala jsem si ho, aby i přes tu dálku zůstal stále se mnou. Když bylo nejhůř, oblékla jsem si ho na holou kůži, tiskla v ruce, vzpomínala na hezké chvíle a těšila se, až ho zase uvidím. I když jsem ho od té doby prala milionkrát, pořád cítim jeho vůni a přivírám oči. Jen velmi těžko shrnu půlroční vztah do jednoho článku. Na to pro mě znamenal příliš mnoho.

Není to první sex, co vás ovlivní, ale první láska. Možná jste měli to štěstí, že jste obojí prožili ve stejný okamžik a se stejnou osobou. Mě nepotkalo. P. přišel do mého života náhle, přesně včas, když jsem to nejvíc potřebovala. Byl to měsíc, co pravda o S. vyplavala na povrch a já jsem se vracela na místo, kde jsem ještě nedávno byla šťastná, ale najednou jsem tam nechtěla trávit ani minutu, všechno tam na mě padalo. Paradoxně jsem se s oběma seznámila díky stejnému místu, ve stejnou roční dobu, díky stejné události. Po měsíci neustávajícího psaní jsem za ním odjela do Města na prodloužený víkend. Bylo druhého května, lilo jako z konve a já jsem podnikla tříhodinovou cestu autobusem, abych ho konečně viděla a mohli jsme si tak splnit všechno, co jsme společně vysnili.

Čekal mě s vřelým úsměvem a obětím na nádraží, odvezl mě do bytu a seznámil se Psem. Na začátku jsme spolu o P. trochu bojovali, s žádným Mládětem se přeci o páníčka dělit nebude! Za každý polibek od P. jsem dostala jeden nenápadný kousanec do nohy od Psa. Nakonec si na mě zvykl a stali se z nás nejlepší kámoši. Další dny mě vítal tak divoce, až mě nabral na záda a svalil k zemi. Pes byl, a stále je, zkrátka psem s velkým "P". Nikdy jsem nepotkala tak důvtipné, oddané a milující stvoření s takovou radostí ze života, jakou měl on. Byli na mě dva, což je jasná přesila. A milovala jsem je oba, i když každého jinak.

Vzal mě na prohlídku Městem, kde jsem před lety strávila jen pouhý večer. Na konci prohlídky nás zavedl do kavárny, kam jsme se spolu ještě mnohokrát vraceli. Je to místo, kterému není žádné na světě podobné. Tak ošklivé, až se vám tam líbí, obsluha se stane vaším přítelem po několika sekundách, pokud si neobjednáte kávu, stojí tam rozladěné piano, do kterého když uhodíte s úmyslem něco zahrát, jeho klávesy se zaseknou dole a jen občas ze sebe vyloudí zvuk, když jste sami, kdykoliv můžete sáhnout po jedné ze starých knih. Kolem vás sedí spoustu cizích lidí, které si zamilujete. Každý z nich je jiný a má svou výraznou osobnost. Je to místo, kde se v jeden okamžik nachází největší koncentrace kreativních lidí a kouře. Tenhle je ale jiný, jakoby voněl a jen dotvářel onu nezaměnitelnou bohémskou atmosféru.

Večer jsme společně s přáteli P. strávili u kulečníku v nedalekém baru. Právě tam proběhlo několik prvních letmých doteků. Vrátili jsme se domů, unavená jsem mu položila hlavu na hrudník a sledovali jsme společně film. Za pár minut zhasnul světlo a šli jsme spát. Po zkušenosti z předchozího vztahu jsem si slíbila, že k žádnému sexu nedojde a raději počkám, jestli se mezi námi vyvine něco dlouhodobého. Nevím, zda jsem víc naivní, nebo promiskuitní. Vášeň je mrcha a ten víkend byla zatraceně silná. Začal to jeden dlouhý nečekaný polibek na krk, pak mi po uchu jemně kličkoval jazykem, dokud jsem neměla všude po těle husí kůži, až mi nakonec odhrnul triko a sjel k prsům a níž. Nedal mi šanci se ani nadechnout, natož tak vyslovit jednu souvislou větu. Nechtěla jsem to zastavit, ale přeci jen jsem to udělala. V tu chvíli to už nemělo žádný hluboký význam a zpětně toho snad i lituju - každá noc strávená s P. byla tak trochu vzácnost. Následující večer jsme si to bohatě vynahradili. A ty další jakbysmet.

Poslední den se udělalo hezky a vyrazili jsme projet Město na skateboardech. Byla jsem představená dalšímu okruhu lidí, kteří na mně zanechali velký dojem. Byl to další den, kdy jsem se cítila naplněná a nic už nemohlo být lepší. Jeden z těch dní, pro které žijete. Stále ho vidím, jak se směje, svítí na nás první jarní slunce a podává mi ruku, aby mě kousek popotáhl. Zní to jako klišé z romantického filmu, viďte...

P. i Pes mě společně doprovodili na vlak domů. Už tehdy to pro mě bylo těžké, v kupé mi ukáplo několik slz a v tu chvíli jsem vůbec nevěděla na čem jsem. Jestli jsem byla na jednu noc a už nikdy ho neuvidím, nebo, možná, se budeme vídat ještě roky.

Jak to dopadlo víte už od samého začátku. Pokud ale chcete vědět jak to bylo dál, zůstaňte se mnou.
Je tu vlastně vůbec někdo?
Dobrou noc.
L.M.

1 komentář:

  1. To se krásně čte, ale zároveň je mi z toho fakt smutno...

    OdpovědětVymazat