čtvrtek 31. října 2013

31.10.2013

Náhoda mě přivedla už na různá místa, do různých situací a pozic. Nějak věřím, že bude nejvlivnějším faktorem i v budoucnosti, ať už při výběru univerzity, volbě povolání nebo zakládání vlastní rodiny. Náhoda zapříčinila moje narození a provází mě celým devatenáctiletým životem.

Od události, o které se vám chystám vyprávět dnes, uběhl už jeden rok. Spostu štěstí a náhoda zapříčinila fakt, že teď můžu psát tenhle článek a vy si ho můžete následně přečíst. Byla to pravděpodobně ta největší pitomost, lež a odvaz, co jsem kdy provedla.

Blížily se podzimní prázdniny a já jsem je nechtěla trávit doma. Měla jsem jen pár stovek v plechové krabičce a chuť vyrazit do některého z hlavních měst sousedních států. Věděla jsem, že k tomu nechci využít žádné cestovní agentury a průvodce, přeci jen na vlastní pěst poznáte město jinak. Je potřeba se nejdřív ztratit, abyste mohli později objevit zajímavá místa. Když jsem se o svém rozhodování zmínila na svém profilu jedné ze sociálních sítí, během pěti minut mi přišla jasná odpověď. ,,Vienna!", okomentoval fotku s knižními průvodci Rakušan. Drobná konverzace mezi námi proběhla už několikrát, měli jsme stejné zájmy a jak je mým zvykem, pro věci se nadchnu velmi snadno. Obzvlášť ty, co jsem nezažila nikdy předtím.

Nabídl mi přespání u něj v bytě a sebe jako průvodce. Nečekala jsem ani chvíli, druhý den jsem odjela do velkoměsta zarezervovat si lístky na autobus a za pár dní odjela. V kabelce jsem měla sáček muffinů s malinami a čokoládou, které si ode mě přál, kraťásky s tílkem na spaní, kecky, kdyby mě chtěl vzít skejtovat a v poslední řadě mapu, kterou jsem neuměla ani otočit na správnou stranu. Můj orientační smysl je téma, které by si zasloužilo článek samo pro sebe. ,,I can't believe we're doing this!:D" zablikala zpráva. ,,Don't be scared, I'm a good guy!" pokračoval. Jistě, v angličtině, protože jediná věta, kterou umím německy zní ,,Du bist ein Esel.". Naučila mě ji moje babička. 

Celou cestu jsem si nepřipouštěla žádné nebezpečí. Doma pochopitelně nevěděli kam jedu a už vůbec ne za kým. Nedokážu si vysvětlit jak mi to prošlo a že se moje tajemství neprovalilo doteď. První vlna mírné nevolnosti a úzkosti na mě přišla až v mém oblíbeném vídeňském muzeu, před kterým mě měl po práci vyzvednout. Našli jsme se a hned po prvním objetí ze mě všechen strach spadl. Předala jsem mu sáček s muffiny, které vypadaly jakoby na ně někdo sedl (což jsem během cesty dost pravděpodobně opravdu udělala) a společně jsme se vydali k němu do bytu. Udělali jsme si špagety k pozdnímu obědu a projednali plán naší trasy.

Asi jsem nikdy v životě tak dlouho nemlčela. Trapné ticho se rozprostíralo prázdným bytem. Seděli jsme do pozdní noci na gauči u televize a sledovali It's always sunny in Philadelphia. Když o sobě říkal, že je good guy, ani trochu nepřeháněl. Když mi někdy kolem půlnoci zakručelo v břiše, beze slov odešel do kuchyně a vrátil se s horkou pizzou a popcornem. Uviděl mou husí kůži a prostě na mě položil deku. Mrzí mě, že jsme spolu moc nemluvili, nešli jsme projet Vídeň na skateboardu a společně se nevyfotili, ale stejně na ty dva dny vzpomínám zatraceně ráda, i když sama, protože se s nikým o ten zážitek podělit nesmím. Nechal mi jeho postel s čerstvým povlečením a sám si ustlal na gauči v obýváku.

Ráno jsme se probudili skoro současně a oba pozdě. Autobus zpět domů mi jel za půl hodiny. Loučení bylo rychlé. Dostala jsem pusu, popřál mi šťastnou cestu, a pak mě nechal na pospas zdejšímu metru. Do autobusu jsem naskočila v poslední minutě před jeho odjezdem. Spokojená, že jsem to přežila, užila a neskončila jsem ve sklepě naporcovaná na kostičky v zavařovací sklenici. Viděli jsme se tehdy poprvé a naposledy.

Až o půl roku později jsem se dozvěděla, že můj průvodce je kameramanem pro jeden z největších obchodů se surfy a boardy všeho druhu na světě, mimo jiné točil koncerty mých oblíbených interpretů.

Znáte to. Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře...
Dobrou noc.
L.M.

středa 30. října 2013

30.10.2013

Z myšlenek o oznámení P. ohledně mojí, nebo spíše jeho nemoci se včera večer brzo stalo něco, co narušovalo moji pohodu, přirovnala bych to k výčitkám svědomí. Najednou jsem měla sepsanou zprávu, jejíž znění doposud překvapuje mě samotnou. Nebyla ubrečená, zněla docela logicky a stručně. Když mi někdo opravdu ublíží, nikdy ho ve křiku nenařknu do kreténů, idiotů a hajzlů. Donutím ho, aby na to přišel sám. Je to mnohem větší zásah, před sebou a vlastním svědomím totiž nikam neutečete. Bude vás žrát tak dlouho, dokud nepřiznáte pravdu. Ať už sobě, nebo někomu jinému. Se strachem z jeho reakce a srdcem bijícím jako o závod jsem zmáčkla odeslat.
Ahoj. Vím, že spolu nemluvíme a upřímně bych v tom nejradši pokračovala a nikdy už tě neviděla po tom, co jsem se dnes dozvěděla z výsledků v nemocnici. Ale považuju to za důležitý ti to říct v případě, že to o sobě nevíš. Pokud jsi to věděl, tak ještě dneska sednu na vlak a přijedu tě zbít.

Byla jsem asi před měsícem na jednom hodně bolestivým zákroku, kterej konečne odhalil zdroj a příčinu těch bolestí. První sex mě s tebou nebolel jenom z toho důvodu, že jsem v sobě do té doby neměla ureaplasma, do dvou týdnů pak přišly ty bolesti a čím dýl jsme spolu spali, tím můj stav byl vážnější. Jediná možnost jak se tímhle může člověk nakazit je sex a vzhledem k tomu, že inkubační doba je maximálně 3 týdny, je 100% jisté, že jsi mě nakazil ty.

Je tvoje věc jak s tím naložíš a sám si to přebereš. Je mi už úplně jedno jak jsi to měl předtím a jak to máš teď, je to tvoje soukromá věc a nic mi do ní není. Nečekám od tebe vůbec nic, ale když jsi mi tehdy říkal „Proč já nemůžu mít jednou normální zdravou holku.“, asi jsi měl už tehdy začít pátrat po problému u sebe. Kdybys to udělal, nemusela bych jet zítra do nemocnice. Hodně štěstí…

Hypnotizovala jsem telefon, abych nezmeškala jeho reakci. Čekala jsem všechno. Ponížení, slovní napadení, nadávky, ignoraci, ale vůbec ne tohle. Omluvil se mi. Několikrát. Řekl, že mi nechtěl takhle zkomplikovat život, nikdy si to neodpustí, nechtěl mi ublížit, mrzí ho to a váží si toho, že jsem mu to řekla. Spadla ze mě v tu chvíli velká část zátěže. O tom do jaké míry to bylo upřímné už přemýšlet nechci. Jeho omluvy mi zdraví nevrátí a čas taky ne.

Do nové nemocnice jsem se vydala hned v šest ráno, vezl mě tam táta při cestě do práce. Víte, jak se říká, že si podvědomě vybíráme partnera na základě podobností se svým rodičem? Jestli má můj táta a P. něco společného, tak svoji cholerickou povahu a nasranost za každou blbost. Jakoby nestačil stres, který se ve mě kupil před dalším vyšetřením, musela jsem si vyslechnout řev za to proč jsem zabouchla dveře, sprchovala se ráno, když na to přece vůbec není čas, nebo si sedla na zadní sedadlo auta. Často přemýšlím po kom ze svých předků jsem podědila svoji vyrovnanost.

Jsem nadšená z nové doktorky a stejně tak i sestry. Za celý půlrok jsem se nesetkala s tak ochotným a vstřícným přístupem. Vyvarovala jsem se dalším bolestivým zákrokům i antibiotikům a dostala poučení jak od vlastní mámy (která mi to ještě ráda několikrát po cestě domů zopakovala, pro jistotu). Po dlouhé odmlce máma odešla z ordinace pryč. Jenom co se za ní zabouchly dveře, zazněla otázka: ,,Tak co pohlavní styk, slečno?". Odpověď ,,Skvělá věc!" byla asi špatná. (Žertuju!) Byla jsem pochválená za svůj přístup, ukončení vztahu a sex mi byl zakázán na půl roku. Poprvé v životě mi bylo vtloukáno do hlavy, ať za žádných okolností nepoužívám kondomy, zvláště od lékaře mi to vyrazilo dech. Bylo mi vyčteno holení, časté mytí, pitný režim, způsob oblékání a to sexy krajkové prádlo s nejkrásnějším županem na světě si budu muset schovat na dobu, kdy moje prdel bude tak velká, že už se do něj pravděpodobně nevejde...

Tak si to pojďme shrnout. Nejdřív si se mnou P. užil, rozryl můj zdravotní stav na roky dopředu, odkopl mě v nejtěžší chvíli, protože si našel někoho jiného a nakonec mi ještě znemožnil najít si někoho nového minimálně následujícího půl roku. I když jsem dnes po dlouhé době znovu viděla Kuchaře, neměla jsem najednou chuť podat ruku přes pult, protože jsem věděla, že si vztah teď stejně nemůžu dovolit. Ani teoreticky. Můj život už nikdy nebude jako dřív, ať už ten milostný nebo osobní. Najednou moje dobrá stránka chce ustoupit do pozadí a ta zlá, o které jsem doteď nevěděla, se touží pomstít. Škoda že tohle umění neovládám.

Buďte zdraví a šťastní.
L.M.

úterý 29. října 2013

29.10.2013

Podle rána a způsobu jak vstanete se často odvíjí celý den. Jsou dny, kdy bych se raději neprobudila vůbec. Je deset hodin ráno a nemůžu se dočkat, až to bude všechno za mnou. Je na mě vyvíjen čím dál větší tlak a já čekám, kde je moje stropní hranice. Říkám si, že to musí přijít už každou chvíli. Zatím mi ale každý den dokazuje, že jsem silnější než bych očekávala.

Otevřela jsem notebook, který zůstal ještě od včerejšího večera u mé postele, když jsem sledovala Virgin Suicides. Ani dnes jsem nevynechala svůj ranní rituál. Nejdřív jsem si pročetla příspěvky na Twitteru, s šálkem kávy zhltla články všech mých oblíbených blogerů a poslední zastávka byla na Facebooku, zkontrolovala jsem zprávy od přátel a rychle se prorolovala zdí. Tohle je ten moment, kdy si člověk řekne, že bez všech sociálních sítí by mu bylo líp. Zastavila jsem se u jednoho z příspěvků P. Klasická čtveratá fotka, on a slečna ze sousedního státu, všeříkající popis a pod tím milion přejících lidí. V situacích jako je tahle je moje chuť pronášet ironizující poznámky několikanásobně vyšší. ,,Přeji hodně štěstí a zdraví!" chtěla jsem se přidat. Polkla jsem to, se stejnou nechutí a bez keců, jako během orálního sexu, který jsem mu dopřávala denně.

Moje reakce na onu fotku jenom dokazuje, jak moc pro mě P. znamenal. Začala jsem se třást, najednou mi byla strašná zima a nemohla jsem myslet. Všechno bylo v tu chvíli rozmazané a moje tělo mě přestalo poslouchat. Jmenuje se stejně jako já. Nevím, v čem je lepší než já a vím, že bych se s ní neměla srovnávat, ale nemůžu se tomu ubránit. Nemůžu se taky ubránit přemýšlení nad tím, proč neměl peníze na to jezdit jednou do měsíce za mnou, ale na dvojnásobně dlouhou a nákladnou cestu si prostředky našel a dle popisku ještě nekolikrát najde. Zvláštní úzkost v krku mě nutí zvracet.

Byla jsem hloupá výplň. Jako plomba, kterou vám dá zubař na pokažený zub. Jakmile vám bolístku zahojí, žijete spokojeně dál a na nějakou plombu přestanete myslet, jako byste ji ani nikdy neměli. Dala jsem mu všechno a on si všechno vzal. Stejně jako S., jen větší množství. Zničil mě po všech stránkách, fyzicky i psychicky. Nejen, že mě položil až na samotné dno, ale donutil mě vyhrabat si onu pomyslnou jámu ještě hlubší.

Přemýšlení nad tím, jestli mu mám o problému, který přenáší a šíří dál říct, nebo sobecky mlčet je teď víc než aktuální. Cvičně si píšu hned tři varianty zpráv, jak bych mu to případně oznámila. Od lhostejné, přes útočnou a myslím to s tebou dobře konče. Zase se tu projevuje moje dobrácká stránka. Mohla bych se na něj vykašlat a jak řekla má dobrá kamarádka: ,,Vyser se na ně, uzdrav se sama a ať si oba třeba umřou!". Jestli tu zprávu jednou vážně odešlu, asi příjdu za všechny svoje činy do nebe, nebo mě rovnou prohlásí za svatou. Třeba nad tím tam nahoře uvažují už teď, a tak jako správná mučednice budu nějakou dobu předtím pěkně trpět. Sice už nejsem panna a čas od času si pomůžu sama, ale to mi určitě odpustí, že jo?

Trochu doufám, že po těch 23 večerech strávených společně jste se naučili rozeznávat kdy jsem ironická a kdy to myslím vážně. I když přiznávám, že s tím sama mám občas problém.

Ahoj.
L.M.

pondělí 28. října 2013

28.10.2013

Je tu podzim, už dlouhý měsíc. Zvyšuje se moje spotřeba horkého čaje a čokolády, otřesných (ale tolik pohodlných!) chlupatých ponožek, potřeba dek, polštářů a v neposlední řadě vřelých slov. Nic najednou nedává větší smysl, než se hned po příchodu ze školy obléct do pyžama, sledovat do večera filmy, psát článek, vypracovávat maturitní otázky a jíst u toho něco dobrého.

Každý rok na podzim, ten chladný pravý podzim, úplně přeskládám pokoj. Svoje velké černé křeslo přesunu k okennímu parapetu, na kterém je připraveno množství svíček, v záplavě polštářů a peřin se téměř ztrácím a nohy si ohřívám o topení, které je hned vedle. Na stole není nic jiného, než úhledně poskládaný komín ze všech mých náčrtníků, zápisníků, bloků a sešitů a na druhé straně asi šest nádob s pastelkami, tužkami a dalšími psacími potřebami. Nic víc, jen čistá bílá plocha. Navenek je možná všechno černobílé, ale uvnitř to skrývá víry barev. Když jsem smutná, všechny fixy vysypu na koberec, vezmu si kus papíru a každou z nich na něm udělám jednu čáru. Nemaluju. Jen vnímám barvy.

Včerejší odpoledne a noc jsem strávila v milé společnosti tří slečen: Koťátka, K. a A. Sešly jsme se brzy po obědě, jedly skvělé jídlo a malovaly si po těle. Seděly jsme na pohovce v té malé místnosti, jejíž stěny i strop jsou vymalovány tak, že si připadáte jako v jiném světě. Donutí vás snít a cítit se zvláštně bezpečně. Bylo to všechno přirozené, známe se už moc dlouho na to, abychom si před sebou na něco hrály. Říkáme věci přímo a narovinu a nikdo se na nikoho za to nezlobí. Takový můj kousek utopie, který nezůstává jenom představách. O půlnoci jsem byla doprovozena domů, smyla ze sebe rychle barvu a šla spát.

Nejsem typ holky, která tráví každý volný večer v nočním klubu. Může být plný lidí, ale stejně si tam budu připadat sama. Když vyjdu na parket, celá zkoprním a nemůžu se dočkat až odjedu zase domů. Opilí lidé se tam o sebe zbaveni smyslů třou a já jenom čekám, kdy ze sebe strhnou oblečení. Jakmile si jdu pro něco k pití, stiskne cizí ruka můj zadek a dlouho nepouští, v davu lidí ani nepoznám kdo to byl. Když procházím chodbou k východu, vidím blondýnku s rozmazanou řasenkou, jak ji tlačí nějaký muž ke zdi a rukou zajíždí po stehně výš. Vyjdu ze dveří, které se mi pokouší zatarasit parta kluků, kteří o sobě už dávno neví. Stojím venku, v podrážce mých oblíbených bot na podpatku mám zapíchané skleněné střepy a několik metrů ode mě se schyluje k další z rvaček toho večera.

Nechápu jedince, kteří chodí do klubů za účelem potkat tu svého budoucího partnera. Zajímalo by mě koho si představují, když se oblékají do těch nejvíc sexy šatů v celém šatníku. Jak si představují ideálního muže/ženu? Opravdu si myslí, že v klubu potkají někoho, kdo je bude po následující měsíce až roky držet nad vodou, říkat jim sladké lži, dělat snídaně a milovat? Vždyť je ta místnost plná lidí, co se jen přišli opít.

Dobrou noc.
L.M.

sobota 26. října 2013

26.10.2013

I když je sobota, dnešní ráno bylo dost hektické. V sedm mě přišla probudit máma, že musím do nemocnice. Odmítala jsem se vůbec zvednout, natož pak se jít obléct a nasednout do auta. Všechna naděje, kterou jsem měla ještě včera, byla pryč. Přestala jsem celému nápadu věřit. Mám v povaze, že se nerada někam silou tlačím a vnucuji, nerada porušuju pravidla, neumím se hádat a už vůbec ne lhát. Za chvíli přišel táta a začal po mě křičet, ať se okamžitě zvednu a nasednu do auta. Nekřičím moc často, ale nervy jsem měla jako špagáty, tak to ze mě lítalo jakoby nic.

Do velkoměsta jsme přijeli už kolem deváté hodiny, zaparkovali kousek od nemocnice a beze slov kráčeli ke vchodu. Na vrátnici byla jedna starší energická paní a nebýt její energie, asi nás do dveří vůbec nepustila. Nemocnice, do které jsme se pokusili mě dostat, totiž přijímá pacienty pouze přímo na lůžkovou část na doporučení lékaře. Doporučení, které já nemám, protože jen málokterý lékař dokáže přiznat, že na daný případ nestačí a přenechat tak práci odborníkovi. Podařilo se nám projít až do ženské urologické části, kde nám sice nepomohli, ale poradili mi, jak to zkusit obejít. Proto se do nemocnice vydám znovu ve středu a budu doufat, že tentokrát budu úspěšná.

Těšila jsem se, že když už budu ve městě, dám si konečně po roce sushi, po kterém mé chuťové buňky tak dlouho touží. Při odjezdu však zbývala stále ještě hodina do otevření mé oblíbené restaurace. Pech. Domů jsem se tak vrátila hladová, bez vyšetření, zato s taškou plnou ingrediencí na odpolední pečení.

Mám zvláštní úchylku, jejíž kořeny pravděpodobně sahají někde k babičce/prababičce z tátovy strany. Velmi ráda peču, ale výsledný produkt potom nejím. Proč to tedy dělám? Pravděpodobně si chci něco dokázat. Poplácat se po rameni, poslechnout si párkrát ,,Wow, Mládě, ty jsi taková šikovná.", nebo ,,Doprdele, to je dobrý! Vezmeš si mě?", nebo ještě lépe ,,Leoparde, ty mě s tím tvým pečením moc neser, já jsem tvoje babička, já bych měla péct a ty mě tady tak trumfneš!". A ten pocit mě pak tolik nakrmí, že už vlastně ani nemám hlad.

Moje vášeň mě často nutí si přiznat, že jsem se minula školou. ,,Přece nepůjdeš se svým talentem a známkama na nějakou střední s výučňákem!", říkali mi. A tak jsem nešla. Teď jsem studentkou maturitního ročníku a stojím před velkým rozhodováním kterou vysokou školu zvolit. Nejsem kariéristka, stačí mi fajn plat a uznání k tomu, abych žila spokojený život. Nedovedu si sama sebe představit v roli kariéristy, který jde kvůli získání zakázky a povýšení přes mrtvoly. Práce cukrářky mi připadá prostě naplňující. Líbí se mi ty neomezené možnosti, žádné hranice pro kreativitu a nekonečné kombinace ingrediencí. Komu se navíc poštěstí, že ho živí koníček?

Dostala jsem za úkol od svých přátel připravit cupcakes na zítřejší tématickou party. Vize byla dechberoucí, čokoládové těsto podle amerického receptu dopadlo skvěle, bylo vláčné a rozpadalo se na jazyku. A protože čokolády není nikdy dost, místo krému jsem nahoru vymyslela chocolate mousse. Má několikahodinová práce se chýlila ke konci. Naposledy jsem zamíchala směs našlehaných bílků s čokoládou a spokojeně a pyšně jsem se rozhlídla po kuchyni. Cukr. Co dělá na té váze cukr? Moje hlasité ,,Kurva!" a následné prásknutí s metličkou do umyvadla se linulo otevřeným oknem až na ulici. Moje impozantní dílo bylo zmařeno.

Teď rozmýšlím nad studiem logopedie, učitelstvím pro mateřské školy, angličtinou se zaměřením na obchod a žurnalistikou. Mám docela strach z života v cizím městě a z absence všech mých známých a přátel. Vlastně mám teď strach z života obecně, z toho co příjde. Tenhle rok se všechno mění, musím dělat spoustu rozhodnutí, která mě ovlivní na několik let dopředu a dost možná toho spoustu pokazím. Možná mě na žádnou výšku nevezmou a já pak odjedu pracovat někam do zahraničí. Nebráním se asi ničemu.

A co vy? Máte už jasno v tom, čemu se budete jednou věnovat?
Hezký zbytek večera.
L.M.

pátek 25. října 2013

25.10.2013

Dnes ráno jsem v husté mlze na poslední chvíli dobíhala autobus do maloměsta. Čekala mě návštěva místa, kam se bojím chodit už od první zkušenosti. Jak aplikace v mém chytrém telefonu už při příchodu hlásala, dnes jsem místní nemocnici navštívila přesně po třinácté. Doteď jsem nebyla pověrčivá, ale pravděpodobně bych měla změnit stanovisko (a lékaře, gynekologa i s nemocnicí).

Život je plný zajímavých zjištění. Třeba fakt, že dýně je ta nejsmradlavější věc ve vesmíru a nechápu lidi, kteří z ní mohou připravovat, nebo snad i jíst nějaký pokrm. Nebo náhodný objev geniální dvojice pórek + bazalka. Vznikla omylem mou roztěkaností a nerozhodností, teď už nejím toasty jinak. Všichni ale určitě tušíte, že tohle nejsou ta zjištění, o která bych se s vámi chtěla podělit. Pes je zakopaný jinde. Do vydlabané dýně se neschoval a do toastu nezapekl...

Tradičně jsem si sedla do mikrobiologické laboratoře a nervy mě nutily sloupat všechen lak z jinak vždy precizně upravených nehtů. Za půl hodiny jsem nesla zprávu s detailním rozborem do urologické ordinace. V čekárně bylo mnohem víc lidí, než je zvykem třeba v úterky. Důvod jsem zjistila hned, jak zavolala sestra moje jméno a vyzvala mě, ať vstoupím. Najednou za stolem neseděl nerudný doktor, co vám vrazí do ruky papír a neřekne ani zdar. Byla tam doktorka, věkem přibližně na úrovni mých rodičů a pila čaj z velkého barevného hrnku. Byla jsem smolař, vychytala jsem toho největšího hulváta v kraji. Když s vámi někdo jedná jako s člověkem, jakákoliv bolest se snáší líp.

Výsledek nedopadl vůbec dobře, ale konečně jsem se nějaký dozvěděla. Doktor ho znal už od samého začátku, ale pravděpodobně se mu nezdálo nutné mi ho sdělit a naložil mi dalších 10 dní stresu. Přetrvává u mě nález ureoplazmat. Co to je mi musel říct až google. Dostala jsem jubilejní sedmou krabičku antibiotik, na které moje tělo reaguje už jen negativně. Tentokrát jsem se nevyřítila bez pozdravu, slušně a pomalu jsem za sebou zavřela dveře, oblékla si nový kabát a odešla před nemocnici.

Stála jsem ve sloupoví, hned vedle všech vystresovaných kuřáků a neunesla všechnu tu tíhu, která mi na ramenou přibyla. Začala jsem brečet, bezmocná a bez nápadu, co budu dělat dál. Do školy jsem se už nevrátila, i když v mých barevných deskách uvnitř kabelky byly pečlivě připravené maturitní otázky na odpolední konverzaci. Stála jsem nepřítomně na autobusové zastávce a čekala na odvoz domů. Přes slzy jsem neviděla, a tak není překvapující, že jsem přehlídla i babičku mé kamarádky D. Vždycky vypadá úžasně, sálá z ní optimismus a věčné mládí a v neposlední řadě, nechává nás u ní přespávat po všech plesech a party a nikdy neprozradí v kolik hodin jsme se vrátily domů. Na otázku ,,Odkud jdeš kočko?" už jsem nedokázala odpovědět, protože jsem propukla v pláč. Až teď si uvědomuju, že všude kolem byli nějací lidé a nebylo jich málo.

Během následující hodiny mi zazvonil telefon víckrát, než za dobu, co ho vlastním. Rodina okamžitě rozhodila sítě. Volali jsme známým, ti svým známým a každý z nich se snažil mi prosadit místo v nějaké prestižní nemocnici. Našli jsme favorita, ale známost bohužel nesahala tak daleko, abych mohla okamžitě nastoupit. Fakt, že mučení, které jsem si v maloměstské nemocnici vytrpěla v plném vědomí, se dělá v jiné nemocnici v narkóze, mě docela dorazil. Jelikož za zkoušku nic nedám, vypravím se do nemocnice hned zítra ráno a budu doufat.

Když mě Koťátko slyšelo brečet v telefonu, okamžitě po škole přijelo ke mně domů. Chvíli po ní má babička, kamarádka A. a konečně i máma. Jsem ráda za lidi, kteří mě teď tolik drží nad vodou. V nouzi poznáš přítele, jak se říká. Někdo by možná dostal nabroušenou přednášku o své nezodpovědnosti, ale nic takového se u nás nekonalo. Za roky jsem si získala pevnou důvěru své rodiny a znají mě natolik dobře, aby věděli, že žádnou podobnou přednášku nepotřebuji. Jsem chorobně čistotná a zodpovědná, tohle byla "jen" souhra okolností, nebo lhostejnost někoho jiného.

Všechno teď dává naprostý smysl a ačkoliv jsem si vědoma toho, v jak moc vážné situaci jsem, je to stále svým způsobem ulevující. Při prvním sexu s P. bylo všechno v nejlepším pořádku, problémy přišly až později. Čím častěji a déle jsme spolu spali, tím horší jsem prožívala bolesti. Tu noc, kdy mě vezl na pohotovost, psal o radu jeho bývalé přítelkyni, která zjevně měla v době, kdy byli spolu, stejné problémy jako já. Neřekla tehdy nic konkrétního, mluvila jen velmi obecně. P. mi jednou smutně říkal: ,,Proč nemůžu mít jednou úplně normální zdravou holku? Každá, kterou jsem měl rád, měla nějaké problémy.". To, že problémem byl on buď nevěděl, nebo si to nechtěl přiznat.

Přemýšlím, jestli mu mám napsat ostrou ironickou zprávu, jejíž znění mám jasně dáno v hlavě už od dnešního rána, nebo ho mám nechat se v tom vykoupat a ať na to příjde sám. Mužská ješitnost nezná mezí a dost možná bych z toho vyšla akorát jako ta špatná. Kdyby chtěl, mohl by mě ponížit před ostatními. Za to, co teď prožívám, nestál. Ani trochu.

Myslete na mě.
L.M.

čtvrtek 24. října 2013

24.10.2013

Po dlouhé době jsem včera večer vyrazila do společnosti. Dělala jsem doprovod milému Koťátku, které nám zajistilo vstup zdarma. Bylo povzbuzující obléct si zase jednou krásné šaty, dovést účes k dokonalosti a projít se v podpatcích s ikonickou červenou podrážkou za jejich rytmického klapotu. Těšila jsem se jako dítě. Dva dny jsem měla na rtech ten nejširší úsměv a nenápadně jsem Koťátko pod lavicí šťastně poplácávala po stehni. Netěšila jsem se jenom kvůli samotnému eventu, měla jsem krom toho i jiný úmysl, který mě nutil odpočítávat minuty do odjezdu.

Přišla středa, odešly jsme společně ze školy domů a s chutí se začaly upravovat na večer. Doma byla i Koťátka maminka. ,,Dnes jsem nakoupila tři čokoládky, pro moje tři děti! Mláďátko je naše třetí." zasmála se. A já jsem si připadala šťastná. Ne snad proto, že jsem dostala dobrotu k mlsání, ale hlavně protože se mnou tolik počítá. Minulé léto jsem společně s jejich rodinou trávila skvělý týden na horách, moc si je oblíbila a oni zase mě. Vždycky je ráda vidím, mám ráda jejich smysl pro humor a domácí pohodu, která u nich panuje.

Nasedly jsme do autobusu jedoucího směrem do nedalekého města. Během jízdy jsem poslouchala historky z cest po Ukrajině a v břiše mi lítali motýlci, ta příjemná nervozita. Utíkaly jsme si koupit lístky na večerní vlak, a pak už směrem k místu konání. Cesta se čirou náhodou křížila s restaurací, kde mi k večeři přidala její obsluha kompliment na můj úsměv gratis. Nevyhnala jsem ho z hlavy ani po dvou měsících a rozhodla se popadnout příležitost za pačesy. Těžko bych hledala lepší moment: byla jsem upravená, má pleť se rozhodla, že bude tento týden krásná a můj úsměv byl upřímnější a širší než kdy jindy. Chtěla jsem mu jemně zamávat, usmát se, možná konečně natáhnout ruku přes onen pult a představit se. Neviděli jsme se...

Protože jsme vyjely dřív, než by bylo potřeba, stihly jsme si den zpříjemnit ještě výbornou večeří v malé italské restauraci. Na místo konání jsme přišly o několik minut později a už v tu chvíli připomínalo mraveniště. Často se mi stává, že neodhadnu dress code, nebo ho naopak neodhadnou ostatní. Stála jsem tam v lodičkách, šatech a se svým krásným vlněným kabátem mezi ženami, které pro tento slavnostní večer zvolily úplně ležérní styl. Nepřipadala jsem si hloupě, ale jako vítěz ve své vlastní soutěži. Jistě, cítila bych se pohodlněji v riflích a mém, za ty roky už ikonickém, pánském saku. Občas ale není od věci cítit se jako magnet pro všechny pohledy. Když vás to dělá šťastné, noste to.

,,Vaše vstupenka, slečno?" zeptal se uvaděč. ,,Jsem na seznamu.". Když manažer uslyšel naše jména, začal předstírat, že mu jen vypadla z paměti, jinak samozřejmě ví, kdo jsme. Pravděpodobně pro jistotu, kdybychom náhodou patřily k váženým hostům a nedošlo k žádnému faux pas. Trochu mi cuknul koutek.

Užily jsme si s Koťátkem skvělou noc, od srdce se zasmály, snědly spoustu chutného jídla a ruku v ruce se procházely tmavým městem. Blížil se odjezd vlaku. Když jsem procházela nástupišti, minula jsem spoustu párů, jak se na sebe tisknou, snaží se si užít poslední okamžiky, mají ve tváři smutný výraz a na krajíčku slzy, čekají na poslední jedoucí vlak, který je na nějakou dobu od sebe znovu rozdělí. A já jsem si vzpomněla, jak jsem tam ještě nedávno stála já, P. a Pes. Po zbytek cesty jsem beze slov nepřítomně sledovala jeden bod někde na okně a pomalu upadala do spánku.

Ráno bylo těžké, a tak jsme si ho zjednodušily naší rituální horkou čokoládou. Do školy jsme došly pozdě, ale přece. Teď se nechávám unášet vlnou vší práce, která se mi přes noc nakupila a obávám se zítřejšího rána. Jdu poctít místní nemocnici další návštěvou.

Držte mi palce.
L.M.

úterý 22. října 2013

22.10.2013

Ještě před hodinou jsem měla v plánu nechat Vás jít spát bez pohádky na dobrou noc. Pak jsem si ale přečetla tento článek a v hlavě se mi začaly rojit nové myšlenky a spojitosti, což je u mě nebezpečná záležitost, dokážu být (nejen) v tomhle ohledu velmi kreativní. Jsem milé mláďátko, ale když budu mít mizerný den a chuť, vyčtu vám všechno - od neuklizeného pokoje až po hladovění dětí v Africe.

Proč jsem single? je otázka, kterou si, přiznávám, moc nepokládám. Spolehlivě ji nahradila ,,Proč se se mnou rozešel?" a upřímně si myslím, že dokud na ni nenaleznu odpověď, nedokážu udělat za minulostí skutečně tlustou čáru a posunout se v životě dál. Možná příliš nemluvím, ale o to víc vnímám okolí. Nemusíte nic říkat, stačí mi několik gest, pohledů a já pochopím. Vidím a slyším spoustu věcí, ale mlčím o nich. Postupem času se tak ze mě stal insider a outsider v jedné osobě. Což je zvláštní, snad i nemožné.

S mým způsobem vnímání přichází spoustu komplikací. Někdy bych si přála být vůči určitým věcem slepá. Přemýšlím, proč mi oba moji bývalí partneři odmítli říct pravdu a uchýlili se k hloupé frašce. Přemýšlím, jestli byli tak slabí, aby se mi mohli u toho podívat do očí, jestli to dělali protože si mysleli, že jsem tak hloupá a nikdy na to stejně nepříjdu, což mě nejen mrzí, ale i uráží, jestli to udělali kvůli tomu, že jsem tolik hodná a citlivá a neměli na to vzít si na triko fakt, že mě poslali ke dnu. Přemýšlím, jestli jenom nevěděli, co chtějí, nebo to naopak věděli moc dobře už od samého začátku a šli si za svým. Která z variant je vůbec ta horší?

Po půl roce jsem náhodně potkala S. v letištní hale, jak čeká na stejné letadlo. Tvářil se jakoby nic, rád mě vidí a měl nakročeno mým směrem s otevřenou náručí. Nebýt mého gesta rukou a výrazu ve tváři, schytala bych jedno falešné přátelské objetí. Jednoho deštivého dopoledne jsme s P. leželi v posteli a přišla na něj řeč. Ten den přísahal, že jestli se jednou potkají, nedopadne to pro S. vůbec dobře. A já jsem věděla, že to není jenom silácká fráze.

Opravdu se potkali, ale několik měsíců poté, v době, kdy už si oba mohli podat ruce. Situace to byla groteskní. Druhý zachraňoval prvního po nevydařeném pokusu. Usmívali se, pomáhali si a ani jeden neměl tušení, s kým má vlastně tu čest. Já jsem to pozorovala z povzdálí a ještě ničemu jsem se tak od srdce nezasmála. Jestli tohle nebyl osud, pak co? Snad už jen film připomínající tvorbu Woodyho Allena.

Paradoxně to nebyl S., kdo mi tolik ublížil, P. ho zvládl v posledních chvílích našeho vztahu několikanásobně překonat. Budu se opakovat, když řeknu, že to není první sex, co vás zasáhne, ale první láska. Ta po sobě nechává větší následky, obzvlášť potom, když z vašeho života zmizí.

Od S. jsem nikdy neslyšela, že mě miluje, bylo to jen v mé hlavě. Od P. jsem to slyšela několikrát, společně s plány o tom, co budeme dělat za rok, kde spolu strávíme Vánoce, kde léto, byla jsem ochotná vzdát se místa, kde žiju a studovat daleko od domova, abysme mohli 112 kilometrovou vzdálenost konečně zmenšit do řádů metrů a centimetrů. Za pár dní přišel rozchod a všechny jeho slova se rozplynuly v prázdné fráze. Důvěra, kterou tak těžko získával půl roku, se vytratila během několika sekund.

Vztah na dálku je příjemná záležitost jenom do té doby, co o opravdový vztah  nestojíte. Je to pohodlné, když si jednou do měsíce užijete několik dní společně s někým, ke komu cítíte přitažlivost a sympatie, dostane se vám trocha něhy, ale pak zase odjedete a žijete si svůj život, ten druhý do něj ale nepatří. Je to pohodlné, když oba uvažují stejně. O tom, jak to je v praxi, se třeba jednou přesvědčíte sami.

Často si představuji, jak stojí proti mě. Má na sobě tu košili, kterou jsem v zimě vyhrála, moc pro mě znamenala a jemu jsem ji dala k narozeninám. Zaťatými pěstmi mířím na jeho hrudník, za každou probrečenou noc udeřím jednou. Vůbec nic v té představě neříká. Nehýbe se. Stojí na místě, kde mě tehdy poprvé vyzvedl. Jen má na tváři zklamaný, ustaraný výraz.

Víte, co je zvláštní? Mám za sebou dva vztahy, ale s žádným z bývalých přítelů jsem neoslavila narozeniny, Vánoce, nebo Nový rok... Být single je právě v těchto obdobích nejtěžší. Láska lidem leze i ušima, ale na vás jakoby se nedostalo. Nevyhnete se tomu, že se začnete porovnávat s ostatními, ptát se v čem jste horší než oni. Nedělejte to. Zní to jako malichernost, ale vážně chci jednou zažít, jak mě On probouzí polibkem a nese narozeninovou snídani do postele, chci vědět, že až odbije půlnoc, políbím někoho, s kým strávím další rok. Chci věřit, že se to jednou stane...

Dobrou noc.
L.M.

pondělí 21. října 2013

21.10.2013

Doposud jsem si říkala, že ten maturitní ročník vůbec není tak hektický a stresující, jak jsem si předchozí roky představovala. Studuji přeci už jenom předměty, které mě zajímají, baví a chci se na ně zaměřit i v budoucnu. Jediné zlo, které mi v rozvrhu zůstalo, je matika, s kterou se i přes své antinadání docela slušně vypořádávám. Zlomový bod přišel dnes. Z dvaceti knih mám opravdu přečtené jen čtyři, počet testů naplánovaných na tento týden se zdvojnásobil, přibyly dva dlouhodobé projekty (rozuměj ty, které musím odeslat během následující hodiny, jinak bude průser) a já místo pilného studování píšu článek na blog.

Protože jsem dnes končila školu nezvykle brzy, vydala jsem se navštívit člověka, který pro mě neskutečně mnoho znamená - mou bývalou spolužačku M. Už několik měsíců je z ní krásná mladá máma. Možná teď v duchu přepočítáváte, kolik jí je. V tomhle věku mít dítě? Pokažený život, nezodpovědnost, nulová budoucnost? Nebuďte úzkoprsí. Dokázala se osamostatnit od rodiny, která jí dělala doma peklo, několik let má přítele, který se o ni stará, dokázala se sama probojovat problémy, které si my nedokážeme ani představit. Každý má v životě svůj žebříček hodnot zkrátka postavený jinak a nikomu nepřísluší právo soudit, jestli je seskládaný správně, nebo špatně, kromě vás samotných.

M. je člověk, kterého si vážím. Obdivuji ji za to, jak neuvěřitelně je silná. Chodím si k ní pravidelně s kusem dortu pro radu, když nevím jak dál. Od těhotenství má v rukávu spoustu triků, jak zatočit s bolestmi všeho druhu a zásobuje mě skvělým čajem. Nejraději ze všeho však vidím ji, její krásnou dceru a štěstím rozzářené tváře. Jsem lidumil, přála bych si, aby všichni v mém okolí byli šťastní, aby je má společnost dělala šťastnými. Obzvlášť mé nejbližší. A M. mezi ně rozhodně patří.

Teď plánujeme s Koťátkem náš jubilejní páteční večer ve středu a nemůžu se dočkat, až zase strávíme nějaký čas společně mimo školní lavici. Ve víru velkoměsta, se skleničkou šampaňského, skvělým jídlem, u nového filmu. Až se budu zase cítit živá, ne přežívající.

Přeji Vám úspěšný týden.
L.M.

neděle 20. října 2013

20.10.2013

Čas od času se mi do rukou dostane nějaký lifestylový časopis. Sama si ho nekoupím, snad jen jednou do roka, když mě čeká nějaká dlouhá osamocená cesta, nemám při ruce knihu a baterka v iPodu nebude schopná vydržet po celou dobu. Moje čtení probíhá vždy stejně: prohlédnu si reklamy, módní editorial, obrázky a fotky, občas se nechám něčím inspirovat.

Co mě ale překvapuje nejvíc, v každém vydání, které čítá můj rozmanitý domácí archiv, se zabývají stejným tématem. Je jedno, jestli máte v ruce zrovna Cosmopolitan, Bazaar, nebo časopis pro ženy od třicítky. Nezáleží ani na tom, jestli se tématem zaobývá titulní článek, nebo okrajová lišta. Vždycky tam je. A přiznávám, že ho čtu s větší chutí, než všechny ostatní. (Jistěže, když ostatní nečteš!) Sex na prvním rande? Hlásá neonový titulek. A já pokaždé tak trochu doufám, že se po přečtení lesklých stránek dostanu k odpovědi.

Dozvíte se spoustu rad od psychologa. Dají vám miliony důvodů proč to nedělat: budete se trápit, nedokážete uzavřít minulost, naruší to vaši rovnováhu, čakry, karmu, umřete na AIDS a kromě vás zemře taky koťátko, alespoň jedno. Zkuste na tohle všechno teď zapomenout. Alespoň na chvíli.

Já osobně bych tuhle variantu úplně nezatracovala. Pravda je taková, že si to jen s těží dokážu představit jinak. Když vám teď řeknu, že jsem stydlivá milá hodná holka, asi nade mnou se smíchem mávnete rukou. Věřte tomu nebo ne, je to přesně tak. Zbytečně žijeme v zaběhnutých škatulích. Měla jsi sex na prvním rande? Děvko! Je na čase zavelet: ,,Škatulata, hejbejte se!".

Na cizinci je vždy něco přitažlivého, je nový a tak trochu tajemný. Neví toho o vás mnoho, stejně jako vy o něm. Dost možná se už nikdy neuvidíte. Právě to je ten čas, kdy si můžete dovolit naprosto všechno. Můžete se uvolnit, zkusit cokoliv po čem tajně toužíte a nemusíte mít obavy z toho, že když ráno budete odcházet z jeho bytu, kamarádi (a jejich kamarádi) už budou dávno vědět, že jste sice sexy, ale jinak v posteli úplně nemožní, máte na intimních partiích tři znamínka a ještě nikdy neměl tak skvělý orální sex...

Stejně jako ostatní může děsit sex s někým cizím, jedna z věcí, která nejvíc ze všeho děsí mě, je sex s někým, koho léta znám. Tahle situace je pro mě zkrátka nemyslitelná a nepohodlná. Nejenom, že příjdete o kouzlo neznámého, ale s dlouhou známostí se pomalu vytrácí taky kouzlo, první silná zamilovanost (neplést si s láskou) a ty jiskřičky mezi vámi dvěma. Na první sex budete čekat třeba i měsíce, dost možná to skončí zklamáním, vášeň bude pryč, uděláte to už jenom z principu, že jste na to tak dlouho čekali a už nikdy si to tak skvěle neužijete.

Pokud si dopředu uvědomíte okolnosti, s kterými do toho jdete, vždycky z toho vyjdete jako vítěz. Buď jste si užili jednu skvělou noc, nebo si to dost možná spolu ještě několikrát zopakujete a zjistíte, že si rozumíte ve více ohledech a z jedné noci vznikne dokonalý vztah.

Není to láska na první pohled, v co věřím, ale vášeň a touha.

Dobrou noc.
L.M.

pátek 18. října 2013

18.10.2013

V poslední době dělám spoustu unáhlených rozhodnutí. Na začátku se všechno zdá jako skvělý nápad, nadchnu se pro věc, chvíli žiji v tom euforickém opojení nad skvělou myšlenkou, ale pak, stejně rychle jak přišlo, zase odchází.

Některá životní rozhodnutí jsou jako koupit si nový kabát. Potřebují čas. Pak ale náhodou otevřete dveře toho malého neznámého butiku, uvidíte něco zářivě barevného a půjdete přímo za tím. Prodavačka vám párkrát zopakuje, jak úžasně vám kontrastuje s vlasy, všichni se za vámi otočí, jste štíhlá, mladá, štíhlá, krásná, štíhlá... Najednou jí podáváte finanční hotovost a nesete si do auta tašku s něčím, co vůbec nepatří k vašemu životnímu stylu.

Chvíli vám visí na ramínku v pokoji, vy se na něj koukáte a postupně nalézáte spoustu vlastností, které vám na něm vadí a přemýšlíte, jak se ho výhodně zbavit. Ještě jednou, dvakrát, třikrát si ho zkusíte doma před zrcadlem, vystřídáte k němu celý botník a šatník - Co kdyby s něčím jiným vypadal lépe? Výsledkem nebude nic jiného, než že ho vyčerpaně pověsíte zpátky, odkud jste ho vzali a budete investice litovat. Podle povahy ho buď necháte léta viset ve skříni, jako pomyslného kostlivce, nebo ho budete odevzdaně nosit celou zimu. Stejně jako některá rozhodnutí v životě, ne vždy se dá vrátit do obchodu s tím, že vám nesedí.

Začíná být chladno. Kupte si kabát.
L.M.

P.S. Mládě je od včerejšího večera nově taky na Twitteru!

čtvrtek 17. října 2013

17.10.2013

Možná, už ze zvyku, očekáváte další dlouhý odstavec o tom, jak moc mě co bolí, kde mě píchá, kde jsem omdlela tentokrát, nebo odkud pro změnu krvácím. Kapky z lékárny jsem však zřejmě podcenila a ve škole s většími či menšími obtížemi vydržela až do páté hodiny odpolední. A to je přeci velký úspěch, oproti dním předešlým! Všichni mi statečně pomáhají, i když z toho, že si opisuji jejich diáře, zrovna nadšení nejsou. Nezvládla jsem zkrotit svoje puntičkářství a vášeň pro dělání poznámek do zápisníků. Stane se...

Od rozchodu s P. uplynula už dlouhá doba a cítím, že mě k němu už ta neznámá síla tolik netáhne. Snad za to může čas, možná poslední (ačkoliv nepotvrzené) zjištění, ale největší vinu dávám právě mé nemoci. Jakmile se dostanete do tohoto stavu, začnete si spoustu věcí dávat do souvislostí a o ještě větší spoustě věcí budete pochybovat. Ačkoliv odběry vyvrátily jakoukoliv pravděpodobnost výskytu sexem přenosných chorob, byl to podle mě právě sex, co dělal věci horší. A lepší zároveň. Paradox.

Je zajímavé, jak rychle se informace, že jsem zase single rozšířila. Nejsem žádná z těch školních krásek, na které se stojí fronta a píše pořadník, často mě dokáže překvapit, že vůbec někdo zná moje jméno. O dva dny později jsem dostala pozvání na rande od F. ,,Někam si spolu zajedeme. Znám místo, kde dělají ty nejlepší lívance.". Už jsem se o něm zmiňovala dřív v jednom z prvních článků. Neměla to být první schůzka, ještě v době, kdy jsem chodila s P., jsme spolu jeli na kole. Do kopce, v jehož půlce jsem omdlela. (Dobře, jsme u toho zase, a to jsem Vám ještě na začátku slíbila, že dnešní téma bude jiné.) Bylo mi tak zle, že jsem nedokázala ani přehodit nohu přes sedátko, o to se musel postarat on. Odpotácela jsem se tehdy do příkopu u silnice, vůbec nevím, kam jsem hodila kolo, asi půl hodiny jsem se o něj opírala, než jsem přišla k sobě. ,,Musí být na mě hroznej pohled, co?", procedila jsem mezi zuby. ,,A víš, že to vůbec není špatný?", zasmál se. Vídáme se téměř denně ve škole, chová se ale úplně jinak. Dlouhou dobu neodpovídal na můj pozdrav, po čase začal reagovat neslyšným ,,ahoj"

Jak víte, pozvání nikdy neodmítnu a každému dám šanci mě poznat, pokud o to doopravdy stojí. Tehdy jsem udělala výjimku. Nechci trávit čas s někým, kdo se chová jinak před ostatními a jinak se mnou. Asi jsem nikdy předtím nemluvila s člověkem s tak velkým přehledem, rozhodně měl co říct, ale necítila jsem se s ním moc dobře. Byla jsem najednou nejistá jak jím, tak sebou. Když ho vidím ve skupině jeho přátel, nad hlavou mi naskočí otazníky, jestli je to vážně ten samý člověk, s kterým jsem ještě před nedávnem venčila psa.

Nedávno jsem se byla projít s kamarádem ještě ze základky. Byli jsme vždycky skvělá dvojka a nebyla chvíle, kdy bychom se nesmáli. I když uplynulo spoustu let, co jsme seděli za sebou v lavicích, rozumíme si stále stejně. Probrali jsme školu, plány do budoucna, zimu a všechno nové. Nebylo by tomu co vytknout. Pak jsem jeho chlupatého kámoše omylem oslovila jménem Psa. Nastalo trapné ticho, doprovodil mě domů a bez jediného dotyku nebo letmé pusy jsme se rozloučili.

Dostala jsem taky pozvání do kina od kolegy z práce, stejně jako stovky milých zpráv, ale odpovědi na ně jsem tlačila až někde z paty. On byl pro změnu tím nejhodnějším klukem, nebo spíš mužem, který mě kdy někam pozval. Těžko bych hledala někoho milejšího, ale v tom asi tkví moje postižení. 

Každý můj bývalý přítel byl něčím tak trochu rebel/zmrd/zlobivej kluk a nějak si nedokážu představit, že bych z tohoto vzoru měla někdy uhnout. "Kolega" by mi pravděpodobně dokázal dát všechno po čem jsem kdy toužila. Bral by mě do kina, dělal mi snídaně do postele, nikdy by mě nepodvedl a měl mě opravdu upřímně rád. Možná jsem nedospěla... Stále hledám někoho, kdo když mě uvidí ve dveřích, popadne mě za boky a s vášnivým polibkem přirazí ke stěně, nikdy mě nenechá sprchovat se samotnou, bude se se mnou hodiny brodit hlubokým sněhem, aby si pak během pár sekund sjel jeden kopec, plácne mě po zadku, bez rozmyslu a na poslední chvíli sbalí kufry a odjedeme do neznáma, nebo mě při vaření večeře vyzvedne na kuchyňskou linku. Chci něco zažít.

Má naivita spočívá v tom, že ještě stále věřím, že tohle všechno jednou najdu v jedné osobě.

Dobrou noc.
L.M.

středa 16. října 2013

16.10.2013

Je to za mnou. První školní den po déle než týdnu. Mám pocit, že se za tu dobu vůbec nic neudálo. Ten pár se o sebe pořád tře pod schodištěm, jako než jsem onemocněla, učitelka angličtiny je na mě pořád stejně milá, i když nemám ani jeden úkol a dozor v jídelně má pořád ty stejné vtipy, kterým se nezasmějete. Všechny písemky, i přes fakt, že jsem se na ně vůbec neučila, dopadly výborně. Nikdo po mně nevyžadoval vyčerpávající výkony. Byla to bolest, co mi dělala z povinné školní docházky peklo.

Nové léky mi vůbec nesedly, probouzela jsem se v křeči, ale se zatlými zuby jsem nasedla do autobusu společně s dětmi ze základní školy, které se po cestě kopaly do rozkroku, a pak zveličovali, jak moc je to bolí. Už čtyři roky jezdím z toho samého místa v tu stejnou hodinu, poslední dva i se stejným řidičem. Je staršího věku, přijede vždy o 5 až 10 minut později, ve velkém mrazu vůbec a nechává lidi jezdit zadarmo, když má zpoždění větší než obvykle. Jakmile se autobus naplní, rozjede se a ze zadu se ozve ,,Dveře! DVEŘE!", protože je zase zapomněl zavřít. ,,Jééé díky, hned to bude!", volá vesele nazpět. A tak je den hned veselejší.

Mám ráda hodiny filozofie. Baví mě, jak stačí říct nějakou, třeba i povrchní myšlenku a profesorka z toho dokáže vyčarovat skvělou teorii, která má hlavu a patu. Líbí se mi, kolik různých názorů existuje a s každým, opravdu s každým z nich se dokážu alespoň z části ztotožnit, nebo uznat jeho pravdivost. Stejně tak mám ráda, když je někdo nadšený pro věc a má co říct, což o mojí profesorce rozhodně platí. Navíc má super smysl pro humor. Problém nastává, když máme prezentovat svoje názory. Není to tím, že bych žádný neměla, jen je nerada prezentuji před davem lidí, kteří mě neznají, ale stejně jim nechybí odvaha soudit. Většinou tak řeknu něco neutrálního, nebo se přikloním k názoru jedné, či druhé strany. I přes to všechno, hodiny filozofie jsou mou nejoblíbenější částí školního týdne.

Prvních pár hodin jsem bolest držela statečně, v páté však nastala krize a nedovedla jsem si představit, že na té tvrdé studené školní židli budu sedět ještě další 3 hodiny. Dala jsem si s přáteli rychlý oběd. Nevyhla jsem se ale výslechu o mém zdravotním stavu. Jsou to moji nejbližší kamarádi a je hezké, že na mě myslí a nejsem jim lhostejná, ale další vysvětlování už neunesu. Nechci o tom mluvit, nechci nikam chodit, abych si zlepšila náladu... Vím, že jsou tu pro mě, ale nechci, aby mi to dávali najevo právě takhle.

Doběhla jsem domů, strhala ze sebe školní oblečení, navlékla pyžamo a pustila svou oblíbenou hudbu. Máma mi přinesla z lékárny další zázraky na zkoušku, ale ničemu z toho nevěřím. Zítra mě čeká mnohem delší den a mnohem větší zátěž, ale do konce týdne musím statečně vydržet. Pokud nezačnu vidět pozitivní změny v následujícím týdnu, zažádám o individuální studijní plán.

Včera tento blog obdržel svůj první komentář a já jsem našla po několika dnech v e-mailové schránce milou zprávu od paní H. Obojí mi udělalo obrovskou radost. Doteď jsem myslela, že mluvím do zdi. Přiznávám, že i to bylo značně ulevující. Jak jste ke mně vlastně přišli?

Dobrou noc.
L.M.

úterý 15. října 2013

15.10.2013

Má váš život soundtrack? A tím nemířím k otázce, zda posloucháte hudbu, jistěže posloucháte. Mám na mysli ten moment, kdy se ve vaší mysli v určitou chvíli spustí písnička, která ji dokresluje, vystihuje a její slova a melodie najednou dávají větší smysl, než kdy jindy. Mně se to stává často. Když jsem moc šťastná, nebo právě naopak. Potom, když na tu chvíli vzpomínám, nevidím ji svýma očima, ale všechno se přepne do módu, kdy vidím celý děj jako nezúčastněná osoba. Je to zvláštní, jako bych sledovala film, ve kterém hraju hlavní roli a zároveň jsem jeho režisér. V tom mém teď hraje nějaký veselý kýč, který všechny diváky chce uvést do omylu, že vlastně nic není tak špatné, jak se zdá a film si vlastně docela užili. Něco, co byste si pustili v posteli v pátek večer, kdybyste byli sami doma.

Pokud mě čtete už pravidelně, možná čekáte na výsledky, stejně jako já před několika hodinami. Včerejší večer jsem toho moc nenaspala, moje myšlenky byly silnější, než všechny ty léky, co jsem v noci spolkla. Bylo šest hodin ráno, vstala jsem z postele a během pěti minut, než jsem se stihla dostatečně vzpamatovat, vypadl v širokém okolí proud. Ještěže nevěřím na znamení a podobné srandy. Při svíčkách (dobře, svítila jsem si telefonem) jsem se oblékla a společně s mámou vyrazila do nemocnice, jediné budovy, která svítila.

Posadily jsme se v čekárně, já jsem svírala v ruce telefon a kartu pojišťovny, ani jsem nepromluvila. Za chvíli však do místnosti přiběhla nějaká paní, která mluvila naopak příliš - o počůrávajícím se tatínkovi, dceři, co se "díky bohu po třech letech rozešla s tím kreténem" a "přestala brát ty hormonální sračky", co jí způsobily problémy se štítnou žlázou a o tom, jak všude ve světě nosí muži po kapsách kondomy, ale u nás ne, u nás se to odmítá... Seděla jsem přesně mezi ní a mou mámou, která jenom zdvořile přikyvovala. Doufala jsem, že si mě všichni v čekárně budou spojovat s mou mámou a né tou zvláštní paní. Pak se otevřely dveře.

Když jsem měla naposledy husí kůži, způsobovaly mi ji jiné věci, než strach. Teď jsem se složila do židle a hypnotizovala nemocniční podlahu, než doktor vůbec otevřel pusu. Byla jsem připravená si poslechnout ty nejhorší možné závěry, ale výsledek mě překvapil, nakonec byl vlastně ještě horší, než jsem čekala. ,,Podle všech vzorků tam není žádný problém. Dám vám, ačkoliv nerad, další antibiotika, ať přeléčíme ty bakterie, co jsme našli. Musím.". Od května už šesté v pořadí. Mohli byste namítnout, že mám být přeci šťastná, když výsledky dopadly dobře, pro mě to však neznamená nic jiného, než zbytečně protrpěnou větší bolest a nehnutí se z místa, spíše několik kroků zpět. Jediný nový poznatek byl, že mám opakovaný zánět a jsem překrvená. Pokud by i po antibiotikách našli stejnou bakterii, budou mě mučit znova.

Nechtěla jsem už slyšet víc, byl arogantní, nepříjemný a neříkal mi nic užitečného. Prudce jsem se zvedla ze židle, zatočila se mi hlava a máma mě poplácala po zádech. Chtěla převzít iniciativu za mě a vynutit si odpovědi na další otázky, na to jsem já ale už neměla sílu. Ani jsem nepozdravila při odchodu a tím nejrychlejším krokem jsem vyrazila ke dveřím. Hrnuly se mi do očí slzy, pískalo mi v uších a všichni v místnosti se mi začali zalívat do bílé mlhy. To, že mě všichni návštěvníci nemocnice vidí brečet a jak jsem na dně, mi bylo asi v těch místech, odkud vychází moje bolest.

Do školy už jsem nešla, to mě čeká až zítra. Snad to zvládnu.

Myslete na mě.
L.M.

pondělí 14. října 2013

14.10.2013

,,I can bear any pain as long as it has meaning."
  - Haruki Murakami

Jsme tu spolu už jedenáctý večer a stále jsem nepřišla k závěru, že by moje bolest měla nějaký smysl. Přestávám věřit, že by mi zítra ráno ten nerudný doktor řekl nějaké dobré zprávy, nebo něco, co chci půl roku slyšet. Stejně tak pomalu přicházím o věci, za které jsem byla ochotná tu nesnesitelnou bolest vyměnit, věci, které mě dělaly natolik šťastnou, že na chvíli ustoupila do ústraní.  Promilovaná noc s P. po měsíčním odloučení, vítr ve vlasech při rychlé jízdě na longboardu, vlna čerstvého a doposud nikým neprojetého prašanu, nebo páteční dance battle s nejbližšími přáteli... Nebylo těch věcí mnoho, ale všechno se zvrhlo tak, že už za tu bolest nestojí. I kdyby ano, víc jí už nejsem schopná pobrat.

Všechno je jenom horší a dost možná při psaní tohoto článku usnu pod vlivem prášků na spaní a na uklidnění, které mi asi před půl hodinou podstrčila máma, když jsem jí v nervovém záchvatu byla oznámit, že krvácím a díky bolesti už ani nevím odkud. Zítra ráno jde do ordinace se mnou. Možná se budete divit, ale i když jsem už druhým rokem oficiálně dospělá, lékaři se tak ke mně chovají jen zřídka... Na oběd budou pro změnu halušky. Pokud jste četli včerejší článek, určitě chápete mou ironii.

Můj život mi teď nedává příliš smysl a kdyby ukončit ho bylo tak jednoduché, jako spolknout prášek na spaní, udělala bych to. Možná právě dneska. Ale nebojte se o mě, na to jsem příliš zbabělá. K sebepoškozování bych se tak jako moje sestra nikdy neuchýlila z důvodu, že bolesti se mi dostává až příliš už v téhle chvíli a o další opravdu nestojím. Už vůbec bych nebyla schopná spáchat sebevraždu. Možná, protože bych myslela na to, jak moc bych tím ublížila svým blízkým, ale víc mi v tom brání strach, že by se mi to nepovedlo a skončila bych tak v ještě horších bolestech, než kvůli kterým jsem se o to pokusila.

Začínám být nervózní, že jsem déle než týden nebyla ve škole a narůstá mi absence v seminářích, které potřebuji k maturitě a následnému studiu. Ne všichni jsou natolik chápaví a ohleduplní, aby uznali můj momentální stav a přimhouřili oko při počítání zameškaných hodin. A to je teprve říjen.

Držte mi zítra palce i u nohou.
L.M.

neděle 13. října 2013

13.10.2013

Dnešní rozhodování o tom, jestli se zítra vypravím po týdnu marodění do školy, mi bylo maximálně ulehčeno. Bolesti se vrátily na úroveň třech dnů zpátky a já šílím. Ležím v posteli, čtu tu skvělou knihu a spotřebu heřmánkového čaje počítám na litry.

Od včerejšího večera se věci stihly vyhrotit a hned zas uklidnit. Své sestře jsem dala ultimátum: pokud o jejím problému neřekne rodině v nejbližší době sama, udělám to já. Metoda "všechno bude dobrý a máme tě rádi" nezabrala, a tak jsem se do ní zostra obula a mířila přímo do ran. Kupodivu to zabralo. Nebylo to nic jiného, než pochroumané ego, strach ze selhání a puberťákův "nikdo mě nechápe" pocit. ,,Slaboch jsi až v tom bodě, kdy se z toho nevzpamatuješ, nepřestaneš se užírat, litovat se a ničit do toho ještě sama sebe!" zakřičela jsem. A hned potom se uvedla jako ukázkový příklad, že i když se všechno posere, dá se z toho oklepat a žít dál. To, že jsem v tu chvíli sprostě lhala, víme všichni. Ale cokoliv, když jí to vyžene její hloupé myšlenky z hlavy. Rodičům to oznámila ještě toho večera. Dnes odpoledne mi přišla poděkovat. Najednou byla na oběd její oblíbená koprovka, všichni seděli společně v obývacím pokoji a plánovali výlet.

Odmítla jsem poobědovou návštěvu příbuzných, přičemž si táta sedl na postel, začal mě plácat po koleni a přesvědčovat o tom, že mi nikdy špatně neradil. Marně. Debatu zakončil výkřikem:,,Doprdele! Ať už začne sněžit! Já se těším jak malej kluk.", a pak společně se zbytkem rodiny odešel.

Myslíte někdy na někoho, o kom vlastně vůbec nic nevíte? Ano, mluvím o někom konkrétním. Když jsem se svou kamarádkou byla ve městě na kávě a na lovu nového prádla, zakončily jsme společně strávený den rychlou večeří v nákupním centru. Na dobu, kdy jsme tam přišly, bylo nezvykle plno. Od samého středu budovy se linula nekonečná fronta a všechny stoly byly obsazené. ,,To celé město dostalo chuť na Mekáče?" zažertovala jsem. Kamarádka ale nebyla jediná, kdo se tomu zasmál, pobavilo to zřejmě i obsluhu sousedící restaurace, mé nejoblíbenější. Mezitím, co můj doprovod držel místo u stolu, já jsem si pospíchala pro jídlo. Zrovna tu probíhala něčí autogramiáda a přes všechen okolní hluk nebylo slyšet, co říkám. ,,Jednou gnocchi se špenátem a lososem, prosím.". Za pultem zrovna kroutil hlavou a smál se sympaťák, kterého jsem tam ještě nikdy předtím neviděla, i když tu jím docela často. Mávnul rukou a postupně ukazoval na jídla, která mají v nabídce a čekal na moji reakci. Byla to docela vtipná situace a z mého obyčejného úsměvu se stal ten od ucha k uchu. Trefil se. Přikývla jsem na souhlas. ,,Jednou?" ukázal palec. Přikývla jsem znovu, tentokrát se zasmála nahlas a vycenila zuby. ,,Nádherný úsměv.", řekl. Díval se mi u toho hluboko do očí a usmíval se na mě zpět. Byla jsem okouzlená, ale zadaná. Náš vztah s P. už se sice blížil konci, ale chtěla jsem zachovat svoje zásady a bylo mi vůči němu hloupé začít flirtovat s někým jiným. To, že P. tou dobou už si za mě našel náhradu, se dozvídám až zpětně o dva měsíce později. Je mi líto, že jsem tehdy nenatáhla ruku přes onen pult a s úsměvem neřekla ,,Ahoj, já jsem Mládě.". Třeba by teď bylo všechno jinak. Společně bychom se probouzeli v jeho bytě, snídali v posteli tartaletky, co mi sám upekl, a měl by mě hrozně rád. Přesně jako v dnešním snu, kam mě pronásledoval...

Nechte si něco krásného zdát.
Dobrou noc.
L.M.

sobota 12. října 2013

12.10.2013

Dnešní den se nesl v duchu návštěv. Jedna byla velice příjemná a ta druhá mě rozhodila největším možným způsobem. Jestli se dozvím ještě nějaké novinky, budu do konce týdne plešatá.

Dopoledne moji rodiče odjeli se sestrou na nákup nějakých sportovních potřeb a zůstala jsem doma sama. Pes, nikoliv však ten s velkým P, si na mě začal vybíjet zlost, že tu není celá rodina, když je přeci sobota. Zanedlouho ale přišla moje milovaná teta v závěsu s babičkou. Přinesly mi knihu, kterou jsem si přála už dlouho, v anglickém originále. Bude mi příjemně krátit čas v posteli a nutit mě k zanedbávání povinné četby k maturitě. Alespoň tu chvíli, než ji celou přečtu. Babička je tak trochu raketa, vždycky se někam strašně těší, když řekne, že se setkáme v devět hodin, znamená to před osmou a stejně tak rychle jako příjde, zase odchází. Dnes tomu nebylo jinak. Přála bych si, aby se mnou zůstaly déle. Dlouho jsem nemluvila a neviděla nikoho jiného, než obyvatele našeho domu (a to jen ve velmi omezeném množstí) a vlastního psa.

Kolem poledne už nás byl zase plný dům a přes skleněné dveře jsem pozorovala siluety v každosobotním uklízecím zmatku. Po chvíli se vypnul vysavač a oteřely dveře mého pokoje, stála v nich moje mladší sestra. ,,Víš, já bych ti chtěla něco říct, ale nevím, jestli mám.". Zarazila jsem se. Ačkoliv můžete namítnout, že po svých zkušenostech bych mohla být tím pravým člověkem, kterému se svěřit se svými problémy, není tomu tak. Neumím na nečekané situace reagovat tím správným způsobem a už vůbec nedokážu člověka utěšit, pokud vám tedy nestačí věta "To bude dobrý.", kterou však vůbec nemyslím upřímně, protože tomu mnohdy nevěřím. A větu "Tak to je fakt v hajzlu." asi ve vaší situaci slyšet nepotřebujete...

Čekala jsem něco, co by zapadlo do rubriky Bravíčka, a já se pak budu snažit s cukajícími koutky udržet vážný výraz, třeba: "Včera jsem byla na rande a dostala jsem první pusu.", nebo že se s ní ten tajný neznámý rozešel. To, co jsem se dozvěděla, mi vyžere mozek i s lebkou. Možná by mě míň zarazilo, kdyby mi přišla říct o prvním sexu, nebo že začala hulit trávu a potřebuje ode mě založit... ,,No, jak začít... Víš, já... slyším hlasy. A říkají mi hrozný věci a nemůžu to zastavit, jenom když je poslechnu. Mám už pořezaný ruce i nohy. Měsíc to bylo dobrý, ale už je slyším zase. Stojím u okna a říkají mi, ať skočím.". Neměla jsem co říct. Od toho okamžiku jsem nepromluvila.

Jediné nad čím přemýšlím je, jestli mám splnit její přání a zachovat si tak důvěru, když nikomu nic neřeknu. Pokud se na to kouknu víc ze sobeckého pohledu, nedokázala bych žít s pocitem viny, že jsem o tom věděla a měla to raději poslat dál, případně mně neznámým způsobem řešit. Stejně jako schizofrenie to může být "jen" vyhrocená puberta. Těžko říct.

Ve dvě hodiny odešla se psem, teď je něco kolem páté a já vyšiluju jako moje máma. Alespoň má u sebe telefon a odpovídá na zprávy. Nemám tušení, jak se zachovat...

Jeden by řekl, že jsme úplně normální rodina. Bydlíme v pěkném domě, vystupujeme před ostatními mile, ve škole nemáme problémy a nikdo nemá problémy s námi. Ve skutečnosti se toho ale skrývá za zdmi tohoto domu a našimi úsměvy tolik, co někdy nejsme schopni pojmout. Táta, kterého vidím jen pár minut večer, když příjde z práce, má neidentifikovatelná choroba, sebepoškozující se sestra a máma, která to všechno i přes její nemoc drží pohromadě. Když už nic víc, máme se rádi.

Na shledanou zítra.
L.M.

pátek 11. října 2013

11.10.2013

Bolesti po zákroku jsou téměř pryč a zbyly mi jen ty, kvůli kterým jsem na zákrok šla. Silnější než předtím. Další zbytečně protrpěná bolest? Moje výsledky v tuhle chvíli už jistě leží na něčím pracovním stole a čekají, až mi je v úterý ráno doktor přetlumočí. Na jednu stranu se nemůžu dočkat, až mi po půl roce stanoví diagnózu, na stranu druhou se bojím špatných zpráv. Po každém prohrábnutí vlasů mi zbyde v ruce obří chomáč. Vím, že si toho máma všímá a obě máme strach z jedné a té samé věci, ale ani jedna to nechceme té druhé říct nahlas, co kdyby... Tentokrát tak odvážná nebudu, bez doprovodu a podpory už do nemocnice nevstoupím.

Během půl roku mi toho spoustu uteklo. Skate jsem vytáhla jenom, když jsme byli jezdit Městem s P., ale ani s ním jsem toho nenajezdila tolik, jako předchozí rok se sádrou. Vylučuji se ze společenského života a upadám do nekončící depky. Ale proto jsem založila tenhle blog. Tak trochu psychoanalýza ve stylu "udělej si sám".

Chci tenhle proces co nejdříve skončit, a tak jsem si stanovila jeden šibeniční termín. Pokud budu bolest cítit ještě o Vánocích a žádná léčba nebude zabírat, nebo můj problém bude stanoven jako nevyléčitelný, vykašlu se na pravidlo "Zdraví máš jen jedno.", protože ve chvíli, kdy už ho nemáte, to stejně neplatí. Přestanu brát léky. Zatnu zuby a začnu si užívat života tak, jak jsem to měla ve zvyku, než přišla tahle nezvaná svině. I za cenu, že by moje chování mělo zapříčinit ještě horší bolesti. Splním si všechny položky na seznamu věcí, co chci jednou prožít a budu vymýšlet stále nové a vyšší cíle, aby mě motivovaly těšit se na nový den. A možná pojedu do Města, unesu Psa a budem žít šťastně až do smrti.

Dobrou noc.
L.M.

čtvrtek 10. října 2013

10.10.2013

Od dnešního poledne zase začínám věřit v lepší zítřky. Bolest ustoupila na snesitelnou hranici, začínám jíst a dostávám chuť dělat jiné věci, než ležet v posteli a zírat na strop. Fakt, že nic jiného prakticky dělat nemůžu, už je vedlejší. Hranice bolesti se mi posunula na úplně jinou úroveň. Po tom, čím vším jsem si prošla, mi ty předešlé bolesti nyní připadají jako pouhé zašimrání. Ale abych byla upřímná: když vás bude půl roku někdo lechtat, začne vás taky srát.

Ještě pořád si oblékám triko, co mi P. dal jednoho večera, když jsem nemohla najít svoje oblečení rozházené po pokoji... Nechala jsem si ho, aby i přes tu dálku zůstal stále se mnou. Když bylo nejhůř, oblékla jsem si ho na holou kůži, tiskla v ruce, vzpomínala na hezké chvíle a těšila se, až ho zase uvidím. I když jsem ho od té doby prala milionkrát, pořád cítim jeho vůni a přivírám oči. Jen velmi těžko shrnu půlroční vztah do jednoho článku. Na to pro mě znamenal příliš mnoho.

Není to první sex, co vás ovlivní, ale první láska. Možná jste měli to štěstí, že jste obojí prožili ve stejný okamžik a se stejnou osobou. Mě nepotkalo. P. přišel do mého života náhle, přesně včas, když jsem to nejvíc potřebovala. Byl to měsíc, co pravda o S. vyplavala na povrch a já jsem se vracela na místo, kde jsem ještě nedávno byla šťastná, ale najednou jsem tam nechtěla trávit ani minutu, všechno tam na mě padalo. Paradoxně jsem se s oběma seznámila díky stejnému místu, ve stejnou roční dobu, díky stejné události. Po měsíci neustávajícího psaní jsem za ním odjela do Města na prodloužený víkend. Bylo druhého května, lilo jako z konve a já jsem podnikla tříhodinovou cestu autobusem, abych ho konečně viděla a mohli jsme si tak splnit všechno, co jsme společně vysnili.

Čekal mě s vřelým úsměvem a obětím na nádraží, odvezl mě do bytu a seznámil se Psem. Na začátku jsme spolu o P. trochu bojovali, s žádným Mládětem se přeci o páníčka dělit nebude! Za každý polibek od P. jsem dostala jeden nenápadný kousanec do nohy od Psa. Nakonec si na mě zvykl a stali se z nás nejlepší kámoši. Další dny mě vítal tak divoce, až mě nabral na záda a svalil k zemi. Pes byl, a stále je, zkrátka psem s velkým "P". Nikdy jsem nepotkala tak důvtipné, oddané a milující stvoření s takovou radostí ze života, jakou měl on. Byli na mě dva, což je jasná přesila. A milovala jsem je oba, i když každého jinak.

Vzal mě na prohlídku Městem, kde jsem před lety strávila jen pouhý večer. Na konci prohlídky nás zavedl do kavárny, kam jsme se spolu ještě mnohokrát vraceli. Je to místo, kterému není žádné na světě podobné. Tak ošklivé, až se vám tam líbí, obsluha se stane vaším přítelem po několika sekundách, pokud si neobjednáte kávu, stojí tam rozladěné piano, do kterého když uhodíte s úmyslem něco zahrát, jeho klávesy se zaseknou dole a jen občas ze sebe vyloudí zvuk, když jste sami, kdykoliv můžete sáhnout po jedné ze starých knih. Kolem vás sedí spoustu cizích lidí, které si zamilujete. Každý z nich je jiný a má svou výraznou osobnost. Je to místo, kde se v jeden okamžik nachází největší koncentrace kreativních lidí a kouře. Tenhle je ale jiný, jakoby voněl a jen dotvářel onu nezaměnitelnou bohémskou atmosféru.

Večer jsme společně s přáteli P. strávili u kulečníku v nedalekém baru. Právě tam proběhlo několik prvních letmých doteků. Vrátili jsme se domů, unavená jsem mu položila hlavu na hrudník a sledovali jsme společně film. Za pár minut zhasnul světlo a šli jsme spát. Po zkušenosti z předchozího vztahu jsem si slíbila, že k žádnému sexu nedojde a raději počkám, jestli se mezi námi vyvine něco dlouhodobého. Nevím, zda jsem víc naivní, nebo promiskuitní. Vášeň je mrcha a ten víkend byla zatraceně silná. Začal to jeden dlouhý nečekaný polibek na krk, pak mi po uchu jemně kličkoval jazykem, dokud jsem neměla všude po těle husí kůži, až mi nakonec odhrnul triko a sjel k prsům a níž. Nedal mi šanci se ani nadechnout, natož tak vyslovit jednu souvislou větu. Nechtěla jsem to zastavit, ale přeci jen jsem to udělala. V tu chvíli to už nemělo žádný hluboký význam a zpětně toho snad i lituju - každá noc strávená s P. byla tak trochu vzácnost. Následující večer jsme si to bohatě vynahradili. A ty další jakbysmet.

Poslední den se udělalo hezky a vyrazili jsme projet Město na skateboardech. Byla jsem představená dalšímu okruhu lidí, kteří na mně zanechali velký dojem. Byl to další den, kdy jsem se cítila naplněná a nic už nemohlo být lepší. Jeden z těch dní, pro které žijete. Stále ho vidím, jak se směje, svítí na nás první jarní slunce a podává mi ruku, aby mě kousek popotáhl. Zní to jako klišé z romantického filmu, viďte...

P. i Pes mě společně doprovodili na vlak domů. Už tehdy to pro mě bylo těžké, v kupé mi ukáplo několik slz a v tu chvíli jsem vůbec nevěděla na čem jsem. Jestli jsem byla na jednu noc a už nikdy ho neuvidím, nebo, možná, se budeme vídat ještě roky.

Jak to dopadlo víte už od samého začátku. Pokud ale chcete vědět jak to bylo dál, zůstaňte se mnou.
Je tu vlastně vůbec někdo?
Dobrou noc.
L.M.

středa 9. října 2013

9.10.2013

Dnešní den se nesl ve znamení špatných zpráv a nečekaných rozuzlení. Jak už bývá zvykem, když se něco pokazí, stane se to spouštěčem pro další situace, které zaručeně nečekáte, ale ony příjdou. Něco si poslechněte a prožijte se mnou můj dnešní příběh.

Včerejší odpoledne pro mě bylo vyčerpávající. Tolik bolesti najednou moje tělo zkrátka nevydrželo a při večerní sprše jsem se skácela s pláčem k zemi. Nepamatuju si, jak jsem se dostala do postele. Ráno jsem se probrala s nadějí, že třeba všechno bude lepší, vždyť jsem si to nejhorší přetrpěla už včera. Omyl. Všechno od včerejšího zákroku jen víc nateklo, rozbolavělo a já jsem uviděla už tolik známou černou tmu. Doma jsem byla sama, nepočítám-li svého chlupatého kámoše, který více než na to, aby mě hlídal, přemýšlel nad tím, jak by se zmocnil svačiny na mém nočním stolku, kterou mi tam nechala před svým odchodem do práce máma.

Když na mě přichází tak silná bolest a následné mdloby, celý proces urychlím ještě tím, že se začnu obávat, co se stane, když opravdu omdlím a nikdo mě doma nenajde několik dlouhých hodin. Ledová sprcha mi pomohla se s tím poprat a s hysterickým pláčem jsem se dostala zpět do mé postele. Držel mě hodinu, než jsem usla vyčerpáním.

Poté, co jsem nezvedla 4 telefonáty, přiběhla se strachem domů moje máma. Kapky proti bolesti nezabíraly a při další sprše mi musela asistovat. Nikdy bych neřekla, že v mých devatenácti letech mě bude moje máma sprchovat, vytahovat z vany, sušit, oblékat a nosit do postele. Víc už bych počítala s obrácenými rolemi, když budou jednou staří a nedokážou si pomoci sami. Ještě v poledne mi hrozil odvoz do nemocnice, kde bych si s velkou pravděpodopností prošla stejnými procesy, jako den předešlý. Ještě nikdy jsem si tolik nepřála něčemu se vyhnout. A to jsem v tom přeborník.

Všechno tohle bylo ale více očekávatelné, než zpráva, která přišla o několik minut později. Ozvala se mi Slečna, jedna z nejlepších kamarádek mého bývalého přítele P. Během toho, co jsme byli pár, jsme spolu nikdy nemluvily. Slyšela jsem o ní z mnoha vyprávění, stejně jako ona o mně, byla o nějaký rok mladší než já a podle všeho zlatá holka. Od rozchodu uplynul dnešním dnem přesně měsíc. V tom měsíci nebylo dne, kdy by mi z oka nespadla alespoň jedna slza. Došla řeč i na něj.

"Rozešli jsme se v dobrém, nikdo nikomu nic neudělal, a tak si nic nevyčítáme..." byla fráze, kterou jsem si chtěla do hlavy násilím vštípit. Rozchod ale rozchodem zůstane. Možná si dokážu představit, že v případě, kdy na sebe v posledních chvílích vašeho vzrahu zařvete, co vás na tom druhém sere irituje, je ten konec mnohem jednodušší. Ani jednoho z vás pak totiž nebudou přepadat myšlenky, jak byste chtěli všechno vzít zpátky. Ve všech těch "byla jsi ta nej-(doplňte si), co jsem kdy poznal, mám tě moc rád, zůstaňme kamarádi" rozchodech je totiž zakopaný pes. Máte hned několik možností, jak na něj můžete zareagovat. Věřte mi, postupně vyzkoušíte všechny. Nebo taky všechny najednou.

"Achjo, určitě jsem špatná v posteli. Mám velkou prdel. Malý prsa. Tlustý stehna. Křivej nos.". Ne! Zapomeňte na to, dejte si za to facku a vybavte si jeho výraz po každém sexu. Tohle není ten důvod.
Dál se nabízí: "Je stejný jako všichni ostatní, určitě to ukončil, protože už ho nezajímám a dávno spí s nějakou jinou.". Možná si pak nadáváte, jak jste mohly někomu takovému věřit. Ale vsadím se s vámi, že pak dodáte něco ve smyslu ,,určitě má větší prsa/delší nohy/pevnější zadek, než já". Co tím chci říct? Vinu dáváte sobě, tu jeho si příliš nepřipouštíte.

Já se v tom rýpu už měsíc a nedokážu si srovnat v hlavě, jestli jsem pro něj vůbec něco znamenala. Pokud ano, co to bylo? Miloval mě? Nemůžu se zbavit pocitu, že jsem byla jenom holka na chvíli, ta, která vyplní pomyslnou díru, časovou mezeru mezi bývalou a budoucí přítelkyní, sexem a trochou spoustou vzrušení a něhy. Potom si vzpomenu, jak se o mě staral, když mi bylo mizerně, nosil mi polštář, když jsem se v noci dlouho dívala z okna, šeptal mi do ucha a porval by se o mě. Pak se dozvíte o někom, komu vypisoval sladké zprávy po nocích, když vám dobrou noc popřát zapomněl. Několikrát mi vyčítal, že se mu příliš nesvěřuji, ale potom nenašel koule k tomu, aby mi o ukončení půlročního vztahu řekl do očí, nebo alespoň zvedl telefon. Dostala jsem ušmudlanou zprávu přes Viber.

Rozchody v dobrém paradoxně nevěstí vůbec nic dobrého. Nedozvíte se jeho pravý důvod, což vás nikam neposune. Neuzavřete dostatečně minulost a bude pro vás těžké začít si s někým novým, protože vždycky se ozve myšlenka ,,Co by na to řekl xyz?", nebo, a to hůř, o vašem už bývalém partnerovi budete stále uvažovat jako o někom, kdo se k vám jednou vrátí. Toho se ale nikdy nedočkáte. Zůstane vám pod kůží jako tetování.

Dobrou noc.
L.M.

úterý 8. října 2013

8.10.2013

Ve chvílích jako je tahle, co právě prožívám, si teprve začínám uvědomovat co mám a o co všechno jsem přišla. Až teď je můj žebříček hodnot stanovený pevněji, než kdy předtím. Všechno to doposud znělo jako klišé, které byste odpověděli v anketě v hodinách společenských věd nebo filozofie. Teď je to pravda, která mě často nutí brečet, dojetím, od štěstí, nebo smutkem...

Možná mě ještě stále potkáváte, ale už se na vás neusmívám. Mám prázdný výraz ve zbledlé tváři, tupě zírám na jeden bod, ale nepřemýšlím, ačkoliv to tak může vypadat. Nemoc, která mě už půl roku pronásleduje, mi vzala všechno. Kromě desíti kilo, což není zas tak negativní fakt, mi vzala i přítele, kterého jsem milovala jako nikoho předtím, i když on sám tuhle spojitost odmítá. Vzala mi možnost uskutečnit svoje sny, když jsem jim byla tak blízko. Vzdala jsem se sportů, které miluji a aktivního života vůbec.


Jak se ale říká, v nouzi poznáš přítele. Jsem neuvěřitelně vděčná za svoji rodinu. Stojí za mnou za každých okolností a jsou na blízku 24/7. Největší oporu pro mě teď znamená máma a teta, která je jako moje starší sestra, co mi někdy chybí. Možná snad proto, že samy měly problémy, kterými si musely projít, a tak se dokážou vcítit do mojí kůže víc než kdokoliv jiný. Stejně tak je tu pro mě K. a její obdivuhodná máma a sestřička. Snažím se jim to oplatit jak jenom můžu. Obdivuji je za to, jak to mají samy těžké, ale všechno tak skvěle zvládají a ještě si najdou místo pro mě.

V neděli mi bylo úzko jako dlouho ne. Vypadala jsem jako uzlík uzel neštěstí, chodila po tmě po domě, brečela a kolíbala se ze strany na stranu. Kdyby celý dům už dávno nespal, museli by si myslet, že se ocitli v nějakém hororovém filmu plným psychotických postav. Dohnala jsem se do té situace sama. Když vás něco půl roku bolí a nikdo vám nedokáže pomoct, budete se pravděpodobně snažit, stejně jako já, dohledat výsledku sami. Žijeme v době internetu, volba byla jasná (a špatná). Po vyhledávání všech výsledků vše nasvědčovalo tomu, že by to klidně, a dost pravděpodobně, mohl být nádor. Upadla jsem do okamžité deprese a začala nad tím opravdu (ne)reálně uvažovat:,,Co když brzo umřu? Ještě jsem se nenaučila surfovat." a další bezesná noc byla na kontě. Co byste všechno chtěli udělat vy, kdybyste se dozvěděli, že vám nezbývá už příliš mnoho času?

Hned v pondělí jsem šla do nemocnice. Jsem tam teď stejně často, jako doma a mnohem častěji, než ve škole. Na jednu stranu mám radost a novou naději, že se třeba něco po dlouhé době dozvím, na stranu druhou mě to ubíjí. Pondělní prohlídka nedopadla dobře, a tak jsem dostala poukaz na urologické vyšetření. Poukaz je krásné slovo, evokuuje ve mně pocit, že půjdu a vyberu si, co se mi líbí a udělá mi radost. Tenhle bych nejraději s 'díky' vrátila.

Statečně jsem se do nemocnice vydala i dnes. Jsem velká holka, doprovod si s sebou neberu už nějakou dobu. Jak mi dnes chyběl. Nečekala jsem nic horšího, než odběry krve, nebo ultrazvuk. Jak šeredně jsem se mýlila. Místo fajn paní doktorky seděl za psacím stolem nerudný doktor, který si brblal něco pod vousy, které neměl, a pozdrav jsem od něj neslyšela ani jednou, nehledě na to, že jsem do oné ordinace vešla během jednoho dopoledne hned třikrát. Postupně jsem si prošla místnostmi 1, 2 a 3. Jednička, ta byla povídací. Dvojka nic jiného, než ultrazvuk. Číslo tři, to byl očistec. ,,Tady na tu židli si odložte kabelku, svlékněte se od pasu dolů a vyskočte si na tohle křeslo, přesně jako na gynekologii. A ještě předtím nám podepište tohle, to znamená, že souhlasíte s vyšetřením". Ten list papíru jsem nečetla a bezhlavě podepsala - pokud by mi to mělo pomoct s řešením problému, podepsala bych smlouvu i s ďáblem. Hádala jsem, že to bude jen formalita, aby se mohli případně nějak právně bránit, kdyby je někdo něčím napadl. Mýlila jsem se. Už podruhé.

Na onom křesle seděla snad ještě moje prababička. ,,Nemůže to být nic hrozného, to zvládnu.". Pak ale přišla sestra v závěsu s doktorem a vzala do ruky vatu nasátou oranžovou dezinfekcí, trochu se mi přitížilo. Do druhé vzala velkou kovovou tyčinku s vatou na konci. Zmocnila se mě panika. ,,Bude to bolet?" - ,,Ale vůbec ne, nebojte se.". Nevěřila jsem. A věděla jsem proč. Ve chvíli, kdy mi strčili do močové trubice něco s asi trojnásobným průměrem, se moje oči musely válet někde pod křeslem, jak moc jsem je vykulila v návalu nepředstavitelné bolesti. To byl jenom začátek. Postupně se tam vystřídalo tolik různých nástrojů o stále větších rozměrech, poslední snad jako můj prst. Bolest to byla natolik nesnesitelná, že jsem začala pomalu upadat do bezvědomí a poslední část prohlídky si vůbec nepamatuju. Možná je to jenom dobře.

Potom jsem bloudila spletitými podzemními chodbami místní maloměstské nemocnice, z jejichž labyrintu mě vysvobodil jeden mladý zdravotní bratr a dovedl mě do laboratoří a zpět. Stále nic nevím, moudřejší budu snad už za týden. Teď ležím v posteli, piju spoustu bylinkového čaje a děsím se chvíle, kdy se mi začně chtít znovu čůrat. Teče ze mě sousta krve a způsobuje mi to bolest, která mi vhání slzy do očí a nutí mě mlátit pěstí do zdi naší koupelny. Jediné, co mou bolest zmírňuje, ačkoliv tak o jedno procento, je teplá tekoucí voda. Je to všechno bolestivé a ponižující.

Ať už výsledky dopadnou jakkoliv, doufám, že na nich nebude mít žádný podíl můj bývalý přítel. Nepoznala jsem ho jako člověka, který by problémy řešil s klidnou hlavou a bojím se tak jeho reakce. To bych ale předbíhala.

Dobrou noc.
L.M.

pondělí 7. října 2013

7.10.2013

Jsem snílek. V mém vlastním světě je všechno ideální, každý má se mnou stejně čisté úmysly, jako já s ním, lidé nedělají nic za zády, usmívají se na sebe, a pokud se nemají rádi, raději se sobě vyhnou a nekazí ovzduší. Jsem naivní a žiji v utopii. A nějak tak jsem přišla ke svým oběma bývalým partnerům...

O ne úplně vydařených rande a o tom, jak Mládě k první puse přišlo, jste četli už včera. Dnes se dozvíte o někom, kdo mi toho spoustu dal a tím, jak odešel, si toho odnesl ještě více s sebou. Říkejme mu třeba S.

Seznámili jsme se čistou náhodou před rokem a půl, mluvili spolu ve skutečnosti snad jen pět minut po cestě na vleku a ještě větší náhodou jsme na sebe narazili několik měsíců od našeho setkání na Facebooku. Nebylo týdne, kdy jsme si spolu nepsali, zimu jsme oba milovali a nikdy nechybělo téma ke konverzaci. Když nastalo naše milované období, zrodil se v jeho hlavě nápad. Nebyla bych to já, kdybych si nechala ujít sníh, vidinu nových přátel a skvělé zábavy. Ve škole nám vyhlásili páteční volno a to bylo jasné popostrčení k tomu sbalit kufr a vyrazit za S. a jeho známými na hory.

Byl mladší než já a nikdy by mě nenapadlo, že se to vyvrbí právě takhle... Čekal mě na zastávce hned pod svahem, prohodili jsme spolu pár slov a odnesli věci do chaty. Polovinu obsahu mých zavazadel tvořily věci jako šampon, tělové mléko, mýdlo a ručník, které mi ve výsledku byly úplně k ničemu:,,Voda tady neteče, popraskaly by trubky.". Pod vidinou toho, že jedu do lyžařského střediska a všude bude spoustu možností obstarat si něco k snědku a k pití, jsem si vzala jenom sušenky na cestu. Ocitla jsem se na samotě, kde bylo několik chatek, sjezdovka a nejbližší obchod 10 kilometrů daleko. Zavřený.

Jezdili jsme do tmy, večer nasedali do rolby, nechali se vyvézt až nahoru a začali se stavěním kickeru na zítřejší natáčení. Cítila jsem se, že mezi ně patřím, zapadla jsem úplně přirozeně, jako bychom se vídali denně už několik let. Kolem půlnoci jsme se vrátili do chaty, kde nebylo o moc větší teplo, než za jejími dveřmi. Zůstávali jsme tu přes noc celkem čtyři. Malé podkroví jsme přenechali milému páru, na mě a S. zbyla ještě menší rozkládací postel. Neměla jsem s tím problém, nejela jsem na dovolenou do pětihvězdičkového hotelu, ale na hory s partou (super) punkáčů.

Po celodenním ježdění a cestování jsem si lehla na postel, utahaná jako kotě. Lehl si hned naproti: ,,Přeci nebudeš tak brzo spát?". Vedla jsem s ním dlouhý ospalý rozhovor, když se po chvíli ozvalo: ,,Máš krásnou mikinu." a ucítila jsem, jak mi po ní pomalu sjíždí od ramene až k prstům a upřeně se mi u toho dívá do očí. V tom momentě by se dalo napětí mezi námi krájet. Bránila jsem se tomu statečně, ale nevydržela jsem dlouho.

Jako bych byla něčím omámená, ten hluboký pohled vůbec nekončil. ,,Bože, musí ti být strašná zima, máš úplně ledové ruce!", načež mi je stiskl do dlaní, přitáhl si je k puse a začal na ně dýchat. Potom už šlo všechno ráz na ráz. Ospalost byla úplně pryč, tu noc jsme nezamhouřili oko. V tu chvíli jsem vůbec nepřemýšlela nad tím, jestli ho miluju, věděla jsem, že není žádný Princ, ale něco mě k němu zkrátka táhlo a bylo to silnější než já. Třeba to byla jen prostá zvědavost, nevím to doteď. ,,Podívej, venku je tak hnusně a nám je tu spolu tak hezky.". Ten večer napadlo půl metru prašanu... Jakkoliv byl pro mě pak samotný první sex bolestivý, nešikovný a docela nepříjemný, to, co mu předcházelo, spolehlivě předčilo všechny zážitky, které jsem měla potom až doteď.

Strávili jsme spolu pak ještě další týden, tentokrát u mě. Zažila jsem s ním věci, co jsem vždycky chtěla prožít, ale sama jsem k nim nedokázala sebrat odvahu. On mi ji dal. Všechno se zdálo najednou jednoduché a možné. Když jsme byli spolu, nic mi nechybělo: ježdění, prašan, sex, dobré jídlo, zábava, dokonce ani sebevědomí. Věděla jsem, že se sněhem zmizí i to, co mezi náma bylo, ale nechtěla jsem si to připouštět.

Odjel bez rozloučení a už se nikdy neozval. Od milého páru jsem se dozvěděla, že to pro S. neznamenalo vůbec nic, než přespání na horách zadarmo. Byla jsem jen jedna z mnoha, u kterých (s kterými) spal. Milý pár jsem několikrát navštívila i se svým nadcházejícím přítelem P., někdy navšitívili zase oni mě. Každopádně se stali mými nejlepšími přáteli, zažili se mnou už dva rozchody a byli to oni, co mě drželi (a stále drží) nad vodou.

Společně se S. odešla moje sebedůvěra, kterou už mi nikdo nevrátil. Získala jsem ale dva blízké přátele a nezapomenutelné zážitky, kterými, přiznávám, doteď žiju.

Nelituju ničeho, všechno zlé je pro něco dobré.

Dobrou noc.
L.M.

neděle 6. října 2013

6.10.2013

Možná si říkám Mládě, ale ve skutečnosti mám za sebou tolik různých zkušeností, že bych se s nimi v nějakých pohledech vyrovnala lecjaké "Leopardí Samici". Přestala jsem je v jistém bodě rozlišovat na ty dobré a ty špatné, jsou to zkrátka jenom zkušenosti. Jen jsem jich zatím nedokázala správně využít, případně se z nich poučit, a tak se ony "zkušenosti" často opakují, podle nějakého, pro mě zatím skrytého, vzoru. Nejsem hloupá, dochází mi souvislosti, hlava všechno přebere a srovná, ale jen málokdy je ta, co za mě rozhoduje. Těžko říct, jestli za mě v danou chvíli jedná srdce, nebo (leopardí) pudy.

Můj osobní život je kapitola sama pro sebe. Věřím, že v okolí místa, kde žiju, jsem pro ostatní neznámá. Potkávají mě denně, ale nestojím jim za to, aby se o mě něco dozvěděli, považují mě za někoho nudného. Do povědomí jsem se jim dostala dost nešťastným způsobem, když mi bylo sedmnáct:

Byl březen a můj nový kamarád slavil v klubu narozeniny, na které mě pozval. Znali jsme se déle než půl roku. Onen půlrok mě zval několikrát na rande, ale poté mě klidně nechal čekat u kina/koupaliště/školy a nakonec vůbec nepřišel. Bylo to deprimující, papír (a v dnešní době spíše klávesnice) snese všechno, ale ve skutečnosti byl jenom hromada vý... výmluv. Nicméně za ten půlrok toho o mně spoustu věděl. Ve svých sedmnácti letech jsem byla nepolíbená, v době a věku, kdy ostatní už dávno přišly o panenství.

Neptejte se mě proč. Jsem ta poslední holka, co by čekala na prince s bílým koněm a půlkou království k tomu. V tomhle ohledu jsem byla vždy naprosto flegmatická, neměla jsem a doposud nemám potřebu dělat něco, protože to dělají ostatní. Jakkoliv můžu být osoba, která věci ráda plánuje, tohle mi bylo jedno. Nevím, proč jsem tam ten večer šla, už vůbec nechápu, proč jsem si oblékla ty krátké černé šaty a boty na podpatku, nebo si obzvlášť důkladně čistila zuby a mazala rty balzámem, co chutnal jako cukrová vata...

Všechno se strhlo strašně rychle. Oslavenec se opil, položil mi ruku na moje polonahé stehno a do ucha mi zašeptal ,,Mám narozeniny, dej mi pusu, teď je ta nejlepší chvíle.". Byla jsem malá, nezkušená holka. Nedokázala jsem v tu chvíli říct rozhodné NE, odstrčit ho od sebe a odejít. Celou dobu jsem jen kuňkala něco ve smyslu: ,,Ale já nechci. Ne. Vážně ne. To není důvod..." a odvracela hlavu. ,,Když ti to vadí před ostatníma, můžeme jít na chodbu, tam budeme mít soukromí.", na moji odpověď ale nečekal. Chytil mi pevně hlavu do jeho dlaní a když jsem se snažila říct něco na svou obranu, využil mých pootevřených rtů k tomu, aby mi narval jeho jazyk do pusy. Jako zásadovému člověku, co nikdy nepije a nekouří, se mi zvedl žaludek. Trvalo to jen pár vteřin, ale přišlo mi to jako věčnost. V té chvíli se mi promítly v hlavě všechny situace, kdy jsem stála sama na místě srazu a jako husa čekala, jestli přijde. Venku bylo kolem nuly, cesta ke kamarádce dlouhá a moje podpatky vysoké. Jako bych na všechno zapomněla, tu noc jsem snad zaběhla svůj rychlostní rekord. Běžela jsem temnými opuštěnými uličkami města a moje mysl pokulhávala zmateně někde za mnou. Romantika, viďte. V opilosti ten samý večer stihl říct spoustě lidem spoustu věcí, a tak se zrodila pověst o "frigidní panně", která mě nějaký ten měsíc doprovázela jako vlastní stín.

Od té doby jsem byla na spoustě prvních rande, která byla zároveň i posledními. Užila jsem si noblesní večeři v krásné restauraci, vyběhla jsem v jedenáct večer z domu, abych potkala Lyžaře, nechala se houpat do brzkých ranních hodin v místním parku a poslouchala jeho super historky, vylezla jsem na rozhlednu i přes můj strach z výšek, jela na kole do neznáma (a do kopce), nebo prostě jen šla venčit psa, či na kávu.

Je to zvláštní, jak moc může udělat první dojem. Někoho nenapadne nic jiného, než utratit spoustu peněz za večeři, a nebo kytky, ale stejně nikdy nebudu na žádné rande vzpomínat s takovým úsměvem na tváři, jako na schůzku s Lyžařem. Domluvili jsme se náhle, prakticky z minuty na minutu, přijel za mnou na kole bez světla, na cestu si svítil telefonem a přivezl mi rozjezenou karamelovou čokoládu. Takové chvíle ve Vás vzbudí mnohem větší spokojenost, než kdejaká formální schůzka s klukem v naškrobeném saku s peněženkou naplněnou jeho rodiči. Máte-li hodnoty v pořádku. Viděli jsme se pak už jen jednou, ale nebylo to jako poprvé. Teď jsou z nás dobří přátelé.

Všechny schůzky měly společný počáteční impuls - dříve si mne všimli prostřednictvím internetu. Nebyli to pro mě úplně neznámí lidé, ale i kdyby byli, neodradilo by mě to od toho se s nimi sejít. Každý z nich bydlel ve stejném, nebo vedlejším městě a jenom náhoda zapříčiňovala fakt, že jsme se nepotkali osobně už dávno předtím. Ke každému z nich mě lákala zvláštní zvědavost. Neodmítla bych žádného z nich, už jen z důvodu, že jsem chtěla vědět, co je ke mně přitahuje. Řeč většinou nestála, bavili jsme se dobře, ale nikdy to nezašlo dál, než k letmé puse. Nikdy jsem se nedozvěděla proč...

Tak to šlo tak dlouho, než nastal v mém životě další zlom. S ním jsem poznala nové Mládě, o kterém jsem nevěděla, že by ve mně někdy mohlo dřímat. S ním přišla i nová etapa mého života, která mě, přiznávám, trochu děsí. O tom ale zase příště.

A protože vím, že články jsou delší, než je zvykem, pusťte si k nim třeba moji oblíbenou hudbu.
Teď už dobrou noc. Třeba.
L.M.


sobota 5. října 2013

5.10.2013

Dnešní den byl jeden z těch, které by se daly úplně přeskočit, vymazat, a v mém životě by stejně nenastala žádná změna. Mám ráda, když jde za mou činností něco vidět, výsledek, který by mi udělal radost, nebo ve mně vzbudil alespoň nějaké emoce. Ale, ruku na srdce, výsledkem dlouhého ležení v posteli nemůže být nic jiného, než neustlaná peřina, proležený polštář, popřípadě povlečení zašpiněné od čokolády/čaje/čehokoliv, co jste do sebe stačili během dlouhé chvíle nacpat. Povedlo se mi obojí.

Jsem osoba plánovací. Vlastním 4 diáře (ano, opravdu). Do jednoho zapisuji všechno, co jsem v daný den a hodinu snědla, pomáhá mi to držet moje mlsání zkrátka a svým způsobem mě to i motivuje. Další mi slouží k zápisům všech školních povinností a věřte, že jako studentce maturitního ročníku mi mnohdy nestačí jeho kapacita. Třetí je na všechny moje mimoškolní aktivity, návštěvy lékařů, večírky, narozeniny, eventy všeho druhu. Je plný čmáranic z nekonečně táhnoucích se vyučovacích hodin, vizitek a důkladných poznámek k činnostem, kterým se z 90% úspěšně vyhnu.

Čtvrtý diář jsem byla nucena založit docela nedávno a ne úplně dobrovolně - donutil mě k tomu můj zdravotní stav. Vždycky jsem byla zdravá holka, aktivní, žila pro každou sekundu, milovala život a lidi v něm, ale v květnu tohoto roku se všechno od základů změnilo.

Začalo to docela nevinně. Zánět močového měchýře u mě byl každoroční záležitostí, jakkoliv bolestivou a nepříjemnou, 7 dní pobírání antibiotik a nohou v teple mi stačilo k tomu, abych po zbytek roku mohla fungovat jako normální člověk. Tentokrát bylo všechno jinak.

Květen byl zlomovým měsícem ve všech ohledech. Poprvé jsem trávila několik dní a nocí u svého tehdejšího přítele, říkejme mu třeba P. Dělilo nás (a stále dělí) od sebe nekonečných 112 kilometrů, ale stejně jsem po dlouhé době a bolestivém zjištění o svém předchozím partnerovi získala pocit, že mě má někdo rád, nebo někomu připadám atraktivní. Nevídali jsme se často, ale o to bylo každé setkání intenzivnější a loučení emotivnější. Nemarnili jsme ani vteřinu našeho společného času, užívali jsme si po všech stránkách a nemohli se nabažit jeden druhého.

Čím jsme spolu byli déle, tím jsem na tom byla zdravotně hůř. Paradox. O měsíc později jsem začala krvácet (a ne, nemluvím tu o menstruaci), v červenci byl pro mě sex více o překonávání bolesti, než slastný zážitek, v srpnu mě už musel z autobusu nést v náručí, protože bych se jinak dost možná skácela k zemi a celý následující den mě starostlivě balil do studených ručníků, aby mi srazil teplotu. O pár dní později, když jsme zůstávali u mých přátel v nedalekém městě, moje bolest byla tak urputná, že mě i přes moje namítání odvezl s "Můžeš, doprdele, přestat být tak ješitná?" na místní pohotovost. Jsem silná, snesu kdejakou bolest, ať už fyzického, nebo psychického rázu, ale nic podobného jsem do té doby nezažila. Při každém bolestivém škubnutí jsem měla před očima černou tmu a podlamovaly se mi kolena. Jenom těžko jsem se bránila slzám, byla jsem bezmocná, daleko od domova. Pohotovost to byla jako každá jiná, "neodnesla" jsem si odtud nic, než nadávky a připomínky za to, že jsem přišla ve dvě ráno. Žádné léky, nic proti bolesti. V slzách jsem přečkala do rána. Bylo jisté, že moje dovolená s P. je tímto u konce. Odvezl mě k mé rodině, která zrovna byla na půli cesty k domovu. Přála jsem si, aby zůstal víc, než kdy jindy. Potřebovala jsem někoho držet za ruku, cítit, že je tu pro mě, složit mu hlavu do klína a nechat se hladit po vlasech a poslouchat, že všechno zvládneme a bude to v pořádku. Zůstal necelou hodinu. ,,Mám tě moc rád a neboj se, jsem jenom tvůj, přijedu jak jen to půjde.", načež se vrátil z auta a utíkal mě naposledy políbit a štípnul mě do prsou. ,,Musel jsem.". To jsem ale ještě neměla tušení, že ho vidím naposledy. O tom ale příště.

Od té doby si mě obvodní lékařka a gynekolog mezi sebou podávají jako jointa. Bolesti přicházejí bez pozvání, každá nadcházející je mnohem silnější. Já začínám mít při zaslechnutí slova "tableta", "prášek", nebo "pilulka" dávivé reflexy a do školy chodím omámená dávkou kapek proti bolesti. Začínám se vyhýbat lidem, které miluju a jsou pro mne vším. Ze všeho nejvíc se těším, až za sebou zabouchnu dveře svého malého pokoje, nebudu muset nikomu nic vysvětlovat, nebo podstupovat nějakou z "pojď, přijdeš na jiné myšlenky" akcí.

Je to jako zvláštní způsob sebepoškozování. Odmítám pomoc, ačkoli si uvědomuji, jak moc ji potřebuju. Jako bych si v tom začínala libovat.

Dobrou noc.
L.M.


pátek 4. října 2013

4.10.2013

Někdy se zkrátka dostanete do situací, z kterých se jen s těží dostává do původního stavu. Snažíte se vydrápat z té pomyslné tmavé jámy ven, ale když už to vypadá, že vás dělí jen kousek od toho vytouženého světla, uklouzne vám noha, únavou povolí svaly a ocitnete se zpátky, kde jste byli - na dně. Vaše povaha vám nedovolí se nikomu svěřit, možná je v tom kapka ješitnosti, třeba jen vaše dobrá vůle a snaha nezatěžovat svými problémy milované blízké, třeba vám někdo blízký, komu můžete důvěřovat, chybí...

Já jsem se do takové situace dostala a touto blogovou cestou se snažím najít onu "cestu ven" a možná taky trochu sama sebe.

Kdo jsem? Mládě, které denně potkáváte. Usmívá se na vás tím nejvřelejším úsměvem, který dokáže ten den na tváři vykouzlit - je upřímný, ale přeci jen se za ním něco skrývá. Časem mě možná poznáte víc, než já sama sebe, možná ve mně poznáte někoho blízkého a přeci vzdáleného, připomenu vám svým vyprávěním někoho, koho dobře znáte, nebo si to alespoň myslíte.

Budete mne doprovázet?
L.M.