úterý 31. prosince 2013

31.12.2013

Pokud jste si představovali, že se během mé blogové nepřítomnosti spouštím loukami a lesy a létají za mnou vlny prachového sněhu, měli jste stejnou představu jako já. Realita však byla úplně jinde. Všechny sjezdovky lákaly na dobré podmínky, ale po detailním prozkoumání to znamenalo jen spoustu hnědé barvy osvěžené kousky zelené. Výlet za sněhem tak zkončil rychleji, než začal.

V sobotu večer jsme se všechny tři vmáčkly do jedné manželské postele, nehledě na to, že mé druhé doma nabízí možnost minimálně dalších patnácti míst pro pohodlnější spaní. Celý dům byl prázdný, až na jednu postel vmáčklou v jeho nejodlehlejší části určené pro hosty. Se vstáváním jsme to nijak nepřeháněly a k první sjezdovce se dostaly až kolem desáté hodiny, což je, obzvlášť při aktuální venkovní teplotě, zkrátka příliš pozdě. Ve snaze najít ten nejlepší svah jsme nakonec uznaly, že nejlepší volba je vzdát se a dát si něco dobrého k jídlu. Vzala jsem tedy svou prázdninovou společnost do mé nejoblíbenější místní restaurace, kde k našemu štěstí zrovna vařil jeden z nejlepších italských kuchařů. Co restauraci trochu ubírá na kráse je její majitel - nepříjemný a arogantní. Ani jeho chování však nedokáže přebít to vynikající jídlo. Vrátily jsme se zpátky na chatu a dopřály si odpočinek po odpočinku. Když se začalo stmívat, vyrazily jsme se projít do vedlejšího města. Od doby, co jsem tu byla naposledy, vedle cesty přibyl památník stlučený ze dvou skejtových desek se vzkazem "Nezapomeneme" a lahví pod ním. Sousedi z domu, kde vídám jenom zahradníky, oplotili svůj pozemek mohutnou dřevěnou ohradou - ,,Co je to tady za Dallas?" poznamenala  D. trefně, čímž rozesmála nejen mě, ale taky moji babičku, která zrovna byla na telefonu.

Do večera zbývala ještě věčnost, a tak holky sbalily tašky do fitka a odjely do resortu, který roste každým rokem do všech stran. Býval to malý rodinný hotel, teď je to čistě snobská záležitost. Nepřidala jsem se, i když jsem to měla původně v plánu a do pastelového kufru jsem nabalila hned dvoje plavky. Strach z toho, že ze sauny nebo bazénu, kde se denně koupe takové množství lidí, se můj zdravotní stav jedině zhorší, byl větší. Udělala jsem tedy těsto na palačinky a dávala si záležet na tom, abych ho dělala opravdu pomalu, protože jakmile by mi došlo rozptýlení, dostavil by se strach ze samoty v tom velkém domě. Sedla jsem si s nezdravou svačinou ke krbu a hypnotizovala oheň, když se za oknem ve tmě objevil nerozpoznatelný obličej. Holky by tu měly být nejdřív za tři hodiny... Tři tiché zaklepání a mně zamrzly všechny svaly v těle a jeden málem povolil. Pomalým krokem jsem se vydala ke vchodovým dveřím, když se rozsvítilo automatické světlo a na mě se smíchem mávala D. s C. ,,Od pátku mají přeplněnou kapacitu, nechtěli nás pustit ani do bazénu.". Palačinky s borůvkami a tvarohem jsme tedy dokončily společně a šly brzo spát.

O půlnoci na displeji svítily zprávy od Zimy, které jsem ani neotevřela. Nic kreativního, další ,,Vrrr" a ,,Yummy" v životě nepotřebuju. Jediné, s čím si v souvislosti s jeho osobou lámu hlavu, je jak zničit všechnu předchozí konverzaci v jeho i mém telefonu. Budík zazvonil už v sedm, nasedly jsme do auta a vyrazily k námi vybranému svahu ještě před tím, než se spustí vlek a probudí se všechny rodiny s začínajícími dětmi. K mojí radosti včerejší břečka zmrzla v rychlý sníh, a tak jsem si mohla vychutnat první jízdu téhle sezony. Nebyla tolik jistá, jako ty následující, ale nic se nevyrovná pocitu, kdy se vezete v hraně tak těsně, jak vám to jenom dovolí, svítí na vás silné horské slunce, hřeje do zad, vítr vás štípe do tváří a jediné, co slyšíte, je chrastot namrzlého manšetru, který při každé zatáčce zakrajujete. Přesně ten pocit, který dělá věci lepší. Pocit, na který čekám celý rok. Po cestě na chatu jsme si daly super polévku v hospodě, jejíž obsluha nemá konkurenci. ,,Co si dáte, dcerečky moje krásné?". Jídlo bylo na stole ještě než jsme si stihly sundat bundy.

Protože jsem byla z celé party jediná single, odjížděly jsme domů už v pondělí, aby mohly poslední hodiny tohoto roku strávit s jejich protějšky. Vzaly jsme to ale tou nejširší možnou oklikou. Cesta vedla lesy, jedna prudká zatáčka střídala druhou, když jsme přijely k přehradě, kterou jsem do toho dne jen míjela po cestě autobusem, nebo autem. Naposledy v létě, když mě P. vezl v bolestech z Města k rodině. ,,Nikdy jsi tu nebyla? Je tam krásně. Jednou tě tam vezmu na výlet." usmíval se na mě od volantu a pohladil mě po vlasech. Nikdy to neudělal, a tak jsem ráda, že to udělali moji přátelé. Z celého okolí je tam nejkrásnější příroda. Dokážu si představit, že tam v létě sedím hodiny a vnímám jenom to prostředí. Brodily jsme se dvaceticentimetrovou vrstvou suchého listí zpět k autu, když se ozvala C.: ,,Na tohle místo mám s přítelem docela vzpomínky." řekla tajemně. Čekaly jsme s D. všechno a počítaly s lecjakou intimností, když... ,,Tady jsem si před ním poprvé prdla.". Mně i D. začaly cukat koutky. ,,Co se smějete? Dejme tomu, že první meta je pusa, druhá třeba sex, ale prdnout si před někým? To už je sakra věc!" a to už jsme se začaly smát nahlas.

Cesta pokračovala do Města. Byla jsem tam naposledy na přelomu července a srpna a užívala si společnosti P. a jeho kamarádů. Jely jsme z mojí iniciativy, která nevím odkud se ve mně vzala. Se zmenšující se vzdáleností se zesilovalo mravenčení v mém břiše. Zastavily jsme v podzemní garáži a vedla jsem svoje přátele k vánočnímu stromu a na radniční věž, odkud jsem jim ukazovala všechna oblíbená místa. ,,Vidíš ten žlutý dům? Hned vedle té vysoké budovy. Tam bydlel." a hypnotizovala jsem to okno, za kterým se půl roku všechno odehrávalo. Po cestě centrem se kolem mě mihnul na kole jeden z jeho kamarádů, v obchodním centru jsem potkala dalšího. Procházela jsem kolem jeho práce a viděla všechno neskutečně živě. Vzpomínky se mi hrnuly do hlavy, až mě začínala bolet.

Když jde o lásku, je pro mě Město prokleté. Zamilovala jsem se znovu a navázala další ze série vztahů na dálku. S rozdílem, že tentokrát objektem mojí touhy nebyl muž a k tomu, aby došla láska naprostého naplnění, bych potřebovala přesně 7225 českých korun, které nemám. Stačilo vejít do obchodu mé nejoblíbenější značky a obléct se do bundy, která můj pohled přitáhla jako magnet. Bylo to splynutí duší, jsme si zkrátka souzeny. Jedna druhé slušíme víc, než kdokoliv jiný. Vzhledem k ceně je docela pravděpodobné, že mi bude věrnější než všichni moji bývalí partneři dohromady a v rámci spokojeného vztahu se ke mně nastěhuje, až přijde vhodný čas a padneme si do vřelého objetí. Několik minut jsem se s ní za štěněcího pohledu do zrcadla loučila, a pak ji nesla zpět na věšák. ,,Pokud chceš jinou velikost, tak ti zajdu do skladu, určitě se najde." usmíval se na mě sympatický prodavač. Zklesle jsem se usmála zpět, pokrčila rameny a pokračovala v cestě.

Doma jsem si umyla vlasy a ještě s mokrou hlavou usnula nahá na břiše. Díky tomuto krátkému výletu a společnosti jsem si zase připadala živá. Vystoupila jsem ze stereotypu, který mi naordinovali lékaři a i když to způsobilo další krvácení a bolest, stálo to za to do poslední kapky. Naštěstí jsou v mém životě ještě pořád věci, které vyvolávají radost silnější než bolest.

Užijte si poslední noc roku 2013.
L.M.

sobota 28. prosince 2013

28.12.2013

Do konce roku zbývá posledních několik dní. Nejčastějším problémem je teď ,,Kde budu trávit Silvestra?“ společně s ,,Co budeme pít?“. Ačkoliv ještě ve čtvrtek vypadala moje představa o poslední noci roku tak, že se sama zavřu do pokoje a budu předstírat, že spím, abych se vyhla konverzacím a zbytečně dojímavým proslovům. Najednou mám hned tři možnosti a ať se rozhodnu jakkoliv, budu se cítit provinile, protože někoho budu muset odmítnout. Neochudím vás ani o celoroční rekapitulaci, na to nám ale ještě pár dní zbývá. Zatím se tedy budete muset spokojit s rekapitulací posledních tří dnů.

Ve čtvrtek jsem odjela do velkoměsta, abych navštívila poslední členy naší rodiny a vyzvedla si poslední z vánočních překvapení. Dostala jsem velkou dárkovou krabici plnou kosmetiky z L’Occitainne, kterou zbožňuji, ale je mi líto za ni během roku utrácet. Od sestřenic jsem dostala super plyšové ohřívátko, se kterým teď každou noc usínám, a nový diář s pastelově růžovou stuhou. U sváteční tabule jsem ale nezůstala dlouho, čekalo mě totiž ještě jedno milé setkání v centru. Po dvou dnech obžerství jsem si nebyla jistá, jestli mám jen plné břicho, nebo jsem tak nervózní.

Neviděli jsme se nikdy předtím, znali jsme se jen z dopisů a sociálních sítí. S Pisálkem jsme obešli celé centrum velkoměsta, než se nám podařilo najít ve svátek otevřenou kavárnu, nebo restauraci. Z restaurace, kam pravidelně chodím na sushi, na nás mávala jenom čínská kočka z výlohy a oblíbenou kavárnu jsme míjeli jen po cestě k vlakovému nádraží. Zapadli jsme nakonec v prvním patře kavárny s velkými okny, popíjeli kávu a jedli vafle. Byla jsem doprovoděná zpět k nákupnímu centru, kde jsme se o pár hodin dříve poprvé uviděli. Stoupla jsem si na špičky a nešikovně se natáhla pro letmou pusu na tvář.

Nechtěla jsem se vracet domů, a tak jsem se vydala napříč nákupním centrem k zastávce autobusu jedoucího do velkoměstského bytu. Po cestě jsem si všimla, že Kytarista je v práci a něco řeší se zákazníky. Stoupla jsem si tedy do fronty a čekala, až na mě přijde řada. Když mě uviděl, usmála jsem se a teatrálně na něj mrkla. Jakmile Kytarista začne mluvit, není to rozhovor na pár minut. Seděla jsem vedle něj až do zavíračky a občas do něj musela nenápadně šťouchnout, aby si všímal zákazníka a ne mě. ,,Mláďátko, slib mi, že přijdeš na Silvestra. Jenom malá house party. Pár přátel. Moc rád tě tam uvidím.“. A já jsem slíbila. V pátek ráno mě zval ven, to už jsem ale balila svůj pastelový kufr na hory, odkud vám teď píšu.

Společnost mi tu dělají dvě kamarádky a spolužačky v jedné osobně. Tedy, ve dvou osobách. Čistě dámská společnost. Rodinou se rychlostí světla roznesla zpráva o tom, že jsme vyjely až po tmě, ale na místo se dostaly v pořádku. Nerada jezdím autem se svým tátou, protože se chová příliš suverénně a vzbuzuje ve mně pocit, že nedává na cestu pozor. Tahle cesta byla mnohem klidnější, zpívalo celé auto a jediné místo, kde se nachází sníh, je kupodivu tam, kde jsem jako doma. Venkovní teplota se od té vnitřní lišila jenom třemi stupni, a tak jsme se místo party na svahu oblékly do pyžam a pily u krbu jeden čaj za druhým. Pohodovou romantickou komedii před chvílí vystřídalo Dědictví strachu a já už půl hodiny přemýšlím, jestli jsem opravdu zamkla dveře a zavřela garáž. Mezitím, co si zorné pole snažím zakrýt notebookem, se dohadujeme o pravděpodobném konci filmu a bojím se odejít na záchod.

Dobrou noc.
L.M.

středa 25. prosince 2013

25.12.2013

Je středa a máme za sebou Štědrý večer, vrchol všech vánočních svátků. Ručičky váhy zasahují k stále vyšším hodnotám a Instagram se plní upozorněními, že vaši přátelé z Faceboooku se k němu, díky štědrosti Ježíšků a nadílce nových chytrých telefonů, připojili. A jak to probíhalo u mě doma? Jinak a přeci jen úplně stejně.

Ráno probíhalo v klidu. Táta odjel na kole pryč a vrátil se až před večeří, sestra neodcházela od televize a já s mámou jsem trávila čas přípravou večeře. Jsem ráda za to, jak rychle čas ubíhal. Každý rok se nesl v duchu hádek a výměn názorů, tenhle ne. Jakkoliv hnusně to zní, každý si hleděl svého, moc nekomunikoval a já jsem byla spokojená. V posledních měsících s nejbližší rodinou nerada komunikuju. Nedokážu snést jinou melancholickou náladu, než tu svoji, a tak se raději konverzaci vyhýbám. Z nepochopitelného důvodu to pro mužské členy rodiny platí dvojnásob.

Jako červená karkulka jsem v kabátu a s košem plným bramborového salátu, cukroví a chlebíčků obešla členy rodiny, kteří zůstali na Štědrý den sami a zakončila cestu u dědy. ,,Chvilku zůstaň, rozděláme si vínko.", a tak jsem si dala čaj a společně jsme ještě před večeří zabořovali lžíci do mísy se salátem. Ve tři hodiny jsme společně odešli na hřbitov, stejně jako každý rok. Když jsem se skláněla se zapalovačem ke svíčce, zabrněl mi v zadní kapse kalhot telefon. Na obrazovce se objevila fotka P. a Psa společně s žádostí o přidání do přátel. Bylo to jakoby mě někdo udeřil do břicha. Najednou jsem nepřemýšlela nad ničím jiným, než nad tím, co ho k tomu vedlo. Musel na mě myslet... V rámci pudu sebezáchovy jsem žádost ignorovala a pokračuji v tom doteď, snad už na vždycky.

Vánoční večeře byla jedna z mála příležitostí, kdy se u nás doma jí ryba. Díky mojí vybíravé sestře není moc v kurzu, a tak se z víkendového menu úplně vynechává. Z mých obeplých krémových šatů se pomalu začalo rýsovat plné břicho, které jsem mazaně zakrývala největším z dárků. Jestli jsem na něco letošní Vánoce přišla, tak to byl fakt, že 19 je příliš vysoký věk na to, abych po někom požadovala pod stromečkem překvapení.

Otevřela jsem první balík a koukalo na mě něco šedého a chlupatého - domácí mikina na zip pytlovitého střihu s rolákovým límcem. Vzhledem k tomu, že z toho stejného obchodu pochází všechno moje luxusní spodní prádlo, jsem si dovedla udělat představu o ceně. Jen jsem si nedovedla vysvětlit, proč jsem to dostala, přihlédneme-li k faktu, že i doma chodím v černém saténovém županu sotva pod zadek a krajkových kraťáscích na spaní. Teď pravděpodobně kroutíte hlavou nad tím, jak jsem rozmazlená a nedokážu si věcí vážit. Pokusím se vám tedy přiblížit svůj úhel pohledu. Poslední dva roky jsem šetrnější než kdykoliv předtím a než si cokoliv koupím, důkladně to promýšlím, i když jsem na tom teď kvůli dobře placené brigádě finančně mnohem lépe. Za částku, kterou mi byl pořízený tento dárek, bych se dokázala obléct od hlavy k patě, třeba i dvakrát, nebo si splnit sen a pořídit si polaroid. Zadržela jsem dech a přemýšlela, co budu dělat. ,,V tomhle mě žádný muž nesmí nikdy vidět." problesklo mi hlavou jako první. Nevěděla jsem, jestli je horší jít za mámou, přiznat, že se mi to vůbec nelíbí, poprosit ji o lístek a jít to hned zítra vrátit, nebo nechat něco tak drahého ležet ve skříni jako kostlivce. ,,Mami, vždyť víš, že jediná barva, kterou nesnáším, je zelená." - ,,Měla jsi přeci na seznamu, že si přeješ něco jasně zeleného!" - ,,Spletla jsi to, říkala jsem kanárkově žlutého.". A tak mám v zásobě i nové tílko, které budu schovávat v zimě pod tenké svetry... Největší radost mi udělala velká sada Stabilo fixek, kterými už několik let vykresluju svoje i cizí diáře v hodinách češtiny a angličtiny, společně s věcmi, které jsem si vybrala sama.

Dnes ráno jsem se nevyhla přiznání pravdy, a tím jsem přivodila nepříjemnou chvilku pro všechny strany. Do pokoje přišla nešťastná máma, sedla si na postel a já jsem se snažila předstírat, že mám moc práce s odstříháváním cedulek z trička, což není věc, která by vás zaměstnala dlouho. O pár minut později byste nás našli na posteli obě, jak se mačkáme, obě brečíme a mezi slzami sčítáme všechno, co v tomto roce stálo za hovno.

A co přinesly Vánoce vám?
L.M.

pondělí 23. prosince 2013

23.12.2013

Jak jste si určitě všimli, na blogu se dějí změny. V menu přibyla má měsíc slibovaná podobizna (nebo ne?) z Moleskinu, který jsem dostala v poště jako překvapení od Láskomanky. Ke čtení si teď můžete pustit aktualizovaný playlist ve vínové horní liště. Jen mi bude chvíli trvat, než se poperu s obsahem menu, tak buďte prosím trpěliví.

Během víkendu jsem skoro nepřekročila práh domu, nic mě k tomu nedokázalo přinutit, nepočítám-li základní biologické potřeby mého psa. Okolí zalila hustá mléčná mlha, zem je pokrytá bahnem a po sněhu není ani památky. Když jsem se radovala v listopadu nad článkem o chystající se kruté ruské zimě, bylo to předčasné. Zásoba mé jediné oblíbené vánoční sladkosti se zmenšila během dvou dnů na polovinu, i když se ji někdo pečlivě snažil schovat do plechové krabice na skříni a díky fungující nepřímé úměře mi ručička váhy ukázala o kilo víc. V rodině funguji jako balící služba, což mi vůbec nevadí. Na každý balík lepím množství peří, třpytek, flitrů a kamenů, vážu mašle a vyhrávám si s detaily.

S Vánoci přichází pestřejší televizní program a já se nacházím zakuklená v plyšové dece, schoulená na kožené sedačce a svůj zrak o samotě upírám na nějakou z typických vánočních romanťáren. Očekávala jsem, že vůči nim budu do jisté míry imunní, ale mají zvláštní moc člověka ponořit do pocitu, že nemít partnera je špatně. Myšlenka, že bez partnera nemůžete být nikdy úplně šťastní a happy end přichází až s ním, je vám servírována na zlatém podnose jako vánoční cukroví.

Jelikož jsem takové filmy za jediný den viděla hned tři, o půlnoci už jsem byla v takovém rozpoložení, kdy moji hlavu začaly zaplavovat střepy. Střepy, které postupně zobrazovaly silné i slabé chvíle s P. a vyvolávaly proud horkých slz. Všechno jsem viděla zřetelně a ostře, stejně jako ve chvíli, kdy se to skutečně odehrávalo. Viděla jsem, jak mi pokládá ruku na nahé stehno při cestě autem od jezera, nenápadně mi rozvazuje šňůrky od plavek, které následně padají na podlahu, hladím ho po vlasech, když ležel nervózní na břiše a těžko zadržoval pláč, jak jsem po hádce ležela na nejvzdálenejší části postele a když se probudil a uvědomil si to, přitáhl si mě k sobě, pevně držel celou noc a líbal mě na krk.

,,Mládě... Musíš si tak ubližovat? Proč zrovna na něj? Copak jsi nemohla myslet na někoho lepšího?" zeptal se Méďa. A teď přicházíme k té nejsmutnější části celého příběhu - jakkoliv to bylo špatné, pořád to bylo to nejlepší, co mě doteď potkalo.

Dobrou noc.
L.M.

sobota 21. prosince 2013

21.12.2013

Dnešní den se nesl ve znamení zábavného zmatku. Lidé přicházeli a odcházeli, úkoly se hrnuly jeden po druhém, někdy na sebe nečekaly a ve stejnou chvíli se na mě sesypaly a já jsem se rozhodla tomu všemu klidně propadnout.

Včerejší přátelskou večeři jsem skoro nestihla. Blížilo se k osmé hodině, době odjezdu posledního autobusu do města, když jsem se oblékala do jednoho z mnoha zimních kabátů. Cesta z domu na zastávku se běžně dá stihnout během pěti minut a já měla na začátku toho kolotoče hned patnáct k dobru. Na klavír jsem položila dortík pro K. a pod paží tiskla dárek. Než jsem se otočila, cukruchtivý pes už se jím dusil. Nevadí, na balkoně jich mám ještě plný podnos... Vzala jsem tedy s klidem další, v předsíni několik minut volila tu správnou melodii na cestu a nakonec za jejího rytmu vyrazila k zastávce. V polovině cesty jsem si uvědomila, že mi zbývají pouhé dvě minuty. Viděla jsem před sebou utíkající lidi, a tak jsem z rytmu vystoupila a zrychlovala s nimi. Když už z dálky šly vidět světla autobusu, nasadila jsem svoje nejrychlejší tempo. Dortík pro K. letěl přesným obloukem do koše poblíž křižovatky, kterou jsem bezmyšlenkovitě přeběhla naskrz. Důvod mého zpoždění v ten moment vlastně ztratil smysl. Sesunula jsem se do sedačky vedle K., která mi už držela místo, beze slov jí hodila balíček na klín a udýchaně cpala telefon se sluchátky do kabelky. ,,Mládě! Málem jsem jela do města sama!" vyčetla mi. ,,Měla jsem dvacet minut náskok, tentokrát za to nemůžu..." vysvětlovala jsem situaci. Přikývla. Po dlouhé odmlce si uvědomila, že něco nesedí: ,,A kde máš teda ten dortík?". Začaly jsme se smát a společně s námi naši nejbližší spolucestující, kteří celou historku slyšeli.

Po příjezdu do města nám zbývala ještě hodina času, a protože počasí vánočnímu procházení nepřálo, schovaly jsme se v kavárně blízko naší školy, vypily čaj a předaly si dárky. Smyslem celé přátelské večeře je už 3 roky rozloučit se před Vánoci a odpadnutí starostí s výběrem dárků. Přeci jen nás není zrovna málo... Výjimku tvoří jen K. a Architektka, mé kamarádky už od školky. Darovala jsem jí pletenou šálu v mé oblíbené barvě a já jsem dostala sadu naušnic, které sice často nenosím, ale s o to větší radostí je shromažďuji a prohlížím. S rezervací jsme letos trochu zaháleli, a tak jsme se sešli v místním baru. Večeře byla, jako každý rok, jen formální název. Většina usrkávala něco k pití a najíst se nás přišlo jen několik. U baru seděl kluk, s kterým jsem se loňské léto pravidelně potkávala na chirurgii. Párkrát jsme navázali oční kontakt, ale nemyslím si, že by mě poznal. Stačí, abych si jinak učesala vlasy a díky mým výrazným rysům ve tváři vypadám úplně jinak. U stolu vedle seděl muž, kterého pravidelně potkávám a nedokážu si uvědomit kde. Sledovali jsme se celý večer.

Po cestě domů jsem ožila. Studený vzduch v kombinaci s únavou má na mě stejné účinky, jako na někoho dávka alkoholu. Rozšířily se mi zorničky a každá věta, kterou K. pronesla, byla jako podnět k filozofickým myšlenkám. Začala jsem být přehnaně otevřená a upřímná, probrala zákonitosti vztahů a rozchodů, vyklopila všechno, co si za normálních okolností nechávám pro sebe a byla nezvykle hlasitá.

Dnes odpoledne jsem odnesla k Architektce domů plech, který mi už dlouho ochotně půjčuje a naplnila ho z poloviny sladkostmi. Neviděla jsem ji pořádně 3 týdny, které tráví nemocná doma. Vhledem k zprávám, které od ní s K. dostávámě, na tom teď nebude psychicky nejlépe, a tak jsem doufala, že jí to trochu rozptýlí. Nemohla jsem se zdržet déle, protože i hloupá rýma by mi znemožnila podstoupit zákrok v lednu pod kompletní narkózou. V plném vědomí ho znovu nezvládnu, do ordinace by mě museli dostat násilím. Poslední kousek putoval ke K., se kterou jsem strávila zbytek odpoledne. Společně s její mámou a sestřičkou jsme pily čaj, jedly čokoládu a hrály Jengu. Domů jsem šla tou nejdelší cestou, která vede kolem vánočně osvětlených domů. Cenu za největší kýč vyhrává, jako každý rok, dům na rozcestí.

Právě teď sedím ve svém černém křesle vedle okenního parapetu, piju čaj, jím toasty a nostalgicky kazím několika lidem život, tedy, alespoň virtuálně - ve hře, kterou jsem nehrála roky. Každého nepohodlného partnera vysněného protějšku zazdívám a nechávám umřít, šplhám po kariérních žebříčcích, svádím bohaté staříky, pěstuju rajčata a stavím snové domy. Vypovídá to nějak o mojí povaze?

Dobrou noc.
L.M.

pátek 20. prosince 2013

20.12.2013

Jak jste si určitě všimli, blog zažil nejdelší pauzu ve své tříměsíční historii. Zaměstnávala mě spousta věcí: pečení na rozlučkovou hodinu, testy, přípravy na Vánoce, dárky na poslední chvíli, filmy od Láskomanky, pozdně večerní/brzce ranní vzrušující zprávy od Zimy a přiznávám, notná dávka vlastní lenosti a nedostatku spánku. Přes všechen spěch se toho neudálo mnoho, ale ráda vás zasvětím do střípkovitých událostí uplynulého týdne...

Víkend jsem trávila ve velkoměstě. Spontánně jsem v pátek po škole sbalila oblíbený pestrý kufr, který by svými rozměry ostatním stačil na týdenní pobyt, do krabičky od zásilky dala poslední 4 dortíky jako ochutnávku pro Tetu a dost krkolomě nastoupila do autobusu. Vypila jsem kávu, kterou mi uvařil pětiletý bratranec a večer se společně s nejmladší ze sestřenic procházela ulicemi velkoměsta s krabicí sushi na pozdní večeři z restaurace, kam chodím v poslední době nejraději. Když jsem se prodírala přiopilým davem, někdo posunkem ruky významně zastavil svého kamaráda, aby lámaně řekl: ,,Počkej, koukej! Dívej se! Ta kočka v rudé šále. To byla ale krásná holka!" a zajistil mi tak úsměv na celou cestu do bytu. Jakmile se Teta dozvěděla, že se chystám sobotu strávit nakupováním, předala všechny svoje povinnosti manželovi a dětem a rozhodla se mě doprovázet. Čím jsme starší, tím víc si rozumíme. Baví mě její pohled na život a na svět, má přehled, extravagantnost považuje za umělecké dílo, do kterého není zbytečné investovat, má smysl pro humor, nadhled a nezaměnitelný šarm. ,,Víš, Mládě, pořád se říká, že nejkrásnější věk je ten tvůj - kolem osmnácti, dvacet, žádné starosti, mládí a krása. Ve skutečnosti ti teď ale vůbec nezávidím, podle mě je to nejsložitější období života. Maturita, výběr zaměření, školy, práce, stěhování, vztahy... samé zvraty. Teď mi bude čtyřicet a nikdy jsem nebyla spokojenější - mám, co jsem vždycky chtěla: partnera, skvělý děti, práci, rodinu a teprve teď si začínám všechno užívat..." povídala po cestě z trhu nezávislých umělců mezi sousty višňového dezertu. Kdyby redaktory časopisů byly ženy jako ona, pravděpodobně bych je začala číst. Vážím si lidí, kteří umějí žít naplno, a přesto ne na úkor štěstí druhých. Lidí milujících dobré jídlo, poznávání a ostatní lidi. Taková je má Teta a taková jsem snad i já.

Se Zimou jsem se ten víkend nesetkala. Ve velkoměstě trávil jen páteční večer, po kterém mi opilý svěřil další z jeho tajemství a oblíbených sexuálních praktik. Nechápu, proč ještě stále pokračuju v těchto nočních konverzacích s člověkem, kterého vůbec neznám. Nevím, proč na jeho popud fotím a následně odesílám své polonahé fotky, stejně tak jako nevím proč přijímám ty jeho. Dávám to do jisté míry za vinu faktu, že sex jsem naposledy měla na začátku srpna, a to ne zrovna příjemný, a tak mi touha pravidelně kolem půlnoci zatemňuje mozek. Nepozval mě na rande, ani jiné setkání, ale začínám o něj z nepochopitelných důvodů stát, možná díky mé nepřiměřené zvědavosti a chuti po experimentu. Líbí se mi představa všeho, co mi po večerech detailně popisuje, ale současně také znervózňuje. Obava z toho, že víc než sex mi chybí nějaký cit, mě od něj odtahuje trochu dál. Je jasné, že dříve nebo později bych si s jeho osobou spojila obojí, což nechci. Předchozí zkušenosti nechť jsou mi ostrašujícím příkladem.

Školních povinností s blížícími se Vánoci výrazně ubylo, a tak jsem konečně mohla sledovat všechny filmy, na které jsem se tak dlouho chystala. Doporučila bych vám Factory girl, film o múze Andyho Warhola plný tolika geniálních myšlenek a Daydream Nation z maloměstského prostředí o středoškolačce, která se pokusí svést svého učitele. Ačkoliv zní jednoduše, zanechal ve mně nějakou stopu.

Vrcholem tohoto týdne měla být moje první sladká zakázka, kterou jsem plánovala už od pátku minulého týdne. Zastavila mne na chodbě jedna z profesorek a požádala  o dvacet dortíků na večírek, který se koná dnes. Všechno záviselo na mě, volná ruka výběru. Nenechala jsem nic v náhodě a ve čtvrtek večer se pustila do pečení, které mi dalo v nemalé míře zabrat. Ve snaze udělat všechno bez jediné chyby jsem používala jen osvědčené recepty, s výjimkou jednoho. Výsledek nebyl nijak otřesný, vezmu-li v potaz ,,Sto lidí, sto chutí.", ale přílišnou sladkost by nikdo nezapřel. Kakaová příchuť se zdála jako spása v případě, že novinka selže. Když jsem třetí plech vkládala do trouby, povolilo mi zápěstí a celý jeho obsah se rozlil do jejích dvířek. Se slzami na krajíčku, zklamaná a nasraná jsem otírala vlhkým hadříkem vnitřek trouby, mezitím co můj pes měl hlavu strčenou pod dvířky a snažil se ze situace vytěžit co nejvíc. Jakmile jsem dveře zavřela, naskytl se mi pohled, který mě donutil smát se ještě v posteli. Bílá srst mého chlupatého kámoše s fleky od čokolády a jeho zuřivá snaha o dokonalé vyčištění vzniklého problému. Nazdobila jsem krabici, abych body nasbírala tam, kde by případně mohly chybět a dnes ráno zakázku předala. Je zvláštní říkat si o peníze někomu, kdo je vám svým způsobem nadřízený. Stejně tak jako nevidět reakce lidí na jídlo, které jsem připravila. Snad bylo všechno v pořádku.

To byl můj týden v poněkud dlouhé zkratce. Teď už se jdu obléknout na tradiční večeři v obložení mých přátel.

Krásný večer.
L.M.

pátek 13. prosince 2013

12.12.2013

Posledních několik dní uplynulo jako velká voda. Sice nic nestíhám, ale ten ruch a shon kolem mě zvláštním způsobem naplňují. Často se nechávám slyšet, že zima dělá věci lepší a sníh, jako její nedílná součást, obzvlášť. Je tu jenom pár dní a už se toho stačilo udát spoustu. Všechno špatné, co bylo, zakryl třpytící se sníh symbolizující něco pozitivního. Teď jen doufám, že se v nejbližší době nepřemění zpět na břečku...

Každý večer mi teď volá Teta. Většinou s úmyslem sdělit mi nějakou krátkou informaci, která končí zapáleným půlhodinovým hovorem. Za zmínku ale určitě stojí ten středeční: ,,Mláďátko, mám pro tebe zprávu! Pan Šéf otevírá na Silvestra ve velkoměstě novou kavárnu...". Kavárnu ve velkoměstě, uvnitř notoricky známé historické budovy. V té chvíli se mi zastavil dech a v hlavě spustil alarm, který vycítil příležitost. Příležitost, která přišla v tu nejméně vhodnou chvíli, ale nechat ji jít by byla ta největší hloupost, kterou jsem kdy udělala. ,,Zmínila jsem se o tobě před ním a byl by rád, kdybys mohla dodávat něco na zub pro její hosty.". Pod vidinou toho, jak si škrtám bod číslo devatenáct ze svého seznamu přání, jsem se začala usmívat tak moc, až se mi přivíraly oči. S telefonem u ucha jsem chodila z místnosti do místnosti a občas se u toho nevěřícně plácla do čela.

Ve sprše jsem po sobě několik minut nechala stíkat horkou vodu, místo pyžama jsem si oblékla nové prádlo a nechala se objímat svou oblíbenou peřinou. Alespoň do té doby, než se ve tmě rozsvítila obrazovka telefonu se zprávami od Zimy. Podle měřítka, které jsem v jeho případě i tak dost posunula, to začalo poměrně nevinně. Kam se to stačilo posunout do druhé hodiny ranní, mi teď nahání husí kůži. Nedokážu rozeznat, jestli ji způsobuje strach, nebo vzrušení. Vzhledem k jeho přesvědčovacím schopnostem je jasné, že se výběrem školy neminul, těžko by v sobě zapřel jejího studenta. A tak se stalo, že jsem svůj kousek prádla a holé kůže vyfotila a stiskla "Send". Přibližně v tom bodě se situace zvrhla, hranice flirtu byla daleko, téměř v nedohlednu. Začal se mnou sdílet jeho tajné představy, jejichž jsem se stala součástí, nevynechával detaily. Díky samoukládací funkci mi v knihovně fotek přibyly hned dvě nové. A tak, dřív než jsem naživo spatřila jeho obličej, jsem měla možnost vidět jeho napínající se kostkované trenky. Ve dvě hodiny jsem s telefonem v ruce upadla do hlubokého spánku. Zprávu se zněním ,,Máš skype?:)" jsem si přečetla až po probuzení a možná je to jedině dobře.

Po cestě domů jsme s K. zatoužily po něčem kalorickém a nezdravém, a tak jsme za chůze křoupaly brambůrky. Záležitost se Zimou jsem si v tu chvíli nemohla nechat pro sebe, už jen z důvodu, že když si K. hrála s mým telefonem, zablikalo na horní liště ,,Ukážeš mi kalhotky?:P", jsem jí vysvětlení trochu dlužila. Následoval vteřinový zaražený smích a další z jejích pravd: ,,Jak zoufalý musí být kluk, aby se snažil sbalit holku na sociální síti?", vrtěla hlavou. Třeba ta správná otázka měla znít spíše následovně: Jak zoufalá může být holka, aby ho neposlala do háje hned na začátku?

Dobrou noc.
L.M.

neděle 8. prosince 2013

8.12.2013

Pamatujete si, jak jsem chtěla zůstat o víkendu s rodinou, protože jsem měla pocit, že mě potřebuje? Vydrželo mi to jen do soboty. Bylo přibližně kolem poledne, když moje ten den na celý svět nasraná máma přiběhla do kuchyně, na dvě doby mě sprdla za připálenou polévku, kterou vařila ona, a kdybych uraženě nehodila vařečku do dřezu, měla bych na kontě i hladovění dětí v Africe a globální oteplování. Sestra odjela do velkoměsta hned v pátek a vrátila se až dnes večer, takže jakékoliv povinnosti se úspěšně vyhla, stejně jako to zázračně provádí většinu víkendů... Zavřela jsem se tedy mezi čtyři stěny svého pokoje a čekala, až se někdo příjde usmířit. Naštěstí to netrvalo dlouho. Odpoledne jsem vyplnila pečením dvojité dávky perníčků za společnosti mého slintajícího psa, který zhypnotizovaně pozoroval dění v troubě a občas nenápadně ukradl jeden kousek, co se nacházel prostě příliš blízko. Večer jsem strávila u svého oblíbeného filmu a maturitních témat, která jsem konečně přestala ignorovat.

Můj hluboký spánek narušil Zima, přesně v 4:33 nad ránem. Po několika minutách, kdy se moje oči snažily vzpamatovat z rány v podobě vysokého jasu na displeji, jsem si přečetla záplavu zpráv, které v lehce podnapilém stavu psal. Jednu za druhou. ,,Koťátko. Mmm. Spinkáš? Mláďátko. Vrr. Spinkáš? Nespinkej. Dlužíš mi něco sexy! Kous. Jsem z tebe tak nadržený! Mláďátko!". Přicházelo po krátkých intervalech. ,,Jsi ve velkoměstě? Chci s tebou jít nakupovat a pozorovat tě, jak si něco zkoušíš.". Když jsem znovu usla, zdál se mi o něm sen. Odhalil, že ve skutečnosti se jmenuje Petr, unesl mě a následně znásilnil u něj v bytě. Kdoví, jak moc by se lišila skutečnost od snu. Možná mě to konečně zastrašilo od opravdového setkání.

Do velkoměsta jsem přesto vyrazila. Sama, protože Koťátko porazila chřipka s horečkou. Dostala jsem spolu s úkolem vybrat dárky pro Ježíška nemalý finanční obnos a nasedla do autobusu. Těšila jsem se na vánoční voňavou atmosféru, ale není to ono, když ji nemáte s kým sdílet. Tempem sobě vlastním jsem tedy přebíhala z obchodu do obchodu a vybírala dárky pro své blízké, což letos nebylo tak těžké, jako vybrat dárky sama pro sebe. K mému překvapení mi bylo všechno velké, a tak jsem si odnášela poslední slevněné kousky v miniaturních velikostech. Několikrát za den jsem v kabince zopakovala: ,,To tady nemůžu nechat, mám v tom skvělý tělo!" a počet opakování mě přivedl k myšlence, že za to možná nemůžou ty šaty. Třeba na mě moje nemoc zanechala alespoň nějaký pozitivní následek.

Když se mi hlady začaly stahovat a bolet i intimní místa, pospíchala jsem do centra na oběd. Kdybych si mohla vybrat jenom jednu činnost, kterou nikdy nechci dělat sama, bylo by to jídlo. Není nic smutnějšího, než nemít s kým prohodit slovo nad skvělou večeří, nebo obědem. Fakt, že moje oblíbené jídlo téměř nikomu z mých přátel nechutná, mě zavedl do restaurace, kde i když příjdu sama, sama si nepřipadám. Číšník se tam směje tomu, jak slabá jsem, když nedokážu ani pořádně otevřít vchodové dveře, natož rozlomit hůlky. Když se zdá, že boj s nimi vyhrávám, dostaví se žízeň a já musím začít zase od nuly. Dnes jsem k obědu dostala ještě sklenici vína, jen tak. Pro moje leopardí oči.

Skvělé jídlo a vůně, která sílila s ubývající vzdáleností k hlavnímu náměstí, mi vyčarovaly na rtech ještě širší úsměv. Vzpomněla jsem si na milovanou Láskomanku a naše setkání po několika měsících: ,,Baví mě ten tvůj koketní úsměv, vypadá to, že se všema flirtuješ." smála se po cestě na naše místo s miskou plnou borůvek z trhu. A měla pravdu. Kolik náhodných kolemjdoucích se na vás usmívá? Kolik z nich se vám u toho bude dívat do očí? Na cestu jsem si koupila přesladkou karamelovou kávu, jejíž kelímek hlásal tučným černým písmem ,,Caution! I'm hot!". Pro případ, že by okolí tento fakt nedopatřením opomenulo. Sebevědomí v kelímku.

Doma jsem si ohřála svou zbylou porci od oběda a doteď se snažila přes všechny zprávy od Zimy a Láskomanky splnit neodkládatelnou práci. Marně. Nechám se tedy ukolíbat vůní perníku, která zaplnila můj pokoj, protože kdekoliv jinde by je spořádal buchty milující pes. Zítra se díky tomu aroma probudím už nasnídaná a se zkaženými zuby.

Dobrou noc a úspěšný týden.
L.M.

sobota 7. prosince 2013

6.12.2013

Nevýhoda toho, že už nezvládám články psát denně spočívá v tom, že spoustu věcí, ke kterým jsem se chtěla vyjádřit, nebo vám o nich povědět, spolehlivě zapomenu. Možná je to dobře, protože se k vám dostanou už jenom ty zprávy, které moje paměť považuje za důležité, a tak je uchovává. Na druhou stranu jste ochuzeni o úsměvné momenty, které zkrátka zpětně postrádají svoje kouzlo. Zkusím se polepšit.

Po úterním večeru ve velkoměstě, kdy jsem si dopřála ubohé čtyři hodiny spánku, jsem vypadala překvapivě svěže. Byla jsem odvezena přímo před školu a s růží, kterou jsem dostala při odchodu, vešla do třídy. To ráno mi něčím připomnělo The Breakfast Club a donutilo mě se usmát pod vousy, které nemám. Rozdíl spočívá v tom, že na konci mého příběhu chybí ta scéna, kdy jeden z hlavních hrdinů vítězně zvedá do vzduchu ruku zaťatou v pěst na znamení, že mě dostal. Ani nevím, jak rychle ten den utekl.

Protože má věrná společnost K. měla nějaké povinnosti ve městě, cestu domů jsem absolvovala sama. Se sluchátky na uších, ze kterých už mi několikátý týden hraje ten stejný playlist, pořád dokola, jsem seděla v autobusu a nepřítomně pozorovala ubíhající cestu z okna. Od domu mě dělily už jen dvě zastávky, když jsem se začala rozhodovat, jestli z autobusu nevystoupím hned. Zrak mi sklouznul k hloučku dětí, které si dost hnusným způsobem dobíraly malou slečnu. Nevím proč, neznala jsem ji, ale najednou jakoby mě něco začalo štípat do zadku, abych na něm neseděla a šla jí pomoct. Strhli jí z hlavy barevnou čepici s bambulí a jeden druhému přihrávali kopáním po zablácené zemi. Nesnáším, když někdo někomu ubližuje, obzvlášť, když tak činí úmyslně. Brečela a žádný kolemjdoucí jí nepomohl. Co bych vlastně udělala, kdybych z autobusu vážně vystoupila? Co bych řekla? V její situaci už jsem se jednou ocitla, a tak by se dalo předpokládat, že to budu vědět. Ale ve skutečnosti budu asi pořád ten stejný slaboch.

Kdykoliv se mě někdo ptá, jestli je maturitní ročník opravdu tak těžký, jak se říká, kroutím nesouhlasně hlavou. Studuji už jen to, co mě baví, a tak dny ubíhají mnohem rychleji než v předešlých letech. Ze zvláštního důvodu mi všechno prochází, moje lenost, které se teď elegantně říká prokrastinace, mě ještě nijak nevytrestala a zpracovaná témata se zázračně množí. A tak uběhl i čtvrtek a pátek. Zjistila jsem, že nedokážu ustát, když je na mě někdo blízký pyšný. Jakmile se táta podíval na moje precizně zpracované materiály a kmitající prsty na klávesnici, které plynule psaly v cizím jazyce o historii literatury, nasadil svůj typický výraz. Přesně ten, co měl ve tváři, když jsem hrála na klavír a on seděl se sklenicí vína na schodě. Znovu se ve mně vzbudil ten zvláštní pocit nejistoty a abych se vyhla dlouhému objetí, prudce jsem se zvedla: ,,Musím se jít osprchovat.".

Dnešní odpoledne jsem strávila ve společnosti mé kamarádky M. a její okaté dcery. Ode dne, kdy jsem je navštívila naposledy, uplynula tak dlouhá doba, až jsem se styděla. Jako jedna z mála by mě nenechala v ničem samotnou a podpoří jakékoliv moje rozhodnutí, stejně tak jako já ta její. Nesoudím ji za staršího přítele ani dítě. Vím, že já bych se rozhodla jinak, ale není pro mě nic důležitějšího, než aby byla šťastná, ať to znamená cokoliv. Během hodiny a půl jsme na sebe chrlily nejrůznější novinky a já u toho pojídala ty nejlepší vánoční perníčky, na které se chystám hned zítra.

Ačkoliv jsem chtěla svůj víkend strávit ve velkoměstě nakupováním dárků a popíjením horké čokolády na vánočních trzích, něco mě doma zdrželo. Mám pocit, že jsem tu teď potřeba.

Dobrou noc.
L.M.

úterý 3. prosince 2013

3.12.2013

Je úterý večer a já jsem se znovu ocitla v nemocnici. Tentokrát jsem však v ruce místo lékařské zprávy a karty pojištěnce držela skleničku šampaňského, místo vyděšeného výrazu mi na rudých rtech zůstával ten nejširší úsměv a svůj pobyt jsem si vychutnávala plnými doušky. Byla by škoda předbíhat, a tak se mnou prožijte můj dnešní příběh…

Před týdnem jsem dostala pozvání, které se zkrátka neodmítá. Již několikátým rokem je moje babička zvána na vánoční večírky v lepší společnosti a jako její nejstarší vnučka mám to privilegium suplovat svého zesnulého dědu. Po dlouhém školním dni jsem doběhla autobus do velkoměsta a doufala, že stihne přijet včas. Ve včerejší snaze udělat ze sebe co největší krásku jsem si do vlasů po jejich umytí vmasírovala kokosový olej v bio kvalitě. To, co přišlo ráno, byla největší noční můra - mé vlasy byly tak mastné, že vypadaly jako bych si je nemyla měsíc, ne předešlou noc. Z nouze jsem vytvořila s pomocí nejmladší sestřenice ctnost, nazula oblíbené lodičky a v závěsu s Tetou a babičkou vyrazila k místu konání.
Vzhledem k charakteru akce a předešlých zkušenostech jsem už dopředu věděla, že budu v místnosti největší Mládě, vůbec mi to však nevadilo. Vzala jsem si do ruky skleničku, pomalu usrkávala šampaňské a pozorovala okolí. Většina hostů přišla v páru, mezi mužem a ženou byl často markantní věkový rozdíl a kromě pořadatelů se nikdo neusmíval, ani falešně. Celý večer byl důkazem, že můžete mít jakkoliv tučné konto, ale když vám chybí vkus a jiskra, nezachrání vás ani drahá kabelka a designerské boty. Kdybych sečetla cenu svého outfitu, nepokryla by dost možná ani jeden kousek oděvu jiné ženy v místnosti. Ale teď hádejte, na koho směřovaly všechny pohledy?
Večer uvedl svým slovem muž vysokého postavení, od kterého jsem čekala vystupování přiměřené jeho pozici. Místo toho vyšel na pódium, mával sebou jako vrba ve větru a ruku měl zaraženou hluboko v kapse svého saka. Nenápadně jsme si s Tetou vyměnily všeříkající pohledy. V tomhle ohledu jsem opravdu pyšná na to, jaké vystupování mám já i moje milá společnost. Umíme žít okamžikem, užít si chvíli, ať se právě nacházíme v jakékoliv situaci. Nechybí nám vtip ani vychování a snad se v našem rodu dědí z generace na generaci i špetka šarmu...
Po dnešním večeru se cítím konečně naplněná, po všech směrech. Užila jsem si mimořádný koncert, skvěle se bavila, ochutnala spoustu vynikajícího jídla a hlavně - připadala jsem si po dlouhé době krásná. Začínám se znovu cítit šťastná, snad věci budou už jenom lepší.
Dobrou noc. 
L.M.

sobota 30. listopadu 2013

30.11.2013

Protože jsem vám v noční ospalosti v minulém článku nestihla zdaleka sdělit všechno, jsem tu znovu. Prakticky jen o několik hodin později. Dnešní den nebyl ničím zvláštní, po dlouhé době jsem konečně zůstala na pár hodin sama doma, odpočívala a dělala věci, které v přítomnosti lidí zásadně nedělám - pekla vánoční cukroví, hlasitě zpívala, vrtěla u toho zadkem a do rytmu zpracovávala těsto. Pořád ještě nosím tričko od P., ale tentokrát z úplně jiných důvodů. Už nedělá věci lepší, nevyvolává milé vzpomínky, ale je to kus látky, který mi prostě není líto při práci ušpinit, popřípadě zničit. Rodina mi často vyčítá proč nehraju na klavír, když jsem tolik let brala soukromé lekce. Pravda je taková, že hraju několikrát týdně, jen o tom mlčím. Nikdy jsem neměla ráda, když seděli na těch dřevěných schodech se sklenicí vína a se slzami v očích poslouchali. Připadala jsem si hloupě a vzbuzovalo to ve mně vnitřní nepohodlí.

Teď se ale se mnou vraťte o den zpět, na pátek. Stužkovací večírek už mám za sebou, jeho soukromou afterparty také, nebyl však všem stužkovacím oslavám konec. ,,Mami, nechceš mi dát dnes večer domácí vězení?". Nechtěla. A tak jsem se vydala společně s většinou mých spolužáků do klubu, kde jsem byla naposledy jako patnáctileté kuře oděné v krajce a černém kožešinovém kabátku. Hned v šatně se ke mně přiřítil někdo, koho bych vůbec nečekala - moje první pusa. ,,No tebe jsem ale dloouho neviděl! Ty narozeniny byly super, nevím, proč jsme tu tradici vlastně přerušili. Jsi tak krásná. Pořád pečeš ty skvělý dorty?" a silně začal narušovat přátelskou vzdálenost. Choval se přesně stejně, jako před lety. Až z paty jsem vytlačila úsměv na mých rudých rtech a sešla schody k parketu. Klub je to zvláštní, typicky maloměstský. Jedna jeho stěna byla jako ilustrované porno, další dvě připomínaly rukopisem nějakou neonovou pohádku, poslední vyobrazovala vesmír.

Klub byl otevřený pouze pro maturitní ročníky a jejich přátele. Sotva jsem si sedla ke stolu, N. vytáhla ze své malé kabelky 2 pomeranče. ,,Kdyby někdo něco, tak jsi diabetik a potřebuješ zdravou svačinku!" zasmála se kamarádka a společně do sebe koply panáka tequily. Naše početná přátelská skupina zaplnila parket a nedobrovolně jsem se nechala zvěčňovat místním fotografem za doprovodu toho nejširšího úsměvu a přemýšlení, zda mi z hlubokého výstřihu neleze kus mého leopardího já. Po hodině jsme se s K. odebraly utancované k baru pro něco k pití. Nebyla by to party, kdybych nepotkala B., tentokrát i s jeho charismatickým kamarádem. Usmívali se na mě jako obvykle a já měla vážně radost, že je vidím. K B. mám docela zvláštní vztah už celých pět let. Nemluvíme spolu často, ale stejně mě má jako jeden z mála přečtenou jako knihu a zároveň je jediný, u koho mě tento fakt neznervózňuje a neuvádí do rozpaků. Nemusím nic říkat, on prostě ví. Vidí mě v davu, nepromarní žádnou šanci k tanci se mnou a chová se nezvykle gentlemansky, i když se třeba trochu opije. Páteční večer byl prvním, kdy jsme tuto tradici porušili. Přiznávám, že mě to mrzí. Byl pravděpodobně jediným důvodem, proč jsem se na party těšila. Věděla jsem, že ho tam potkám.

Seděla jsem s K. na barové stoličce a jako zarytý abstinent pila brčkem svoji jemně perlivou vodu, protože jsem za svůj život nestihla pochopit jak pít ze skleněné lahve bez něj, aniž bych se polila. ,,Viděla jsi tu holku s krysíma očkama z vedlejší třídy? Hulí jednu cigaretu za druhou a na to, kolik je hodin, vypadá docela pod obraz." reagovala K. na maturantku, která právě nemotorně prošla naším zorným polem. Dosud jsem tyto lidi potkávala jenom na chodbě ve škole, nebo ve společných seminářích. Od pohledu nemluvní outsideři, kterých mi bylo líto, a tak jsem se je snažila často zapojit do hovoru, nebo je alespoň občas pozdravit a usmát se jejich směrem. Myslela jsem si, že je jejich okolí nespravedlivě odsoudilo za to, že jsou jiní, nezapadají s životním stylem, protože jsou třeba právě takoví, jako jsem já, jen s tím rozdílem, že já jsem měla na přátele štěstí. Přišla jsem o další ze svých iluzí.

Když hudba začala upadat do plouživých melodií a v klubu zbylo jen pár po sobě plazících se dvojic, odešly jsme společně k autu a nechaly se odvézt domů jednou z našich dlouholetých kamarádek. Sněžilo. Začíná mi docházet, že se naše přátelství blíží svému vrcholu. Za pár měsíců se rozejdeme a rozutečeme do různých koutů světa a budeme se vídat jen jednou za měsíc, rok, nebo vůbec. Je to zvláštní, ale nezadržitelné.

Dobrou noc.
L.M.

29.11.2013

Během posledních několika dnů, kdy jsme netrávili svoje večery společně, se toho stihlo mnoho udát. Něco mi způsobuje radost, další mi dělá na čele vrásku a na zadku pomerančovou kůži. Začněme třeba čtvrtkem.

Ráno jsem s tátou a jeho kolegou nastoupila do auta a odjela směrem velkoměsto. Po měsíci mě chtěli vidět v nemocnici. Do čekárny jsem vešla mezi prvními, 30 minut po jejím otevření, přesto se to však zdálo jako pozdě. Začala jsem tedy přešlapovat na místě, nezaujatě sledovala ranní zprávy v zapnuté televizi a čekala, až příjdu na řadu. Jediné, co obsahovala moje kabelka, byla peněženka, kapesníky, telefon a lahev s vodou. Svačinu jsem nechala doma, přeci nebudu v čekárně šustit igelitovým pytlíčkem a jíst svou housku se sýrem? Nečekala jsem ale takovou pohromu. Po hodině stání jsem si začala vybírat dědu, kterému sednu na klín, abych na chvíli ulevila nohám na podpatcích. ,,Lyžaři, vezmeš mi sváčuuu?" odeslala jsem po další promarněné hodině. Ačkoliv jsem to myslela s humorem, odešel do kuchyně a zapekl mi tu nejlepší bagetku na světě. Když jsme se viděli naposledy, bylo to druhé rande a já dostala svoji letmou pusu, která byla takovým rozloučením na déle než rok. Přesně tak dlouhá doba totiž uběhla do čtvrtečního odpoledne, kdy jsme se sešli, abychom společně jeli do obchodu, kde pracuje Zima a já mu pomohla vybrat čepici a boty. Hodin v čekárně jsem nakonec promarnila více než pět.

Protože se blížilo k druhé hodině odpolední, bylo jasné, že školu už nestihnu. Zmateně jsem se snažila najít správnou zastávku, když se ke mně přiřítila o něco starší slečna se slovy ,,Jé, slečno, vy vypadáte tak šikovně, jak se dostanu na místo x?". To však ještě nevěděla, že když jde o městskou dopravu a orientaci obecně, narazila na stejného poděse, jako je ona. Jak je ale známo, ve dvou se to lépe táhne, a tak jsme obě nastoupily do stejného vozu, kus cesty jsme měly společný. ,,Když to nevyjde, nevadí, zajdeme spolu alespoň někam na kafe!". I přes značnou nervozitu a zakopnutí v podobě vystoupení o jednu zastávku dříve, jsem byla na smluveném místě. Lyžaře jsem poznala už z dálky podle jeho typického stylu chůze. Z deseti metrů na mě volal "Mládě, Mláděě, jako bych ti ještě neříkal, kde vystoupit!" a po zbytek dne do mě kvůli tomu nenápadně rýpal.

Zima v obchodě nebyl, stejně jako v neděli, což udělalo věci příjemnější a snazší. Mezi jeho nejpoužívanější slovní zásobu patří: "Mláděěě.", "Vrrr." a "Mmm.". Dokáže je zopakovat několikrát za den, čímž jim odebírá veškerý význam (pokud ho sama o sobě tato slova vůbec mají). Může mi napsat stokrát o tom, jak by mi naplácal a líbal moje ploché břicho, ale realita je taková, že ani nemá na to se se mnou sejít. Nedivila bych se, kdyby se za vším ve skutečnosti skrývala přítelkyně, s kterou se podle všeho právě dost nudí, a tak loudí fotky po mláďatech.

S Lyžařem jsme povečeřeli v nákupním centru, probrali staré a nové a nakonec mě doprovodil do obchodu, kde jsem si za jeho nenápadného pohledu zkoušela košili, kterou mám na vánočním seznamu. Rozešli jsme se až kolem páté, tentokrát bez polibku a objetí, s přáním krásného víkendu. Během roku se vůbec nic nezměnilo - pořád nosí tu stejnou kšiltovku, díky které jsem ho poznala, pořád mu zůstalo ocenění za nejlepší rande, stále má v rukávu historky z hor, nikam nezmizela ani jeho obětavost a empatie.

To by bylo pro dnešní večer asi vše. Během psaní článku jsem stihla už i posnídat, tak si zítra konečně přispím. A vy si třeba přečtěte pokračování příběhu zítra večer. Tedy... dnes.

Dobrou noc.
L.M.

pondělí 25. listopadu 2013

25.11.2013

Poté, co jsem sobotu prospala a proflákala, neděli jsem trávila ve velkoměstě. Moje sestra si vynutila novou zimní bundu, a tak jsme se celá rodina vydala do mého nejoblíbenějšího obchodu. Já ovšem s trochou nervozity v břiše.

Sociální sítě začínají mít velký vliv i na můj reálný život a nevím, jestli je to špatně, nebo správně. Potkala jsem kvůli nim, obzvláště jedné konkrétní, oba svoje bývalé partnery, odjela do Vídně a poznala spoustu dalších lidí. Tentokrát se ozval Zima. Podle okolností a faktu, že píše diplomovou práci, odhaduji jeho věk na něco kolem 25. Co je zarážející, má stejné jméno jako P., dokonce pochází z Města. Sdílí pravděpodobně i stejnou vášeň pro můj zadek a boky. Flirtoval se mnou celé odpoledne až do doby, než jsem odešla na stužkovací večírek. Poté, co se prokousal všemi zveřejněnými fotkami vyplynulo, že v mém oblíbeném obchodě pracuje. Štěstí jsme na sebe v neděli neměli. Další zpráva od Zimy zablikala, když jsem právě v kabince zkoušela šálu velikosti deky.

V noci z neděle na pondělí jsem nespala. Nemohla jsem ho dostat z hlavy, ani by mě nenechal. Zpráva o tom, jak na mě myslí, totiž přicházela v intervalech po jedné hodině. Obul se do toho už od začátku, neztrácel čas. Flirt zacházel tak daleko, až jsem začala uvažovat nad tím, že v mém oblíbeném obchodě budu nakupovat už jedině online, abych se vyhla nějaké trapné situaci. Dívala jsem se na to ze všech úhlů pohledu, vymýšlela všechny možné a nemožné zápletky i závěry.

Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že se mi píše zase ten stejný scénář, jako v příkladech předešlých. Začínám konečně jednat trochu víc hlavou a využívat zkušeností. Přemýšlím, jestli se mu vyhnu a přepíšu tak jeho znění, nebo mu dám do třetice všeho dobrého a zlého poslední šanci. Na to, že jsme se ještě neviděli naživo, se známe až na spoďáry. Je to zvláštně znepokojující, ale pocit, že někoho zajímáte (i když pravděpodobně čistě po sexuální stránce) prostě dělá dobře. Asi to vypovídá o mém nízkém sebevědomí.

Ve čtvrtek se objevím ve velkoměstě znovu, což Zima dobře ví. Jsem zvědavá, jestli se uvidíme. Jestli se uvidíme, jak naše setkání proběhne? Jestli proběhne, jak zkončí? Jak daleko jsem schopná zajít? Snad při tom neutrpí ránu moje hrdost. Nebo už je pryč?

Dobrou noc.
L.M.

sobota 23. listopadu 2013

22.11.2013

Když jsem začala všechny články pojmenovávat podle dne, ve kterém byly napsány, měla jsem pocit, že jsem na to vyzrála. Že nebudu nikdy muset řešit problém výběru vhodného titulku. Je to tu. Pátek, 22. listopadu 2013, 23 hodin, 59 minut. Za minutu článek určitě nenapíšu, tak co teď? Vyhrálo tedy datum teď už včerejší, protože právě kolem něj se všechno točilo.

Pečící kolotoč jsme s Koťátkem zvládly na jedničku s hvězdičkou a k našemu překvapení velice rychle. Makronkové fiasko se nakonec ukázalo jako planný poplach a spokojeně jsem je plnila kokosovým a čokoládovým krémem, lednice, která se zapíná jen během oslav, byla plná k prasknutí a vše bylo připraveno pro dnešní den.

Začala jsem ho dobíháním na poslední jedoucí autobus a preventivní prohlídkou na gynekologii. ,,Vy se mnou ani nechcete mluvit, jak se bojíte!". Po tom, čím jsem prošla nechápu, jak se něčemu může divit. Už dnes je mi líto mého budoucího partnera. Přestože mi v nemocnici zakázali se holit, nemohla jsem se udržet. Se sebezapřením jsem se to pokoušela vydržet, ale nemohla jsem dopustit, aby mě takhle někdo viděl. Asi bych se propadla, nebo odmítala svléknout. Do školy už jsem se nevrátila ani za předpokladu, že bych to v klidu stihla. Uklidila jsem atomový výbuch v kuchyni ze čtvrtečního večera a zapadla do postele. Přijel se za mnou podívat děda a uvázal tátovi uzel na kravatě - ano, nakonec se rozhodli přijít.

Oblékla jsem si své nejoblíbenější šaty, obula ty nejméně pohodlné boty a vyrazila na stužkovací večírek. Plná nervozity, s prázdným žaludkem a postrádající další dva páry rukou pro uchopení všech krabic s jídlem pro hosty. Když se po několika minutách "To jste opravdu pekla vy?", "To je ale úžasné!" a "Dáte mi recept? Tohle musím udělat někdy dětem." vyprázdnily oba plné stoly, tréma ze mě spadla. Zní to hloupě, ale připadala jsem si v tu chvíli k něčemu. Že se mi zase jednou něco vážně povedlo. Vidět učitele, jak si na dvě skousnutí rvou do pusy váš výtvor a hned potom sahají po dalším, nebo spolužačku, která ještě nedávno trpěla anorexií, ale teď hltá jeden dortík za druhým a s plnou pusou říká "Mládě, tyvole, co děláš na týhle škole?" nebo "Mmmmh, no to si ze mě děláš prdel.". Ano, občas jí nějaký ten vulgarismus unikne.

Samotné stužkování pak pro mě neznamenalo zdroj nervozity, ten největší kámen zmizel s jídlem ze stolů. Děda z máminy strany vždycky říkával: ,,Mládě, nebuď taková cíťa!". Tentokrát to bylo těžké zvládnout. Stojíte před publikem, na rameno vás dvakrát někdo poklepe mečem a popřeje hodně štěstí. Stojíte potom v řadě, sledujete svoje kamarády a uvědomujete si, že za pár měsíců se vám ztratí z dohledu, možná už na vždycky. Maturanti mi vždycky připadali tolik dospělí, ale já se tak vůbec necítím. Falešně, ale s humorem nám vlastním jsme zapěli studentskou hymnu, připili si šampaňským a rozloučili se. Alespoň do chvíle, než jsme se sešli zase jinde.

Afterparty nebyla na žádné diskotéce, za což jsem docela vděčná, ale v hospůdce na druhé straně města. Byla jsem tam poprvé, možná naposledy, ale nikdy jsem se nesetkala s tak skvělou a sympatickou obsluhou. Servírky na nás čekaly před dveřmi a nadšeně mávaly už s příjezdem auta, za celý večer se jim povedlo zapamatovat všechny naše jména a poté, co začala hrát jejich oblíbená písnička, vylezly na bar a začaly tančit.

Polovina z nás se nezdržela moc dlouho. Společně jsme nasedaly do auta a nechaly se od B. postupně odvézt domů. Najednou se úplně náhodou potkala v malém prostoru stará parta. Vedle řidičky zasedla s ,,Já budu tuhle cestu váš DJ!" F. a zapojila iPod. Zazněla jedna známá melodie, začalo to poklepáváním na stehno, broukáním, až zpívalo celé auto z plných plic. V ten moment si uvědomíte, že i přes všechno to, co se stalo a nestalo, se vlastně vůbec nic nezměnilo. Je to zvláštně uklidňující. Všechny jsme pořád stejné, jen vypadáme trochu jinak. Vzpomněla jsem si v tu chvíli na Charlieho a jeho ,,And in this moment I swear, we are infinite.". Najednou mi připadá, že mám k němu zase o něco blíž.

Dobrou noc.
L.M.

středa 20. listopadu 2013

20.11.2013

Ačkoliv nechci nic zakřiknout, mám pocit, že pondělí bylo vyvrcholením všeho špatného, co se za poslední rok stihlo udát. Pocit, že všechno bude už jenom lepší. Do školy teď chodím do rytmu pozitivně laděných písniček a snažím se zůstat u chůze a nezačít poskakovat.

V pátek mě čeká stužkovací večírek. Poslední dny se tedy chodí do školy s o to lehčím krokem - z většiny hodin utíkáme, z organizačních důvodů. Připadá mi, že se tento týden chodím do školy vážně jenom nasvačit. Někdo před týdnem nadhodil nápad s občerstvením pro hosty, kterého jsem se okamžitě chytla. Fakt, že těch hostů bude stovka jsem si začala plně uvědomovat až dnes, když jsem s N. objížděla všechny supermarkety ve městě a hledala potřebné suroviny. Bojím se, že nebude jídla dost pro všechny hosty, nebo tam naopak nedotknuté zůstane. Buď si užiju svých 15 minut 10 sekund slávy, nebo vyvolám spontánní dortovou bitvu. Obojí zní jako zábava, takže čeho se bát? Tak trochu si plním sen.

Od sobotního pohřbu mé babičky jsem dědu neviděla a dělalo mi to starost. Když jsem z něj mezi prvními odcházela, pohladil mě po tváři a řekl: ,,Když budeš potřebovat cokoliv na pečení, tak se pro to stav. Všechno je to tvoje, talent už jsi zdědila.". Dnes vezl mou sestru na trénink a po cestě zpátky s námi povečeřel. Protože pečící kolotoč jsem započala už dnes večer první várkou macarons, musela jsem u něj doma vyzvednout několik zdobících sáčků a posypek, které bych teď v obchodech sháněla těžko. Bylo to zvláštní. Všechno bylo přesně na tom místě, kde to babička položila. Z kalendáře, který jsem jim darovala k Vánocům, byla vystřižená fotka a list otočený na týden, kde stojím mezi babičkou a dědou a držím kytku co mi dali k osmnáctinám. Připravila jsem dědovi ke snídani pórkovou pomazánku a celou dobu mě sledoval. V babiččině kuchyni se vyznám líp než v té vlastní, motala jsem se tam už od dětství. ,,Asi si tě tu nechám, jsem tu úplně ztracený.". Nemohla jsem zůstat dlouho, čekalo mě spoustu práce. Po cestě jsem se zastavila u strýce s úmyslem předat něco ve dveřích, ale byla jsem vtáhnuta dovnitř celou psí smečkou a dala si po dlouhé době dobrou kávu.

Mezitím, co moje sestra pečlivě rýsovala na pečící papír kružnice o průměru 4 centimetry, já jsem se strachem míchala těsto. O makronkách toho bylo spoustu řečeno, hlavně o náročnosti jejich přípravy. Už jsem se začala hrdě plácat po zádech a křičela nadšeně na celý dům, že jsem to dokázala a ať se jdou podívat. Zazvonil mi telefon, volal děda: ,,Zrovna si dávám na sváču tu tvoji dobrotu. Škoda, že nejsem mladší, s tebou bych se měl stejně dobře jako s babičkou!" a věděla jsem, že když do říká, tak se usmívá. Nějakým způsobem mě to udělalo šťastnou a zároveň se mi chtělo brečet. Pak začalo něco smrdět a z trouby jsem místo dokonalých francouzských cukrátek vytáhla vražedný nástroj. Druhý plech jsem pro změnu dostatečně nedopekla a nemůžu je sejmout z pečícího papíru, aniž bych je rozdrtila. Mé první velké kuchyňské selhání, ale já se nevzdám.

Největší zápřah příjde zítra a s ním i Koťátko jako pomoc.

Dobrou noc.
L.M.

pondělí 18. listopadu 2013

18.11.2013

Pamatujete na třicátého října tohoto roku? Ano, trávili jsme ho společně. Toho večera jsem sebrala všechnu odvahu a odeslala P. pravdu o mém zdravotním stavu. Zachovala jsem se dostatečně (ne)fér a dala vám ji přečíst. Se strachem jsem čekala odpověď, která však nakonec předčila moje očekávání. Jeden by řekl, že to znamenalo definitivní konec naší debaty a jeho jméno se na obrazovce mého chytrého telefonu už nikdy nerozsvítí. Jak jsem se pletla.

Seděla jsem vedle K. na cestě domů ze školy a probíraly jsme zrovna přijímací zkoušky na výšku, když jsem sáhla po telefonu, abych zkontrolovala přijaté zprávy za dopoledne - P., hned čtyřikrát. V tu chvilku se mi zastavilo srdce, pohybem ruky jsem přerušila řeč mé kamarádky a ukázala na displej. Na moment se se mnou zatočil svět. ,,Právě jdu od doktora s výsledky a nic u mě nalezeného nebylo a nebyl jsem na nic pozitivní. ;) Zkusil bych třeba S. Doufám, že budeš brzo v pořádku. Měj se hezky." Jako nezaujatému pozorovateli se vám může zdát, že to bylo klidné oznámení, ale nebylo to nic jiného, než čistý sarkasmus. Nechtěla jsem to nechat jenom tak, pořád mám v sobě zvláštní touhu zachovat si nějakou čest a pověst, ať už jde o kohokoliv. Potřebu dokázat, že mám pravdu, protože ji vážně mám.

Přiběhla jsem do pokoje, zabouchla dveře, rozepla kalhoty a rychle zapínala notebook, abych mohla dostatečně rychle reagovat na všechno, z čeho budu v následujících minutách obviněná. Zahodila jsem svůj logický způsob obhajoby a spadla na jeho úroveň, jinak bych mohla jen sledovat věty pohybující se na obrazovce bez možnosti zasáhnout a chránit svoji pověst. Podle P. jsem tedy svou zprávou nechtěla způsobit nic jiného, než v něm z žárlivosti vyvolat pocit viny, taky se mám s "Haloooo, Mládě!" vzpamatovat ze své paranoie. Nevím, proč znovu vytáhnul naši neuskutečněnou letní dovolenou do sousedního státu a mou nedůvěru, ale věděla jsem, že jednou to příjde. S třepajícíma se rukama jsem datlovala dál. Když podle něj nakažená nejsem, chtěla jsem si vynutit jeho vysvětlení, to lepší, to zaručeně pravdivé. ,,Co já vím, prochladnutí, špatná reakce na sex, rozdílné Ph. Chybu bych hledal jinde než v mým ptákovi.", slovo od slova. Jistě, že bys ji hledal jinde. Ješitnost nemá meze. Svoji bolest přitahuji za vlasy. Promiňte mi mou vulgaritu, ale jasně, vole, sedla jsem si v zimě na patník a dostala pohlavně přenosné ureaplasma.

Celá tahle trapná dětinská hádka měla přeci jen jednu kladnou vlastnost. Vymlátila ze mě všechnu zbytkovou zamilovanost. Do posledního zbla. Najednou jsem začala přepočítávat peníze utracené za jízdenky na šaty, které jsem si mohla místo té půlroční frašky koupit. Bylo mi líto, že jsem věnovala všechno někomu, kdo za to nestál a komu jsem za to nestála já. Protože přesně tohle je vyobrazení ztraceného času. Dělám za P. tlustou čáru, moje mysl mi to už konečně dovoluje, ne-li přímo nařizuje.

________________________________________________________

Do nemocnice se znovu chystám už za týden a nemůžu se dočkat, až se na všechno znovu zeptám. Svou čest jsem po této hádce sice ztratila, ale nemohu říct, že bych toho litovala. Bylo na čase přestat ostatním dávat možnost po mně šlapat.

Dobrou noc.
L.M.

pátek 15. listopadu 2013

15.11.2013

Jsem tu, pořád. Plácám se v životním bahně, které ze sebe nemůžu smýt. Spekuluju nad tím co změnit, aby bylo líp a jediná kloudná myšlenka, která přichází je útěk - ať už ten myšlenkový, nebo opravdový únik do neznáma. Probouzí se ve mně čistá sobeckost, která nebere ohledy na ostatní a nutí mě myslet jenom na svoje vlastní dobro. Vím, bylo na čase, ale teď není zrovna nejvhodnější doba. Vytvořila jsem si zvláštní bublinu, jejíž hranici neumí nikdo překročit. Jsem v ní jen já a průhledná je jenom zevnitř. Nemluvím. Neodpovídám ani na otázky. Němě hypnotizuju jeden neurčitý bod. Nesnáším, když se mě někdo dotkne. Nechci tu bublinu opustit.

Rozhodí mě teď každá pitomost. Po všech ránách, které se nehojí, jsem zkrátka slabé mládě. Ráno se mnou zamával další z odjezdů P. za Slečnou ze sousedního státu. Nemůžu se ubránit žárlivosti, ne však té typické, kterou dost pravděpodobně zažíváte ve svých vztazích vy. Nežárlím na Slečnu, žárlím na jeho štěstí. Nic ho nebolí, našel lásku... Mrzí mě, že i když se tolik snažím žít tak, abych ho dávala ostatním, mně se ho nevrací ani zlomek. Zoufale doufám ve spravedlnost ve své nejprimitivnější formě. Čekám, jestli příjde a všechno se mi jednou v dobrém vrátí. Ve snaze vymazat P. navždycky z mojí hlavy jsem začala u sociálních sítí - odstranila, blokovala, zrušila. Najednou jeho podstatná část z mých očí zmizela, ale necítila jsem se vůbec tak dobře, jak jsem očekávala. Nikdy na něj nezapomenu a až teď můžu s jistotou říct, že jsem ho milovala. Slovo, kterému se pro jeho sílu úspěšně vyhýbám, ale prožívám ho stejně jako ostatní. Pozdě.

Když už mě doprovází více náhody než štěstí, může se stát, že tento článek dokonce právě čte, ale k postavě P., původnímu důvodu založení tohoto blogu, se stejně neváže. Jediné, co si přeju je být šťastná, ať už to v mém životě bude jednou znamenat cokoliv. Nemám vysoké cíle a nezáleží na tom, jestli mé štěstí bude ztělesňovat práce od rána do večera, nebo dům plný dětí. Udělám pro svůj kousek cokoliv.

Dobrou noc.
L.M.

středa 13. listopadu 2013

13.11.2013

Dnes něco viselo ve vzduchu už od rána. V datu se číslo třináct objevilo hned dvakrát a jedna nepříjemná událost stíhala druhou. Třeba jsem všechno tušila už od víkendu, když jsem se během nocí několikrát budila a v hlavě mě tlačily různé myšlenky. Třeba vážně existuje něco jako osud a šestý smysl.

Včera večer mi Sestra poslala zprávu, že babička zůstala v nemocnici. Nevěděla jsem vůbec co se děje, ale ačkoliv to nebyla dobrá zpráva, věděla jsem, že bude v pořádku. Za pár dní ji pustí. Jakkoli hloupě to zní, neměla jsem o ni strach. Usnula jsem docela rychle, ale probudila se před čtvrtou ráno - přesně v minutě, kdy mé mámě zvoní budík do práce. Nikdy jsem ho zvonit neslyšela, ale něco moje přesné buzení zkrátka podmiňuje. Když jsem si čas v půli cesty do kuchyně konečně uvědomila, odkolébala jsem se zase zpět a usnula tak tvrdě, že jsem musela i ten nejpozdnější autobus dobíhat.

Ve škole šlo všechno podezřele jednodušše. Ve filozofii jsem klidně poslouchala látku, pila u toho borůvkový čaj a po dlouhé době jsem se opravdu upřímně rozesmála nad teorií o šikaně jednoho z mých spolužáků. Během jazyků jsme sledovali filmy, v matice řešili stužkovací večírek. Další vlna problémů nastala o obědové pauze. Najednou se slehla zem po mojí peněžence. V temných útrobách kožené kabelky nebyla, vydala jsem se tedy směrem ke skříňce, co kdybych ji jen nechala v kapse kabátu? O tom jsem se přesvědčit nemohla. Někdo mou skříňku rozkopal tak, že její dveře nešly ani otevřít. Zbývala mi poslední hodina a bylo v ní všechno - boty, kabát, třeba i ta peněženka. Nebylo to poprvé, co k tomu došlo, minule jsem u toho však nebyla já, ale moje skříňková spolubydlící. V panice jsem zalarmovala spoustu lidí: dozor, zástupce ředitele a nakonec školníka. ,,Měl jsem čekat u CocaColy, tak mě tady máte!" řekl nadšeně. Po pár ránách do plechu všechno bylo zase tak, jak má. Peněženka uvnitř ale nebyla.

Během poslední hodiny jsem rychle splnila práci a dál jen hypnotizovala telefon, čekala jsem balík s několika vánočními dárky a nechtěla ho propásnout. Místo zásilkové služby se ozvala máma. ,,Jedeme za babičkou do nemocnice.". Teprve v tu chvíli jsem začala pochybovat, že je všechno v pořádku. Oba rodiče měli být ještě několik dalších hodin v práci, ale nebyli. Přijela jsem domů, našla peněženku, vyvenčila psa. Když jsem v prádelně beze slov drhla rudý flek z oblíbeného pyžama, stoupli si oba mezi futra dveří a nic neříkali. Nechtěla jsem, aby vůbec začali mluvit, protože mi bylo jasné, co by řekli. Začala jsem drhnout ještě zuřivěji, než jsem se opřela o pult a začala brečet. Nemuseli říkat vůbec nic. Mozková mrtvice, selhání srdce.

Nebýt mě, zřejmě by zemřela už před třemi lety. Jednou v létě, když jsem ji byla navštívit společně se psem, šla mě doprovodit k brance a neodcházela, dokud jsem byla v dohledu. Dělala to tak vždycky. Čekala, až dojdu na konec ulice, potom vybrala poštu a šla zase domů. Už jsem skoro přecházela cestu, když jsem uslyšela hluk - spadla popelnice a hned vedle ní ležela babička. Zahodila jsem vodítko i tašku na zem a běžela za ní do kopce. Nebýt toho rámusu, zastavilo by se jí srdce. ,,Neříkej to nikomu, Mláďátko, bude to naše tajemství.". Porušila jsem ho. A zachránilo jí to život. Tentokrát jsem nemohla udělat nic. Všechno přišlo strašně rychle.

Najednou celá rodina seděla v obývacím pokoji v domě mého strýce a kopala do sebe jednoho panáka za druhým. Jediná chvíle, kdy mi to nevadilo. Vím, že by rodina měla být v těžkých situacích pohromadě, ale opravdu jsem tam nechtěla být. Vidíte svého tátu poprvé opravdu na dně, slyšíte ho brečet a říkat ,,Holky, já vás mám tak moc rád.". Chtěla jsem se zavřít sama do nějaké skleněné krychle, sednout si do jejího rohu a nic neslyšet, nevnímat, srovnat si všechno v hlavě a uvědomit si, že tohle se opravdu děje, že je to skutečné. Když jsem do té místnosti vešla a snažila se pozdravit, jenom jsem hýbala pusou, ale nevydávala u toho žádný zvuk. Viděla jsem dědu, jak sedí na opačné straně pohovky a dívá se do prázdna. Jakmile mě uviděl, všechen jeho povrchový klid byl pryč, pověsila jsem se mu kolem krku jako opice a začali jsme brečet. Oba, spolu. ,,Než jsme jeli, nakoupili jsme deset kilo mouky. Kdo nám teď umíchá těsto? Ty jsi moje cukrářka.". A donutilo mě to brečet mnohem víc. Ještě minulý týden jsem u nich byla častěji než doma a společně jsme se bavili nad pečením vánočních perníčků, jejichž zbytky mám pořád ještě v plechové dóze na pracovním stole.

Najednou je to pryč. Pořád slyším její energický hlas, vidím ji stát ve dveřích a mávat, když odjíždím. Mám šperkovnici plnou skvostných náhrdelníků, které vyráběla, když můj táta byl ještě v plínkách. Svou vášeň pro rudé rtěnky a pečení jsem nemohla podědit po nikom jiném. Nevím, koho se teď budu ptát, jestli když smíchám pudink s vyšlehanou smetanou, tak ztuhne. Už nikdy nebudu jíst tu nejlepší svíčkovou na světě.

Nevím, v čem jsem společně s celou rodinou uvízla. Špatný den? Týden? Měsíc? Období? Rok?
Nechci myslet.
Dobrou noc
L.M.

pondělí 11. listopadu 2013

11.11.2013

To, že jsem náměsíčná je u nás v rodině už známý fakt. Nikdo se mnou nechce sdílet ložnici ani pokoj, protože je pravidelně straším svým mluvením na nejrůznější témata. Když mě naposledy navštívil milý pár a všichni jsme společně spali v pokoji pro hosty, celou noc si se mnou můj kamarád povídal. Z nás dvou byl však jediný, kdo o tom věděl. Dlouho to tu nebylo, ale teď se každé ráno probouzím tak unavená, jakobych nespala ani minutu a celou noc počítala příklady z matiky, nebo to přepískla s cvičením. Jen tak si dokážu představit ten šílený bolehlav.

A tak i ten nejpřesnější puntičkář dnes ráno zaspal. V neděli jsem se dozvěděla, že bych měla jít do školy hned o hodinu dřív a dopsat tak chybějící čtvrtletní písemku z matiky. Z postele jsem s bručením a shrnutým čelem vylezla o hodinu později, než by bylo na místě. Rychle jsem napsala zprávu T., aby mě omluvila a doběhla poslední autobus. Kupodivu mi to prošlo a test jsem zvládla překvapivě úspěšně poslední hodinu. Když už jsme ve škole, elektronické studijní průkazy obletěla výhružná zpráva od naší třídní učitelky, která v mnoha rodinách způsobila zbytečné dusno. Slibovala všem neomluvené hodiny a následné ředitelské dutky. To, že se to doopravdy týkalo jen několika jedinců, ale zpráva byla odeslána hromadně, se vysvětlilo až o několik dnů později. Musím uznat, že jsem se docela pobavila, reakce některých rodičů opravdu stály za to. Doufám, že se budu stejně smát i po nadcházejících třídních schůzkách.

Protože se po tom přísunu léků v předchozích půlroce snažím dát organizmus zase dohromady, rozhodla jsem se všechny léky vysadit. Mezi nimi taky antikoncepci. A byla to osudová chyba. Přibrala jsem z ničeho a můj obličej už není obličej, ale ksicht, co někdo strčil do vosího hnízda. Ráno mě po dlouhé době překvapila matka příroda a já jsem si připomněla, co je to za nedar. Puká mi hlava a nejraději bych se chodila každou chvíli sprchovat. Ať už je tomu konec.

Mezi malováním a posloucháním hudby jsem občas sledovala dění na sociálních sítích. Cyklista, můj kamarád od dětství, s kterým jsem se učila jezdit na kole, tam zanechal několik nadávek, příspěvků o zbytečnosti své existence a o tom, jak si jeho (možná už bývalá) přítelkyně má najít někoho jiného, když on je debil. Než spolu tihle dva začali chodit, byla jsem k němu několikrát zvaná na film, venčili jsme spolu psy a velmi důrazně mi dával najevo, že o mě má zájem. O něco méně důrazně mi to dává najevo doteď. A musím říct, že ačkoliv se to může zdát příjemné, nedělá mi to vůbec dobře. Skromný kluk, sympatický, šikovný, jeho úroveň jízdy na kole se po těch letech výrazně liší od té mojí, zásadový. Je jen jedna věc, která mi vadí a pozoruji ji na všech klucích a mužích, s kterými jsem se kdy setkala. Když cítí, že jejich vztah jde ke dnu, začínají hledat jinde. Nevadí, že ještě neskončil a dost možná je to jenom jedna hádka. Začínají hledat jakousi pojistku pro případ, že bude opravdu konec. Ten konec nakonec vždycky přišel, dřív či později, ale nikdy jsem z žádným z nich nic neměla. Kdykoliv jsem pak byla pozvána na rande, představila jsem si sebe v oné situaci a schůzku odmítla. Stále doufám, že se mi neozve. Nejen protože se mi tahle praktika hnusí, ale je mi příliš dlouho příliš dobrým přítelem na to, aby byl jednou něco víc. Takhle to bohužel funguje.

Dobrou noc a úspěšný týden.
L.M.

neděle 10. listopadu 2013

10.11.2013

Víte, co je zvláštní? V poslední době mám pocit, že nemám co říct. A teď nemluvím pouze o blogu a absenci dvou typických večerních článků. Pravděpodobně za to může moje momentální nálada a nedostatek sociálního života. Připadá mi, že pokud nejsem v úplné kaši, nebo naopak v opojení z absolutního štěstí, nemám v kapse žádné příběhy, které bych mohla předat dál. Jako bych nevnímala to, co je mezi. Čistý stereotyp, který přehlížím. Možná je to znamení, že je všechno zase na dobré cestě a měla bych se radovat. Třeba.

Znovu tu máme neděli a nevím, kam všechen ten čas utekl. Četba k maturitě? Čtyři knihy z dvaceti za 4 roky studia. O krabici typicky vánočních sladkostí bohatší, o jedno kilo těžší, o osm pupínků na obličeji flekatější. Šaty na blížící se stužkovací ceremoniál: mínus jedny. Obálky k odeslání: čtyři.

Sobota stála za nic. Ráno jsem se hodinu převlékala, abych s rodinou vyrazila do velkoměsta, konkrétně do mého oblíbeného obchodu, odkud pochází čtvrtina mé skříně a všechno zimní vybavení. Nebyla jsem to já, kvůli komu se tam jelo, ale Sestra. Ačkoli jsme sourozenci, není to jenom 5 let, co nás od sebe dělí, ale diagonálně se od sebe lišíme i svojí povahou. Bere všechno jako samozřejmost. Ať už věci materiálního, nebo nehmotného charakteru. ,,Jdu na tenis, přijeď pro mě v pět." nebo ,,Chci nový tenisky/batoh/kalhoty...". Chce to hned a nejlépe bez vlastního přičinění. I když by si za svou rozežranost zasloužila facku, celá rodina se postaví do pozoru, mlčí a dělá, co jí na očích vidí. Hodnota věcí jí zůstává skrytá. Důvod, proč jí to prochází, podle mě spočívá z velké části v incidentu z října. Mezitím si sama platím učebnice, oblečení, cestování, jídlo, mnohdy i léky a nikdy bych si o peníze neřekla. Telefon, který jsem dostala jako pozdní vánoční dárek, jsem rodičům se studem rozmlouvala měsíce dopředu.

Ještě před odjezdem se strhla hádka, máma se urazila, táta odešel hrát do spodního patra něco na xboxu a já jsem si naštvaně stáhla rifle a zalezla zpět do postele. Doma bylo celý den dusno. Bez řečí jsem do sebe u stolu nacpala těstoviny s lososem a špenátem a nemohla se dočkat, až odejdu za K. oslavit její narozeniny. Zůstala jsem ve společnosti její rodiny a A. a bylo mi dobře. K. jsem darovala roztomilé bačkůrky s norským vzorem, její sestřičce pytlík sladkostí ve tvaru kočiček, aby jí cesta do nemocnice lépe utíkala. Vystřídaly jsme snad všechny stolní hry a všechny chutě. Cestu domů jsem natahovala každou boční  uličkou, abych mohla zůstat co nejdéle na čerstvém vzduchu. Pomalu se přestávám bát a víc si cestu tmavými ulicemi se sluchátky na uších vychutnávám. Chtěla jsem si být jistá, že až otevřu dveře od domu, všichni už budou spát, nikdo se nebude na nic ptát a já si dám jen rychlou sprchu a půjdu spát taky.

Dnes je můj stůl zaplavený výkresy, Moleskiny a barvami a snažím se dokončit všechny rozkreslené práce. Potom, co zkončí všechen maturitní shon, zapíšu se do výtvarného kurzu. Další položka pro můj seznam.

Užijte si neděli.
L.M.

čtvrtek 7. listopadu 2013

7.11.2013

Za dobu, co trávíme volné večery společně, získal tento blog celkem 3 pravidelné čtenáře. Kvůli nějaké zvláštní chybě se mi však jejich seznam ještě nikdy nenačetl. Nikdy za celý měsíc. Nejsem to tím pádem pouze já, kdo si tu drží anonymitu, nýbrž i vy. Zní to fér... Ale stejně umírám zvědavostí! Je to právě anonymita, která dělá články upřímné až na kost. Ve spojení s vaší vlastní fantazií utváří můj ideální obraz. Jsem v něm přesně taková, jakou si mě přejete mít. Pokud vaše fantazie a kreativita sahá ještě dál, nakreslete mě. Jakkoliv ztvárněte mou podobiznu, vaši představu o mně. Nemáte žádné meze, žádné zábrany.

Od pondělí jde můj zdravotní stav jenom z kopce. Den ode dne jsou bolesti silnější a mám strach z toho, že skončí až na úrovni, kterou tak dobře znám z předešlých měsíců. V chladné historické budově naší školy se klepu kosou i v tom nejtlustším svetru a dvou párech ponožek, což mi na zdraví jedině ubírá. Nechci, aby to o mně kdokoliv věděl, a tak když potřebuju léky, zavírám se na záchodě a polykám je tam. 

,,Kdybych tak mohl, vzal bych všechnu tu bolest na sebe. Vůbec si to nezasloužíš." řekl jednou P. Tehdy jsem beze slov a bez výrazu kroutila hlavou. Teď si opravdu přeju, aby to bylo možné. Neříkám to v afektu. Vážně si přeji, aby mě viděl v té chvíli, kdy jsem vycházela z ordinace po tom otřesném zákroku, jak jsem brečela před nemocnicí, jak jsem se skácela na podlahu před ordinací, když jsem se dozvěděla výsledky, jak jsem brečela měsíc v nepředstavitelných bolestech. Jen v případě, že by pocítil mou bolest na vlastní kůži a na vlastní oči viděl co způsobil, by jeho omluva mohla být upřímná, až tehdy bych mu ji uvěřila. Pravděpodobně by mu došla slova. To, co řekl napsal, když jsem mu celou věc oznámila, byly jen fráze hozené do větru. Udělal to jen proto, že to bylo v tu chvíli na místě, z nějakého morálního principu. Ne z důvodu, že by mu na mně záleželo. Od toho večera uplynul víc než týden a nedostala jsem ani jednu zprávu, ve které by se mě ptal, jestli je to lepší, nebo jak se cítím, nedostala jsem v poště čokoládu (kterou mi společně se sexem a sportem lékaři stejně zakázali).

Když v hodinách poslouchám teorie všech filozofů o zákonitostech dobra, říkám si kde se vyskytla chyba. Všechno zní spravedlivě a logicky, v praxi, alespoň v té mé, to však není víc než utopie.

Važte si toho, že jste zdraví.
L.M.

úterý 5. listopadu 2013

5.11.2013

Budík dnes zazvonil o hodinu později, v osm mě před domem vyzvedlo černé auto a nevezlo mě do školy. Zastavilo před domem K., nastoupila a vystoupily jsme společně až před výstavištěm. Protože při výběru vysoké školy nám už tak trochu hoří za zadkem, navštívily jsme veletrh vysokých škol. Já už po druhé.

Nechaly jsme se nést davem lidí, našich budoucích konkurentů. Spoustu z nich se marně pokoušelo vypadat dospěle, vnutit ostatním svůj osobitý styl, který působil jako pěst na oko. Vůbec jsem jim ho nevěřila. Vypadali mimořádně nepřirozeně. Několik jedinců jenom v klidu proplouvalo a snažilo se nebudit příliš pozornosti, stejně jako já. Lidé, kteří mě ve škole běžně přehlíží a sotva pozdraví, najednou zdravili už z dálky a usmívali se jak mohli. Dávám to za vinu cizímu prostředí. Když jste nejistí, i ten největší nepřítel se najednou zdá jako dobrá společnost. Pamatuju si, jak jsem ještě před rokem zmateně pobíhala po budově a nadšeně přijímala všechny letáky a brožury. Tentokrát jsem se zaměřila opravdu jenom na školy a obory, které mě zajímají a vyhla se každému zbytečnému papíru. Ujistila jsem se, že jsem vybrala dobře a teď zbývá jen zabrat a doufat v trochu štěstí.

Nezdržely jsme se vůbec dlouho. Tramvají jsme odjely do centra, v obchodě s prádlem dostaly super čokoládu, nakoupily korálky pro sestřičku a pojedly v nové restauraci mé nejoblíbenější jídlo, které jsem neměla snad dva dlouhé roky, ale moje chuťové pohárky po něm touží pokaždé, co navštívím velkoměsto. Koupila jsem taky úplně první vánoční dárek, knihu plnou mandal k vybarvení pro moji mámu. Vím, že z ní bude nadšená. Těšila jsem se na setkání s Láskomankou po několika měsících, ale čas ubíhal příliš rychle na to, abychom ho stihly.

Teď už jsem doma, tradičně zabalená v peřině, piju čaj a píšu vám každovečerní článek. Věci se zase začínají zhoršovat a bojím se, že "Během půl roku se tělo srovná samo." je lživé tvrzení. Během předešlých čtrnácti dnů se všechno zdálo, že se v dobré obrací, ale od neděle se bolesti ozývají čím dál silněji. Do nemocnice jedu znovu až na konci listopadu a nejsem si jistá, jestli to do té doby vydržím. K. i Láskomanka mají brzy narozeniny, tak se budu snažit myslet na to příjemné, co mě čeká a třeba to špatné brzo přejde, nebo se to naučím nevnímat.

Dobrou noc.
L.M.

pondělí 4. listopadu 2013

4.11.2013

Dnešní den byl ve znamení běhu. Nedobrovolného. Jsem zvyklá být všude dřív, nebo alespoň včas. Jsem ten prudič, od kterého dostanete minutu před smluveným časem zprávu se zněním ,,Kde se sakra flákáš?!" a ve smluvený čas vám mým přičiněním drnčí telefon, který raději zvedněte a předem si rozmyslete, co do něj řeknete.

Z domu jsem se však tentokrát vybatolila v čase, kdy měl být autobus už několik minut na cestě do školy. Štěstí mi přálo a po krátkém vtipném běhu na podpatcích jsem nastoupila jako první. Vyšlápla jsem schody do třetího patra a skácela se do lavice. Nebyla jsem si v tu chvíli jistá, jestli mám horečku, nebo to dělá ten umělý krajkový top, co mám zrovna na sobě. Divoce jsem se začala ovívat učebnicí ekonomie a doufala, že na mně nikdo nic nepozná. Znáte ten pocit, když se rozdávají výsledky testů a projektů, dva vaši spolužáci chodí uličkami, pomalu jim listy v rukou ubývají a vy si říkáte, že už brzo musíte být na řadě? Posledních pár prací od chybějících studentů končí na stole profesora a vy před sebou stále nemáte nic. Vy, kteří jste odevzdali práci včas, těsně před deadline si v nervech potili zadek na pracovní židli, teď vypadáte nejenom jako flákač, ale i lhář, protože jak jinak chcete vysvětlit, že jste soubor odeslali, ale příjemce ho prostě nedostal. Výraz slečny sedící přede mnou ve mně vzbudil zvláštní touhu uhodit ji pěstí do zad, kterou jsem okamžitě potlačila a po zbytek hodiny jenom seděla s výrazem bohyně pomsty a všechno, co jsem slyšela, okamžitě posílala druhým uchem ven.

Následující hodinu jsem se spotila hned po druhé, když jsem se pokoušela dohnat v pětačtyřiceti minutách látku, kterou ostatní plnili během třech vyučovacích hodin. V předmětu, na který mám vyloženě antitalent. Marně. Na to, jak neškodně a krátce dnešní školní den vypadal, jsem ze školy společně s K. odcházela úplně vyřízená. Autobus nám jel až za čtyřicet minut, a tak jsme se vydaly tradiční oklikou. Tentokrát nám k tomu nesvítilo příjemné podzimní slunce, zvedl se silný vítr a moje kašmírová šála mi bránila ve výhledu.

Doma jsem ze sebe strhla nepříjemnou černou krajku, oblékla si oblíbené námořnické triko, svetr od babičky a vydala se ke K. domů. Mám ve zvyku se po cestě stavit v místní večerce a koupit nějaké mlsání pro dlouhé studijní odpoledne. Kdykoliv otevřu její vchodové dveře, směje se na mě vietnamský manželský pár. Jsem tu zkrátka známá firma. Ještě nikdy jsem si tam totiž nekoupila něco jiného, než sáček Haribo bonbónů a čokoládky Kinder, nepočítám-li mé pozdně večerní běhy pro chybějící ingredienci do pečení. Pily jsme čaj, řešily výběr vysoké školy a mlsaly ve velkém. Viděla jsem po dlouhé době sestřičku K., které jsem přinesla tašku s miniaturními psíky, snědla dort a brzy se vydala do podvečerní tmy.

Během jsem celý den nejen začala, ale i ukončila. V uších mi hrálo Midnight city od M83 a já jsem si vykračovala do rytmu. V hlavě se mi promítaly nápady na skvělý edit z nadcházející sezony a cesta ubíhala. Do té doby, než jsem si všimla stínu za mnou, který házela podivná postava. Po tmě a ve ztichlé opuštěné ulici je každý podezřelý, pro někoho jiného to můžete být klidně vy. Tak dlouho jsem zrychlovala kroky, až se moje chůze proměnila ve běh. Když se za mnou zabouchly dveře rodného domu, řekla jsem si, že bych měla zase běhat pravidelně. Plíce pravděpodobně zaklepou na dveře každou chvílí, ztratila jsem je někde na půli cesty.

Dobrou noc.
L.M.

neděle 3. listopadu 2013

3.11.2013

Víkend je za námi a připadá mi, že snad ještě ani pořádně nezačal. Nedělala jsem vůbec nic. Úplně vypla. Nemyslela. Neučila se. Neuklízela. Nedělala žádnou z tradičních povinností. Prostě jenom ležela v posteli, pila čaj a sledovala všechny díly Girls. První díl jsem viděla v pátek večer, našla jsem se v hlavní hrdince a už to jelo. Líbí se mi, jak Hannah dělá věci spontánně, bez úmyslu někoho ranit, všem za každou cenu vyhovět, ale pak se konečně rozhodne postavit sama sebe na první místo. Trochu mě uklidňuje zjištění, že tělo vážně není všechno a pořád existují okouzlující muži, kteří ho nestaví na první místo. Muži, kteří běží bez trička přes celé město, aby vyrazili dveře bytu a vysvobodili ji ze složité životní situace, i když se rozešli už dávno, vezme ji do náručí, prohlásí ,,I was always here." a když to říká, nelže. Teda, alespoň v seriálu.

Měla jsem v životě tolik štěstí, že tohle všechno můžu říct s čistým svědomím o svých nejlepších přátelích. Přesně ví, co dělat, mnohdy dřív než já samotná. Stačí, aby mě slyšeli rozrušenou v telefonu a během chvíle klepou na domovní dveře, nebo jedou přes půl republiky, aby se ujistili, že jsem v pořádku. Ví co říct, ví kdy je lepší mlčet. Jsou se mnou ve špatných časech, stejně jako v těch dobrých. Přátele si nevybíráte, jakoukoliv náhodou jednou příjdou sami, jsou tu a zůstanou navždycky. Nikdy tohle pro mě neznamenal žádný partner. Je mi líto všech, kdo kvůli partnerovi na své přátele zapomenou a nevěnují jim čas. Jednou se rozejdete, co budete dělat potom? Kdo vám řekne, že to byl kretén, sní s vámi celou čokoládu, obejme vás a nechá utírat si sopel do rukávu?

Když jsme se naposledy společně sešly v A. snovém světě, vyvstalo na povrch téma, nad kterým přemýšlím doteď a názor se mi mění každých pár hodin. ,,Nemyslíš, že se vztahy zbytečně přehodnocují? Spousta lidí s někým chodí jenom z principu. Ze stejného principu spolu i přes problémy zůstávají. Mnozí z nich nechtějí být sami jenom z důvodu, aby nějak obstáli ve společnosti." pronesla po zacinkání skleniček K. Ve vzduchu najednou visela velká pravda. Ohlídla jsem se do minulosti obou mých vztahů a v každém z nich jsem našla kus tohoto tvrzení. S P. to nefungovalo už měsíc před tím, než se se mnou rozešel. Necítila jsem najednou z jeho strany velký zájem, když nepočítám situace, kdy dostal ve zprávě mou fotku v novém spodním prádle. Necítila jsem se milovaná. I přes tohle všechno jsem ho nechtěla ztratit a když se to opravdu stalo, bylo mi hůř než jindy. Snažila jsem se ho za každou cenu překvapovat, dovolovat k věcem, které na seznamu věcí, co chci zažít než umřu rozhodně nejsou. Když to řeknu hloupě a narovinu, chtěla jsem ho svým způsobem k lásce ke mně donutit, být tím, po čem touží. Někdy zkrátka můžete pro druhého dělat všechno na světě, ale nebude to dost. Nevím, odkud pramenila moje touha setrvávat v nefungujícím vztahu. Jsem teď nejistá, jestli byla moje láska k němu tak moc silná, nebo jsem prostě už nebyla schopná zůstat sama. Třeba mě tolik položila kombinace obojího.

O panenství jsem přišla v osmnácti a do té doby mi nic nechybělo. Nechyběl mi partner, nechyběl mi sex, neměla jsem touhu zařadit se do davu a nemám ji doteď. Najednou si ale připadám osamělá. I když mám kolem sebe fungující rodinu a přátele, najednou jeden článek chybí, zbylo jedno bílé nevyplněné pole. Třeba je to se vztahy jako s čokoládou. Věřím, že kdybych ji nikdy neochutnala, nepotřebovala bych teď každé ráno alespoň jednu kostičku. Ať chcete nebo ne, jednou v životě čokoládu ochutnáte - z přirozené zvědavosti. Lidé milují čokoládu, brzy vám vnuknou myšlenku, že ji musíte taky ochutnat. Ti štědří vám možná kostičku nebo plátek sami nabídnou. Někdy má však čokoláda lákavý obal, ale jakmile do ní kousnete, není to nic jiného, než odporná náhražka.

Dobrou chuť.
L.M.

sobota 2. listopadu 2013

Všechna přání Leopardova

Pokud blog čtete pravidelně, určitě vás nepřekvapí můj seznam věcí, které chci stihnout udělat než umřu. Nějak mě zkrátka provází a připomíná se kdykoliv jdou věci tak špatně, že začínám nad koncem přemýšlet. Ne v tom smyslu, že bych to chtěla ukončit sama. Na mnohé z nich mám konečně prostředky a nebýt P. a mého zdravotního stavu, byl by seznam právě teď minimálně o 5 položek kratší. A vy budete přečtením tohoto článku bohatší o několik dalších informací o mně, které vám budou úplně k ničemu.

  1. Naučit se surfovat, nebo se o to alespoň pokusit.
  2. Odjet na rok studovat nebo pracovat do ciziny.
  3. Naučit se francouzsky.
  4. Políbit úplně cizího muže a utéct.
  5. Pořídit si vlastní miniaturní byt s širokým okenním parapetem, kde bych seděla, dívala se z okna a četla.
  6. Navštívit Berlín.
  7. Navštívit Varšavu.
  8. Naučit se německy.
  9. Vidět všechny filmy Woodyho Allena.
  10. Navštívit Paříž.
  11. Pořídit si vlastního psa.
  12. Odstěhovat se na hory.
  13. Chodit s cizincem.
  14. Sjet downhill na longboardu.
  15. Dostat od muže kytici, jen tak.
  16. Odmaturovat.
  17. Být přijatá na vysokou školu.
  18. Dokončit vysokou školu.
  19. Péct pro malou kavárnu.
  20. Koupit si Polaroid.
  21. Podniknout roadtrip.
  22. Zazpívat něco v nacpaném karaoke baru.
  23. Navštívit Bratislavu.
  24. Procestovat Španělsko.
  25. Najít si uspokojivou práci.
  26. Vyhrát contest pro veřejnost.
  27. Skočit největší kicker v nejmenovaném snowparku.
  28. Slyšet od svých bývalých partnerů, že litují rozchodu a jsem to nejlepší, co je kdy potkalo.
  29. Nikdy nesmazat tenhle blog.
  30. Napsat knihu.
  31. Potkat milujícího přítele a nikdy se ho nevzdát.
  32. Dosáhnonut během sexu orgasmu.
  33. Nechat si vlasy dorůst až po zadek.
  34. Nafotit akty.
  35. Běžet We Run Prague.
  36. Mít vlastní módní značku.
  37. Vyzkoušet wakeboard. 
  38. Zapsat se do kurzu kreslení. 
  39. Zhubnout pod 50 kilo. 
  40. Být na sebe jednou hrdá.
  41. Naučit se plynně čínsky.
  42. Naučit se základy portugalštiny.
 Nejsem skromná, alespoň ne v tomhle ohledu. Když ne vlastní sny, co jiného by nás mělo hnát dopředu? Jaké jsou ty vaše?

Mějte hezký zbytek dne.
L.M.

čtvrtek 31. října 2013

31.10.2013

Náhoda mě přivedla už na různá místa, do různých situací a pozic. Nějak věřím, že bude nejvlivnějším faktorem i v budoucnosti, ať už při výběru univerzity, volbě povolání nebo zakládání vlastní rodiny. Náhoda zapříčinila moje narození a provází mě celým devatenáctiletým životem.

Od události, o které se vám chystám vyprávět dnes, uběhl už jeden rok. Spostu štěstí a náhoda zapříčinila fakt, že teď můžu psát tenhle článek a vy si ho můžete následně přečíst. Byla to pravděpodobně ta největší pitomost, lež a odvaz, co jsem kdy provedla.

Blížily se podzimní prázdniny a já jsem je nechtěla trávit doma. Měla jsem jen pár stovek v plechové krabičce a chuť vyrazit do některého z hlavních měst sousedních států. Věděla jsem, že k tomu nechci využít žádné cestovní agentury a průvodce, přeci jen na vlastní pěst poznáte město jinak. Je potřeba se nejdřív ztratit, abyste mohli později objevit zajímavá místa. Když jsem se o svém rozhodování zmínila na svém profilu jedné ze sociálních sítí, během pěti minut mi přišla jasná odpověď. ,,Vienna!", okomentoval fotku s knižními průvodci Rakušan. Drobná konverzace mezi námi proběhla už několikrát, měli jsme stejné zájmy a jak je mým zvykem, pro věci se nadchnu velmi snadno. Obzvlášť ty, co jsem nezažila nikdy předtím.

Nabídl mi přespání u něj v bytě a sebe jako průvodce. Nečekala jsem ani chvíli, druhý den jsem odjela do velkoměsta zarezervovat si lístky na autobus a za pár dní odjela. V kabelce jsem měla sáček muffinů s malinami a čokoládou, které si ode mě přál, kraťásky s tílkem na spaní, kecky, kdyby mě chtěl vzít skejtovat a v poslední řadě mapu, kterou jsem neuměla ani otočit na správnou stranu. Můj orientační smysl je téma, které by si zasloužilo článek samo pro sebe. ,,I can't believe we're doing this!:D" zablikala zpráva. ,,Don't be scared, I'm a good guy!" pokračoval. Jistě, v angličtině, protože jediná věta, kterou umím německy zní ,,Du bist ein Esel.". Naučila mě ji moje babička. 

Celou cestu jsem si nepřipouštěla žádné nebezpečí. Doma pochopitelně nevěděli kam jedu a už vůbec ne za kým. Nedokážu si vysvětlit jak mi to prošlo a že se moje tajemství neprovalilo doteď. První vlna mírné nevolnosti a úzkosti na mě přišla až v mém oblíbeném vídeňském muzeu, před kterým mě měl po práci vyzvednout. Našli jsme se a hned po prvním objetí ze mě všechen strach spadl. Předala jsem mu sáček s muffiny, které vypadaly jakoby na ně někdo sedl (což jsem během cesty dost pravděpodobně opravdu udělala) a společně jsme se vydali k němu do bytu. Udělali jsme si špagety k pozdnímu obědu a projednali plán naší trasy.

Asi jsem nikdy v životě tak dlouho nemlčela. Trapné ticho se rozprostíralo prázdným bytem. Seděli jsme do pozdní noci na gauči u televize a sledovali It's always sunny in Philadelphia. Když o sobě říkal, že je good guy, ani trochu nepřeháněl. Když mi někdy kolem půlnoci zakručelo v břiše, beze slov odešel do kuchyně a vrátil se s horkou pizzou a popcornem. Uviděl mou husí kůži a prostě na mě položil deku. Mrzí mě, že jsme spolu moc nemluvili, nešli jsme projet Vídeň na skateboardu a společně se nevyfotili, ale stejně na ty dva dny vzpomínám zatraceně ráda, i když sama, protože se s nikým o ten zážitek podělit nesmím. Nechal mi jeho postel s čerstvým povlečením a sám si ustlal na gauči v obýváku.

Ráno jsme se probudili skoro současně a oba pozdě. Autobus zpět domů mi jel za půl hodiny. Loučení bylo rychlé. Dostala jsem pusu, popřál mi šťastnou cestu, a pak mě nechal na pospas zdejšímu metru. Do autobusu jsem naskočila v poslední minutě před jeho odjezdem. Spokojená, že jsem to přežila, užila a neskončila jsem ve sklepě naporcovaná na kostičky v zavařovací sklenici. Viděli jsme se tehdy poprvé a naposledy.

Až o půl roku později jsem se dozvěděla, že můj průvodce je kameramanem pro jeden z největších obchodů se surfy a boardy všeho druhu na světě, mimo jiné točil koncerty mých oblíbených interpretů.

Znáte to. Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře...
Dobrou noc.
L.M.