neděle 7. ledna 2018

Pojďte dál, nezouvejte se

Do Zlína mě před čtyřmi lety zavedlo studium. Byla sobota, když mi rodiče vezli do toho nejšílenějšího kopce ve městě věci na univerzitní koleje. Nikoho jsem neznala a v té době mi to připadalo jako nejlepší způsob, jak být dalším novým tvářím víc na blízku. Nové tváře byly o pět let starší a dokázaly spálit i vajíčka, což nejraději procvičovaly opilé nad ránem v den zkoušky. Pokoj se mnou sdílela slečna, která byla přesvědčená, že jejím životním posláním je stát se psycholožkou, přičemž ve skutečnosti jednu nutně potřebovala. Přijali ji, po třech letech. V té době jsem trhala rekordy v běhu se zátěží na střední vzdálenosti, jen abych nemusela v tomhle městě trávit víc hodin, než byla potřeba.

Klid jsem našla až v novém bytě v samém centru, alespoň dokud jsem se neseznámila s jeho ostatními obyvateli a jejich partnery. Šatnu by mi záviděla i samotná Carrie a lhostejnou pronajímatelku pravděpodobně taky. Odtud jsem utekla už na jaře, když jsem poprvé ucítila cizí mužskou kolínskou ve vlastní posteli a po nečekaně brzkém návratu z víkendu mě přivítala spolubydlící v mém kabátu a šále, i když jí byl o tři čísla menší.



Z centra se tak najednou ocitám na samotném okraji města. Znáte ten výhled ze střechy 21. budovy, odkud všechny baťovské domy vypadají jako postavené z lega? Když zapíchnete prst do dálky, dovede Vás k prvnímu patru půldomku, které jsem přes rok obývala. V zimě jsem se do něj dostávala po čtyřech po neodklizené silnici a z něj oknem, protože původní dveře nezvládaly mráz. Nikdy mi tam nepřišel žádný dopis, protože to byl pro poštu jednoduše příliš velký kopec a příliš malá obálka. Bála jsem se, že s každou cestou do pokoje se pode mnou uvolní staré dřevěné schody, ale tohle bydlení mi dávalo nedocenitelnou možnost prásknout za sebou dveřmi a s nikým po práci a škole nemluvit.




















Byl to první byt, kde byste našli kousek mě. Vznikla tam nad ránem má bakalářská práce, zaniklo několik kelímků Ben&Jerry's a ještě dnes byste na podlaze před postelí našli otisk mých mokrých chodidel, kde mě Milenec položil cestou ze sprchy. U těch předchozích jsem se ani nepokoušela. Přála jsem si, aby státnice symbolicky uzavřely v mém životě všechno provizorní. Na vlastních nohou jsem už několik měsíců stála, ale chyběly jim parkety. Vrchol mého zlínského patriotismu byly zlaté lodičky od Bati - s prací, oblíbenými trenéry a kavárníky jsem vzala město na milost, ale nikdy tu nenechala srdce. Dvouměsíční cesta k lesklým parketám vedla přes vybydlené, zakouřené díry, za které si ve Zlíně můžete v pořádku účtovat stejnou částku, jako za byt po rekonstrukci. Dva měsíce dokázaly zamíchat s kartami natolik, že podpis nájemní smlouvy doprovázel pocit, že můj domov je jinde a moje srdce zůstalo výrazně víc na západ.

Najednou, když se byt objevil, bylo to skoro jako otevřít dveře do vlastního snu. Návrat do centra, pěší cesta do kanceláře vedoucí přes mou nejoblíbenější kavárnu, prostorné 1+1 velké tak akorát pro jednoho, nebo dva, co se mají rádi, plně vybavená prostorná kuchyň a z ní vedoucí balkon se širokým parapetem, kde budu jednou v dobré společnosti večeřet, za letních večerů pít víno, z bedýnky stříhat bylinky a v pánské košili u snídaně odpovídat na emaily. Neměla jsem sílu tomu říct ne. V jediný moment jsem věděla, kde bude stát postel a kam pověsím jaké plátno a grafiku. Protože však srdce neošálíte, tohle místo mi bude domovem už jen necelé dva měsíce, na rozdíl od rozumu má totiž vždy pravdu. Pojďte dál, dokud je příběh, který se na tomto místě odehrává, ten můj. A nezouvejte se.

sobota 11. listopadu 2017

V leopardí kůži

Vracela jsem se od oceánu a všechny moje dosavadní hodnoty zažívaly v myšlenkách otřes. Byla to moje první cesta, na které jsem přestala myslet na práci a neodpověděla na jediný email. Vlasy byly ještě nacucané solí, která z nich dělala načechrané divoké prstence, co nedokáže porazit ani pražská průtrž mračen, do které jsem po dvaceti hodinách v autě vystoupila.

Jsem zvláštním zástupcem bohémů kličkujícím na pomezí dvou propastných extrémů. Občas pohrdám světem, který jsem v průběhu posledních let sama sobě vytvořila. Jednoho rána se probouzím s touhou rozprodat šatník a nechat si z něj jen svoje černé skinny a nejoblíbenější bílé triko ze sekáče. Jen o pár dní později opisuji údaje z karty do políček pod fotkou další designer kabelky.

Střet obojího ze mě dělá kým jsem. Neoblékám se pro fotky a sociální sítě a jsou dny, kdy se neoblékám vůbec. Paradoxně přesně to byl okamžik, kdy móda a styl dostaly svoji nejvybroušenější formu. Po dvou letech se moje nákupní chování začalo pohybovat v drahách povědomého vzorce. A já jsem se rozhodla ho před vámi odhalit.

čtvrtek 18. května 2017

Jak jsem se sebou uzavřela mír



Od mého posledního vyprávění uplynul víc než rok. Ne snad, že by o příběhy byla nouze, právě naopak. Nechala jsem se jimi unášet, dokud jsem se neocitla tam, kde jsem dnes. V míru sama se sebou. Období dobíhání vlaku do Prahy skončilo a mnohem víc, než rozpad ročního vztahu, mě mrzel zbabělý přístup bývalého přítele a fakt, že špinavá práce zůstala na mně. Několik týdnů jsem pak zvedala vyzvánějící telefon, kde se po přijetí hovoru ozývalo pouze moje jméno a hrobové ticho. Od té doby jsem nesáhla na sóju ani seitan. Z principu. Za týden jsem se ohlédla a zjistila, že jsem se celý rok vzdávala života, za kterým jsem dříve stála. Přišla jsem o dobrodružství. Se záminkou jeho návratu potkávám v rámci experimentu nového muže, který se stává osudným pro další etapu mého života. Dveře do něj mu otevírám nahá, ledabyle zahalená v černém saténovém županu. V jednom okamžiku se stává příčinou mého vlastního selhání i motivací k nápravě do původního stavu. Na tenhle boj jsem se však musela vydat sama: